6 /24
OBSAH
Úvod
Věrouka - Přivlastňování vlastností božským osobám
Vyznání víry svatého Athanasia
Mravouka - Vnější hříchy proti dobrému jménu: Pomluva II. část
Dějiny Církve - Arianismus po Nicejském koncilu II
Desatero Božích přikázání- Třetí přikázání I. část
Liturgika - Účel, jméno a druhy chrámů
Svátosti - Nejsvětější Eucharistie - Přepodstatnění II. část
Kázání na aktuální téma - Církev se nepřežila
Z duchovního života - Soukromá ústní modlitba
Katecheta vypravuje
Úvod
V rámci věrouky jsme v minulém čísle pojednali o společném působení všech božských osob navenek, tedy vůči stvoření. V tomto tématu pokračujeme a uvádíme tak zvané přivlastňování jednotlivých vlastností konkrétním osobám. V rámci mravouky pokračujeme v probírání ošklivého, přesto však častého hříchu pomluvy, tentokrát s ohledem na povinnost nápravy, kterou pomlouvač má, ale velmi často nekoná. V dějinách Církve se již dostáváme ke konci arianismu, této strašlivé hereze a jejích důsledků. V procházení Desatera jsme minule ukončili pojednání o braní jména Božího nadarmo, a proto již začneme procházet třetí Boží přikázání.
V liturgice se věnujeme katolickým chrámům a tentokrát přinášíme pojednání o rozdělení chrámů. V pojednání o svátostech pokračujeme rozborem skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti a opět se zaměříme na přepodstatnění. Předkládáme kázání P. ThDr. Josefa Miklíka na první neděli adventní, protože toto číslo našeho časopisu spadá již také do adventního času. V sekci z duchovního života tentokrát přinášíme krátký přehled z Katechismu duchovního života o soukromé ústní modlitbě. Z moudrosti pana katechety pak uvádíme krátké příběhy související s naším tématem o Desateru, tedy příběhy související se svěcením neděle.
Farníkům a přátelům naší farnosti přejeme a vyprošujeme pokojný a zbožný Advent a z něj vyplývající upřímnou radost z blízkosti Boží v posvátném čase vánočním!
Redakce
O víře dnes
Časopis farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.
Vydává Římskokatolická farnost Vejprty,
Kostelní nám. 158/4, 43191 Vejprty.
Za obsah odpovídá pan farář.
Redakce:
ICLic. kostelník z Horní Halže, Mgr. sakristián z Mědníku,
Mgr. kostelník z Českých Hamrů, pan farář, Ph.D.
kontakt: farnost.vejprty@centrum.cz
V ě r o u k a
Základní pravdy katolické víry:
1: Je jeden Bůh.
2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.
4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na
kříži vykoupila a na věky spasila.
5: Lidská duše je nesmrtelná.
6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.
Přivlastňování vlastností a činnosti božským osobám
V minulém čísle jsme podrobně pojednali o skutečnosti, která plyne z Boží dokonalosti, a to že všechny tři božské osoby navenek, tedy vůči všemu stvoření, působí společně. To znamená, že veškerá aktivita Boží mimo rámec Nejsvětější Trojice je společným dílem všech tří božských osob!
Proto se velice mýlí různé náboženské skupiny náležící k tzv. charismatickému hnutí, které kladou tak velký (rozuměj bludný) důraz na působení Ducha Svatého ve světě, že úplně popírají jednotu Nejsvětější Trojice. Podle nich koná Duch Svatý ve světě různé úkony sám, bez spojení s ostatními osobami Nejsvětější Trojice; například jakýsi křest duchem a podobně. Nutno doplnit, že tyto skupiny pocházejí z amerického protestantismu počátku 20. století a s naukou Kristovy Církve nemají nic společného. Podle jasně definované katolické nauky je veškeré dílo Boží ve světě společnou a nedílnou činností všech božských osob bez jakéhokoli rozdílu.
Přesto však již v Písmu svatém a také u církevních Otců nacházíme různá vyjádření, která připisují neboli přivlastňují jména, vlastnosti nebo činnost Boží pouze jedné z božských osob. Například Otci se přikládá všemohoucnost a stvoření, Synu moudrost a vykoupení a Duchu Svatému láska a posvěcení.
Účelem tohoto přivlastňování je poukázat na vnitřní vlastnosti a rozdíly božských osob. Nutno však dodat, že se nejedná o rozdíly ve vlastnostech plynoucích z božské přirozenosti, protože tyto vlastnosti jsou u všech osob absolutně identické. Jedná se o rozdíly související s největší hloubkou Nejsvětější Trojice, tedy se vztahy mezi jednotlivými osobami, to znamená s vycházením Syna z Otce, a Ducha Svatého z Otce i Syna. Snáze si uvědomíme a poznáme zvláštnosti božské osoby z vnějších vlastností nebo činností.
Například Otci se připisuje stvoření, protože sám z nikoho nevychází. Stvoření předpokládá všemohoucnost, proto se také tato vlastnost připisuje Otci spolu se stvořením, ačkoli se zcela jasně jedná o společnou činnost celé Nejsvětější Trojice. Podobně dary Ducha Svatého jsou také zprostředkovány všemi božskými osobami.
Toto přivlastnění tedy nijak nepopírá činnost ostatních božských osob, ale jedná se pouze o jakési zjednodušené vyjádření. Pokud bychom se totiž vždy, když hovoříme o jednotlivých božských osobách, chtěli vyjádřit naprosto přesně, museli bychom pokaždé ke svému tvrzení připojit na vysvětlení velkou část z učení o Nejsvětější Trojici, o vztazích mezi jednotlivými osobami a o jejich vycházení. Proto se užívá těchto zjednodušených vyjádření, zároveň se ale společné působení všech osob předpokládá.
Toto přivlastnění se však neděje libovolně,
nýbrž s přivlastněnou vlastností nebo činností je vždy spojena některá specifická osobní zvláštnost jednotlivé božské osoby. Z Otce vychází v nitru Nejsvětější Trojice ostatní dvě osoby, a proto je mu takto přivlastňován původ i věcí stvořených, ačkoli stvoření je činností také Syna i Ducha Svatého.
Z Písma svatého a z Tradice Církve plynou čtyři skupiny, do nichž se dají zařadit jména, vlastnosti, činnost navenek a stejně tak bohopocta a modlitby, které se přivlastňují třem božským osobám:
1. Jména
Otec – Bůh, Syn – Pán, Duch Svatý – Duch.
2. Vlastnosti
Otec – věčnost, moc, protože z něj Syn i Duch Svatý vycházejí;
Syn – moudrost;
Duch Svatý – dobrota, láska, milost, protože je vzájemnou láskou Otce a Syna.
3. Vnější činnost
Otci se připisuje stanovení úmyslu, Synu provedení a Duchu Svatému dokonání. Obecné přivlastňování Boží činnosti navenek praví: Otec všechno stvořil, Syn nás vykoupil a Duch Svatý nás posvěcuje.
4. V bohoslužbě
se vzdává bohopocta, díkůčinění a prosby Otci skrze Syna v Duchu Svatém nebo v jednotě Ducha Svatého, takže Otec je přijímá, Syn a Duch Svatý je zprostředkovávají.
Skutečnost je ovšem taková, že také Syn i Duch Svatý přijímají naši bohopoctu. Však se také často modlitby obracejí na Pána Ježíše a končí slovy: který s Otcem žiješ a kraluješ v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků.
Toto je právě specifický rys křesťanské modlitby; my se nedovoláváme Pána Boha sami, to by bylo hodně málo. My se odvoláváme na dílo vykoupení, především na oběť Pána Ježíše, která jakožto oběť Bohočlověka je obětí nekonečné ceny, a proto jediná Boha skutečně důstojná pocta. Tu podává sám Kristus jako člověk, avšak jako Bůh tuto oběť také přijímá.
Toto přivlastňování se děje tehdy, pokud hovoříme o jednotlivých božských osobách. Pokud bychom řekli obecně Bůh stvořil, vykoupil i posvětil, je to zcela pravdivé tvrzení, a vše je úplně bez problémů. Avšak je třeba tuto skutečnost znát, abychom některá vyjádření Písma svatého i katechismu správně chápali, uměli rozpoznat a zavrhnout mnohá bludná tvrzení, a zůstali tak věrni katolické víře, která jediná vede ke spáse, tedy do nitra Nejsvětější Trojice.
Zpracováno podle knihy:
Richard Špaček, Katolická věrouka I. díl
Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve
Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.
Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.
A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.
Preface o Nejsvětější Trojici
Věru
hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a
všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný
Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden
Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici
jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení
věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu,
to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce
klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i
rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé,
Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají,
jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…
M r a v o u k a
Vnější hříchy proti dobrému jménu -Pomluva II. část – povinnost nápravy
Pomlouvač je ze spravedlnosti povinen napravit, pokud možno, všecky škodlivé následky vzešlé z pomluv.
Jako při nactiutrhání, také při pomluvě vznikají tyto dva následky:
1. újma na dobré pověsti,
která nastává vždy a ukládá povinnost nápravy;
2. újma na majetku,
která nastává pouze někdy a také ukládá povinnost náhrady.
První povinnost je osobní a váže pouze osobu pomluvače; je jeho povinností, aby pomluvenému napravil pošpiněnou čest. To zpravidla nelze učinit jinak, než že se pomlouvač přizná, že lhal. To je povinen učinit i tehdy, kdyby jeho vlastní pověst měla utrpět škodu, protože pověst poškozeného má větší právo než pověst škůdcova. Náprava se má dít týmž způsobem, jakým se udála pomluva, tedy v jednotlivých případech slovem, tiskem, dopisem, před několika málo posluchači, před širším obecenstvem, odvoláním v novinách a podobně. Nevadí však, provede-li se náprava jiným způsobem, jen když má požadovaný výsledek.
Podobně jako při nactiutrhání tak také při pomluvě povinnost nápravy zaniká z těchto důvodů:
1. Nemožnost nápravy, která může vzniknout z různých příčin, například že pomlouvač se svými tehdejšími posluchači již není ve spojení.
2. Značná obtíž. Kdo se při pomluvě dopustil jen lehkého hříchu, je také jen pod lehkým hříchem vázán k nápravě; a působí-li náprava skutečně značnou obtíž jakéhokoli druhu, není vůbec vázán povinností náhrady. Kdo však pomluvou proti spravedlnosti těžce hřešil, je nápravou povinen, i kdyby mu způsobila značné obtíže nebo nepohodlí; avšak také jemu přestává tato povinnost, pokud toto jeho nepohodlí nebo i škoda je daleko větší než škoda způsobená bližnímu. Nebyl by například nápravou povinen ten, kdo by ji mohl vykonat jen s nebezpečím života nebo svobody nebo se značnou ztrátou na majetku.
3. Bezúčelnost nápravy. Náprava je bezúčelná, pokud pomluva u posluchačů vůbec nepůsobila nebo působila jen nepatrně; nebo pokud se na celou řeč již skutečně zapomnělo, takže by zmiňování starých věcí pověsti bližního neprospělo, nýbrž by spíše zase jen uškodilo.
4. Vyrovnána-li věc již před soudem, neboť pak utrhač není ničím jiným povinen než tím, co mu soud nařídil.
5. Vyrovnaly-li se obě strany navzájem nebo odpustil-li poškozený pomlouvači, nebo prohlásil-li, že mu na nápravě nezáleží.
6. Byla-li pomluva vzájemná; zde je nejlepší zapomenout na minulá příkoří a snažit se, aby nová nepřibývala.
7. Pomstil-li se sám poškozený pomlouvači nebo jej ztrestal; neboť pak nápravu nepotřebuje a nezasluhuje.
Nemůže-li pomlouvač nápravu vykonat, nebo chybí-li něco na této nápravě, není povinen nedostatek doplňovat penězi, leda že by mu to bylo uloženo soudním výrokem.
Druhá povinnost pomlouvače je pomluvenému nahradit, co pomluvou ztratil na majetku, tedy vzniklou škodu a ušlý zisk. Ale jako jiný bezprávný škůdce, propadá také pomlouvač povinnosti náhrady jen tehdy, jestliže způsobenou hmotnou škodu nebo možnost jejího vzniku předvídal nebo alespoň tušil. Byla-li pomluvou způsobena jen nepatrná hmotná škoda, váže povinnost náhrady jen pod lehkým hříchem, i kdyby sama pomluva byla hříchem těžkým. Povinnost náhrady je povinností věcnou, lpí na pomlouvačově jmění a přechází na dědice.
II. Osočuje neboli donáší ten, kdo jednomu o druhém nechvalné (ať pravdivé či vymyšlené) věci vypravuje, aby mezi oběma způsobil svár.
Je tedy osočení čili donášení v podstatě nactiutrháním nebo pomlouváním, a tak by se mohlo zdát, že se od obou těchto hříchů neliší; ale zlým úmyslem nabývá zloby druhově odlišné, kterou je nutno udat ve zpovědi. Osočení je hříchem těžkým, který odporuje lásce blíženské i spravedlnosti. Lásce blíženské pak odporuje mnohem silněji, než jen prosté nactiutrhání nebo pomlouvání, protože škodí nejen osočenému, nýbrž i poslouchajícímu. Připouští sice i osočení nepatrnost předmětu; aby se však osočení umírnilo na hřích pouze lehký, je třeba dvou podmínek, které musí být obě splněny:
1. prostředek, tedy utrhání nebo pomluva, nevybočuje z mezí lehkého hříchu,
2. úmysl donašeče a pravděpodobný výsledek byl jen lehce hříšným.
Například když se věc děje spíše žertem než opravdu, že úmyslem sočitelovým je pouze jakési mírné "pozlobení", nikoli však skutečné rozdvojení, a že předem možno čekat, že pozlobení nebude mít vážnější dohry a podobně. Za takových okolností se může osočení umírnit na hřích pouze lehký. Je to však vždy hra velmi nebezpečná.
Kdo se osočením těžce prohřešil, je povinen napravit neblahé následky svého jednání. V prvé řadě je povinen u posluchače nactiutrhání (pravdivé skutečnosti) pokud možno napravit a pomluvu (lži) odvolat; dále pak je povinen vynasnažit se, aby se znesvářené osoby opět smířily. Podaří-li se mu to, jsou všechny neblahé následky zažehnány, jelikož se při osočení utrhačná řeč a pomluva omezuje jen na úzký okruh lidí a nevniká do širší veřejnosti. Nezdařilo-li se mu to, nezbývá mu než poškozenému, po případě oběma poškozeným hmotné škody vzešlé z osočení hradit.
Zpracováno podle knihy:
Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl II.
D ě j i n y C í r k v e
Arianismus po Nicejském koncilu II
První část pojednání o bludu arianismu po Nicejském koncilu, kterým byl blud odsouzen, jsme zakončili tím, že tento blud se přesto rozšiřoval a pravověrní křesťané museli trpět. Ovšem žádné zlo není dokonalé a nemá dlouhého trvání. Proto ať je pojednání o postupném úpadku arianismu poučením, že jediné, co má opravdu cenu, je držet se pravé víry všem bludům navzdory! Zatímco se císař Konstantius násilím a lstí přičiňoval, aby arianismu dopomohl k úplnému vítězství, nastaly uprostřed bludu samého roztržky, které velkou měrou přispěly k úpadku a konečnému zániku této sekty. Ariáni přísní v čele s Aétiem, jáhnem v Antiochii, a jeho žákem Eunomiem, biskupem v Mysii, tvrdili, že Syn je jiné podstaty než Otec, jemu se nepodobá a není z ničeho stvořen. Semiariáni naproti tomu chtěli zprostředkovat spojení mezi koncilem nicejským a strohým arianismem a učili, že Syn je Otci podoben.
Ti se dělili opět na dvě strany: jedna z nich tvrdila, že je Syn Otci podoben vůlí a činností, druhá, víře nicejské nejbližší, tvrdila, že Syn je Otci podoben i podstatou. Tyto strany proti sobě prudce vystupovaly a navzájem se potíraly. Již z toho je patrné, jak nebezpečné je upadnout do bludů. Toto pravá víra nezná!!!
Aby vnitřní spory byly odstraněny, byla roku 357 svolána druhá synoda sirmijská se svolením císaře. Poněvadž však zde převládli strozí Ariáni, byla sestavena formule, jež zavrhla výraz stejné podstaty jako nebiblický a podněcující spory. Podle nich je Syn Otci naprosto podřízen. Tím byli pobouřeni Semiariáni a svolali hned následujícího roku 358 synodu do Ancyry, kde učení přísných ariánů zamítli, prohlásili (sice pořád bludně), že Syn je podobné podstaty s Otcem, a dokonce pro toto učení získali i samotného císaře Konstantia. Z jeho rozkazu se konala ještě téhož roku 358 třetí synoda sirmijská, na níž byla z vyznání předešlých synod sestavena nová formule vcelku pravověrná, avšak stále odmítající výraz stejné podstaty s Otcem.
Nadvláda semiarianismu trvala však jen krátce. Konstantius chtěl obnovit mír v Církvi a svolal r. 359 dvojí synodu, pro západ v Rimini, pro východ v Sekneii isaurské. Učinil tak na radu dvorních biskupů, kteří tím chtěli zabránit spojení mezi pravověrným západem a východními Semiariány, čímž by byl přísný arianismus potlačen. Aby odsouzení své nauky ještě bezpečněji překazili, sestavili v císařském ležení v Sirmiu čtvrtou formuli sirmijskou, podle níž je Syn Otci ve všem podoben dle Písma. Tuto formuli, kterou císař schválil, měli přijmout biskupové shromáždění na obou synodách. Biskupové pravověrní v Rimini ji zamítli a obnovili velkou většinou vyznání nicejské, zavrhli arianismus a sesadili jeho obhájce. Jejich poslové, kteří měli vymoci u císaře schválení tohoto nálezu, nejen že toho nedosáhli, nýbrž naopak v Nice v Thrakii podepsali formuli novou, podle níž Syn je Otci podoben z Písma.
Tuto
ariánskou formuli přinesli poslové do Rimini a shromáždění
biskupové ji po delším zdráhání podepsali, donuceni hrozbami a
násilím. Také biskupové shromáždění v Seleucii, kteří
zpočátku obnovili své vyznání semiariánské
a extrémní
Ariány sesadili a z části exkommunikovali, povolili konečně
násilí a dali souhlas k předložené formuli; jen několik biskupů
ji zavrhlo, mezi nimi též papež Liberius.
Hereze slavila vítězství. Svět se stal ariánským. Avšak toto vítězství nemělo dlouhého trvání; neboť již roku 361 zemřel Konstantius a s ním padla také hlavní opora hereze. Jeho nástupce Julián (361-363) povolal r. 362 všecky vypovězené biskupy zpět. Také svatý Athanasius se vrátil do Alexandrie. Ještě téhož roku 362 konal císař synodu alexandrijskou, na níž chtěl Ariánům co nejvíce usnadnit návrat do Církve. Zásady stanovené na této synodě, podle nichž biskupové a klerikové, kteří násilím byli k herezi donuceni, aniž v srdci se jí přidrželi nebo ji hájili, po kajícném vyznání viny a uznání obecného koncilu měli být opět do Církve přijati a ponecháni ve svých úřadech, došly schválení papeže Liberia a byly také celým západem přijaty. Jediný Lucifer, biskup z Calaris, v přílišném rigorismu je nechtěl přijmout, přerušil spojení s mírnějšími biskupy, stal se původcem schismatu Luciferiánského, které trvalo až do počátku 5. století.
Avšak i císař Julián, když viděl úspěšnou činnost svatého Athanasia, jenž svou obezřetností a mírností zvláště mnohé Semiariány uvedl zpět do lůna Církve, poslal jej jako domnělého rušitele míru znovu do vyhnanství, z něhož mu pravověrně smýšlející Jovian (363—364) opět dovolil návrat. Jovianův nástupce na východě, Valens (364—378), byl však opět horlivým Ariánem a pronásledoval jak katolíky, tak i Semiariány co nejkrutěji.
Po páté byl nucen Athanasius kolem roku 365 odebrat se do vyhnanství, z něhož byl povolán již po 4 měsících zpět, protože v Alexandrii z tohoto dalšího vyhnanství vzniklo pobouření. Odtud mohl veliký biskup až do konce života († 373) v pokoji žít mezi svým stádcem, avšak neustával ani nyní hájit katolickou víru.
Ostatně po smrti Valenta (†378) spěla hereze, (proti níž vedle svatého Athanasia vystupovali zvláště svatí Basil Veliký, Řehoř Naziánský, Řehoř Nyssy, Hilarius, Ambrož) rychle k zániku, a to tím spíše, poněvadž nyní i císařové, jako Gratian (375—383) a především Theodosius (379–395), se stali horlivými obhájci víry nicejské, tedy katolické.
Theodosius
dal sesadit ariánské biskupy a vydal proti herezi přísné edikty,
kterými byla zbavena chrámů, hlásání její nauky a svěcení
kleriků ariánskými biskupy bylo zakázáno. Když pak roku 381
synoda I. cařihradská arianismus znovu slavně zavrhla, byl
ponenáhlu i na východě arianismus odstraněn. Ovšem, přidržovali
se ho po nějakou dobu ještě germánské národy, Gótové,
Vandalové
a Langobardové, až se v 7. století navrátili také
tito do lůna Církve, čímž arianismus, který způsobil tolik
bojů, škod a utrpení Církvi, konečně úplně vymizel.
Zpracováno podle knihy:
Josef Samsour, Církevní dějiny obecné
D e s a t e r o B o ž í ch p ř i k á z á n í
Třetí přikázání - Svěcení svátečních dnů
Třetí Boží přikázání nám stanoví praktickou povinnost úcty k Bohu a stanoví její konkrétní podobu:
Pomni, abys den sváteční světil.
S tím souvisí také církevní přikázání, které tuto povinnost blíže rozebírá a praví:
O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovat sváteční klid.
Svátečním dnem je v Katolické Církvi každá neděle jakožto den zmrtvýchvstání božského Spasitele a den seslání Ducha Svatého.
Posvátnost nedělního dne proto plyne ze samé podstaty křesťanství!
Kromě nedělí jsou svátečními dny také tzv. zasvěcené svátky. Jedná se o významné dny, které takto ustanovila Církev. Výraz "zasvěcené" znamená, že tyto dny jsou stejně jako neděle zasvěceny úctě Boží a tělesnému odpočinku. Jakkoli Kodex kanonického práva uvádí deset zasvěcených svátků (viz kánon 1246 §1), podle aktuálně platných předpisů v našich diecézích zůstávají závazné pouze dva zasvěcené svátky mimo neděle:
Slavnost narození Pána Ježíše 25. prosince a Nový rok (oktáv slavnosti) 1. ledna.
To však neznamená, že ostatní velké svátky (Zjevení Páně, Nanebevstoupení Páně, svátek Těla a Krve Kristovy, Neposkvrněného početí a Nanebevzetí Panny Marie, svatého Josefa, svatých Petra a Pavla a Všech svatých) katolík světit nemusí. To znamená pouze to, že pokud se mše svaté neúčastní, nehřeší těžce. Zákonodárce předpokládá, že pro mnoho lidí by v současnosti byl předpis především kvůli pracovním povinnostem nesplnitelný, a proto snímá onu závaznost pod těžkým hříchem. Avšak fláknout tyto svátky a bez závažného důvodu je nesvětit, pořád zůstává hříšným jednáním. Jedná se sice o lehký hřích, ale to je cesta k postupnému zvlažnění ve víře, odpadu od víry a ke spáchání těžkého hříchu!!!
Mezi nedělí a zasvěceným svátkem není žádný rozdíl co do způsobu slavení, a proto vše, co bude uvedeno o neděli, se bez rozdílu vztahuje také na zasvěcené svátky.
Kdo je vázán povinností slavit sváteční den?
Povinnost slavit sváteční dny zavazuje pod těžkým hříchem a vztahuje se na všechny věřící, kteří dosáhli užívání rozumu. To se týká také těch, kteří rozum neužívají správně a třeba pod vlivem asociálních sítí nebo jiných moderních nástrah mají zčásti nebo zcela pomýlené vnímání světa.
Za věk dosažení užívání rozumu je obecně považován sedmý rok života (viz kánon 97 §2). Nehřeší tedy osoby mladší sedmi let, pokud se neúčastní mše svaté, a stejně tak nehřeší rodiče, kteří své děti před dosažením tohoto věku do kostela nevodí. To ovšem neznamená, že by takové jednání bylo správné a už vůbec ne moudré. Jedná se pouze o vyhovění liteře zákona a nikoli o důsledný život z víry. Tak jako je nezbytné postupně děti přivádět k plnění jiných povinností, právě tak je také třeba děti učit plnění povinností plynoucích z víry. Jak budete dítěti v sedmi letech vysvětlovat, že už musí v neděli do kostela, když si předtím mohlo doma hrát na mobilu?
Po dosažení užívání rozumu je povinností světit sváteční den vázán každý věřící, kterému ve splnění této povinnosti nebrání vážná překážka.
Závazek svěcení svátečního dne plyne z naší povinné úcty k Bohu.
Nestačí v Boha věřit, to věří i zlý duch, ale třese se hrůzou (list sv. Jakuba 2,19). Je třeba Boha také uctívat. A protože během týdne v rámci svých pozemských povinností člověk na úctu k Bohu mnoho času nemá, je řádné bohopoctě vyhrazen jeden celý den.
Hlavním důvodem svěcení neděle je tedy úcta k Pánu Bohu,
avšak také pro nás je svěcení neděle nezbytné. Po celý týden toho člověk pro svoji duši mnoho neudělá a tělo zmáhá prací. Proto je sváteční den tak důležitý, protože Bohu přináší povinnou úctu, nám pak posvěcení duše a odpočinek těla.
Jak světit sváteční den?
Způsob svěcení svátečního dne plyne z jeho významu. Je to den zasvěcený úctě k Bohu, a proto musí být jeho součástí bohopocta, bohoslužba, a když nám tento den má přinést obnovu sil, je součástí slavení také odpočinutí od těžkých prací.
Sváteční klid
V současné době je zákaz nedělní práce definován jako zdržení se těch činností, které brání účasti na bohoslužbě, radosti vlastní dnu Páně a náležitému duševnímu i tělesnému zotavení (kánon 1247). Předpis je dán poměrně obecně. Pokud tedy například někdo po zbožné účasti na bohoslužbě jde pracovat na zahrádku, na kterou neměl přes týden čas a kde si odpočine, zajisté světil neděli řádným způsobem.
Namáhavé práce, které brání odpočinku, je možno konat pouze ze závažného důvodu. Tím je například pomoc bližnímu v nouzi a nebezpečí, práce při sklizni během nepříznivého počasí, a také všechny práce, které není možné bez velké škody přerušit.
Pokaždé tedy, pokud je nezbytné vykonat jakoukoli práci z důvodu pomoci bližnímu nebo zabránění závažné škodě vlastní nebo jiných osob, je možno tyto práce vykonat také v neděli. Zcela samozřejmě je možno konat také jakoukoliv práci, kterou člověk koná z důvodu zaměstnání. To znamená, že v neděli plní své pracovní povinnosti.
Bohoslužba
Zatímco vzhledem ke svátečnímu klidu je situace poměrně jasná a jednoduchá, vzhledem k bohoslužbě je situace o poznání složitější. Kodex kanonického práva pouze stanoví, že věřící jsou vázáni povinností zúčastnit se mše svaté (kánon 1247), avšak církevní přikázání upřesňuje podmínky, které je třeba při účasti na nedělní mši svaté splnit.
První podmínkou je fyzická přítomnost.
Nelze proto splnit povinnost účasti na mši svaté například při sledování bohoslužby v rozhlase nebo v televizi.1 Pokud sleduje mši svatou ve sdělovacích prostředcích nemocný nebo kdokoli, kdo se nemůže účastnit osobně v kostele, jedná se o projev zbožnosti, avšak ani v tomto případě nedochází ke splnění nedělní povinnosti. Nemocný je ovšem od osobní účasti zcela samozřejmě omluven.
Církevní přikázání dále stanoví nutnost účasti na celé mši svaté.
Nesplní proto přikázání ten, kdo svévolně vynechá značnou část mše svaté. Značná část je chápána buď podle významu nebo podle délky. Pokud někdo úmyslně vynechá více než třetinu mše svaté, nesplnil povinnou účast. Pokud někdo vynechá hlavní části mše svaté – obětování, proměňování a svaté přijímání – také svoji povinnost nesplnil. Nesplnění znamená spáchání těžkého hříchu.
Lehkého hříchu se dopouští ten, kdo svévolně vynechá začátek mše svaté, nebo odejde po svatém přijímání.
Když s podíváme do našich kostelů, s hrůzou zjistíme, kolik lidí začíná mši svatou lehkým hříchem, když svévolně přicházejí pozdě!!!!! To není ten, kdo z provozních důvodů (pokakané děcko, rozbité auto, zpožděný vlak…) přijde výjimečně pozdě. To jsou ti, kteří přicházejí pozdě často nebo dokonce pravidelně. Jaký efekt pro ně může mít mše svatá, když ji takto začínají hříchem? Znovu je tedy třeba připomenout, že největším nebezpečím lehkého hříchu je to, že postupně vede ke hříchu těžkému. Není se pak co divit, když tito lidé po dlouhé době takovéhoto přístupu nakonec již do kostela nejdou vůbec!!!
S povinností účastnit se celé mše svaté a chodit včas souvisí ona krásná přesmyčka, která vznikla z úsilí rodičů naplnit řádně přikázání a přijít i s malým Pepíčkem včas do kostela na nedělní mši svatou. Jenže jemu se moc nechtělo, a tak musel být často popoháněn. Proto pak při náboženství na otázku pana katechety: "Jak zní třetí Boží přikázání?" odpověděl: "Pohni, abys den sváteční světil." Kolika lidem, kteří chodí pravidelně pozdě na nedělní bohoslužby, by náležela tato výzva?!?
Avšak ani to ještě nestačí k naplnění přikázání.
Naše účast musí být pozorná.
To znamená, že se varujeme všeho, co mši svatou ruší nebo co nás vede k roztržitosti. Pokud by tedy někdo sice přišel do kostela na celou mši svatou, ale během ní si četl nějakou, byť i zbožnou literaturu, kreslil, prohlížel obrazy a sochy nebo spal, v takovém případě by nesplnil povinnost účasti na nedělní bohoslužbě. Moderní doba přináší nová nebezpečí. Proti ustanovení o pozorné účasti na mši svaté se proviňují ti, kteří pod lavicí vyřizují poštu nebo dělají cokoli jiného na mobilním telefonu, což bohužel není výjimečný jev.
Pokračování příště.
Za redakci zpracoval sakristián z Mědníku.
L i t u r g i k a
Křesťanský chrám - Účel, jméno a druhy chrámů
Křesťanské chrámy se hned ve svých počátcích lišily od pohanských chrámů svým účelem. Zatímco pohanské chrámy měly jen nevelký obětní prostor před sochou jakéhosi kvazi boha, byl křesťanský chrám určen nejen pro služby Boží několika liturgů, nýbrž také pro shromáždění celé křesťanské obce. Proto je nazýván ecclesia (églíse, chiesa; — shromáždění).
Současně byl chrám stavěn jako příbytek Pána, který při každé mši svaté sestupuje na oltář a přebývá v Nejsvětější Svátosti. Odtud název κυριακη (kyriaké – Pánův, oiκια ojkia – dům). Z tohoto názvu povstal název "Kirche" (staroněmecky chírícha), v církevní slovanštině "cerkov", angl. "church". České slovo "chrám", znamená dům; slovo "kostel" povstalo z latinského castellum (tvrz), protože kdysi bývaly chrámy ve vesnicích a menších městech opevněny, aby za vpádu nepřátel poskytovaly obyvatelstvu útočiště.
Křesťanské chrámy byly hned od počátku určeny také k tomu, aby se zde konala liturgie i úkony mimoliturgické, veřejné i soukromé modlitby, a aby se zde hlásalo slovo Boží. Proto se chrám právem nazývá v breviáři na Posvěcení chrámu "domus orationis" (dům modlitby); ve starověku se nazýval též oratorium; dnes se tohoto názvu užívá pro menší chrámy nebo kaple.
Jméno "kaple" znamenalo původně bohoslužebné místo na dvoře franckých králů, kde se uchovával plášť (cappa) sv. Martina jako relikvie. V křesťanském starověku a raném středověku se užívalo pro chrámy také názvu "basilika". U starých Římanů znamenalo toto jméno síň obecně nebo nádhernou budovu. Protože jméno je odvozeno z řeckého Basileus – Král, a Ježíš Kristus je vpravdě Král králů, bylo toto jméno používáno již ve 4. století k označení příbytku nejvyššího Krále.
Dnes se jménem "basilika" označují nejen chrámy stavěné slohem basilikovým, nýbrž nazývají se tak některé význačné kostely římské. Jsou to 4 basiliky větší (basilicae maiores): Lateránská, Svatopetrská, Panny Marie – S. Maria Maggiore, a Svatého Pavla za hradbami.
V
Římě je také 9 basilik menších (Basilicae minores). Od počátku
20. století byly vyznamenány titulem Basilica minor také mnohé
význačné chrámy mimo Řím, jako například chrám v Lurdech, v
Assisi, v Pompejích, v Maria Zell, v Altöttingu, Wormsu, Špýru,
Bamberku. U nás je celkem 16 bazilik minor. V naší diecézi jsou
titulem bazilika minor vyznamenány chrámy v Bohosudově,
Jablonném
v Podještědí, Filipově a v České Lípě.
Jméno "basilika" přísluší některému chrámu pouze rozhodnutím Apoštolského stolce anebo obyčejem od nepaměti. Baziliky větší mají posvátnou bránu (porta sacra) a altare papale (papežský oltář), u něhož smí sloužit mši svatou pouze papež a jen s jeho dovolením jiní kněží.
Baziliky menší mají nad oltářem papežský baldachýn, naznačující zvláštní ochranu papežovu, zvonky zvláštní konstrukce a světští kněží mají právo nosit fialovou kápu s vlečkou. V průčelí chrámu je papežský znak. Baziliky sv. Františka a S. Mariae Angelorum (Porciunkula) v Assisi jsou mimoto vyznamenány privilegiem papežského oltáře.
V hodnosti za většími bazilikami následují chrámy katedrální, k nimž náležejí chrámy patriarchální, metropolitní, biskupské a opatské. Chrámy kolegiátními nazýváme chrámy, u nichž jsou zřízeny kolegiátní kapituly, farními, u nichž jsou zřízeny farnosti, konventními nebo řeholními kostely u klášterů.
Zpracováno podle knihy
Josef Foltynovský: Liturgika
S v á t o s t i
Nejsvětější Eucharistie - Přepodstatnění II. část
V prvním pojednání o přepodstatnění jsme uvedli, že se jedná o zázračnou přeměnu podstaty chleba v podstatu Těla Kristova a podstaty vína v podstatu Krve Kristovy. Uváděli jsme, že dochází ke změně, nikoli k zániku. Proto také nazýváme přepodstatnění proměňováním. Mění se podstata, avšak vše vnější, to znamená tvar, chuť, velikost – to vše zůstává.
Počátkem, tedy původním stavem před proměňováním, je podstata a vnější vlastnosti chleba a vína, tedy chléb a víno se vším všudy. Cílem proměňování je podstata Těla Kristova a podstata Krve Kristovy. Ovšem u změny není jen počáteční stav a konečný stav, nýbrž musí být také něco, co přetrvává, co oba stavy – před proměněním a po proměnění – spojuje. To jsou vnější vlastnosti chleba a vína. Jedná se o barvu, chuť, tvar, vůni...
Již minule jsme uváděli, že se vnější skutečnosti chleba a vína nemění. Tyto vnější skutečnosti nazýváme způsobami, a ty zůstanou touto proměnou nedotčeny. Proto říkáme, že Tělo Kristovo je přítomno pod způsobou chleba a Krev Kristova pod způsobou vína. To znamená, že tyto způsoby, tedy vnější skutečnosti, zůstávají, zatímco podstata je proměněna. Proto také hostie proměněná a neproměněná chutná a vypadá úplně stejně, avšak jedná se jen o vnější skutečnosti (vlastnosti). Proměněná hostie již není chléb, ale sám Pán Ježíš.
Výraz způsoba je zcela jedinečný a používáme ho pouze ve spojení s Nejsvětější Svátostí.
Není to způsob. "Pod způsobou" není totéž co "na způsob!"
Nemůžeme tedy tvrdit, že Pán Ježíš je v Eucharistii přítomen na způsob chleba a vína. To by znamenalo jako chléb, což je úplný nesmysl. Pak by to nebyl Pán Ježíš. V nauce o Eucharistii neplatí žádné jako. Buď a nebo. Buď to je Tělo Kristovo nebo chléb.
Nic mezi tím není.
Pod způsobou znamená reálný stav, který nastal proměněním. Způsoba, to jsou vnější skutečnosti chleba (chuť, tvar), které zůstaly, už ale nejsou spojeny s podstatou chleba, nýbrž s podstatou Těla Kristova.
Přepodstatnění neboli proměnění je úkon, kterým všemohoucí Bůh způsobí zázračnou a ojedinělou proměnu.
Podstaty chleba a vína Bůh nezničí; proměnění tedy není zničením.
Cílem zničení není vůbec nic, kdežto cílem změny je jiná skutečnost. Cílem přepodstatnění je Tělo Kristovo a jeho Krev. Mezi počátečním stavem a stavem konečným je ta souvislost, že Bůh, jakmile byla vyslovena konsekrační slova, způsobí, že pod týmiž vnějšími způsobami přestane podstata chleba a vína a nastane podstata Těla a Krve Kristovy.
Cílem této proměny je Tělo Kristovo, které pod způsobou chleba začne být přítomno novým, svátostným způsobem. Stejně tak také u proměny vína v Krev Pána Ježíše. Připomeňme, že spojení podstaty Těla Kristova s vnějšími vlastnostmi chleba, je zázrakem. Při proměnění dojde k první zázračné události: změna podstaty, a také trvání Těla Kristova pod vnějšími vlastnostmi chleba je zázračnou skutečností.
Eucharistie tedy není zázrakem pouze při mši svaté, ale stále!!!
Bůh způsobí přepodstatnění jedním jediným úkonem při vyslovení konsekračních slov. Při jejich vyslovení dochází k okamžité, jednorázové proměně. Není tomu tedy tak, že by se podstata měnila postupně s každým slovem proměnění. To by v důsledku znamenalo, že v případě, pokud by slova proměnění z jakéhokoli důvodu nebyla všechna vyslovena (kněz je indisponován), tak by proměna zůstala nedokončena, a Tělo Kristovo by bylo proměněno jen z části. Pak by spolu s podstatou Těla Kristova byla přítomna také podstata chleba, od každého trochu, a to už je blud jako hrom! Jsou pouze dvě možnosti. Buď k proměně nedošlo, a je zde pořád jen chléb a nic jiného; nebo naopak k proměně došlo, pak už zde není chléb, nýbrž Tělo Kristovo.
Pokud tedy slova proměnění nebyla vyslovena zcela, k proměně nedošlo.
Došlo-li k proměnění podstaty, pak zůstaly vnější vlastnosti chleba, nikoli chléb jako takový. Nemůžeme tedy říct, že Pán Ježíš je přítomen pod chlebem, ten už tu není. Zůstaly jen vnější vlastnosti (způsoby) chleba a vína, nikoli chléb a víno. Jsou tu tedy dvě skutečnosti – podstata Těla Kristova a vnější vlastnosti chleba. Podstata Krve Kristovy a vnější vlastnosti vína. Není tu chléb a zároveň Tělo Kristovo, je zde podstata Těla Kristova a vnější vlastnosti (způsoby) chleba. Jakkoli je obojí božskou mocí zázračně spojené, přece to k sobě nepatří. To je onen trvalý zázrak Eucharistie.
Když je Pán Ježíš přítomen pod způsobami chleba a vína, nemohu říci, když je víno kyselé, že je kyselý Pán Ježíš. To jsou vlastnosti těch vnějších skutečností vína. Stejně tak, když by například svatá hostie spadla, nemohu říci, že se Pán Ježíš ušpinil. Špinavé jsou vnější vlastnosti chleba. Avšak musím jednat tak, aby se něco takového nestalo. Protože s těmito vnějšími vlastnostmi je spojena podstata Těla Kristova, a proto nespadly jen vnější vlastnosti chleba, spadl Pán Ježíš!!!
Při vyslovení slov proměnění Bůh svojí mocí přímo promění podstatu chleba v podstatu Těla Kristova. Jedná se o Tělo, které existovalo již před proměněním. Proměnění není stvoření. Nic nového, dosud neexistujícího zde nevzniká. Dochází k záměně jedné už existující podstaty za druhou, a proto proměnění při mši svaté neznamená pro Tělo Kristovo jako takové žádnou změnu. Tělo je pořád stejné, proměněním nic nezískalo, ale stalo se přítomným tam, kde dříve nebylo.
Zpracováno dle knihy:
Richard Špaček: Katolická věrouka, díl III,
s použitím poznámek z přednášek prof. ThDr. Václava Wolfa
Kázání na aktuální téma
Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)
1. neděle adventní - Církev se nepřežila
Nebe a země pominou, ale slova má nepominou. (Luk. 21, 33)
Byla kdesi svatá misie. Při stavovském cvičení žen upozornil kazatel na Boží zákon, který platí všude, i v manželství. Sotva sestoupil, čekala na něho deputace a jedna z posluchaček mu pravila: »Důstojný pane, tak nekažte! To se již nehodí do naší doby.« Myšlenka, že Církev nebo — řekněme lépe — Desatero se již přežilo, není teprve vynálezem moderního člověka. Je tak stará jako lidstvo samo. Když Eva sahala po zapovězeném ovoci, byla vedena stejným duchem jako katolička, která zakazovala knězi mluvit o manželských povinnostech. Když egyptský farao odbyl Mojžíše pyšnými slovy: »Kdo je to Hospodin, abych musel poslechnouti jeho hlasu?« (Ex. 5, 2), jednal právě tak pošetile jako Havlíček, když razil heslo: »Nic jim nevěřte a nic jim nedávejte!« Je to tedy velmi stará choroba lidstva a skosila více duší než nejhroznější války. Bylo by proto velmi pošetilé, kdybychom před ní zavírali oči nebo ji dokonce podceňovali. Mohlo by se stát, že by v nestřežené chvíli zachvátila i nás. Proto jí věnujme dnešní kázání.
Odpovězme si v něm na dvě otázky: 1. Z jakých pramenů vzklíčila domněnka, že Církev a Desatero se již přežily a nehodí se do našeho století (napsáno před cca 90 lety); 2. potom se po ohlédneme, jak je možno chorobu vyléčit.
I. Přijdete-li k lékaři, nepředepíše hned léky; napřed studuje příčiny, z kterých vaše choroba povstala. Jednejme podobně! Poznáte, že jsou to tři velmi špatné stromy, na kterých uzrálo tak jedovaté ovoce.
Prvním stromem bývá náboženská nevědomost. Projevuje se dvojím způsobem. Někdy je to skutečná neznalost náboženství a jeho pravd. A tu býváme svědky zarmucujícího jevu. Lidé, kteří vynikají vysoko ve vědách světských, nevědí často z náboženství ani tolik, kolik musí umět dítě z obecné školy. Četl jsem ve vzpomínkách barona Lüttwitze: Když jsme kávu dopili, přisedli jsme k ostatním a seznámil jsem se s Arnimem. Obyčejně se potom ještě koná procházka lesem, a protože cesty jsou úzké, chodí se ve dvou; náhoda mě svedla s Arnimem. Řekl jsem mu: »Velice mě zajímá, že jsem vás poznal. Slyším, jak jste prováděl boj proti Církvi.« — »Ovšem.« — »Jak jste na to přišel?« — »Pro článek víry o neomylnosti. To je státu nebezpečné.« — »Tak«, odpověděl jsem, »jak zní ten článek víry?« — Chvilku přemýšlel, potom mi řekl: »To vám v tu chvíli nemohu povědět.« — »Potom mi jistě dovolíte, abych vám sám tuto pravdu vyložil. Papež je neomylným, když jako učitel celé Církve prohlašuje a rozhoduje nějakou otázku víry a mravů. Co je při tom státu nebezpečného? Nemá všude někdo poslední slovo?« Tu se na mne udiveně podíval a tvrdošíjně opakoval: »A přece je to státu nebezpečné.« — Usmál jsem se na něho a řekl: »Nemyslíte, že by bylo dobře, kdyby naši vyslanci u Vatikánu studovali trochu bohosloví?« — Usmál se i on a pravil: »Máte pravdu.« Až potud baron Lüttwitz. Proto říkal papež svatý Pius X.:
»Největším nepřítelem katolicismu je nevědomost.«
U jiných nechybí vědomost, ale chybí náboženské uvědomění. Pěkně to pověděl Spasitel v podobenství o rozsévači: »Jestliže kdo slyší slovo o království (Božím), ale nerozumí mu, přichází ďábel a uchvacuje to, co bylo zaseto v srdci jeho; to je ten, který byl zaset na kraj cesty.« (Mat. 13, 19) Srdce mnohých lidí podobá se opravdu veřejné cestě; pro samý shon a chvat nemají dosti potřebného klidu, aby pravdy svaté víry domyslili a vyvodili z nich praktické důsledky. A tak vidíte, že mnohý katolík modlí se den co den Otčenáš; denně říká v něm slova: »Odpusť nám naše viny tak, jako i my odpouštíme našim viníkům!« — a přece žije celá léta v nepřátelství se svým sousedem. Tak si vyložíte, proč chodí pravidelně ke svaté zpovědi, při každé slibuje polepšení — a přece nikdy se nelepší. Nedomyslil; mluvila jen ústa, srdce necítilo nic. Proto se u takových lidí mohla zrodit i myšlenka, že i náboženství je jako móda, kterou dnes nosíme a zítra odkládáme.
V kterémsi kázání vypravoval strahovský opat dr. Metod Zavoral: V nemocnici potkal mladý lékař, neznaboh, řeholní sestru-ošetřovatelku. Pojednou pravil: »Sestřičko, tak je mi vás líto. Představte si jen, jak budete zklamaná, až umřete a poznáte, že není ani Boha, ani věčnosti, ani nebe, ani pekla.« Ale řeholnice mu odpověděla: »Pane doktore, jaképak zklamání? Nebude-li po smrti nic, pak mne nic nemůže zklamat — ale představte si vy svůj úžas, až umřete a poznáte, že je Bůh, věčnost, nebe i peklo.« Šťastná duše, která tak domyslila! Zachránila se sama, a zachránila i lékaře; stal se opět věřícím katolíkem.
Ještě
nebezpečnější je druhý strom; říkáme mu pýcha.
Zachvacuje chudé i bohaté, ale nejčastěji jí propadají
boháči. Protože se jim na světě každý klaní a každý
jim ustupuje z cesty, vzniká v jejich duši ponenáhlu myšlenka, že
i Pán Bůh musí k nim mít více ohledu než k ostatním a nebrat u
nich své Desatero na lékařské vážky. Nedělní mše svatá je
jim proto příliš velkým břemenem; jim stačí, zajdou-li si do
kostela na Boží hody a na veliké svátky. Každou neděli ať jdou
ti, kdo to potřebují. Takoví ubožáci zapomínají tak snadno na
vážná slova Bible: »Nebojí se Bůh nižádné osoby, aniž
ostýchá se jakékoli veličiny; neboť malého
i velkého on
učinil.« (Moudr. 6,8)
Byl to bohatý mladý pán. Pokládal se za tak vzdělaného, že pro něho byl Bůh dávno odbytou věcí. Kdysi jel se starým horníkem do dolů. A čím se dostávali hlouběji, tím bylo větší teplo. »Tu je teplo«, povzdechl si pojednou mladý nevěrec. »Prosím vás, rád bych věděl, jak daleko odsud je ještě do pekla?« Věřící horník pohlédl vážně na mluvku a pravil: »Přesně vám to nepovím, ale tolik vím, že utrhne-li se lano, které nás nese, za minutu tam jistě budete.« Tato kratinká poznámka otevřela mu oči.
Ještě jindy je matkou bláhové myšlenky, že Církev a Desatero se již přežily, vášeň, kterou nechceme přemáhat. Říkává se, že vášeň je velice špatným rádcem — ale málokdo tomu věří, jde-li o náboženství. Chcete se přesvědčit, co dovede vášeň? Zajděte se mnou v duchu do Jerusalema. Tam zasedá právě nejvyšší židovský soud, zvaný veleradou. Na programu je palčivá otázka: »Co podnikneme, vždyť tento člověk — Ježíš — činí mnoho divů?« (Jan 11, 47) Myslíte, že po takovém doznání poklekli před Spasitelem a uznali jeho božství? To by bylo rozumné, ale vášeň nemyslí. Výsledek porady shrnul evangelista slovy: »Od toho dne tedy se uradili, že ho usmrtí.« (Jan 11, 53) Tak tomu bylo za časů Kristových, tak je tomu dodnes. Kdyby chtěli povědět pravdu ti, kdo opustili Církev, vyznali by vám, že u nikoho nerozhodoval rozum. Důvodem bylo právě Desatero a jeho veliké důsledky, kterým se nechtěli podrobit.
II. To jsou prameny, ze kterých vzniká myšlenka, že Církev a Desatero se již přežily. Již tato jediná okolnost měla by nám udělati tuto zásadu aspoň podezřelou. Bohužel, dlouholetá zkušenost ukazuje, že obyčejně takové úvahy nestačí; proto se poohlédněme po léku silnějším a účinnějším, kterým bychom záhubnou chorobu vyhojili. Díváme-li se po světě, vidíme, že všechno se mění; neodolá ani tvrdá skála a ponenáhlu se rozpadá v kyprou ornici. A přece jeden nepodléhá změně; je to náš Bůh. Proto praví tak krásně žalmista Páně (101, 26—28): »Na počátku založils, Pane, zemi, a dílem rukou tvých jsou nebesa. Ona pominou, ty však potrváš; ona zvetšejí jako roucho, ty však jsi stále týž a tvá léta jsou bez konce.« A právě tak věcné a nezměnitelné je i každé Boží slovo, jak prohlásil apoštol Petr: »Všeliké tělo je jako tráva a všeliká sláva jeho jako květ travní; tráva uschne a květ její opadne, ale slovo Páně zůstává na věky.« (1 Petr. 1, 24)
A kdyby ještě někdo pochyboval, k tomu volá sám Spasitel v dnešním evangeliu: »Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.« (Luk. 21, 33) To proto, že Bůh je nezměnitelný; jak o něm čteme v Písmě svatém: »Není Bůh jako člověk, by klamal; není jako zrozenec lidský, aby se měnil.« (Num. 23, 19) On je Pánem, my jsme jen jeho tvory, ať se tomu bráníme sebe více. Proto má právo, aby nám předepsal způsob života a my máme povinnost se mu podrobit.
Co je to vlastně Desatero? Boží zákon, který máme zachovat, cesta, po které máme dojít k nebeskému městu. Projděte jedno Boží přikázání za druhým a povězte mi, kterým byste mohli pohnout, aby se nezbořil celý svět? Ani jediným! Zrušte přikázání: »Cti otce svého i matku svou!« — a rodina stane se peklem, před kterým bude prchati každý. Škrtněte: »Nezabiješ!« — a lidstvo se promění ve stádo divokých šelem, kde jeden bude ukládat o život druhému. Vypusťte: »Nesesmilníš!« — a lidstvo utone v kalných vodách nemravnosti, jako v nich utonul kdysi pohanský Řím.
Snad mi namítneš: »Ale dnešní svět je jiný, než býval. Co bylo možné kdysi, není časové dnes!« Nebudu se s tebou přít. Místo odpovědi připomínám ti jen poslední soud, o kterém mluví dnešní evangelium. Předstup tedy před soudnou stolici Ježíšovu a pověz Spasiteli do očí, že jeho evangelium se již přežilo! Ty váháš? A máš proč. Poslyš vážná slova apoštola Pavla: »Člověče, kdo jsi, že odmlouváš samému Bohu?« (Řím. 9, 20)
Je-li tomu tak, nesmíš si vybírat, co se ti líbí a co se ti zdá již zastaralé. Když Pán Ježíš vstupoval na nebesa, pravil apoštolům: »Jděte tedy, učte všecky národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal!« (Mat. 28, 19) Dobře si všimni slov: »všecko, co jsem vám přikázal.« A kdybys jediný zákon vynechal, nebudeš spasen. Praví ti to sám Ježíš u sv. Matouše (5, 19): »Kdo by tedy zrušil jeden z příkazů těchto nejmenších a vyučil tak lidi, nejmenším bude v království nebeském.« Proto obrať, dokud je čas; za malou chvíli mohlo by být již pozdě.
Kalná studánka nemůže vydávat čistou vodu. Sami jste viděli, z jak kalných pramenů vyvěrá zásada, že církev a Desatero se již přežily. Někdy tak mluvívá náboženská nevědomost, která nedomyslila; jindy se tak nadýmá lidská pýcha, která se nechce skloniti ani před Bohem; ještě jindy se tak rouhá vášeň, která se nechce odříci zamilovaného hříchu. Chceme-li se uchrániti této osudné choroby, pamatujme často na poslední soud. Tam umlknou již všechny hlasy světa, tam se bude rozhodovati jen podle evangelia Kristova, který řekl: »Nebe a země pominou, ale slova má nepominou.« Amen.
Z d u ch o v n í h o ž i v o t a
O soukromé ústní modlitbě
Z ústních modliteb bývají zvláště doporučovány: Otče náš, Zdrávas Maria, Růženec a Malé hodinky ke cti blahoslavené Panny Marie. Také lidové kostelní písně jsou výtečnými modlitbami. Ne nadarmo se říkává, že se "dvakrát modlí, kdo zbožně zpívá".
A jen na okraj uveďme, že zbožně zpívá ten, kdo:
pozorně sleduje bohoslužby,
rozjímá slova písně,
ukázněně se podřizuje vedení varhan,
zpívá ušlechtile.
Kdo takto zpívá:
Boha chválí,
Bohu děkuje,
Boha prosí!
Zbožný zpěv otevírá brány nebes.
Zvláště se mají pilně věnovat ústní modlitbě začátečníci v duchovním životě, kteří ještě neumějí dobře rozjímat.
Na co je třeba dbát u soukromých ústních modliteb?
1. abychom si jich neukládali příliš mnoho a nepřetěžovali se jimi;
2. abychom vždy dávali přednost modlitbám, které nám ukládají stanovy nebo představení;
3. abychom se vždy modlili pozorně a uctivě.
O ranní a večerní modlitbě
Co má obsahovat ranní modlitba?
1. díky Pánu Bohu za ochranu v noci,
2. klanění a vzbuzení dobrého úmyslu,
3. prosbu o Boží pomoc,
4. doporučení se Panně Marii, Andělu strážnému a zvláštním sv. patronům;
5. obnovení dobrých předsevzetí.
Nejlépe je naučit se dobré ranní (i večerní) modlitbě zpaměti. Na dobré ranní modlitbě velmi záleží. Dobrý začátek je polovičním vítězstvím. Bohu náleží prvotiny dne. Hned při probuzení obraťme mysl na Pána Boha a na předmět rozjímání.
Co má obsahovati večerní modlitba?
1. díky Pánu Bohu za dobrodiní toho dne,
2. důkladné zpytování svědomí,
3. dokonalou lítost,
4. obětování nočního klidu,
5. prosbu o ochranu v noci,
6. doporučení se Panně Marii, Andělu strážci a ostatním patronům, zvláště sv. Josefu, s prosbou za dobrou hodinku smrti.
Na večerní modlitbě záleží, aby i náš noční odpočinek byl milý Pánu Bohu. Hlavně nikdy nezapomeňme vzbudit před spaním dokonalou lítost.
Dokonalá lítost:
Můj Bože, srdečně lituji všech svých hříchů. Lituji jich zvláště proto, že jsem jimi urazil Tebe, svého nejdobrotivějšího Boha a nejlepšího Otce; svého Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele, své nejvyšší a lásky nejhodnější Dobro. Lituji nejen všech svých hříchů smrtelných, ale i všech hříchů všedních a všech poklesků, protože i těmito skutky jsem hněval Tebe, své nejvyšší Dobro. A protože Tě nade všechno miluji, činím opravdové předsevzetí, že se budu varovat všech hříchů i všech příležitostí ke hříchu, svých dřívějších nepravostí budu vždy litovat, nikdy nebudu jednat proti Tvé nejsvětější Vůli a s láskou a věrností budu jen Tobě sloužit. Odpusť mi moje hříchy, přijmi mne opět za syna a pomáhej mi svou milostí, abych toto své předsevzetí dokonale vyplnil. Za to Tě prosím pro neskonalé zásluhy Tvého jednorozeného Syna, našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Amen.
K a t e ch e t a v y p r a v u j e
Krátké příběhy k povzbuzení ve víře z knihy:
Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)
O třetím přikázání
Zbožný anglický továrník
Roku 1844 přibyl ruský car Mikuláš I. (1825—1855) do Londýna a prohlédl zde více pamětihodností. Jedné neděle chtěl si prohlédnout také velikou, proslavenou hut' Nasmithovu. Proto poslal car svého komorníka k majiteli hutě a vzkázal mu, že v neděli si přijde prohlédnout jeho továrnu. Majitel Nasmith, muž upřímně křesťanského smýšlení, prohlásil komorníkovi: "V neděli ale car nic v mé továrně neuvidí, neboť se u mne v neděli nepracuje." Komorník odpověděl: "Ale vždyť je pro Vás snadné, uvést Vaši továrnu na několik hodin v činnost. Ochotností svojí získáte milost Veličenstva císaře."
Avšak továrník odpověděl: "Milý pane, milost Boží je mi milejší, než milost vašeho cara. Ostatně, kdybych i já chtěl dát v neděli pracovat, moje lidi k tomu nedostanu." I pravil služebník ruského cara: "Nenařídil byste, aby se v neděli pracovalo, kdyby si toho přála vaše královna?" "Naše královna nikdy nic podobného od nás nežádá", odvětil továrník. Komorník zbledl, prosil mnohokrát za prominutí a odešel. Úžas ho pojal nad pevnou vírou tohoto muže, jenž si vážil lásky Boží více než přízně lidské. Kéž by každý člověk světil neděli tak svědomitě.
Práce k zachování života nezbytně potřebné jsou dovoleny:
Žid spadl do jámy v sobotu
Jistý žid spadl v sobotu do jámy. Křesťané přišli s provazy, aby ho vytáhli. Avšak žid nechtěl o záchraně svého života ani slyšet, poněvadž prý je mu — jak pravil, v sobotu zapovězena každá práce. Počínáním tímto pohněvaná vrchnost zakázala pod trestem vytáhnout toho člověka z jámy v neděli. On volal sice v neděli o pomoc, ale lidé mu odpovídali: "Dnes je neděle; my křesťané nesmíme v ten den pracovat." (Stal se tento příběh v Anglii r. 1270 za časů krále Jindřicha III. Dotyčný žid jmenoval se Tersbutti.) Poznáváme z toho, jak je to směšné, když se někdo bojí v neděli konat práce, jichž je nezbytně potřeba. Vždyť sám Kristus praví jasně: »Sobota je pro člověka učiněna, ne člověk pro sobotu.«