6/23

OBSAH

Úvod 2

Věrouka - Osoba a přirozenost Boží 

Vyznání víry svatého Athanasia 

Mravouka - Nebezpečí hříchu -Příležitost ke hříchu 

Dějiny Církve - Nižší stupně kléru, diakonisky 

K současným diskusím o jáhenském svěcení žen 

Desatero Božích přikázání - Druhé Boží přikázání – slib (pokračování) 

Liturgika - Barvy v liturgii 

Pojednání o odpustcích 

Dušičkový oktáv 

Kázání na aktuální téma - Čí je to obraz a nápis 

Z duchovního života - Nesprávné názory o modlitbě, modlitba vnitřní a vnější 

Katecheta vypravuje 

Úvod

Po dlouhé době pečlivé a velmi úzké spolupráce dochází v naší redakci ke změně.
Z důvodu velké pracovní vytíženosti opouští redakci farní řidič, protože na rozdíl od ostatních musí jezdit všude s panem farářem, a proto už na něj další služba farnosti byla trochu příliš. Redakce chápe tento důvod a panu řidiči děkuje za pečlivé služby. Novým členem redakce se po svorném souhlasu stává sakristián z Mědníku, který naopak tolik povinností nemá, protože v zimě je Mědník pod sněhem a hlavně tam žádná sakristie není.

V tomto čísle postoupíme o malý kousek v nauce o Nejsvětější Trojici. Mravouka přináší pokračování v pojednání o nebezpečí hříchu, konkrétně o příležitosti ke hříchu. Církevní dějiny popisují rozrůstání posvátných stavů v křesťanském starověku a součástí tohoto pojednání je také vysvětlení služby jáhenek. K tomuto pojednání proto připojujeme několik důležitých poznámek k aktuální diskusi
o jáhenském svěcení žen. Protože se jedná o záležitost svátostí, nebude v tomto čísle už o nich jiné pojednání.

V liturgice se tentokrát zastavíme u jednotlivých barev při bohoslužbách.
V procházení Desatera ukončíme pojednání o slibu v rámci druhého přikázání a na téma slib učiněný Bohu jsou také praktické příspěvky v rubrice katecheta vypravuje.

Protože toto číslo vychází v dušičkovém oktávu, připojujeme pojednání o odpustcích pro duše v očistci.

Redakce

O víře dnes

Časopis farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.

Vydává Římskokatolická farnost Vejprty,

Kostelní nám. 158/4, 43191 Vejprty.

Za obsah odpovídá pan farář.

Redakce:

ICLic. kostelník z Horní Halže, Mgr. sakristián z Mědníku,

Mgr. kostelník z Českých Hamrů, pan farář, Ph.D.

kontakt: farnost.vejprty@centrum.cz

Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži

vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Osoba a přirozenost Boží

Již jsme se zmiňovali o těch naukách, které se o Bohu mýlí, když nerozlišují osobu a přirozenost. Vůbec bludných nauk o Nejsvětější Trojici bylo a je poměrně velké množství. Do bludu lze snadno spadnout, když se uvažování o Bohu řídí pouze jedním pohledem či modelem. Ani člověka nepoznáme pouze z jednoho pohledu, tím spíše samotného Pána Boha. Někdo ten svůj model rozpracovává, a když už nemůže dál, řekne, že je hloupost věřit v Nejsvětější Trojici.

Někteří například tvrdí, že Bůh je jednoosobní, a proto považují druhou i třetí božskou Osobu, tedy Syna a Ducha Svatého, pouze za jakýsi vnější projev Boha, za jeho vlastnost a podobně. To je ovšem pouze projevem toho, že si s trojjediností Boží neví rady ani natolik, nakolik je to nám lidem možné.

Bůh je, co se týká podstaty, numericky jednou jedinou realitou. A součástí této reality je vnitřní důvod, pro který je Bůh co do osoby trojosobní. Tím důvodem je absolutní dokonalost Boží, která nutně předpokládá dokonalost také ve vztazích.

Jistě, Bůh má vztah ke všemu, co stvořil, ale tento vztah není na úrovni Božství, je to vztah k nižším bytostem. Ty nedovedou vztah Boha k nim opětovat na jeho úrovni. Bůh by tak neměl vztah na božské úrovni. Navíc by to znamenalo, že dokud neexistovalo žádné stvoření, nic mimo Boha, neměl by Bůh vlastně žádný vztah. Také by to znamenalo, že Bůh někoho mimo sebe potřebuje. Toto vše zcela odporuje Boží dokonalosti.

Na Pána Boha nemůžeme jen tak přenášet pojmy a skutečnosti nás lidí. Například u nás lidí platí: "Kolik osob, tolik lidí." Totéž platí také u andělů, ale nikoliv u Pána Boha. To právě předpokládají ti, kdo tvrdí, že Bůh je jednou osobou. Jeden Bůh, proto tedy (podle nich) jedna osoba.

Jenže my lidé jednotlivě ani dohromady nevyčerpáváme plnost lidství. Může tedy být a také je více lidských osob od sebe odlišných. Máme sice všichni lidskou přirozenost (být člověkem), ale z této přirozenosti máme každý jen část. Nikdo není člověk v absolutní plnosti lidství. Proto může být více lidských osob, které se ve svých vlastnostech a schopnostech liší.

U Pána Boha je to ovšem jinak. Jedna božská přirozenost (být Bohem) má své nositele ve třech božských Osobách.

To neznamená, že každá Osoba je třetina Boha. Každá z těchto Osob má celou plnost božské přirozenosti, a proto je každá Bohem se vším všudy.

Tuto skutečnost vyznáváme v úvodu litanií, když se modlíme: Otče z nebes – Bože, Synu, Vykupiteli světa – Bože, Duchu Svatý – Bože. Tím vyznáváme víru, že všechny božské Osoby jsou Bohem. A když Bohem, tak se vším všudy. Pána Boha nelze dělit! Ovšem dodáváme: Svatá Trojice – jeden Bože. Zde již nehovoříme o osobách, nýbrž o přirozenosti. Jedna božská přirozenost – tedy jeden Bůh, ale tři božské Osoby.

Božské Osoby jsou identické co do vlastností, ale odlišné co do osobitosti. Když bychom se zeptali, Bože, co jsi (jaký jsi co do vlastností a schopností), zazní jedna odpověď. Když bychom se ale ptali, Bože, kdo jsi, tak zazní odpověď trojhlasně, protože tři božské Osoby jsou každá svou vlastní Osobou. Jsou všechny stejně Bohem, mají všechny plnost božské přirozenosti, ale každá je svou vlastní Osobou.

Všechny božské Osoby jsou tedy naprosto stejné ve vlastnostech a schopnostech, plně vyčerpávají celou božskou přirozenost. Ale jsou každá jinou osobou. V Bohu není žádná jiná reálná odlišnost, než v osobitosti mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým, vše ostatní bez výjimky je identické! A tak jediné, co nemá Bůh Otec, je to, že není Synem ani Duchem Svatým. Jediné, co nemá Syn, je to, že není Otcem ani Duchem Svatým. A jediné, co nemá Duch Svatý, je to, že není Otcem ani Synem. Vše ostatní, tedy celé Božství, mají všechny osoby zcela identické!

Zpracováno podle knihy:

Václav Wolf: Syntéza víry

s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Ke každému pojednání o Nejsvětější Trojici připojujeme první část z vyznání víry svatého Athanasia, která důkladně a do důsledků vysvětluje rozdíl mezi osobou a přirozeností v Nejsvětější Trojici. Připojíme také prefaci o Nejsvětější Trojici, která vše shrnuje.

Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici
v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.

A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

Preface o Nejsvětější Trojici

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…

Mravouka

Nebezpečí hříchu

Příležitost ke hříchu

I. Příležitost ke hříchu je vnější okolnost spojená s nebezpečím hříchu (tedy zvláštní druh pokušení). Příležitost ke hříchu se rozděluje:

1. Příležitost je buď blízká nebo vzdálená.

Příležitost blízká

je taková situace, která (dle zkušenosti) obyčejně ke hříchu svádí, to znamená, že člověk, který se v takové situaci objeví, s největší pravděpodobností zhřeší. Například společný byt se souložnicí, přítomnost na místě hříchu...

Příležitost vzdálená

je taková situace, která by sice teoreticky mohla ke hříchu svést, ale (dle zkušenosti) obyčejně nesvádí. Například slušný rozhovor se slušnou ženou.

2. Příležitost je buď naprostá nebo vztažná.

Příležitost naprostá

je taková situace, která svou vlastní povahou (každému) bývá nebezpečná, například návštěva u prodejné ženštiny.

Příležitost vztažná

je taková, která (jinak neškodná) bývá nebezpečnou jen některým osobám pro jejich zvláštní náklonnost ke hříchu, například opilci hospoda, rváči pranice.

Z toho plyne, že stejná příležitost může být podle různých poměrů a okolností jednomu vztažně blízkou, jinému vztažně vzdálenou.

3. Příležitost je buď dobrovolná nebo nutná.

Příležitost dobrovolná

je taková situace, která závisí jedině na vůli člověka, který se v ní proto nacházet může ale nemusí! Mohl by (vlastně musí) ji snadno odstranit a jí se vyhnout. Například úmyslný pohled na předměty necudné, jejich zakoupení a podobně. Není nic, co by člověka do této příležitosti ke hříchu tlačilo, kromě jeho vlastní žádostivosti, kterou ale je povinen přemáhat.

Příležitost nutná

je situace, která není závislá na vůli člověka. Jedná se buď o nezbytně nutnou příležitost nebo mravně nutnou.

Příležitost nezbytně nutná

je taková, která z fyzických příčin nemůže být odstraněna. Například mladík uvězněný s nestydatými druhy.

Příležitost mravně nutná

je taková, která by fyzicky mohla být překonána, ale jen s hříchem anebo s velikou obtíží a škodou; v této situaci jsou vojáci, manželé, členové rodiny, řeholníci atd., pokud jim vyplývá příležitost ke hříchu z jejich stavu, který bez jiného hříchu opustit nemohou; anebo zpovědníci, lékaři, služebníci, hostinští atd., kteří by se svého nebezpečného zaměstnání mohli vzdát jen s obtíží neb škodou. Příležitost mravně nutná, která může být opuštěna jen se hříchem, se ve všem rovná příležitosti nezbytně nutné.

4. Příležitost je buď stálá nebo hledaná.

Příležitost stálá je taková situace, kterou má člověk stále po ruce, aniž by ji musel teprve vyhledávat. Například společná domácnost se souložnicí, nebezpečná kniha ve vlastní knihovně.

Příležitost hledaná je taková, kterou člověk nemá sice vždy po ruce, ale kterou může snadno vyhledat. Například vykřičená místnost, veřejná knihovna, internetové stránky atd.

Pravidla:

1. Nehřeší, kdo se vydává do příležitosti ke hříchu lehkému anebo v ní setrvává. Jsou zajisté příležitosti ke hříchu lehkému tak četné, že je naprosto nemožno všech se vystříhat a na všecky dbát; není toho třeba, jelikož hřích pouze lehký neodnímá milosti posvěcující.

2. Nehřeší, kdo se vydává ve vzdálenou příležitost hříchu (třeba i těžkého) anebo v ní setrvává. Jsou zajisté i takovéto příležitosti tak četné, že apoštol Pavel k tomu říká: »Napsal jsem vám v listě, abyste se nestýkali se smilníky. Tím jsem nechtěl říci, že se nemáte vůbec v tomto světě stýkat se smilníky nebo lakomci, s lupiči nebo modláři. To byste museli z tohoto světa utéci.« (1 Kor 5,9n) Navíc vzdálená příležitost skrývá v sobě jen nepatrné nebezpečí.

3. Těžce hřeší, kdo vyhledává blízkou příležitost k těžkému hříchu anebo v ní dobrovolně trvá (nerozhoduje, zda je to příležitost naprosto blízká nebo vztažně blízká); protože člověk buď vyhledává pokušení ke hříchu těžkému, anebo pokušení neodstraňuje, když je odstranit mohl. Tohoto těžkého hříchu se konatel dopouští ihned, jakmile nebezpečí blízké příležitosti pozoruje, a přece ho neodstraňuje; dopustil se ho, i když by jej příležitost sama ke hříchu nesvedla (což stejně není pravděpodobné).

Pro praxi si pamatujme:

Kdo se dobrovolně vydával v blízkou příležitost hříchu, ale v příležitosti nehřešil, při zpovědi vyznej, že jsi tuto hříšnou příležitost vyhledával; kdo v takovéto blízké příležitosti hřešil, dostačuje, když se vyzná pouze z hříchu (například smilstva), protože vyhledávání příležitosti a hřích smilstva se pojí v jeden mravní celek.

Kajícník trvající dobrovolně v příležitosti blízké a stálé zpravidla nemá dostat rozhřešení, dokud tuto příležitost neodstraní. Rozhřešení má být odmítnuto také tehdy, pokud slibuje, že příležitost odstraní. Napřed tak musí skutečně učinit.

Výjimkou je (slíbí-li, že příležitost odstraní)

a) v nebezpečí smrti,

b) když nutně ihned rozhřešení potřebuje (například snoubenec),

c) když projevuje neobyčejnou lítost.

Kajícník trvající v dobrovolné příležitosti blízké, ale jen hledané, je-li jinak disponován, a slibuje-li, že se nadále příležitosti vystříhá, může být poprvé rozhřešen; může být rozhřešen také po opětovném hříchu, když je patrné alespoň jakési polepšení.

4. Kdo vězí v blízké příležitosti nezbytně nutné (kterou vůbec anebo alespoň bez hříchu opustit nemůže), nehřeší sice (vynuceným) setrváním v ní, ale je povinen přičinit se ze všech svých sil, aby tuto blízkou příležitost učinil neúčinnou, a tím ji změnil ve vztažně vzdálenou; prostředky pak, kterými za Boží pomoci lze tohoto cíle dojít, jsou: častá modlitba, rozjímání o posledních věcech člověka, časté přijímání sv. svátostí a podobně.

Při hříších proti šestému přikázání s konkrétní osobou velmi prospívá, nikdy nebýt s touto osobou sám. Nemůže-li toto zajistit, musí setkání odložit nebo zrušit. Kajícník vězící v takovéto příležitosti a užívající jmenovaných prostředků, může být i vícekráte rozhřešen.

5. Kdo vězí v blízké příležitosti mravně nutné, kterou bez velikých obtíží nebo bez veliké škody nemůže opustit, smí v ní prozatím setrvat, ale je povinen ji ihned učinit neškodnou. Po nutnou dobu, kdy není možné příležitost opustit, může být (při opětovném pádu) i vícekrát rozhřešen.

Kdyby však zkušenost ukázala, že přes veškeré namáhání se hříšník vždy a vždy opět ke starému hříchu vrací, nezbývalo by než jediné: třeba i s největším nepohodlím a značnou škodou opustit nebezpečnou příležitost. Tak velí Spasitel podobenstvím o vyňatém oku a uťaté ruce neb noze (Mat. 5, 29. 18, 8), a zpovědník by musel kajícníka k tomu přimět popřípadě i odpíráním rozhřešení.

Zpracováno podle knihy: Antonín Vřešťál

Katolická mravouka, Díl 1. povšechný

Dějiny Církve

Nižší stupně kléru, diakonisky

V době apoštolů, jak plyne z Písma svatého, byly v Církvi pouze tři stupně svátostných služeb – apoštolové (biskupové), kněží a jáhni. Nižší stupně kléru vznikaly až postupně z praktické potřeby Církve po apoštolské době. Příčinou zavádění těchto služeb byl rozvoj Církve v bohoslužbách, službě i administrativě. Dokud počet věřících v jednotlivých křesťanských obcích nebyl ještě příliš velký, dostačovali ke konání služby při bohoslužbách a k vedení záležitostí církevní správy jáhnové. Když se však při vzrůstu obcí rozšiřovaly také církevní služby, bylo zapotřebí přijmout pro tyto služby nové osoby do kléru. Tito klerici tvořili tak zvaný nižší klérus a zastávali nižší služby při bohoslužbě nebo v církevní správě. Rozvoj nebyl však ve všech částech církve stejný; nejdříve byl završen na západě, a to především v Římě.

Mezi nižšími kleriky se od 2. a 3. století připomínají:

Podjáhnové,

kteří byli bezprostředními pomocníky jáhnů; vedle toho zastávali však také jiné církevní služby, zejména jim byla svěřována od biskupů různá církevní poselství. Také se starali o posvátné nádoby a pomáhali jáhnům při odbírání obětních darů ve mši svaté. (Ke mši svaté se nepřinášel pouze chléb a víno, nýbrž také další různé dary pro místní církev, pro nemocné, chudé a podobně.)

Z 9. stol. máme zprávy, že měli také na starost oltářní výzdobu a oltářní prádlo; ještě starší zprávy svědčí, že při mši svaté četli nebo zpívali epištolu.

Akolyté

provázeli vyšší osoby církevní (tomu odpovídá i název služby z řeckého akoluthein ἀχολουθεἴν – doprovázet) a podporovali podjáhny; v římské liturgii nosili svícny, v liturgii galské bylo jejich úkolem rozžíhat světlo a přinášet ke mši svaté víno
a vodu.

Lektorové

předčítali v bohoslužebných shromážděních Písmo svaté; popřípadě zpívali různé zpěvy – jako introit, graduale a podobně.

Exorcisté

spolupůsobili při přípravě na křest a při jeho udělování; exorcisté měli na starosti posedlé, vkládali na ně častěji ruce, modlili se nad nimi a měli o ně péči, dokud se neuzdravili. Exorcisté vykonávali též exorcismus nad katechumeny. Od 7. století exorcismus vykonávají kněží a exorcistům byly svěřovány menší služby, jako péče o svěcenou vodu a udržování pořádku při službách Božích.

Ostiáři

byli vrátnými v církevních budovách a při bohoslužebných shromážděních dohlíželi na vstupující. Od 13. století jim bylo svěřeno také zvonění.

O všech těchto pěti nižších svěceních (ordines minores) se poprvé zmiňuje papež Kornelius (251-253) ve svém listě antiochenskému biskupovi Fabiovi. Tito nižší klerikové nebyli ovšem ustanovováni stejným způsobem ve všech obcích, nýbrž jen ve větších obcích, kde se ukázaly uvedené služby jako nezbytné. V menších obcích dostačil jeden nebo druhý církevní služebník. V církvi východní se vyskytují v této době jakožto nižší klerici pouze podjáhni a lektoři.

Jako později tak také v době vzniku nepřijímali nižší klerikové svěcení, nýbrž byli přijímáni jen úkonem odpovídajícím jejich službě a dostávali při tom biskupské požehnání. Jednalo se tedy o pověření ke konkrétní službě a nikoli o svátost;
a samotný úkon pověření byl svátostinou.

Od 12. století bylo podjáhenství spolu se svěcením na jáhna, kněze a biskupa počítáno k vyšším svěcením. Ostatní služby byly označovány jako nižší svěcení. To ovšem nic nemění na tom, že podjáhenství bylo a zůstává pouze svátostinou.

Tonzuru nosili nejprve mniši na Východě, klerikové světští na Západě teprve
v 5. století. Původně byla udílena spolu s prvním svěcením; od 9. století se stala zvláštním obřadem, kterým byl kandidát uváděn do stavu duchovního.

Ve větších obcích bylo také vyučování katechumenů svěřováno zvláštním osobám, tak zvaným katechetům.

Jáhenky

Ve starověké církevní praxi byly pro různé služby využívány také ženy. Jednalo se  tak zvané jáhenky či diakonisky. K tomuto svému poslání přijímaly pověření vkládáním rukou biskupa, avšak nejednalo se v žádném případě o svěcení!!!

Jáhenky byly ustanovovány vkládáním biskupových rukou a modlitbou, kterou byl na ně svoláván Duch Svatý, aby důstojným způsobem vykonávaly jim svěřené dílo. Jejich služba byla v tehdejší době zvláště nutná a užitečná. Především byly zapotřebí při udělování křtu ženám, protože se křest uděloval ponořením. Stejně tak bylo jejich úkolem vyučování katechumenek ve víře. Kromě toho jim byla také svěřena péče o chudé ženy a osiřelé děti a měly dohled při bohoslužbě nad ženami. První diakonisky ustanovili sami apoštolové; svatý apoštol Pavel se například zmiňuje o jáhence Foibe z Kenchry u Korintu, kterou posílá do Říma. (Řím. 16,2)

Současně existoval také stav vdov. Svatý Pavel předpisuje vlastnosti, které musí mít žena, aby mohla být do něho přijata. (1 Tim. 5, 3 násl.) Mezi oběma stavy nebyl ostatně činěn vždy přesný rozdíl, a to tím spíše, poněvadž úřad diakonisek byl velice často vykonáván vdovami.

Jako jáhnové tak také diakonisky byly pod bezprostředním dohledem a řízením biskupovým, což hovoří pouze o tom, že obojímu stavu byla svěřena konkrétní služba v Církvi, na kterou biskup dohlížel, nikoli, že by tyto služby byly na stejné úrovni. Na doplnění je třeba zdůraznit, že vkládání rukou biskupa nebylo u jáhenek svátostným úkonem, protože – jak plyne ze starých bohoslužebných knih – ke svěcení jáhnů byla užívána zcela samozřejmě nejen jiná modlitba, nýbrž také jiný výraz pro samotné vkládání rukou!

Vývoj funkce jáhenek byl v různých církevních obcích různý. Společným fenoménem bylo, že se tyto jáhenky (na rozdíl od biskupa a kněží) nikdy nepodílely na řízení církevní obce. Služba jáhenek nakonec v raném středověku zanikla, stejně jako zanikl také úřad trvalých jáhnů, a z diakonátu se stal předstupeň pro přijetí svátosti kněžství.

Jen pro úplnost lze uvést, že služba jáhenek byla v 19. století obnovena v některých protestantských denominacích.

Zcela specifické byly na Východě případy jáhenek, které se jimi mohly stát v souvislosti s tím, že jejich manžel byl ustanoven biskupem, poté co šestý ekumenický koncil (druhý cařihradský) uzákonil roku 692 pro biskupy obligatorní celibát. K radikální změně disciplíny kleriků došlo v byzantské východní církvi koncem 7. století, kdy bylo zavedeno povinné bezženství pro biskupy. Sněm tehdy také zpečetil osud manželek těchto biskupů: žena toho, komu je udělována hodnost biskupská, napřed podle dohody se rozlučuje od svého muže a po jeho vysvěcení na biskupa nechť vstoupí do kláštera, daleko od sídla tohoto biskupa, a nechť ji biskup vydržuje. Ukáže-li se hodnou, budiž ustavena v hodnost diakonisy (jáhenky).

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour: Církevní dějiny obecné

K současným diskusím

o jáhenském svěcení žen

Trochu z novodobé historie

Již v roce 1975 žádala společná synoda německých biskupů papeže Pavla VI., aby vzhledem k pastorační situaci v Německu bylo dovoleno světit ženy na jáhny. Odpověď byla dána o rok později Kongregací pro nauku víry, která zamítla tuto žádost v deklaraci Inter insigniores z 15. října 1976.

Kongreace zároveň podává podrobné vysvětlení, proč to není možné. Dokument zdůrazňuje, že Pán Ježíš nevyvolil mezi Apoštoly žádnou ženu. Což ovšem nebylo
z důvodů společenských, kdy tehdy ženám úřad svěřován nebyl, protože Kristus Pán jednal se ženami odlišně od tehdejších zvyklostí. Nejedná se proto o jakýsi sociální či kulturní dobový kontext, nýbrž o svobodné rozhodnutí samotného Krista.

Dále je zdůrazněno, že úřad kněžský nesvěřil Kristus ani své přesvaté Matce, Panně Marii, která svojí důstojností Apoštoly převyšovala. Tento argument nacházíme u papežů již dříve, například papež Inocenc III. (1198‒1216) odsoudil praxi ve Španělsku, kdy v diecézích Burgos a Palencia řeholnice vyznávaly své hříchy abatyším. Papež nařídil biskupům, aby jeho autoritou tuto praxi abatyším zakázali a ve svém listě se odvolává na příklad Panny Marie, která převyšuje Apoštoly svojí důstojností, a přesto Kristus svěřil klíče nebeského království pouze Apoštolům.

Deklarace cituje výroky předchozích papežů a Tridentského koncilu, když uvádí, že Církev nemá moc změnit to, co náleží k podstatě svátosti. To znamená, že podle učení Církve je nemožné udělit ženě svátost svěcení v jakémkoli stupni.

Toto rozhodnutí však mnohým nestačilo a otázky ohledně svěcení žen přetrvávaly i nadále. Na ně reagoval papež Jan Pavel II. ve svém apoštolském listu Mulieris dignitatem z 15. srpna 1988 a zdůraznil, že svátost svěcení náleží pouze mužům.

Avšak ani toto vyjádření mnohým nestačilo, a proto papež vydává v roce 1994 apoštolský list Ordinatio sacerdotalis, ve kterém výslovně stanoví (čl. 4):

Aby byla odstraněna jakákoli pochybnost v této velmi důležité záležitosti týkající se samotného božského ustanovení Církve, mocí svého úřadu "posilňovat bratry" (Lk 22,32) vyhlašuji, že Církev nemá žádnou moc udělovat svátost svěcení ženám a že toto rozhodnutí mají s definitivní platností přijmout všichni věřící Církve.

Aktuální situace

Z uvedeného rozhodnutí stejně jako z dřívějších je zřejmé, že se nejedná o disciplinární záležitost, kterou by bylo možno měnit, nýbrž o poklad víry (depositum fidei), který je neměnný!!!

Tím je věc jednou pro vždy vyřešená!

Papež potvrdil dosavadní učení Církve a zavázal věřící povinností tuto skutečnost přijmout vírou božskou a katolickou.

Co to je víra božská a katolická? Víme, že zjevení Boží je uloženo v katolické Církvi, a proto přijímáme pravdy, které nám Církev katolická předkládá jako pravdy Bohem zjevené; a tím se naše víra stává vírou božskou a katolickou.

(podrobněji o víře viz č. 1/2022, s. 10)

Kánon 750 §1 Kodexu kanonického práva jasně stanoví:

Vírou božskou a katolickou je nutno věřit vše, co je obsaženo v psaném nebo tradicí sděleném božím slově, jediném pokladu víry, Církvi svěřeném, a co je zároveň předkládáno jako Bohem zjevené buď slavnostním učitelským úřadem Církve nebo jejím řádným a obecným učitelským úřadem; toto se projevuje společným přijetím křesťany pod vedením posvátného učitelského úřadu; proto jsou všichni povinni varovat se každého učení, které je s ním v rozporu.

Následující kánon (751) stanoví, že bludem se nazývá tvrdošíjné popírání některé pravdy, kterou je nutno věřit vírou božskou a katolickou, nebo tvrdošíjné pochybování o ní po přijetí křtu.

Z toho jasně plyne vzhledem k danému tématu, že každý katolík, který popírá nebo zpochybňuje církevní ustanovení o nemožnosti udělení svátosti svěcení ženě, tím samým přestává být katolíkem!!!

Další důležitou skutečností je to, že ženě – i kdyby přece jen podstoupila obřad svěcení – není tato svátost udělena! Duše ženy není schopna tuto svátost vůbec přijmout. Pokud by přece jen některý biskup na ženu vložil ruce, jednalo by se
o nulitní úkon. Proto se v právních dokumentech týkajících se "svěcení" žen neužívá termín udělit svěcení, nýbrž usilovat udělit svěcení (attentare), protože udělit takto svátost prostě nejde. Výraz attentare ukazuje, že se nejedná o udělování svátosti, nýbrž o útok na ni.

A nejen to. Pokus o svěcení ženy je závažným trestným činem. Jakkoli již tuto skutečnost stanovily také dřívější dokumenty, do Kodexu kanonického práva byl tento zločin vložen jako součást nové úpravy trestního zákoníku Církve z roku 2021.

Kánon 1379 §3 stanoví:

Ten, kdo se pokusí udělit svátost svěcení ženě, jakož i žena, která se pokusila přijmout svátost svěcení, upadnou do trestu samočinné exkomunikace vyhrazené Apoštolskému stolci; klerik může být kromě toho potrestán propuštěním z klerického stavu.

Samočinná exkomunikace, jejíž prominutí je vyhrazeno Apoštolskému stolci, je nejtěžší trest, který Církev zná. Slovo samočinná znamená, že do tohoto trestu viník upadá nikoli až rozhodnutím církevní autority, nýbrž samým spácháním trestného činu.

Pokud Církev takto přísně trestá zločin pokusu o svěcení ženy, je zcela zřejmé, že považuje takové jednání za velice závažné porušení církevní kázně. Kánon 1317 stanoví, že tresty se ukládají pouze v té míře, v jaké jsou opravdu nutné k lepšímu zachování církevní kázně.

Následující kánon (1318) pak dodává, že tresty, které nastupují bez rozhodnutí představeného (samočinné), stanoví zákonodárce jen za některé úmyslné zločiny, které buď mohou způsobit závažnější pohoršení nebo nemohou být účinně postihovány tresty, které jsou účinné až po odsuzujícím rozhodnutí; avšak nápravné tresty, hlavně exkomunikaci, stanoví s největší rozvahou pouze za závažnější zločiny.

Pokud za pokus o svěcení ženy je tento trest stanoven, znamená to, že Církev toto jednání považuje za závažný zločin. A diskutovat o zavedení závažného zločinu je absolutně nemístné.

Závěrem

Z uvedeného vyplývá, že veškerá diskuze o "svěcení" žen je nejen nemístná, nýbrž také trestná a hříšná. Církev řadí pokus o "svěcení" ženy mezi nejzávažnější zločiny proti víře a svátostem. Každý zločin je zároveň také hříchem. Závažný zločin spojený s nejvyšší sankcí je těžkým  hříchem!

Když k tomu připočteme ustanovení o tom, že každý katolík má povinnost přijímat rozhodnutí o nemožnosti světit ženy, tak to v důsledku znamená, že diskuzi o svěcení žen v katolické Církvi vedou odpadlíci v těžkém hříchu, takže (už)ne-katolíci!!!

Z pramenů sestavila redakce

Desatero Božích přikázání

Druhé Boží přikázání – Slibpokračování

Dispenz od slibu

Nezbytným předpokladem k udělení dispenze od soukromého slibu je spravedlivá příčina, kterou je nějaké duchovní dobro věřícího. Spravedlivá příčina ve prospěch věřícího je nezbytná proto, že dispenz je milost, a proto nikdo nemá striktní nárok na její udělení. Zhodnocení příčiny náleží tomu, kdo je oprávněn dispenz udělit. Závažnost příčiny musí být úměrná zákonu, od jehož závaznosti má být dispenz udělena. V případě slibu tak bude rozhodovat v situaci konkrétního věřícího porovnání skutku, který byl slíben (pouť, duchovní cvičení...), s obtížemi, které by jeho vykonání způsobilo, popřípadě bude skutek srovnáván s dobrem, kterého by bylo možno v případě udělení dispenze dosáhnout.

Nezbytnou podmínkou k udělení dispenze od slibu je také skutečnost, že tím nebudou narušena získaná práva jiných osob. Slib svou vlastní povahou zavazuje pouze toho, kdo jej učinil, avšak jedná-li se o slib věcný (slib něco darovat), mohou tím získat konkrétní práva také další osoby. Pokud je obsahem slibu například darování nějaké věci konkrétní osobě, vzniká tak u této osoby právní nárok slíbenou věc obdržet. Nárok dalších osob musí být právní, například na základě uzavřené smlouvy, dohody a podobně. Za těchto okolností nelze dispenz platně udělit. Dispenz od soukromého slibu, dojde-li tím k narušení získaných práv jiných osob, je oprávněn udělit na základě nejvyšší moci v Církvi pouze papež. Pokud by však existoval pouze morální a nikoli právní nárok na splnění skutku, který byl slíben, není tím oprávnění udělit dispenz nijak dotčeno.

Pozastavení slibu

Ten, kdo má moc nad předmětem slibu, může na tak dlouho pozastavit jeho závaznost, jak dlouho je pro něj plnění slibu nevýhodou. Nejedná se tedy o zrušení slibu, nýbrž pouze o pozastavení jeho závaznosti. Podmínkou je, aby osoba rozhodující o pozastavení měla právní nárok na předmět slibu. Osoba může být fyzická nebo právní. Jedná se například o manželského partnera v souvislosti se slibem, který odporuje manželským povinnostem, rodiče ve vztahu k dětem, pokud by jejich slib byl v rozporu s dobrem rodiny, popřípadě představený, pokud by slib složený podřízenou osobou narušoval jeho pravomoci, nebo pokud by bylo porušeno dobro společnosti.

Podmínkou dovoleného pozastavení závaznosti slibu je konflikt mezi povinnostmi vycházejícími ze slibu a právem jiných osob, pro které by plnění slibu znamenalo nějakou škodu. Slib jakožto úkon zbožnosti nemůže být příčinou škody pro ostatní osoby a nemůže porušovat jejich práva. Proto lze, pokud taková situace nastane, pozastavit závaznost tohoto slibu na dobu, po kterou trvá rozpor mezi slibem
a právy jiných osob. Pokud však uplyne doba, po kterou byla pozastavena závaznost slibu, a není žádná naděje, že by slib mohl být splněn, může ten, kdo má moc nad předmětem slibu, tento slib zrušit.

Samým právem jsou pozastaveny všechny soukromé sliby řeholníka, které byly složeny před řeholními sliby. Pozastavení soukromých slibů trvá po celou dobu, kdy slibující zůstává v řeholní společnosti. Pokud by slibující obdržel dispenz od řeholních slibů, nabývají tím samým účinnost sliby, které učinil před vstupem do řeholní společnosti.

Záměna slibu

Předmět slibu může být zaměněn, a to za předmět stejně dobrý, lepší nebo horší. Pokud má být slib zaměněn za předmět stejně dobrý nebo lepší, je oprávněn tuto změnu učinit sám slibující. Zhodnocení konkrétních skutků náleží slibujícímu. Při tomto hodnocení je nutno vzít v úvahu nikoli pouze objektivní hodnotu skutků, nýbrž také subjektivní možnosti slibujícího.

Slibující není oprávněn učinit záměnu předmětu slibu, pokud by nově slíbený skutek byl horší než dřívější. Horším předmětem slibu se rozumí menší dobro. Slib stále zůstává úkonem zbožnosti, také nový skutek je zasvěcen Bohu, a proto není možné slíbit cokoli zlého. Záměnu za horší předmět je oprávněn učinit ten, kdo může udělit dispenz od slibu, to znamená kromě papeže místní ordinář a farář, představený řeholní společnosti, popřípadě ten, komu bylo toto oprávnění delegováno.

Stejně jako při udělení dispenze je možno změnu předmětu slibu za horší učinit pouze ze spravedlivé příčiny a touto změnou nesmí být porušena práva ostatních osob. Pokud by tedy změna slibu znamenala porušení práv jiných osob, může tuto změnu učinit pouze papež.

V případě záměny předmětu slibu za stejný nebo lepší se nevyžadují tyto předpoklady. Avšak také v tomto případě musí být motivem změny nějaká rozumná příčina a nikoli pouze nestálost slibujícího, což by bylo v rozporu s podstatou slibu.

Zpracováno podle knihy:

Šimon Polívka: Pravomoci zpovědníka podle církevního práva

S laskavým svolením autora:-)

Liturgika

Liturgické barvy

Symbolika bohoslužebných rouch se značně zvyšuje tím, že jsou používána
v různých barvách. Církev chce tedy různou barvou bohoslužebných rouch naznačit ráz doby a svátků a vzbudit ve věřících city, s jakými mají dobu nebo svátek prožívat! Liturgické barvy platí pro ornát, štolu, manipul, pluviál a pro biskupskou dalmatiku, tunicelu, rukavice a střevíce.

V křesťanském starověku byly sváteční světské šaty barvy bílé. Proto byla také
v liturgii napřed barva bílá nejčastější. Avšak na Západě se již v době Konstantinově v liturgii užívalo barevných svrchních rouch. Od 9. století lze pozorovat pravidelné užívání barvy bílé, červené, zelené a černé. Papež Inocenc III. určil první přesná pravidla, kdy se má čtyř liturgických barev užívat, a vyložil jejich symboliku. Durandus jmenuje i barvu fialovou, o níž uvádí, že se vhodně podle římského zvyku používá v době adventní a postní místo barvy černé; přece však ještě jmenuje ony čtyři starší barvy barvami hlavními. Teprve římský misál Pia V. stanovil přesná dnešní pravidla o pěti liturgických barvách.

Barva bílá

jakožto barva světla, naznačuje sváteční radost a je zároveň znakem nevinnosti. Proto se používá o svátcích Páně, nejsou-li dny smutku (Velký pátek) anebo vzpomínkou na jeho utrpení (např. svátky sv. Kříže). Bílá barva se dále užívá
o svátcích Panny Marie a světců, pokud nebyli mučedníky. Zejména o Vánocích je bílá barva výrazem radosti z narození nejsvětějšího a nejčistšího Syna Božího;
o Zjevení Páně souvisí bílá barva také se zářící hvězdou; o Velikonocích ukazuje na oslavené tělo vzkříšeného Krista a na skvějící se Anděly u hrobu; o Nanebevstoupení Páně pak bílá barva ukazuje na světlý oblak a na Anděly v bílém rouchu. O svátku Božího Těla, Božského Srdce, na Zelený čtvrtek, při adoraci, při průvodech
s Nejsvětější Svátostí a při požehnání naznačuje bílá barva nejvyšší úctu, která přísluší Ježíši svátostnému a je zároveň barvou způsoby chleba, pod kterou je Ježíš Kristus ve Svátosti přítomen.

Radost a slavnostní náladu vyjadřuje bílá barva o svátku Nejsvětější Trojice
a Posvěcení chrámu. O svátcích Panny Marie je bílá barva projevem radostné vděčnosti za vyznamenání Matky Boží (především její nevinnost a plnost milosti); podobně o svátku narození svatého Jana Křtitele vyjadřuje bílá barva díky za velké milosti, udělené Předchůdci Páně. O svátcích svatých andělů, vyznavačů, panen
a Všech svatých je bílá barva díkem za nebeskou slávu, která byla světcům udělena
a je také odrazem vznešenosti a svatosti Boží, na které již svatí mají podíl. Projevem díků a radosti je také bílá barva při všech svátostech, kromě pokání a posledního pomazání, při kterých se užívá barva fialová. Bílá barva je užívána také při svátostinách, u nichž není exorcismů (užívá se fialová) a při pohřbu nedospělých dětí.

Červená barva

je přirozenou barvou krve a ohně. Proto jsou používána bohoslužebná roucha barvy červené o svátcích připomínajících utrpení Ježíše Krista, o svátcích svatých mučedníků.

O svátcích svatodušních připomíná barva červená ohnivé jazyky, jejichž podobu vzal Duch Svatý, když sestoupil na apoštoly. Připadne-li svátek Mláďátek na neděli, užívá se barvy červené, stejně jako v den oktávy tohoto svátku, jinak se užívá barvy fialové.

Zelenou barvu

nazývá papež Inocenc III. »barvou střední«, která nemá ani slavnostní ani smuteční ráz; proto se jí užívá na všechny neděle a férie mimo dobu adventní, předpostní
a postní. Zelená barva jakožto barva jarního osení, budícího oprávněné naděje na hojnou sklizeň, je též barvou naděje. Je proto tedy vhodným symbolem naší naděje ve jmenované dni na radostné zmrtvýchvstání, které se oslavuje vlastně každou neděli, nepřipadá-li na ni nějaký významnější svátek.

Barva fialová

byla původně jen odstínem barvy černé. Vyjadřuje proto smutek, mírněný však nadějí. Takového rázu má být pokání křesťana. Proto je barva fialová výrazem kajícnosti v době adventní, předpostní, postní, ve kvatembry a vigilie, při katechumenátní části svátosti křtu (do odřeknutí se zlého ducha), při svátosti pokání a posledního pomazání, při exorcismech a prosebných průvodech. Na svátek Mláďátek je fialová barva projevem soucitu s truchlícími matkami; ve svátek sám (mimo neděli) se neužívá barvy červené, protože duše Mláďátek nedosáhly po mučednické smrti odměny v nebesích ihned, nýbrž až po vykoupení Ježíšem Kristem.

O 3. neděli adventní (Gaudete) a 4. postní (Laetare) je možno užívat barvy růžové, aby se naznačila větší naděje na naši spásu, jak je též vyjádřena v mešních formulářích těchto nedělí.

Černá barva

je symbolem smrti a naznačuje hluboký zármutek. Je proto barvou Velkého pátku, zádušních mší sv. a pohřebních obřadů. Ve chrámech, v nichž je 40 hodinová pobožnost nebo věčné klanění, je při zádušních mších svatých na Dušičky
u vedlejších oltářů barva fialová; slavnostní uctívání Nejsvětější Svátosti mírní tedy projev zármutku.

I když má některé bohoslužebné roucho několik barev, jedna z nich musí převládat. Je to zpravidla barva podkladu, na němž je vyšit vzorek v barvě jiné. Je-li však vyšívání hojnější a nápadnější než podklad, pak rozhoduje barva vzoru.

Není dovoleno užívat téhož bohoslužebného roucha při obřadech, kterým náleží jiná liturgická barva. Pokud tyto obřady na sebe navazují, je nezbytné roucha vyměnit. Například při zakončení adorace nemůže být barva červená, přestože po požehnání následuje mše svatá v červené barvě. Výjimkou jsou látky zlaté, které mohou zastupovat barvu bílou, červenou a zelenou. Roucha v barvě stříbrné je možno používat pouze tehdy, pokud se obřady konají v barvě bílé. Stříbrná jiné barvy nenahrazuje.

Zpracováno podle knihy:

Josef Foltynovský: Liturgika

Pojednání o odpustcích

Co jsou to odpustky?

Odpustek znamená odpuštění trestů za hříchy.

Nejedná se tedy o odpuštění hříchů! K tomu je určena svátost smíření!!!

Navíc odpustek je odpuštění trestů pouzeza tyhříchy, které již byly odpuštěny ve svátosti smířenía zbývá ještě odčinit nějaký časný trest.

To znamená, že bez zpovědi nejsou odpustky!!!

Svatá zpověď odpouští kromě hříchů také tresty za hříchy. Věčné tresty – ty které by člověk musel odpykávat v pekle, odpouští všechny. Časné tresty, které člověk odpykává na zemi nebo v očistci, jsou odpuštěny podle dispozice kajícníka. Pokud je jeho lítost veliká, odpouští se všechny časné tresty. Pokud je jeho lítost slabá (avšak přesto dostačující), odpouštějí se časné tresty jen částečně, úměrně dispozici.

Za věčné tresty zadostiučinil Pán Ježíš, za časné tresty máme zadostiučinit my sami. Někomu by se mohlo zdát divné, že svatá zpověď odpustí věčný trest celý – tedy vyšší trest, zatímco časný trest (menší) nutně celý odpouštět nemusí. Je to proto, že v naší moci není odstranit věčný trest. Proto sám Pán Ježíš se za nás na odpuštění věčných trestů obětoval. Ale odčinit trest časný – nižší, to už je v silách člověka.

Při získání odpustků mohou být odpuštěny buďvšechny tresty, pak se jedná
o tak zvanýplnomocný odpustek,

nebo mohou být odpuštěny tresty pouze z části – pak se jedná

o částečný odpustek.

Zda se jedná o odpustek plnomocný nebo částečný záleží na:

1. ustanovení

Některé úkony jsou spojené se získáním plnomocných odpustků, jiné se získáním částečných odpustků.

2. na dispozici přijímajícího

Kdo usiluje o získání plnomocných odpustků a nemá řádnou dispozici, může získat odpustky buď částečné nebo také žádné!!! Kdo usiluje bez řádné dispozice o získání částečných odpustků, může získat odpuštění méně trestů nebo žádných.

Odpustky může člověk získat pro sebe nebo pro duše v očistci.

Modlitba za dosažení odpustků

Všemohoucí věčný Bože, věřím, že jsem Tvým milosrdenstvím zbaven všech hříchů
i zasloužených věčných trestů, ale že jsem ještě podroben trestům časným. Protože však nejsem s to, abych za ně dostiučinil svými vlastními silami, utíkám se
k nevyčerpatelnému pokladu zásluh Tvého jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista, a všech svatých, aby z tohoto pokladu bylo nahrazeno, co není v mé nedostatečnosti a slabosti. Jsem připraven vykonat vše, co je třeba za tímto účelem vykonat. Ty pak, Otče milosrdenství, rač to všechno ve spojení s umučením a smrtí Tvého Syna přijmout a mně udělit tyto plnomocné odpustky. Amen.

Dušičkový oktáv

V týdnu od 1. do 8. listopadu

je možné každý den získat plnomocné odpustky pro duše v očistci.

Podmínky,

za kterých je možné odpustky v tomto týdnu získat:

1. a 2. listopadu

návštěva kostela nebo hřbitova a modlitba za zemřelé.

Ostatní dny(od 3. do 8. listopadu)

návštěva hřbitova a modlitba za zemřelé.

Dále podmínky, které platí pro získání odpustků vždy:

svaté přijímání, modlitba Věřím v Boha, Otčenáš a modlitba na úmysly Svatého otce.

Odpustky vycházejí z tak zvaného "pokladu Církve", to znamená ze zásluh Pána Ježíše Krista, Panny Marie a svatých. Protože se v první řadě jedná o zásluhy Pána Ježíše, které jsou nekonečné, nelze tento poklad nikdy vyčerpat!

Těchto zásluh se dovoláváme ve prospěch duší v očistci.

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

22. neděle po Duchu Svatém

Cena lidské duše

Čí je tento obraz i nápis? (Mat. 22, 20)

Pro božského Spasitele byla spása duše nejdůležitější záležitostí každého člověka. Ani celý svět se všemi poklady neměl pro Pána Ježíše takové ceny jako jediná lidská duše. Proto pravil: »Co prospěje člověku, byť i celý svět získal, duši však ztratil? Anebo jakou dá člověk výměnu za věčný život svůj?« (Mat. 16, 26) Tak Pán Ježíš.
V očích dnešního člověka pozbyla lidská duše úplně své ceny. Pro tělo udělá všecko, pro duši zdá se mu každá oběť příliš velikou a těžkou. Proto zrovna trneme, vidíme-li, za jaké maličkosti ji mnozí prodávají! Někomu stačí nepatrný zisk, jinému chvilková rozkoš, třetímu potlesk davu, aby obětoval duši neb aspoň ji vydal ve vážné nebezpečí.

Nebyl bych dobrým pastýřem, kdybych vás nevaroval před tímto osudným bludem. Na štěstí poskytuje mi dnešní evangelium vhodnou příležitost, abych se rozhovořil
o veliké ceně lidské duše. Jest opravdu vzácným penízem, který nám svěřil Bůh
a který bude od nás jednou požadovat. Všimněme si proto jejího obrazu a nápisu; na konci z toho vyvodíme praktické důsledky.

I. Již od nejstarších dob razí panovníci na mince svůj obraz. I naše duše nese obraz svého nebeského Krále, a právě tento obraz jí dodává takové ceny. V naší době rozšířila se domněnka, že praotcem člověka byla opice. Oč vznešeněji líčí náš původ Bible! Chcete vědět, čí obraz je lidská duše? Odpověď nám podává Písmo svaté. Tam čteme velebná slova: »Stvořil tedy Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil ho, muže a ženu stvořil je.« (Gen. 1, 27) Jistě jste již často slyšeli tento svůj matriční zápis, napsaný rukou samého Boha, ale snad ještě nikdy o něm nepřemýšleli. Zastavme se tu na chvíli!

O Pánu Bohu praví náš katechismus: »Bůh je bytost, která má nejdokonalejší rozum, nejdokonalejší svobodnou vůli, ale těla nemá.« V čem tedy se podobáme Bohu? Svým tělem? Jistě ne, Bůh těla nemá. Obraz Boží je v naší duši. Máme rozum, kterým můžeme obsáhnout každou pravdu, máme svobodnou vůli, kterou se můžeme rozhodnout pro dobro nebo zlo. Polský král Boleslav nosil u sebe stále obraz svého dobrého otce. Kdykoli měl podniknout něco důležitého, zadíval se na tento obraz a říkával: »Neudělám nic, zač by ses musel, otče, stydět.« Křesťane drahý, převeď tuto myšlenku sám na sebe! Zadívej se na chvíli na svůj božský vzor
a zpytuj podle něho své svědomí! Nevykonal jsi opravdu dosud nic, zač se musel tvůj nebeský Otec stydět a hanbit? Přemýšlej!

O Pánu Bohu napsal apoštol Jan: »Bůh je láska.« (1. Jan. 4, 8) Bůh jest láska, a ve tvém srdci hoří snad již léta plamen závisti, pomsty a škodolibosti! Bůh řekl o sobě: »Já jsem Hospodin a neměním se.« (Mat. 3, 6) – A ty? Kolikráte jsi zrušil sliby, které jsi mu učinil na křtu svatém, předsevzetí, která jsi pronesl ve zpovědnici! Bůh je nejvýš svatý; proto řekl: »Svatí buďte, jako já jsem svatý.« (Lev. 11, 44) – A ty? Nemusíš doznat s pokorným Esdrášem: »Bože můj, hanbím a stydím se pozdvihnout tváře své k tobě, neboť nepravosti mé přerostly hlavu mou a hříchy moje vzrostly až k nebi?« (Esdr. 9, 8) Bůh je nejvýš spravedlivý – a ty? Kolikráte jsi ukřivdil svému bližnímu, kolikráte pošlapal do bláta jeho dobré jméno? A tak projdi jednu Boží vlastnost po druhé – s hanbou poznáš, jak jsi ještě daleko od svého božského vzoru! Co bys odpověděl, kdyby tě v tuto chvíli povolal Spasitel před svůj soud, ukázal na tvoji duši a tázal se: »Čí je tento obraz?« Proto neodkládej! Naprav, cos pokazil, očisti, co jsi pošpinil, zdokonal, co jsi porušil!

Na penízi nevidíme jen obraz, je tam i nápis. Teprve z něho se dovídáme, kolik peníz platí a jakou má cenu. I na tvé duši čtu krvavým písmem psáno: »Koupena za Krev Kristovu.« Proto volal apoštol Petr k prvním křesťanům: »Vždyť víte, že nikoli porušitelnými věcmi, zlatem nebo stříbrem jste byli vykoupeni, nýbrž drahou Krví Krista jakožto Beránka bezúhonného a neposkvrněného« (1. Petr. 1, 18n).

Zamysli se aspoň jednou nad těmito vážnými slovy! Byl jsi otrok pekla, a tvým kupcem byl sám nekonečně moudrý Bůh. Víš, kolik za tebe dal? Obětoval pro tebe poslední kapku krve; ani tato cena nezdála se mu přílišnou. Nemysli, že Krista usmrtila lidská zloba; nemohli mu ublížit, kdyby sám nebyl chtěl. Byla to jeho veliká láska, která ho přivedla na kříž. Proto mohl říci: »Život svůj dávám za ovce své. Nikdo neodnímá ho ode mne, nýbrž já jej dávám sám od sebe.« (Jan 10, 15, 18) Jestli ani Kristova smrt tě nepřesvědčí o ceně tvé duše, opravdu nevím, co by tě ještě poučilo! Jsi tedy obrazem Božím a neseš na sobě nápis Kristův.

Vzpomínám si na událost ze studentských let. Byl jsem na výletním místě zvaném Skalka. Do každé sklenice byl vpálen nápis: »Byla jsem ukradena na Skalce.« Tak chtěl majitel docílit, aby mu hosté sklenice neodnášeli. Křesťane drahý, zamysli se nad těmito slovy! I tvoje duše má nápis: »Majetek Kristův.« Jaká hanba, dostane-li se tvou vinou tento vzácný peníz do rukou ďáblových! Ani pekelné plameny nesmaží nápisu: »Byla jsem kdysi majetkem Ježíšovým.« I v pekle pozná na tobě každý, komu jsi kdysi patřil. Co ti mělo být slávou, stane se ti hanbou a pokořením!

II. Co z toho pro nás následuje? Je-li naše duše opravdu tak vzácná, že Syn Boží se nerozpakoval dát za ni svou vlastní krev, přičiňme se ze všech sil, abychom ji pro nebe zachránili. Známá misijní píseň praví tak dojemně: »Jednu jenom duši máš, ach, proč o ni víc nedbáš? Pomni, jestli duši ztratíš, vše ztraceno máš!« Nejsou to jenom prázdná slova, je to svatosvatá pravda. Nejlépe zná cenu lidské duše peklo. Proto ďábel plní při schůzkách spiritistů (duchařů) každé jejich přání: donáší jim květy, které mu jmenovali, zvedá do výše věci, které naznačili, koná rozkaz, který mu dali. Ví, že bude bohatě odměněn, dostane-li jedenkrát jejich nesmrtelné duše. Tolik činí peklo, aby tě zničilo! Co děláš ty, abys svou duši zachránil?

Můj Bože, jak je to bolestné! Každá ztráta nás dovede roztesknit, obětujeme celé dny, abychom našli maličkost, která nám někam zapadla — pro svou duši nemá tolik lidí ani okamžik! Žena v evangeliu ztratila jediný peníz, a rozsvítila světlo
a metla celý dům, aby jej opět nalezla; tisíce lidí ztrácí nesmrtelnou duši, a žijí klidně dále, jako by se nic nestalo.

Spása duše je věc velmi důležitá, ale není ještě všecko. Všecky peníze nejsou stejně krásné, stejně čisté, nemají stejný lesk; podobně je tomu i s dušemi. Kdo se chránil svědomitěji hříchu, kdo takřka čistil svou duši utrpením, vynikne nad ostatní. Proto konej dobro, aby tvoje odměna byla co největší. Co by za to dala mnohá dívka, kdyby mohla zvětšit svou krásu aspoň o jediný stupeň! A přece uplyne několik málo roků, a nejkrásnější tvář se pokryje vráskami a ztratí krásu, která ji kdysi zdobila. Krása duše potrvá na věky a máš opravdu možnost ji zvětšit a rozmnožit. Koupej se často v drahé Krvi Kristově, přistupuj ke svaté zpovědi, nasycuj se nebeským chlebem, přijímej Velebnou Svátost a tvoje duše poroste v kráse, kterou ti neodejmou ani léta, ani bol a utrpení.

A ještě na jeden důsledek musím upozornit. Je-li tvá duše tolik vzácná, chraň se každého místa a každé společnosti, kde bys ji mohl ztratit. Neseš-li miliony, nepůjdeš za noci lesem a nepůjdeš sám; zvolíš cestu nejbezpečnější a vezmeš
s sebou spolehlivé průvodce. Tvoje duše je ještě dražší! Proto se vyhni každé nebezpečné příležitosti a zvol si vůdce! O jednoho se ti postaral sám Bůh, je jím Anděl strážný. Modli se k němu ráno i večer, nestyď se za modlitbičku, které tě naučila matka! A jsi-li v rozpacích, kudy se dát, poraď se s knězem ve zpovědnici!

Drazí křesťané! Naše duše je vzácným penízem. Vyšla z rukou samého Boha a nese na sobě jeho obraz. Byla koupena předrahou Krví Spasitelovou, jemu ji máme
v hodinu smrti odevzdat. Chraňme se, aby nám peklo neuloupilo tento nebeský poklad, proto se vyhněme každé příležitosti ke hříchu! Jistě se spálí, kdo si zahrává s pekelným ohněm. Láká-li nás pozemská krása, vzpomeňme na slova sv. Terezie: »Není žádného paláce, jenž by byl tak krásný a skvělý jako svatá, čistá, ctnosti zcela oddaná duše.« Všecko na světě nás může zklamat: práce se nám nezdaří, nahromaděné peníze se rozkutálejí, co jsme věnovali duši, ponese věčné úroky. »Proto budiž starost tvá jediná a horlivá, ať se tvá i bližních duše věčně zachová!« Amen.

Z duchovního života

Nesprávné názory o modlitbě

Také zbožní lidé nemívají často správné poznání o modlitbě. Mnohým duším bývá modlitba cílem duchovního života, ačkoli je pouze prostředkem. Cílem duchovního života je naprostá oddanost Bohu neboli spojení s Bohem; důležitým prostředkem, abychom dospěli k naprosté oddanosti Bohu, je modlitba.

Z modlitby máme čerpat sílu, abychom se přemáhali, plnili své povinnosti
a podrobovali se Bohu neustále a ve všem. Modlíme se, abychom uspokojili Boha, aby Bůh byl oslaven. Jsou však duše, které v modlitbě hledají jen sebe, své uspokojení, svoji útěchu, své slasti. Modlí se, protože je modlitba těší; jakmile je přestává těšit, ochabují v ní. Modlí se, a zanedbávají své povinnosti; modlí se,
a modlitbou se nenapravují.

Jiní se zase omylem domnívají, že zbožnost spočívá v tom, aby odříkávali množství ústních modliteb; proto se zatěžují modlitbami bez valného prospěchu a ztrácejí duchovní svobodu. Je to omyl v jiném směru, neboť modlitba není cílem, nýbrž prostředkem, abychom došli pravé zbožnosti.

Modlitba ústní a vnitřní

Někteří lidé znají jen ústní modlitbu, o vnitřní modlitbě však nevědí; proto u nich není pokrok v modlitbě a snadno zakrňují v duchovním životě. Nepohrdáme ústní modlitbou, ale vřele doporučujeme také modlitbu vnitřní. Cvičme se v modlitbě ústní i vnitřní a věnujme se pak více té modlitbě, která nám dle povahy a dle stavu duchovního života více pomáhá, abychom pokročili ve ctnosti a v křesťanské dokonalosti.

Rozdíl mezi ústní a vnitřní modlitbou není v tom, že ústní se projevuje slovy
a vnitřní že zůstává v nitru člověka. Také ústní modlitba má být současně v nitru, protože co člověk projevuje slovy, má mít i v srdci, aspoň jak to dovoluje lidská slabost.

Vnitřní modlitba se také někdy projevuje slovy, a přece zůstává modlitbou vnitřní. Rozdíl je tento: Jestliže nitro pouze doprovází, co projevujeme ústy, nazýváme modlitbu modlitbou ústní: převládá-li však nitro, anebo zůstává-li všechno v nitru bez vnějších projevů, říkáme takové modlitbě modlitba vnitřní.

Několik zásad pro ústní modlitbu

1. Navykněme si konat své modlitby pořádně, ne polovičatě, povrchně, ledabyle. Modleme se raději méně, ale řádně, než abychom mnoho modliteb odříkávali chvatně. Co činíme pro Boha, i znamení kříže a každý Otčenáš, všechno má být konáno pořádně. Nemáme-li kdy vykonat modlitby řádně, zkraťme je
a neprodlužujme modlitby před spaním, když už nás přemáhá dřímota.

2. Neopakujme ústní modlitby, jestliže jsme je vykonali nedbale a povrchně, ale napravme to v budoucnu tím, že se budeme modlit lépe. Zastihneme-li se při povrchní modlitbě, vzpamatujme se a modleme se dále tak uctivě, jak jsme povinni velebnosti Boží. Kdo si navyká opakovat modlitby, které vykonal roztržitě nebo nedbale, přijde snadno do takových nesnází, že nedovede dokončit žádné modlitby. Proto zásadně modlitby neopakujme!

3. Dbejme při modlitbě zvláště hluboké úcty. Lidské slabosti není vždy možno se modlit zbožně, někdy ani s náležitou pozorností, ale vždy se můžeme modlit
s velikou uctivostí, nebo se aspoň nutit, abychom se modlili uctivě. Zbožnost
a pozornost pak obyčejně přijde sama, a nepřijde-li, Bůh ji po nás nežádá. Stačí, říkáme-li uctivě a trpělivě, co říkat máme nebo chceme, aby to byla modlitba dobrá a Bohu milá. Bůh z ní něco má; že my z ní nemáme útěchy ani radosti, co na tom? Právě proto je záslužnější a vydatnější, abychom se utvrdili v pravé ctnosti.

4. Dobré modlitbě napomáhá též uctivá poloha těla a sklopený zrak. Můžeme se modlit vkleče, vestoje i vsedě, jak se nám lépe hodí, avšak v každé z těchto poloh se chovejme tak, jak bychom se chovali, kdybychom navštívili velmi vznešenou osobu
a s ní rozmlouvali. Delší ústní modlitbu můžeme konat také při chůzi. Naše uctivost však nemá být přepjatá, strojená, nápadná, nýbrž skromná, mužná, přiměřená zvykům našich krajů. Rovněž ruce skládejme, jak je u nás zvykem a jak se nám to zdá vhodné pro přítomnost Boží.

Velmi mnoho záleží na sklopeném zraku při modlitbě. Jak roztržitými se stáváme právě tím, že se rozhlížíme po kostele, že si při modlitbě všímáme všelikého, co k ní nepatří! Mnohem lépe jistě se modlí ten, kdo si při modlitbě ničeho nevšímá, kdo pohled ovládá a všechnu pozornost věnuje jen Bohu. To platí zejména pro ženské osoby, které postřehnou ihned každou maličkost, a tak podléhají ustavičným roztržitostem. Proto, jakmile vstoupíme do kostela, sklopme oči z úcty k velebnosti Boží a ovládejme své pohledy; uvidíme, jak zcela jiná bude naše zbožnost.

O modlitbě vnitřní příště.

Zpracováno podle knihy:

Josef Stork: Z duchovního života

Katecheta vypravuje

Krátké příběhy k povzbuzení ve víře,

tentokrát z knihy:

Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)

Slibem dosahujeme pomoci Boží

Jak byl zbudován chrám svatého Karla ve Vídni.

Roku 1713 (tedy 30 let po druhém obléhání města od Turků), vypukl ve Vídni mor čili "černá smrt". Učiněna všecka zařízení opatrnosti, aby se zabránilo dalšímu šíření nákazy. Školy byly zavřeny, všecka shromáždění lidu zakázána, ano i chrámy byly úplně prázdné. Přes to všecko ale šířil se mor vždy více a vyžádal si na tisíce obětí. V tomto zlém postavení učinil tehdejší císař Karel VI. před celým svým dvorem slavný slib ve chrámu sv. Štěpána, jestliže Bůh odvrátí od města morovou ránu, že vystaví krásný chrám k poctě svatého Karla Boromejského. Skutečně ulevil mor nápadně brzy, až úplně zanikl.

S radostným srdcem vyplnil nyní císař svůj slib a dal na Vídeňce zbudovat nádherný chrám sv. Karla s velkolepou kopulí a dvěma obrovskými sloupy. Budování kostela trvalo 21 let. Překrásná budova slouží doposud Vídni k veliké ozdobě a je výmluvným důkazem toho, jak prospěšný je slib učiněný Bohu.

Založení poutnického chrámu Maria Cell

Uherský král Ludvík I., který později nastoupil i na polský trůn, musel jednou podstoupit boj proti veliké přesile tureckého vojska. Měl sám 20.000 mužů, kdežto Turci táhli proti němu s 80.000 bojovníků. V tomto nebezpečí utekl se pod ochranu Bohorodičky a před bitvou slíbil, jestli mu Bůh popřeje vítězství, že vystaví v Maria Cell — kam již choť jeho častěji putovala, nový nádherný poutnický chrám. Když zvítězil (1363), dostál svému slovu. Poutnický chrám stojí doposud.

Kdo nemůže dostát svému slibu, má žádat duchovní vrchnost o povolení, aby směl slib zaměnit za jiný.

Anglický král Eduard III. a slíbená pouť do Říma

Král anglický Eduard III. (panoval od roku 1327 do r. 1377) byl zachráněn zázračným způsobem z velikého nebezpečí. Na poděkování slíbil, že vykoná pouť do Říma. Ale anglická šlechta jej zrazovala od cesty do Říma, protože právě potlačené nepokoje by se mohly za jeho nepřítomnosti vznítit znovu. Všichni jeho rádcové jej vroucně prosili, aby vlast neopouštěl a konal raději dobré skutky doma, než aby ji poškodil svou poutí. Velice svědomitý král se obrátil s prosbou na papeže, aby zaměnil slib jeho za jiný. Papež svolil k jeho žádosti a odepsal králi: "Poněvadž by nepřítomností královou mohla přijít Anglie v nebezpečí, zbavujeme tě všech povinností, jež jsi vzal na sebe svým slibem, a místo pouti do Říma ukládáme ti, bys vystavěl anebo znovu zřídil klášter ke cti sv. Petra. Peníze pak, které by tvá cesta do Říma tě stála, rozděl mezi chudé." Král znova zřídil opatství westminsterské
a bohatě obdaroval chudinu. Tak podobně má učinit každý, když by nemohl svému slibu dostát; má se obrátit ke své duchovní vrchnosti. Nejprve však má požádat
o radu svého zpovědníka, jenž v mnohých případech je za určitých okolností sám oprávněn zaměnit slib za jiný.