III / 2023

OBSAH

Věrouka   Božská pravda 

Mravouka    Čin lidský a čin člověka 

Dějiny Církve     Pronásledování za Diokleciána, změna poměrů ve prospěch křesťanů 

Desatero Božích přikázání     Druhé Boží přikázání 

Liturgika    Kadidlo a olej v liturgii 

Svátosti     Ustanovení a význam biřmování 

Dary Ducha Svatého 

Kázání na aktuální téma   Hříchy proti Duchu Svatému 

Katecheta vypravuje 

Z duchovního života   Kdo pěstuje duchovní život? 

Změny v bohoslužbách během června 

Úvod

Aktuální číslo vychází s jistým zpožděním, protože někteří členové redakce, hlavně kostelník z Horní Halže, dodali své příspěvky pozdě. Možná v budoucnu dojde ke změně složení redakce. Uvidíme:-)

V tomto čísle bude také několik změn. Po ukončení rozboru prvního Božího přikázání budeme pokračovat přikázáním druhým a především nadále nebude pokračovat přehled historie farnosti, protože jsme již prošli celý rok a vše by se tedy opakovalo. Na místě historie farnosti bude zařazena nová rubrika: Z duchovního života s použitím stejnojmenné knihy z roku 1934 od P. Josefa Storka T.J. popřípadě jiných kvalitních knih obsahujících návody pro život z víry, modlitby
a spasitelná napomenutí.

Protože toto číslo vychází ve svatodušním období, přinášíme také několik příspěvků zaměřených k této slavnosti. Jedná se o úctyhodné kázání P. Miklíka o hříších proti Duchu Svatému, přehled darů Ducha Svatého a úvod do pojednání o svátosti biřmování.

Redakce

O víře dnes

Časopis farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.

Vydává Římskokatolická farnost Vejprty,

Kostelní nám. 158/4, 43191 Vejprty.

Za obsah odpovídá pan farář.

Redakce:

ICLic. kostelník z Horní Halže, Mgr. řidič,Mgr. kostelník z Českých Hamrů, a pan farář Ph.D.

kontakt: farnost.vejprty@centrum.cz

Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži

vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Božská pravda

Většina lidí se pojmem pravdy nezabývá, a proto ani neví, co by pravda vlastně měla být. V důsledku pak za pravdivé považují to, co si myslí, bez ohledu na to, jak se věci mají doopravdy. Proto často tvrdí něco jiného, než tvrdili před časem,
a nepřipadá jim to divné.

PRAVDA JE SHODA!

Rozlišuje se:

– ontologická pravda,

– logická pravda,

– morální pravda.

Ontologická pravda

je shoda mezi věcí samotnou a její ideou. Je to shoda mezi podstatou té věci a skutečností. Věc je taková, jaká má být. Ontologická pravda je tedy pravost! Věcná pravost. Věc je tím, čím má opravdu být. Zde se často proviňují například prodejci a jejich reklamy. Věc se nějak prezentuje, ale ona taková ve skutečnosti není. Například a především ve svých účincích.

Logická pravda

je shoda mezi skutečností a jejím poznáním. Na této úrovni dochází u nás lidí nejčastěji k omylu. Věc je taková, jaká je, ale člověk ji špatně poznal, a proto o ní tvrdí něco, co není pravda, co se tedy s tou věcí neshoduje. Na této úrovni je omyl připustitelný, protože člověk nemůže znát všechno a často nemá možnost věc dostatečně poznat. Za chybné jednání ovšem nese odpovědnost podle míry zavinění.

Mravní pravda

je shoda poznání a jednání.

Mravní pravda obsahuje:

– pravdomluvnost, což je shoda poznání a mluvení,

– věrnost, což je shoda mluvení a jednání.

Na této úrovni je již neshoda proviněním, protože člověk říká něco jiného, než poznal – to je čistokrevná lež; anebo jedná jinak, než mluví, což je podvod.

Ontologická pravda Boží (pravost)

Bůh je Pravda sama.

Sám Pán Ježíš to říká: »Já jsem cesta, pravda a život.« (Jan 14, 6) Již jsme uváděli (číslo 1/22, str. 4), že Bůh je Bytí samo. Tím samým je Bůh také Pravda sama. Jestliže pravda je shoda jsoucna s jeho ideou, pak jedině Bůh, který je Bytí samo, je skutečně Bohem, a nemůže jím nebýt, ani se nemůže změnit. To vše by již odporovalo Plnosti bytí a Bůh nemůže být v rozporu sám se sebou.

Logická pravda Boží (pravdivost)

Logická pravda, tedy pravdivost myšlení, spočívá ve shodě poznání a bytí. Kvalita poznání je závislá na kvalitě intelektu. Boží intelekt je nekonečný, a proto také Boží poznávací schopnost je nekonečná. Jak jsme však už uváděli (č. 2/2023, str. 3), Boží poznání je zcela aktuální. Ve své plnosti poznání musí být Boží poznání aktuální, protože jinak by to nebyla plnost poznání. Znamená to, že v Bohu není žádné poznávání, žádný posun od neznámého k poznanému. Bůh zná vše dokonale, aktuálně a teď!

Morální pravda Boží

Je článkem katolické víry, že Bůh je absolutně pravdomluvný. Bůh nemůže nikoho klamat, což je také základem naší víry a důvěry v Boha. Lež jakožto rozpor mezi poznáním a mluvením je absolutně neslučitelná s Boží dokonalostí.

Také věrnost jakožto shoda mezi mluvením a jednáním náleží Bohu v absolutní míře. Z toho plyne, že Bůh plní to, co slíbil. Proto říká Pán Ježíš, že musí být vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (Jan 3, 14,15). Bůh se při stvoření zavázal pečovat o svět, o vše, co stvořil. Člověka navíc stvořil jako svůj obraz. A tak, když člověk těžkým hříchem v ráji o spojení s Bohem přišel – přestal být Božím obrazem, Bůh, věrný svému slovu, vrací člověku jeho důstojnost.

Zpracováno podle skript:

Václav Wolf, De Deo uno (O Bohu jednom)

Mravouka

Čin lidský a čin člověka

Na první pohled, možná i na druhý, by se mohlo zdát, že se jedná o jiné pojmenování pro totéž. Možná v běžné mluvě by tomu tak mohlo být, avšak v mravouce je každý tento výraz terminus technicus a je mezi nimi zásadní rozdíl.

Čin lidský (actus humani)

Jedná se o takový skutek, který člověk úplně ovládá svým rozumem a svobodnou vůlí. Za takový skutek můžeme tedy považovat pouze čin, který před vykonáním byl:

a) rozumem uvážen,

b) svobodnou vůlí zvolen.

Takových činů je schopen pouze rozumný tvor neboli (k andělům nepřihlížíme) pouze člověk, a proto se tyto skutky nazývají činy lidskými, protože jsou vlastní člověku a umožněny právě těmi mohutnostmi (schopnostmi), jimiž se člověk liší od ostatních tvorů: rozumem a vůlí. Není vůbec třeba, aby úvaha a volba trvaly delší dobu, protože i kratinký čas (i jen okamžik), zvláště ve věcech běžných a snadných, stačí k tomu, aby rozum čin dostatečně poznal a vůle se pro něj svobodně rozhodla. Člověk je pánem svých lidských činů, může je podle libosti konat nebo nekonat, a proto se tyto skutky nazývají dobrovolné neboli úmyslné. A právě proto, že člověk je jejich pánem, je také povinen se z nich zodpovídat; jsou to tedy činy přičitatelné, které se přičítají buďto k dobru a odměně, nebo ke zlu a vině.

Čin člověka (actus hominis)

Jedná se o činy, které sice člověk koná, ovšem tak, že těmto činům chybí buď předchozí úvaha anebo volba (nebo někdy obojí). Tím se vymykají z vlády člověka, a to buď úplně nebo částečně; a z téhož důvodu odpadá úplně nebo částečně také přičitatelnost těchto skutků. Příklady: samovolné tělesné projevy, skutky vykonané ze strachu, v polospánku, horečce, opilosti atd.

Je zcela zřejmé, že za samovolné tělesné projevy člověk nenese mravní odpovědnost.

Pokud byl skutek vykonán ve výše uvedených stavech, nese za něj člověk odpovědnost pouze do té míry, do jaké byl příčetný, tedy jak se mohl rozhodovat a svobodně volit. Pokud však v těchto stavech něco například poškodil, je povinen nahradit škodu.

Jiná věc je například opilost. Ta je na rozdíl od nemoci nebo polospánku jistě mravně sama o sobě negativní. Člověk pod vlivem alkoholu sice už neví, co koná, ale dobrovolně se rozhodl, že se zleje, a toto rozhodnutí bylo plně přičitatelné.

V takovém případě člověk nese za své jednání odpovědnost, ačkoli se pro ně bezprostředně nerozhodl, avšak tento stav si zavinil vědomě a dobrovolně. Totéž platí samozřejmě o drogách.

Průběh lidského činu

Průběh lidského činu obsahuje tři stupně:

– rozumové poznání,

– svobodné rozhodnutí,

– uskutečnění úmyslu.

Rozumové poznání

Popud k němu vychází při prvním činu v řadě z příčiny mimoduševní, kterou může být například milost Boží, pokušení, smyslové poznatky atd. Při prvním činu v řadě znamená, že málokdy je jediný čin lidský osamocený, nýbrž obyčejně se vztahuje k jinému, buď předchozímu nebo následujícímu, čímž povstává řada souvislých činů lidských. Popud k rozumovému poznání prvního činu je na lidské vůli nezávislý; při druhém a pozdějším činu v řadě může však i toto rozumové poznání být na vůli závislé.

Předmětem tohoto rozumového poznání je nějaké (pravdivé nebo klamné) dobro, které je schopno přimět vůli k činnosti, tedy k rozhodnutí se pro něco. Takovéto poznání je nezbytnou podmínkou k tomu, aby se vůle rozhodla, protože vůle se rozhoduje (volí si) podle toho, co rozum poznal. Řádné poznání věci, pro kterou se mám rozhodnout, je tedy nezbytné. Zároveň však je důležité také poznání pravd víry, ze kterých plyne, co je a co není dobré. Rozum nejen popisuje, jaká věc (skutek) obecně je, nýbrž také, zda je to věc vhodná, dobrá, nutná, špatná atd. Až teprve tehdy se rozhoduje vůle, zda skutek vykoná či nikoli.

Svobodné rozhodnutí

Vůle buď schvaluje, nebo odmítá to, co rozum předložil. Podle toho pak vůle směřuje k nějakému (pravému nebo klamnému) dobru v poznaném předmětu, popřípadě se odvrací od nějakého (pravého nebo klamného) zla.

Avšak toto rozhodnutí vůle není na rozumovém poznání závislé, nýbrž je zcela svobodné. Rozum sice předloží věc k rozhodnutí, ale vůle je ve své volbě samostatná. Proto těch kotrmelců v lidském životě, když vůle není pevnánnv dobrém!!! Rozumové poznání tvoří jen podklad svobodné volby; poznání může vůli představováním nějakého dobra jen vábit, lákat, nikoli však nutit; a svobodné vůli nepřekáží, aby z více dober, předložených poznáním, volila kterékoliv, to znamená také ke své škodě.

Zde na zemi není žádná věc tak dokonalá, aby se při sebe vetší dobrotě nedalo na ní nalézt nějaké (zdánlivé) zlo, a obráceně, žádné zlo nemá podobu skrz na skrz odpuzující, takže by se při něm nedalo nalézt nějaké (zdánlivé) dobro. Tak se může stát a samozřejmě se také stává, že i přes lepší poznání volí svobodná vůle nějaké dobro jí nedůstojné.

Uskutečnění úmyslu

Když se vůle rozhodla a pojala úmysl, uvádí v činnost všechny ostatní mohutnosti (schopnosti), pokud je jich potřeba. Při některých činech není třeba, aby pracovaly jiné mohutnosti kromě vůle. Činy, které byly ve vůli počaty a v téže vůli se dovršují a dokonávají, aniž by pracovala nějaká jiná schopnost, se nazývají činy vzbuzené. Příklady: víra, naděje, láska, pokora, zášť, nenávist atd.

Všechny ostatní činy, které ke svému provedení potřebují další schopnosti, se nazývají činy rozkázané. Činy, které ke svému provedení vyžadují pouze mohutnosti duše, takže celý čin se děje jen v duši, se nazývají činy vnitřní. Příklady: zbožné rozjímání, modlitba, hříšná záliba.

Naproti tomu jsou činy vnější, které se dějí pomocí těla, například zpěv, almužna, půst, obžerství, násilí atd. Nutno mít na paměti, že žádný lidský čin není čistě vnějším bez vnitřního jádra, jinak by nebyl činem lidským.

Pokračování příště…

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, díl I. povšechný

Dějiny Církve

Pronásledování za císaře Diokleciána, změna poměrů ve prospěch křesťanů.

Dioklecián (284–305) se snažil římskou říši, ohroženou zevně i uvnitř, zcela obnovit. Za tím účelem přetvořil dosavadní ústavu na přísně monarchickou a přeložil své sídlo z Říma, kde ještě žily četné vzpomínky na časy republiky, do Nikomedie a tam se obklopil leskem orientálních vládců. Aby pak bylo postaráno, při zachování jednoty, o všechny části říše a aby byl vojsku odebrán vliv na obsazování trůnu, přijal r. 286 za spoluvládce Maximiana Herkulea. Roku 292 přibral ještě na pomoc pro sebe Galeria a pro Maximiana Konstantia Chlora, a sám si ponechal vrchní dohled a řízení celé říše.

Ačkoli byl císař oddán starým bohům, přesto se v prvních osmnácti letech Diokleciánovy vlády křesťané těšili nejen pokoji, nýbrž, zbaveni povinnosti účastnit se pohanských obětí, dosáhli vysokých postavení ve státních a dvorních úřadech,
a dokonce jim byla svěřována správa celých provincií. Biskupům pak byly od císařských náměstků prokazovány i různé pocty. Také v samé císařské rodině mělo křesťanství přívržence a zdálo se, že brzy získá převahu nad dosavadním státním náboženstvím. V Nikomedii, nové rezidenci císařově, byla naproti císařskému paláci postavena katedrála a přestupování pohanů na křesťanství bylo tak hojné, že musely být zbudovány nové prostranné chrámy. "Téměř všichni lidé," prohlásil ovšem s nadsázkou později (r. 313) císař Maximin ve svém veřejném ediktu, "se přidali ke křesťanství."

Avšak stále ještě bylo mnoho mocných přátel starého náboženství, kteří je, ovšem neoplatonismem přetvořené, považovali za nezbytný základ Diokleciánem obnoveného státu. Neoplatonická státní "církev" se stala jejich ideálem. Tuto myšlenku šířil především bithynský náměstek Hierokles a nalezl ve fanatickém Caesarovi Galeriovi nadšeného stoupence a pomocníka. Poněvadž však poznávali, že křesťané se po dobrém nedají získat, odhodlali se křesťanství zničit.

Císař Dioklecián dlouho jejích záměru odporoval, neboť viděl, že by musily téci nové proudy krve. Nakonec však povolil nátlaku Galeria a jeho reakcionářských přívrženců a rozhodl se k pronásledování, kterým mělo být křesťanské jméno úplně vyhlazeno. Předehrou pronásledování byla očista vojska od křesťanů. Kolem r. 298 byl vydán rozkaz, který požadoval od každého vojáka účast na pohanských obětech. Kdo zůstal věrný své víře, byl potupně z vojska odstraněn, někteří byli i smrtí potrestáni, jako v Římě sv. Sebastian. Vlastní bouře pronásledování započala však teprve r. 303 zbořením křesťanského chrámu v Nikomedii z návodu Galeriova (23. února). Hned následujícího dne vyšel edikt, který rozkazoval, aby všechny křesťanské chrámy byly zbořeny, všechny svaté knihy křesťanů spáleny; shromáždění křesťanů byla zapovězena. Ti, kdo by v křesťanské víře setrvali, měli být zbaveni svých důstojností a občanských práv.

Když zanedlouho dvakrát v paláci vznikl požár a v Kappadocii a v Sýrii vypuklo povstání, bylo obojí kladeno za vinu křesťanům a byl vydán druhý edikt, který nařizoval uvěznění všech představených církve a kleriků. Poněvadž žaláře byly přeplněny, nařizoval třetí edikt, aby ti, kdo by obětovali, byli propuštěni na svobodu, ostatní pak mučením donuceni k obětem.

Čtvrtý edikt vydaný začátkem r. 304 zněl, že všichni křesťané mají být každým prostředkem donuceni k obětem. Od té chvíle nastalo obecné pronásledování křesťanů, které krutostí převyšovalo všechna ostatní. Všude tekly proudy krve kromě Gallie, Hispánie a Britannie, kde se mírný a šlechetný Konstantius Chlorus omezil jen na provedení prvního ediktu. Avšak jakkoli bylo toto pronásledování nanejvýš kruté a krvavé, křesťané, proti nimž bylo použito všech druhů mučení, zůstávali své víře věrni; odpadlých bylo celkem málo a nejčastěji jen takových, kteří vydali sv. knihy. Stálost křesťanů zůstala nepřemožena. Meče katanů otupěly, katané sami umdlévali a musili se vystřídat!!!, křesťané však pěli chvály svému Bohu. Mezi oběti této éry mučedníků náleží v Římě sv. Anežka, v Syrakusách sv. Lucie, v Alexandrii sv. Kateřina, na Sicilii sv. Vít se svými druhy.

Pronásledování křesťanů neustalo, ani když se r. 305 Dioklecián a podle jeho příkladu také Maximian zřekli diadému. Galerius, který se stal nyní augustem na východě a za caesara pro Asii přijal svého synovce Maximina Daju, dal své nezkrotitelné nenávisti proti křesťanům nyní volný průchod a pronásledoval je ještě více; dokonce věci prodávané na trhu byly z rozkazu Maximina kropeny vodou nebo vínem z pohanských obětí, aby alespoň tak křesťané, které nebylo možno donutit k obětem, požívali něco z obětí. Teprve r. 311, krátce před svou smrtí, Galerius, zachvácen hroznou nemocí a s ohledem na západního augusta Konstantia, vydal toleranční edikt, kterým dovoloval vyznávání křesťanského náboženství. Avšak Maximin pokračoval po smrti Galeria v pronásledování dále až do své smrti (313).

Na západě se po odstoupení Maximiana stal augustem mírný Konstantius Chlorus. Po brzké smrti Konstantia byl r. 306 vojskem za augusta prohlášen jeho syn Konstantin, který, ač pohan, šel ve stopách svého otce, a popřál křesťanům mír. Také v Itálii a Africe, kde proti Severovi byl za císaře prohlášen syn Maximianův Maxentius (307–312), nastaly křesťanům klidnější doby. Když pak na místě zavražděného Severa (307) byl jmenován od Galeria augustem Licinius a svěřena mu správa illyrských provincií, dostalo se také zde křesťanům klidu r. 307.

Konečně Konstantin, když porazil svého soupeře Maxentia v bitvě u Milvijského mostu před Římem (312), vydal r. 313 se svým švagrem Liciniem památný edikt milánský. Tímto ediktem byla všem poddaným, tedy také křesťanům, poskytnuta náboženská svoboda, křesťanským obcím byly navráceny všecky statky a chrámy, které jim byly v době pronásledování odňaty, a zároveň jim bylo dovoleno nabývat nového majetku, čímž byly uznány také z právního hlediska. Nový řád měl sice odpůrce v Maximinovi; když však jej Licinius r. 313 u Adrianopole přemohl, byl edikt milánský proveden také na východě. Tak konečně získalo pronásledované křesťanství pevné a zajištěné trvání v říši římské.

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour, Církevní dějiny obecné

Desatero Božích přikázání

Druhé přikázání

Druhé Boží přikázání zní plně (2. Mojž. 20, 7) takto: »Nevezmeš jména Hospodina, Boha svého nadarmo, neboť nenechá bez trestu Hospodin toho, kdo bude brát jméno Hospodina, Boha svého nadarmo.« V katechismech čteme je ve znění zkráceném: "Nevezmeš jména Božího nadarmo."

Druhé přikázání Boží přikazuje mít jméno Boží v úctě a zakazuje jméno Boží zneuctívat.

Jméno Boží zneuctívá ten, kdo:

– jméno Boží a jiná posvátná jména bere nadarmo,

– kleje,

– rouhá se Bohu,

– hříšně přísahá nebo přísahy úmyslně neplní,

– ruší slib učiněný Bohu.

Hříchy proti druhému Božímu přikázání

1. Jméno Boží a jména posvátná nadarmo bere ten, kdo je vyslovuje lehkomyslně a bez úcty, jen na výraz podivu nebo netrpělivosti nebo jiného hnutí mysli. Toto jednání je hříchem pouze lehkým, pokud k němu ovšem nepřistupuje ještě zlomyslné klení nebo rouhání. Tento lehký hřích se často ještě zmenšuje nepozorností nebo nedopatřením. Není však žádným hříchem, nýbrž naopak skutkem dobrým, vyslovujeme-li posvátná jména v zármutku, bolesti, neštěstí atd. abychom tím získali útěchu; nebo v pokušení, abychom snáze odolali; nebo ve zbožném pozdvižení mysli. Takto vyslovené jméno Pána Ježíše, Panny Marie nebo svatých je naopak střelnou modlitbou.

A právě horlivé a zbožné používání svatých jmen našimi zbožnými předky zapříčinilo spolu se ztrátou víry a zbožnosti také ztrátu úcty k Bohu vůbec. To pak vede k dnes naprosto běžnému (Bohu žel) zlozvyku vyslovování svatých jmen na místě citoslovce údivu, nadávky a podobně.

Tento stav nezměníme, ale můžeme – tedy vlastně musíme – sami prokazovat úctu Bohu tím, že jeho svaté jméno budeme vyslovovat s úctou, a pokaždé, když uslyšíme někoho brát Boží jméno nadarmo, můžeme-li, napomeňme jej, ale pokaždé vyšleme alespoň střelnou modlitbu na odčinění těchto hříchů a ke slávě a cti Boží!

2. Kleje, kdo ze zlosti, netrpělivosti, podivu, zvyku, lehkomyslnosti atd. užívá slov svatých nebo posvátných, nebo naopak užívá zlověstných pojmů a jmen (zatraceně, u všech ďasů...). Přeje-li zároveň bližnímu nebo jiné rozumné bytosti něco zlého, nebo nerozumnému tvoru zkázu, označujeme toto jednání jako proklínání.

Téměř každý národ má svůj zvláštní způsob klení, někdy hrůznější, někdy méně hrůzný. Je-li klení spojeno s rouháním, je hříchem těžkým. Toto však nenacházíme v našich českých obvyklých kletbách, a proto ona různá klení, která náš lid užívá, jsou "jen hříchy lehké", které se ještě mírní nepozorností a podobně. Zbožný křesťan ovšem, ač ví, že klení není hříchem těžkým, přesto se kletbám vyhýbá, a pokud si již na ně zvykl, snaží se tento nechvalný zvyk odložit.

Přísnějšího pravidla je nutno užít při proklínání, jímž bližnímu přejeme něco zlého. Vychází-li naše proklínání ze zášti, hněvu nebo nepřátelství, odporuje lásce k bližnímu; a přejeme-li bližnímu značné zlo, stává se naše proklínání hříchem těžkým.

3. Bohu se rouhá, kdo proti Bohu nebo o Bohu vede potupné řeči nebo posunkem, písmem, činem a podobně dává najevo, že Bohem opovrhuje, nebo kdo se dobrovolně a úmyslně takovými myšlenkami obírá. Rouháním hřeší také ten, kdo Boha nepřímo tupí, když mluví potupně o světcích a světicích Božích nebo o svátostech a svatých věcech. Rouhání čili blasfemie je hříchem velmi těžkým, jedním z nejtěžších. Také jedna nepatrná rouhavá poznámka (je-li vážně míněna) je hříchem těžkým.

O slibu a přísaze bude pojednáno příště.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Rukověť katolické mravouky

Liturgika

Kadidlo a olej v liturgii

Kadidlo

Kadidlo používali hojně ve svém kultu pohané; proto také bylo sypání kadidla před modlou znamením odpadu od křesťanství. Z tohoto důvodu křesťané dlouho kadidlo v liturgii nepoužívali. Teprve když pohanství zanikalo a když vznikala především na východě snaha učinit liturgii slavnější, bylo zavedeno okuřování kadidlem také v křesťanské liturgii. Na Západě se v římské Církvi užívalo kadidlo nejdříve pouze při evangeliu, později (od 12. stol.) již také při obětování
a na začátku nejsvětější oběti.

Podle žalmu 140, 2 a Apokalypsy 5, 8 je kadidlo symbolem modlitby. Jako obláčky vonného kadidla vystupují ze žhavého uhlí, tak má z vroucí duše křesťana vystupovat bohumilá modlitba, a to především modlitba, kterou vzdáváme Bohu nejvyšší poctu. Proto je nepřijatelné, když z kadidelnice vystupuje kouř jen trochu nebo skoro vůbec.

V dnešní liturgii není okuřování jenom pouhým symbolem, nýbrž je přímo spojeno s modlitbou a je skutečným úkonem bohopocty, a to přímým při okuřování Nejsvětější Svátosti, anebo nepřímým při okuřování oltáře a evangelní knihy jakožto symbolů Ježíše Krista, a při okuřování ostatků svatého Kříže.

Okuřování kadidlem je také svátostinou. Při svěcení a žehnání různých věcí bývá předmět požehnán znamením kříže a pokropen svěcenou vodou; předmět je tedy již věcí svatou. Ale pak následuje ještě okuřování, přičemž důvěřujeme, že okouření jakožto odor gratiae (vůně milosti!) dává předmětu ještě novou nadpřirozenou sílu. Stejně tak je okuřování svátostinou, když jsou okuřovány příbytky apod., přičemž účinek okuřování jako každé svátostiny se zakládá na modlitbě Církve a na důvěře věřících v tuto modlitbu.

Okuřování kadidlem bývá v liturgii také úkonem úcty, bývají-li okuřovány liturgické osoby. Tato různá úcta se vztahuje podle různých hierarchických hodností nakonec na Boha samého, který je »původce a udělovatel veškeré důstojnosti« (obřady kněžského svěcení). Také lid bývá okuřován, aby si byl vždy vědom, že je národem vyvoleným, královským kněžstvem a svatým lidem (1. Petr 2, 9). Protože lidské tělo je sídlem duše, která je posvěcena nadpřirozenou milostí, a toto posvěcení duši zprostředkovává ze svátostí a svátostin tělo, bývá okuřováním ctěno také tělo zemřelého.

Kadidlo je při vkládání do kadidelnice žehnáno, čímž se samo stává svátostinou. Okuřování má účinek očistný a posvěcující. Pouze okuřuje-li se Sanctissimum, kadidlo se nežehná, protože Bůh nemusí být očištěn a nemůže být více posvěcen. Žehnání kadidla se děje zpravidla slovy: » Od toho budiž požehnáno, k jehož cti budeš spáleno. Amen.« Pouze při obětování je žehnací formule delší: »Na přímluvu svatého Archanděla Michaela stojícího po pravé straně kadidlového oltáře a na přímluvu všech svých vyvolených, ať Hospodin ráčí požehnat toto kadidlo a přijmout jako líbeznou vůni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.«

Kadidlo je v liturgii dalším prostředkem, který ukazuje na tajemství. Tím, že je oltář zahalen kadidlovým dýmem, je zdůrazněno tajemství božské oběti, která je na oltáři zpřítomněna. Již ve Starém zákoně zahaloval kadidlový dým oltář a Bůh se zjevoval v oblaku. Tím spíše při liturgii novozákonní, ve které Bůh osobně sestupuje na oltář.

Olej v liturgii

Olej – šťáva vylisovaná z ovoce olivy štěpné – se užívá v liturgii velmi často při svátostech a svátostinách.

Svátosti:

křest, biřmování, poslední pomazání, svěcení na kněze a na biskupa;

svátostiny:

svěcení kostelů, oltářů, kalichů a paten a při svěcení zvonů.

Olej je buď jednoduchý, to znamená obyčejný přírodní, nebo smíšený s balzámem, pak se nazývá křižmo. Toto označení pochází z řečtiny: chrisma – mast. Slovo balzám pochází z hebrejštiny a znamená hlavní olej (baal šemen). Je to vonná míza z větví a plodů balzámovníku, což je keř asi 3 metry vysoký, který má ve své kůře i dřevu kanálky s vysoce aromatickými pryskyřicemi. Význam balzámu jakožto vonné pryskyřice je ochrana od hniloby hříchu a šíření líbezné vůně ctností řádným životem z víry.

Olej se užíval při bohoslužebných úkonech již ve Starém zákoně. K zavedení oleje do křesťanské liturgie však nebyl motivem tento důvod náboženský přejatý ze židovství, nýbrž spíše přirozené účinky oleje. Olej má totiž moc hojivou. Proto se stal vhodnou materií pro svátost nemocných.

Protože podle Písma svatého je někdy i ďábel příčinou nemoci, prosí Církev při svěcení oleje též o ochranu proti ďáblovi. Ještě více pak ďábel škodí duši; proto při svěcení vyprošuje Církev pro olej moc proti ďábelským pokušením a užívá ho při svátosti křtu. Ze 3. století máme zprávy o takovém oleji, který dnes nazýváme olejem křtěnců.

Z téže doby pochází zprávy o oleji díkůčinění, který byl používán po křtu a při biřmování. Při svěcení tohoto oleje se zdůrazňuje jeho účinek posvěcující a také sestoupení Ducha Svatého do lidské duše. Aby se tomuto oleji dostalo jakéhosi vyznamenání, je do něj při svěcení přidán balzám.

Posvěcené oleje byly užívány v křesťanském starověku pouze při svátosti nemocných, při křtu a při biřmování. Teprve na začátku středověku se začaly oleje používat při svěcení kněžstva, při korunovaci králů a při konsekraci chrámů, patrně podle vzorů starozákonních. Postupně vznikla touha učinit některé liturgické úkony ještě slavnější, a proto byla zavedena nová mazání svatými oleji a přikládán jim vhodný symbolický význam. Tak zvláště mazání svatým křižmem připomíná pomazanému, aby šířil kolem sebe vůni ctností a chránil se hniloby hříchu. Při každém mazání pak vyniká myšlenka, že olej je symbolem milostí, kterých se osobě nebo věci na prosbu Církve dostává.

Zpracováno podle knihy:

Josef Foltynovský, Liturgika

Svátosti

Ustanovení a význam biřmování

Ustanovení

Svátost biřmování je jedinou svátostí, kterou Pán Ježíš neustanovil přímo, nýbrž příslibem: Sestoupí na vás Duch Svatý…, sešlu vám Ducha utěšitele…, uvede vás do celé pravdy atd. Nebyla tedy tato svátost ustanovena až od apoštolů, jak se domnívali někteří scholastičtí teologové, stejně tak nemohla být ustanovena někdy později. To by již nebyla svátost. Ustanovení každé svátosti samotným Kristem Pánem je pro její existenci absolutně nezbytné.

Udělování svátosti biřmování navazuje na události Letnic. Apoštolové prakticky ihned po seslání Ducha Svatého udělují vkládáním rukou tuto svátost (Sk 8, 15), takže biřmování nemohlo vzniknout někdy později. Toto udělování biřmování bezprostředně po Letnicích předpokládá i bližší ustanovení přímo od Krista, nejen příslib sestoupení Ducha Svatého, ale také pokyny pro udělování této svátosti.

Příslibem bylo biřmování ustanoveno proto, že Duch Svatý mohl být seslán – na apoštoly o Letnicích a pak na každého při biřmování – až po nanebevstoupení Pána Ježíše. Seslání Ducha Svatého stejně jako vtělení Pána Ježíše odpovídá vztahům Osob Nejsvětější Trojice. Syn (Druhá Božská Osoba) vychází z Otce, a proto Pán Ježíš vždy zdůrazňuje, že je poslán Otcem (Ten, který mě poslal...; jako mě poslal Otec, tak i já posílám vás …). Sestoupení na zem – vtělení – tedy odpovídá vycházení Syna z Otce v nitru Nejsvětější Trojice. Stejně tak je to také při seslání Ducha Svatého, který vychází z Otce i Syna. Proto je možné toto seslání učinit až tehdy, kdy bude Kristovo dílo vykoupení završeno, a to se stalo slavným nanebevstoupením. Sám Pán Ježíš říká: »Jestliže totiž neodejdu, Přímluvce (Duch Svatý) k vám nepřijde.« (Jan 16, 7) Proto svátost biřmování nemohla být ustanovena přímo Pánem Ježíšem za jeho pozemského života jako ostatní svátosti. Ustanovení příslibem tedy nevylučuje původ svátosti od Pána Ježíše, který tímto svým příslibem odkazuje na to, co učiní po svém nanebevstoupení spolu s Bohem Otcem.

Svátost biřmování se v prvotní Církvi, na východě se tak činí dodnes, udělovala většinou společně se křtem. To vedlo mnohé málo znalé k závěru, že se původně jednalo o jednu svátost, a teprve později se prý od křtu oddělilo vkládání rukou. Nutno říci, že tyto ničím nepodložené teorie vznikly v 19. století u racinoalistů, takže s katolickou vírou nemají vůbec nic společného. Jejich učení jednoznačně zavrhl papež svatý Pius X. Ostatně učení obsahující křest a biřmování jako dvě odlišné (i když se doplňující) svátosti, nacházíme u všech církevních Otců! Navíc odlišnost těchto svátostí plyne výslovně také z Písma svatého. Skutky apoštolů jasně hovoří o tom, že apoštolové Petr a Jan udělovali biřmování v Samařsku věřícím, kteří doposud byli pouze pokřtěni (Sk 8, 15n).

Význam biřmování

– Biřmování jako každá svátost působí rozmnožení milosti posvěcující

    v duši člověka.

– Specifickým účinkem této svátosti je dovršení křestní milosti.

– Biřmování uděluje nezrušitelné znamení.

Biřmování je pro každého člověka "opakováním" Letnic. Příjemce svátosti je naplněn Duchem Svatým k vnitřnímu posílení nadpřirozeného života a ke statečnému vyznávání víry. Ačkoli se jedná o stejné přijetí Ducha Svatého jako o Letnicích, není možné očekávat stejné projevy. Každý dostává Boží sílu a pomoc podle své pozice a situace v životě – člověk tedy přijímá Boží posilu pro řádný život z víry v rodině, v Církvi a ve světě.

Je proto špatnou vizitkou biřmovaných katolíků, když podléhají všemu světskému, přizpůsobují se světu, pravdy katolické víry neznají, podle nich se neřídí a ještě chtějí, aby jim to Církev odsouhlasila. To je v naprostém rozporu s podstatou biřmování!!! Dokonalý efekt biřmování vidíme na apoštolech hned při Letnicích: mají jasno a nebojí se! Před tím tápou a sami si neví rady, natož aby poradili druhým, a navíc mají strach. To vše se o Letnicích změnilo. Apoštolové mají v síle Ducha Svatého jasné poznání, moudře poučují druhé a už se nebojí. Přesvědčivě a statečně hlásají to, co sami předtím – vlastními silami – nechápali, a hlásají těm, kterých se dříve báli. Nemůžeme čekat stejné vnější projevy při biřmování, jako měli apoštolové o Letnicích (Sk 2, 3n), ale můžeme se spolehnout na vlastní projevy svátosti, kterými jsou právě posílení života v milosti, upevnění ve víře a posila pro praktický, každodenní život z víry.

Chrámem Ducha Svatého je sice křesťan již od chvíle ospravedlnění, tedy posvěcení při křtu, avšak toto nadpřirozené křestní vybavení má zpravidla intenzitu dostačující pouze pro etapu duchovního dětství, nikoliv pro stadium plně osobní křesťanské dospělosti; (s věkem to nemá nic společného, jedná se o pevnost a zralost víry, která je někdy již u dětí a mladých, zatímco s hrůzou zjišťujeme, kolik věkem starých žije z víry jako malá děcka: žádná statečnost, žádná znalost, žádná hloubka, a život modlitby na úrovni Andělíčku, můj strážníčku...).

Biřmováním získává dobře disponovaný křesťan víru, která již není motivována a vedena pouze lidskou autoritou rodičů, kněží nebo některého církevního společenství. Víra biřmovaného křesťana již vychází z plného osobního přesvědčení, a proto může být také předávána ostatním. Zde je opět velký výstražný vykřičník Církvi v současné době: Pokud vázne předávání víry především v rodinách, zcela jasně to ukazuje na nedostatek dispozic, které má mít katolík na základě biřmování. Právě biřmování obviňuje mnoho současných katolíků z nedostatečného přístupu ke skutečnostem víry!!!

Bývá typickým rysem křesťanských komunit, které biřmování nemají, že nedostatek svátostné plnosti Ducha Svatého je uměle nahrazován emotivní exaltací a sektářsky netolerantním aktivismem. Totéž platí také u "katolických" komunit, které se soustředí na vnější mimořádné projevy Ducha Svatého, a pakliže je Duch Svatý zcela pochopitelně nedává, trapně je předstírají. Duch Svatý naopak vede člověka k hlubokému, osobnímu, vnitřnímu vztahu s Bohem a své dary dává pro řádný každodenní křesťanský život. Řádný katolík se vyznačuje pevnou vírou, věrností v životě z víry a nikoli vnějšími, exaltovanými, předstíranými projevy čehokoli. To přece dělají děcka, ty si na něco hrají, něco předvádějí, předstírají a podobně. Dospělý už by byl za hlupáka. A v životě víry je to úplně stejné!!!

Zatímco v běžném životě člověk dospívá přirozeně, v životě z víry dospívá nadpřirozeně, protože ve víře se jedná především o věci nadpřirozené, kterým jsou přirozené záležitosti podřízeny. Jestliže ale nadpřirozeně, pak tato dospělost přichází od Boha, sami ji nikde nezískáme. Biřmování tedy dává pokřtěnému dispozice k rozvoji, upevnění a zachování katolické víry pro sebe, pro život v Církvi a také k hlásání a hájení víry navenek. Kdo není schopen hájit víru navenek, ten není schopen ji řádně užít ani pro Církev, protože sám je ve víře slabý. Instituce, úřady a služby v Církvi by měl zastávat pouze ten, kdo je schopen víru hlásat a hájit navenek. To bychom měli v Církvi méně problémů, kdyby tomu tak skutečně bylo…!!!

Biřmování, stejně jako křest a svátost kněžství, uděluje nezrušitelné znamení,a proto se stejně jako uvedené svátosti neopakuje. Na apoštoly sestoupil Duch Svatý také pouze jednou a učinil z nich natrvalo sloupy Církve!

Svatý Tomáš Akvinský učí, že nezrušitelné znamení získané při biřmování, uschopňuje a opravňuje k vykonávání činů, které se vztahují k duchovnímu boji proti nepřátelům víry, připodobňuje biřmovaného Kristu, Učiteli pravdy, Králi spravedlnosti a Veleknězi. Dále odlišuje Kristovy bojovníky od prostých členů Kristova království a zavazuje k veřejnému vyznávání katolické víry. Biřmovací charakter (nezrušitelné znamení) uschopňuje a zavazuje k laickému apoštolátu.

Tolik andělský doktor, svatý Tomáš. Praxe je již ovšem poněkud odlišná. Podle svatého Tomáše opravňuje biřmování k veřejnému apoštolátu, avšak v současnosti se nehledí na to, zda se věřící vyznačuje Dary Ducha Svatého, zda žije řádně z víry, zda je tedy Bohem disponovaný, nýbrž na to, co absolvoval za vzdělání, kurzy a podobně. To může být jistě důležité, avšak nikoli primární. Primární pro apoštolát jsou dispozice od Boha, jako u apoštolů.

To souvisí s tak zvaným všeobecným kněžstvím všech věřících, které bude vysvětleno příště.

Nezrušitelné znamení si můžeme představit jako krásný zlatý náhrdelník, který nese medailonek s obrazem Pána Ježíše. Tento náhrdelník byl darován duši při omilostnění, tedy při přijetí milosti posvěcující ve křtu. Krásné šaty milosti, do kterých byla duše oblečena, zdobí pečeť Pána Ježíše, kterému ta duše náleží. To je první náhrdelník a jeho medailonek je malý. Při biřmování dostává duše další náhrdelník a obraz Krista je již velký. Další náhrdelník pak případně dostává duše při svěcení.

Nezrušitelné znamení zůstane duši navždy. Milost posvěcující je možno ztratit, avšak nezrušitelné znamení, jak již sám název ukazuje, ztratit nelze. Tedy také v pekle bude mít pokřtěný, biřmovaný a svěcený tento obraz Pána Ježíše, avšak nebude jeho ctí a slávou jako v nebi, nýbrž hanbou a rozmnožením utrpení!

Zpracováno podle knihy:

Václav Wolf: Syntéza víry

Dary Ducha Svatého

Stručná charakteristika jednotlivých darů, které Duch Svatý dává posvěcené duši pro každodenní kvalitní život z víry.

Dar moudrosti:

Nejde o vzdělání ani o chytrost, není to životní zkušenost, ale schopnost vždy správně posoudit, co je prospěšné mně i okolí v životě i pro věčnost a co slouží k Boží cti a chvále.

Dar rozumu:

Není to užívání rozumu jako takové, to nám je (mělo by být) přirozené. Jedná se o vhled do pravd víry. Nejen tak, jak je schopen člověk se to naučit z knih, ale mnohem hlouběji, a tím také přesvědčivěji. Katolík chráněný tímto darem tak rozpozná i rafinované moderní bludy a nesmysly.

Dar rady:

Mimořádná pomoc v situacích, kdy se člověk musí rozhodnout, ale nemůže přesně zjistit jak. Správné rozhodnutí je člověku dáno od Boha, který se rozhodovat nemusí.

Dar síly:

Mimořádná statečnost dotáhnout správné věci do konce i přes všechny obtíže. Nejedná se o fyzickou sílu, nýbrž o sílu vůle.

Dar poznání (umění):

Schopnost umět se (proto dar umění) ve světě správně orientovat, umět nacházet (poznávat) Boží obraz ve světě a podle toho jednat.

Dar zbožnosti:

Jde o pravý, hluboký, osobní vztah k Bohu, ve kterém již ovšem hlavní roli hraje Bůh a ne člověk.

Dar bázně Boží:

To není strach z Boha, ale zbožná obava o to, abych Boha neztratil. Kdo má ale obavu, aby Boha neztratil, ten nemá co ztratit.

Tyto dary nejsou osamocené, ale všechny je Bůh daruje duši, která je dostatečně posvěcena. A tak k tomu, co člověk poznává, dostává i sílu to zvládnout...

Bez těchto darů není možný opravdový život z víry a podle víry!

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Hříchy proti Duchu Svatému

»Každý zajisté, kdo činí zlé, nenávidí světlo a nejde ke světlu.« (Jan 3, 20) Duch Svatý je nejvzácnějším ovocem kříže Kristova. Ať jsi chudý nebo bohatý, mladý či starý, Duch Svatý tě neopouští nikdy. Mluví k tobě vnitřní milostí, varuje hlasem svědomí, napomíná ústy kněze a rodičů. I o něm můžeme říci, co praví 0 sobě Pán Ježíš: »Hle, stojím u dveří a tluku; jestliže kdo uslyší hlas můj, a dveře mi otevře, vejdu k němu a budu večeřet s ním a on se mnou.« (Zjev. 3, 20) Bohužel, neotvírají všichni tomuto nebeskému hostu. Kdokoli odmítá milost Boží, kdokoli odporuje volání Božímu, dopouští se hříchu proti Duchu Svatému.

Avšak katolický katechismus dal toto hrozné jméno jen šesti hříchům; nazýváme je tak proto, že zcela zvláštním způsobem odporují milosti Ducha Svatého, proto obyčejně znemožňují obrácení hříšníkovo. Právě před nimi varoval tak důrazně Pán Ježíš: »Všeliký hřích, i rouhání se lidem odpustí, ale rouhání proti Duchu Svatému se neodpustí. A kdo by řekl slovo proti Synu člověka — proti Pánu Ježíši — bude mu odpuštěno, kdo by však mluvil proti Duchu Svatému, tomu nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím.« (Mat. 12, 31 n.) Proč? Má snad Pán Bůh málo milosrdenství, aby odpustil? Jistě ne. Sám přece slibuje u proroka Ezechiele: »Zda-li vůle má jest smrt bezbožného – praví Pán Bůh – a ne spíše, aby se obrátil od cest svých a živ byl?« (Ez. 18, 23) Proč mu tedy přece nebude odpuštěno? Protože úmyslně zavírá oči, aby neviděl, úmyslně si ucpává uši, aby neslyšel, jedním slovem, protože nechce. Jistě již chápete, jak je důležité, abychom se uvarovali toho, co jmenujeme v katechismu hříchy proti Duchu Svatému. Je jich šest; vyložím vám je v dnešním kázání.

První hřích proti Duchu svatému: Na milosrdenství Boží hřešit. Kdo se ho dopouští? Kdo hřeší a své hříchy omlouvá slovy neb aspoň myšlenkou: »Bůh je milosrdný, zase odpustí.« Dobrota Boží je tedy ještě jakýmsi povzbuzením, aby se tím spíše hříchu dopustil. Před takovou opovážlivostí varuje nás Písmo svaté: »Neříkej: Hřešil jsem, a co smutného přihodilo se mi za to? A neříkej: Smilování Páně je veliké, smiluje se nad množstvím hříchů mých. Neboť náhle přijde hněv jeho a v čas trestu zahladí tě.« (Sir. 5, 4 n.) Je pravda, Bůh čeká někdy dlouho, hodně dlouho, ale nikomu neslíbil, že mu dá ještě milost a slitování. Na kolika lidech se již splnila vážná předpověď Spasitelova: »Budete mě hledat, ale (již mne) nenaleznete.« (Jan 7, 34) Kolik duší oplakává dnes v pekle opovážlivost, s jakou hřešili kdysi na Boží milosrdenství! Stalo se to v lavantském údolí v Korutanech. Tam měl kdosi domek mezi kostelem a klášterem, ale svaté svátosti nepřijímal. Když ho napomínali, jen se usmíval a říkával: »U mne to není nebezpečné, mně se nemůže nic stát, protože mám Pána Boha s obou stran: nalevo v klášteře, napravo v kostele.« A přece se zmýlil. Jednoho rána našli mezi kostelem a klášterem jeho chladnou mrtvolu. Měl Boha s obou stran, a když ho potřeboval, neměl ho nikde.

Druhý hřích je opakem prvního; dopouští se ho, kdo zoufá nad Božím milosrdenstvím. Opovážlivec spoléhá na Boží milosrdenství, zoufalec ztrácí důvěru v Boží dobrotu; první pokládá spasení za příliš snadné, druhý za nemožné; první vidí v Bohu jen milosrdného Otce, proto tím směleji hřeší, druhý v něm vidí jen neúprosného Soudce, proto zoufá. Zapomíná na Boží slib: »I kdyby byly vaše hříchy jak šarlat, jak sníh budou zběleny; byť byly červené jak purpur, jak vlna zbělejí.« (Iz. 1, 18) Nedůvěra v Boží dobrotu, zoufalství, bývá velmi často léčkou zlého ducha. Před pádem ti namlouvá, že Bůh je láska, že se proto bát nemusíš, po hříchu tě děsí jeho spravedlností. Tohoto hříchu se dopustil Kain. Když uslyšel Boží rozsudek, nelitoval, neprosil za odpuštění, nýbrž zoufale volal: »Můj zločin jest větší, než abych zasluhoval odpuštění.« (Gen. 4, 13) Stejně zoufal i Jidáš, a skončil sebevraždou. Pěkně o něm praví sv. Augustin: »Jidáš zahynul ne proto, že Mistra zradil, nýbrž proto, že zoufal nad jeho dobrotou.« Kdyby se pokořil, kdyby poprosil za odpuštění, byl by je dostal stejně jako apoštol Petr.

Třetí hřích: Poznané křesťanské pravdě tvrdošíjně odpírat. Tak hřešili farizeové a zákoníci. Slyšeli slova Ježíšova, viděli zázraky, kterými je potvrzoval, a přece nevěřili. Co mohli, popřeli, a kde bylo svědků příliš mnoho, připsali dílo vlivům ďábelským: »Tento nevymítá zlé duchy, leč Belzebubem, knížetem zlých duchů.« (Mat. 12, 24) A nemyslete, že takoví lidé již vymřeli. Jsou dodnes, a je jich více, než se domníváte. Francouzský spisovatel Emil Zola přijel do Lurd, aby dokázal, že vše je podvod. Byl svědkem takových divů, že byl zdrcen. Svému příteli doznal: »Knihu o Lurdech asi psát nebudu.« A přece ji napsal. Úmyslně zkreslil události, zamlčel, co mu bylo nepohodlné, přibájil, co se vůbec nestalo. Lurdští lékaři dokázali mu podvod, Zola se jen usmíval, protože kniha nesla tolik peněz.

Jezuita P. Konrád Kubeš mluvil kdysi o Lurdech se vzdělancem. Na jeho námitku: »Ona uzdravení se vztahují pouze na nervové nemoci. Uveď mi jediný doklad, že tam byla rázem vyhojena porušená tkáň, kostižer nebo něco podobného.« Na tuto námitku ukázal mu P. Kubeš rentgenový snímek takového zázraku. A odpověď? »Nevěřím.« Právem řekl o takových lidech Spasitel: »Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.« (Luk. 16, 31)

Čtvrtý hřích: Bližnímu milost Boží nepřát nebo mu ji závidět. Je to ošklivé, závidíme-li bližnímu jeho štěstí a blahobyt; je to však ďábelské, nepřejeme-li mu Boží dary a jeho lásku. Ďábelské proto, že první se dopustil takového hříchu sám zlý duch. Nepřál prarodičům milost Boží, o kterou se sám připravil, záviděl jim nebe, které sám ztratil; proto neustal, dokud je nestrhl do pádu. Stejně hřešil také Kain, protože se mrzel na bratra pro požehnání, kterým ho provázel Bůh. Marně mu domlouval Pán: »Proč se hněváš a proč klopíš hlavu? Budeš-li dobře činit, zda se ti nedostane také odměny?« ( Gn 4, 6) Neustal, dokud bratrova krev nezbarvila zemi.

Pátý hřích: Ke spasitelnému napomínání mít srdce zatvrzelé. Tak nedbal napomínání farao, proto na něj přišlo deset egyptských ran. Tak nedbal varovného hlasu Ježíšova apoštol Jidáš, a skončil provazem. Tak nedbali Ježíše obyvatelé Jerusalema, a zahynuli v troskách spáleného města. A kolik duší řídí se dodnes jejich špatným příkladem! Smutně zajímavý příklad vypravuje Tomáš Echi. V Augsburku bylo několik žebráků. Jakémusi občanu se jich zželelo; proto se rozhodl, že je dá na své útraty vyléčit. Jistě byste neuhodli, co se stalo. Jakmile se o tom doslechli žebráci, utekli všichni z města, zůstali jenom dva. Proč? Protože by po uzdravení museli pracovat, jejich žebrota jim byla pohodlnějším pramenem příjmů. Zrovna tak jedná každý, kdo odmítá spasitelné napomínání, protože se nechce polepšit a zanechat hříchů, které si již zamiloval. Proto se nedivte strašným slovům Božím, která čteme v Písmě svatém o Boží Moudrosti (Přísl. 1, 24 n.): »Za to, že volala jsem, a odpírali jste, že jsem svou ruku (hrozebně) vztáhla, a nikdo nedbal, že jste pohrdli všelikou mou radou a mých domluv jste si nepovšimli; také já se budu smát, až budete hynout, posmívat se, až na vás přikvačí hrůza, až vás zachvátí znenadání bída, a zkáza jako bouře až se strhne, až přijde na vás soužení a úzkost. Tu budou vzývat mne, ale nevyslyším, pilně mne hledat, ale nenajdou mne…«

Šestý a poslední hřích: V nekajícím životě úmyslně až do konce setrvat. Kdo se dopouští tohoto hříchu? Ne ten, kdo odkládá s pokáním, protože si namlouvá, že ještě nezemře. Jedná pošetile, ale přece neodmítá Boží milosti. Této hrozné viny se dopouští ten, kdo vědomě a dobrovolně chce zůstat ve hříších, kterých se dopustil. Může se to stát různým způsobem: buď že odmítá kněze, který mu nabízí útěchu svatého náboženství, nebo že nechce napravit spáchané hříchy, ani když na to byl upozorněn, nechce vrátit nespravedlivý majetek neb odvolat pomluvu, kterou proti druhému rozšířil, nebo propustit ženu, která není jeho manželkou.

Takového hříchu se dopustil lotr po levici Spasitelově, který zůstal hluchý i k jeho božským slovům. O podobném případě vypravuje kněz Alexander Hohenlohe, který zemřel roku 1849 v pověsti světce: "Znal jsem mladého muže, který si špatným životem podkopal zdraví. Zbývalo mu již jen několik dní. Navštívil jsem ho několikrát, ale marně jsem se pokoušel převést rozhovor na vážnější pravdy. O Bohu nechtěl ani slyšet. Když jsem ho upozornil na nebezpečí a prosil, aby neodmítal milost, kterou mu nabízí Spasitel, rozzuřil se a zlostně zvolal: 'Táhněte k čertu a dejte mi pokoj! Mám-li již chcípnout, ať tedy chcípnu! O kněžourech nechci ani slyšet.' Povstal jsem a řekl mu klidně: 'Půjdu tedy, ale napřed se za vás ještě pomodlím.' Neřekl na to ani slova. Po krátké modlitbě jsem mu pravil: 'Na shledanou. Před soudnou stolicí Boží se opět uvidíme.' Odpoledne zaklel, z úst se mu vyřinul proud krve a učinil konec jeho životu." Až potud kněz.

Drazí křesťané! Vyložil jsem vám, co jsou hříchy proti Duchu Svatému a kdo se jich dopouští. Je jich šest: Na milosrdenství Boží hřešit; nad milosrdenstvím Božím zoufat; poznané křesťanské pravdě tvrdošíjně odpírat; bližnímu milost Boží nepřát nebo mu ji závidět; ke spasitelnému napo­mínání mít srdce zatvrzelé a v životě nekajícím úmyslně až do konce setrvat.

Apoštol Pavel prosil kdysi křesťany v Efesu: »Nezarmucujte svatého Ducha Božího!« (Ef. 4, 30) Stejně volám k vám i já dnes. Duch Svatý byl až dosud naším největším dobrodincem, provázel nás svou láskou od kolébky a bude nás provázet až do hrobu. Chraňme se proto, abychom se mu nikdy nevzepřeli a jeho pomocnou ruku neodmítli. »Duchu Svatý, dej, ať známe, co je dobré a co zlé, ať tvůj svatý zákon věrně opatrujeme v mysli své!« Amen.

Katecheta vypravuje

Krátké příběhy ze stejnojmenné knihy

Josefa Fattingera k povzbuzení ve víře.

Text knihy z roku 1936 je mírně jazykově upraven.

Pravá moudrost

Svatý Arsenius byl mnoho let poustevníkem v egyptské poušti. Byl široko daleko proslulý svojí moudrostí, takže o ní uslyšel i římský císař Theodosius Veliký. Poslal mu tedy vzkaz, aby byl vychovatelem jeho dvou synů. Svatý poustevník věděl, jak důležitý je úkol vychovávat budoucí vladaře, a proto pozvání přijal a konal je s největší svědomitostí. Ovšem velice často opouštěl císařský dvůr a putoval do pouště ke starci, který neuměl ani číst ani psát, ale pod šedinami přebývala hluboká moudrost a jeho srdce bylo ovládáno bázní Boží. K němu chodil Arsenius, když nevěděl, jak nejlépe působit na mysl a srdce svých svěřenců.

Když se jednou opět chystal odejít na radu ke starci, řekl mu jeden dvořan: »Arsenie, ty jsi přece zběhlý ve všech vědomostech, četl jsi řecké i římské mudrce. Proč tedy hledáš moudrost u takového bezvýznamného člověka?« Arsenius odpověděl: »Ano, studoval jsem Řeky i Římany, vyznám se v mnohých vědomostech, ale z vědomostí tohoto muže umím jen abecedu. Neboť jeho moudrost pochází od Ducha, který přichází z nebe.«

Katolicky a protestantsky

V časopisu věnovaném úctě k Nejsvětější Svátosti, vypravuje jedna konvertitka, jak se stala dcerou katolické Církve: »Jedna trapná událost mě v protestantství polekala. Když jsem jednou byla u takzvané večeře Páně, viděla jsem, jak jedné paní upadla částka chleba, kterou jí duchovní podal. Chléb spadl právě před kostelníka. Ten se jednoduše sehnul, vzal částku a strčil ji do své kapsy. Za chvilku vytáhl z téže kapsy kapesník a důkladně si čistil nos. Velmi mě to urazilo a dlouho jsem si s tím nevěděla rady. Konečně jsem se odhodlala zeptat známého katolíka, jak se to dělá s večeří Páně u katolíků. Když jsem byla poučena, byla jsem ještě víc pobouřena, že se tak u nás zachází s večeří Páně.«

Pak se stala katoličkou. Není divu. Když v katolickém kostele při podávání svatého přijímání upadne svatá hostie, je předepsáno, aby kněz ihned svatou hostii uctivě zdvihl a dal ji zpět do kalicha. Místo, na které svatá hostie spadla, musí být co nejlépe umyto a voda užitá k umytí se vylévá do sakrária – otvoru v podlaze za oltářem. Je to logický důsledek pravé víry v Nejsvětější Svátost, totiž víry v reálnou přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti. Katolická Církev ví, že v každé svaté hostii, i v každé její malé částce, je přítomen Pán Ježíš. Proto ta úcta a pečlivost.

Avšak protestanté dávají zcela jiný význam jasným slovům Pána Ježíše: »Toto je moje tělo.« Vidí v požívání eucharistie pouhou připomínku Krista Pána, asi tak, jako pohřební obrázek je upomínkou na zesnulého. Navíc protestanti nemají kněze jako katolíci, a proto také ani nemohou mít Nejsvětější Svátost. Proč by tedy protestantský kostelník nemohl dát do jedné kapsy s kapesníkem také kousek chleba z jejich večeře Páně? Katolicky nebo protestantsky? Je to tak odlišné, jako pravda a omyl!

Z duchovního života

Kdo pěstuje duchovní život?

Duchovní život je životem v milosti posvěcující, to znamená, že jde o duchovní hodnoty nadpřirozené, božské. Všechny ostatní duchovní záležitosti jsou buď nedostatečné, nebo přímo špatné.

Jistě žije duchovním životem ten, kdo se varuje těžkého hříchu, aby si milost posvěcující zachoval a byl tak stále dítětem Božím. Je to jistě dobré, avšak jedná se teprve o nejnižší stupeň duchovního života, který je ovšem základem všeho dalšího postupu ve vztahu k Bohu a nutnou podmínkou pravého křesťanského života vůbec.

Pro mnohou duši, zvláště v bouřlivých letech nejen dospívání, je mnoho již to, že se udržuje na tomto stupni. Mnohé duši to však nestačí a touží po vyšším stupni. Tento postup je vlastně jen a jen logickým důsledkem upřímného vztahu k Bohu. V čem spočívá tento vyšší, druhý stupeň? Jsi-li upevněn v milosti Boží (řádný život ze svátostí – hojné a hodné přijímání), varuj se také všedních tedy lehkých hříchů, a to vědomých a dobrovolných.

Rozeznáváme všední hříchy dobrovolné a polodobrovolné: hříchy, kterých se dopouštíš s plným vědomím, s úplnou rozvahou, a hříchy, při kterých si duše uvědomuje pouze málo nebo vůbec, že jedná nesprávně nebo hříšně.

Na druhém stupni duchovního života je tedy ten, kdo se snaží varovat se také dobrovolných všedních hříchů. To je činnost a práce velice namáhavá, kterou nelze uskutečnit za krátkou dobu; při ní je třeba zachovávat určitý postup a dát se vést duchovním vůdcem nebo zpovědníkem.

Kdo však dosáhl toho, že se již nedopouští ani nejmenšího hříchu s plným vědomím, tomu zbývá usilovat ještě o třetí stupeň duchovního života, který spočívá v tom, že člověk omezí počet poklesků polodobrovolných, polovědomých, tedy chyb z pouhé lidské slabosti a nedokonalosti, bez nichž nebývají ani duše horlivé a ctnostné.

Toho ovšem lze dojít pouze s duchovním vedením, které směřuje k tomu, aby duše v sobě uspořádala nebo stále pořádala různé náklonnosti, které ji strhují k takovým pokleskům a nedokonalostem.

Kdo se tedy nespokojuje snahou varovat se pouze těžkých hříchů a vědomých všedních hříchů, nýbrž chce dokonale uspořádat své nitro a odporovat každé náklonnosti poněkud nezřízené, pěstuje jistě duchovní život mírou nejvyšší.
A protože se zříká všech nezřízeností, vzmáhá se v jeho srdci láska k Bohu, až konečně »miluje Boha z celého srdce svého a z celé duše své a ze vší síly své i ze vší mysli své a bližního svéh0.«

Zpracováno podle knihy:

Josef Stork: Z duchovního života

Změny v bohoslužbách během měsíce června

Červen je v naší farnosti každoročně plný změn v pravidelných bohoslužbách – v tomto roce jsou změny následující:

čtvrtek 8. června – slavnost Božího Těla

Ve Vejprtech bude adorace od 12.00 do 18.00, v 18.00 začíná slavnostní mše svatá před vystavenou Nejsvětější Svátostí a následuje průvod kostelem ke čtyřem oltářům.

V Kovářské tento den bohoslužby nebudou! Stejně tak nebude pravidelná páteční adorace 9. června.

Neděle 11. června – výroční slavnost u sv. Marka v Kovářské

Výroční slavnost zázraku uzdravení, který se udál 7. června 1871.

Kostel sv. Marka 10.00 mše svatá, následuje procesí ke kříži zázraku, děkovná pobožnost, procesí zpět do kostela a v svátostné požehnání.

Tuto neděli jiné mše svaté v naší farnosti nebudou. Dopravu do Kovářské je nutno domluvit individuálně. Kdo bych chtěl jet s panem farářem, odjíždíme v 9.30 od fary.

Pátek 16. června – slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Jako každý rok přijedou rodáci z Nového Zvolání a Vejprt, kteří chtějí mít svoji mši svatou v 18.00 ve Zvolání.

Ve Vejprtech bude pravidelná adorace od 12.00 do 17.00. V 18.00 bude farní mše svatá v kostele sv. Michaela v Kovářské, následuje pobožnost k Srdci Ježíšovu
a svátostné požehnání.

Neděle 18. června – poutní slavnost sv. Antonína v Černém Potoce

V 10.00 v kostele sv. Antonína pobožnost ke cti svatého Antonína s uctíváním jeho ostatků a slavnostní mše svatá.

Jiné mše svaté tuto neděli v našich kostelích nebudou.