Věrouka -Společné
působení božských osob vůči stvoření
Vyznání
víry svatého Athanasia
Mravouka - Vnější
hříchy proti dobrému jménu - Pomluva
I. část
Dějiny
Církve - Arianismus
po Nicejském koncilu
Desatero
Božích přikázání - Druhé
přikázání – braní Božího Jména nadarmo IV
Liturgika - Křesťanský
chrám – historie
Svátosti - Nejsvětější
Eucharistie - Přepodstatnění
I. část
Kázání
na aktuální téma - Obřady
svatého pomazání
Z
duchovního života - Modlitby
ve školním roce
Katecheta
vypravuje
Úvod
V
rámci věrouky
jsme v minulých číslech procházeli vztahy mezi jednotlivými
osobami Nejsvětější Trojice. Tentokrát se zaměříme na jejich
společné působení navenek, tedy vůči stvoření. Je to téma o
poznání jednodušší, avšak neméně důležité a právě tak
aktuální. V rámci mravouky
se stále držíme u hříchů proti dobrému jménu bližních,
avšak tentokrát již začínáme probírat – Bohu žel – tak
častou pomluvu. V dějinách
Církve
stále
pokračujeme
v probírání arianismu
a v procházení Desatera
ukončíme pojednání o braní jména Božího nadarmo.
V
liturgice
se začneme věnovat katolickým chrámům. Na úvod předkládáme
jednoduchý historický přehled vývoje, kterým prošlo chrámové
stavitelství až k absolutní dekadenci moderních staveb. V
pojednání o
svátostech
pokračujeme rozborem skutečné přítomnosti Pána Ježíše v
Nejsvětější Svátosti.
Předkládáme
kázání
P. ThDr. Josefa Miklíka o svátosti nemocných. Kázání je více
než 80 let staré, a přesto v něm autor uvádí, že již tenkrát
běžně panovaly zcela mylné názory o této svátosti. Inu úpadek
víry našeho národa nenastal s pronásledováním Církve za
komunistů, nýbrž dávno před tím –
přihlášením
se k tehdy moderním proudům volnosti, rovnosti a bratrství a s tím
souvisejícím odmítnutím nauky i praxe víry.
V
sekci z
duchovního života
tentokrát předkládáme na začátek školního roku modlitby pro
žáky, studenty a ten celý rod. Ať si mlaďasové (a nejen oni)
uvědomí, že ani mládí ani škola se bez modlitby neobejdou. Z
moudrosti pana katechety přinášíme krátké příběhy
související s naším tématem o svátostech, tedy s přítomností
Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti.
Redakce
O
víře dnes
Časopis
farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.
Vydává
Římskokatolická farnost Vejprty,
Kostelní
nám. 158/4, 43191 Vejprty.
Za
obsah odpovídá pan farář.
Redakce:
ICLic.
kostelník z Horní Halže, Mgr. sakristián z Mědníku,
Mgr. kostelník z Českých Hamrů, pan
farář, Ph.D.
kontakt:
farnost.vejprty@centrum.cz
V
ě r o u k a
Základní
pravdy katolické víry:
1:
Je jeden Bůh.
2:
Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3:
Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé
trestá.
4:
Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás
svou smrtí na
kříži
vykoupila a na věky spasila.
5:
Lidská duše je nesmrtelná.
6:
Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.
Společné
působení božských osob vůči
stvoření
V
minulých pojednáních jsme ukazovali vztahy mezi osobami
Nejsvětější Trojice, na základě kterých vychází Syn z Otce a
Duch Svatý z Otce i Syna. Uváděli jsme, že se tyto "procesy
odehrávají" v jednom jediném věčném božském okamžiku, a
proto jsou si všechny tři božské osoby rovny co do přirozenosti.
Všechny jsou stejně Bohem, mají zcela identické vlastnosti, jednu
božskou přirozenost. Odlišnost je pouze v osobitosti, to tedy
znamená, že v absolutní božské jednotě je jen jediný rozdíl,
a to ten, že zcela identické osoby jsou každá sama osobou.
Avšak
božské osoby nejsou nějak vedle sebe, jako je tomu u nás lidí.
Také ti, kteří se mají rádi, jsou pořád vedle sebe. Nám lidem
brání ve vzájemném pronikání naše tělesnost, nejsme pouze
duchové, jsme také hmotná stvoření a hmota je neprostupná.
Naopak božské osoby jsou v sobě navzájem, zcela dokonale se
pronikají, což jim umožňuje jejich absolutní duchovost. Toto
pronikání je nejen statické, to znamená, že kde je přítomen
Syn, tam je také Otec i Duch Svatý, nýbrž také dynamické. To
znamená, že společně působí, konají, a proto jejich aktivita
navenek, mimo rámec Nejsvětější Trojice,je
společné
dílo všech tří božských osob!
V
Bohu je pouze jedna přirozenost, tedy jeden princip činnosti,
nikoli tři principy. A protože jsou všechny tři božské osoby
zcela identické ve své absolutní dokonalosti, není ani možné,
aby činnosti mimo rámec božství konala jen některá z osob,
zatímco by se tato činnost ostatních osob netýkala. Všechny tři
božské osoby jsou jediným principem všech věcí.
Proto
nejsou tři stvořitelé, ale jeden Stvořitel, jak precizně ukazuje
svatý biskup a Učitel Církve Athanasius ve svém vyznání
víry.
Avšak
lidství na sebe přijala pouze druhá božská osoba. To je tak
zvané pasivní
vtělení. Aktivní
vtělení, tedy samotné uskutečnění, je však společným dílem
všech tří osob. To znamená, že také
druhá osoba stvořila v absolutní jednotě s ostatními
osobami lidskou duši Pána Ježíše Krista.
Všechny
tři božské osoby stvořily lidskou duši bohočlověka Ježíše
Krista, ale lidství přijala jen druhá osoba. První ani třetí
osoba nikdy nebyly a nebudou lidmi.
Vtělení
Boží, tedy přijetí našeho lidství, je nový způsob Boží
přítomnosti ve světě. Bůh je ve světě všudypřítomný, a
proto, vstoupil-li do světa tím, že na sebe bere naše lidství,
je to nový způsob Božího přebývání ve světě. Na tento nový
způsob přebývání Boha ve světě (na jeho příchod na svět)
navazuje nejsvětější Eucharistie, ve které je Bůh zcela
zvláštním způsobem přítomen ne již jen na jednom místě, jako
když chodil po Palestině, ale na celém světě!
Božská
poslání
Poslání
božských osob na svět odpovídají jejich vycházení v rámci
Nejsvětější Trojice. Otec, který nevychází z ničeho, není
poslán. Syn vychází z Otce a Otec jej posílá na svět: Jako
mě poslal živý Otec
(Jan 6,57), aby
svět poznal, že ty jsi mě poslal
(Jan 17,23). Vtělení, tedy poslání Syna Otcem, je podstatné
poslání,
protože se druhá božská osoba stává skutečným člověkem.
Poslání
Ducha Svatého je shodné s jeho vycházením z Otce i Syna, a proto
je poslán oběma osobami - Přímluvce,
kterého vám pošlu od Otce
(Jan 15,15). Toto poslání však není
podstatné.
Duch Svatý se nevholubičil, nevplamenil, nevjazyčil. Tyto jevy
jsou pouze viditelnými symboly Božího působení.
Zpracováno podle knihy:
Václav Wolf: Syntéza víry
s použitím přednášek
téhož váženého pana profesora
Vyznání
víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve
Kdokoli
chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické
víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou,
bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom
uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici
v jednotě, abychom
ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž
osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak
Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich
sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký
je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý.
Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch
Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A
přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři
nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden
nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a
všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž
jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a
přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je
Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři
Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské
víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně
tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že
existují tři bohové nebo páni.
Otec
nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen
z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z
Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž
vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je
Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové
svatí.
A
v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší
ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a
rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno,
jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí
takto smýšlet o Trojici.
Preface
o Nejsvětější Trojici
Věru
hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a
všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný
Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden
Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici
jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení
věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu,
to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce
klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i
rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé,
Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají,
jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…
M
r a v o u k a
Vnější
hříchy proti dobrému jménu - Pomluva
I. část
Bližního
svého pomlouvá, kdo o něm roznáší vymyšlené
chyby a vady, nebo jeho skutečné chyby a vady přehání.
Nactiutrhání,
o kterém jsme pojednávali v minulých číslech, a pomluva se ve
svém základu neliší, protože obojí odporuje ctnosti
spravedlnosti, co se týká dobrého jména bližního. V projevu se
však obě tyto neřesti liší, protože s
pomluvou je spojena lež,
která tedy navíc odporuje ctnosti pravdomluvnosti. Připomeňme
jen, že nactiutrhání se dopouští ten, kdo neoprávněným
způsobem zveřejňuje skutečné
vady bližního,
zatímco pomluva
uvádí o bližním to, co není
pravda!!!
Pomluva
je tedy lež a podle toho, zda způsobená škoda je vážná či
nepatrná, je pomluva buď hříchem těžkým nebo lehkým. Pomluva
odporuje lásce k bližnímu
i spravedlnosti. Spravedlnosti však
pomluva odporuje ve větší míře než nactiutrhání, protože
utrhač má alespoň výmluvu (ovšem neplatnou), že to, co uvádí,
je pravda, kdežto pomlouvač ani tuto výmluvu nemá. Utrhač se
mohl domnívat (byť i mylně), že o chybách druhého v konkrétní
situaci hovořit mohl, ale pomlouvač
na svoji lež nemá žádnou legitimní omluvu.
Za
nactiutrháním mohl tedy stát omyl, pak je pouze lehkým hříchem;
a pokud bylo zveřejnění skutečných chyb druhého za účelem
odvrácení nějakého zla, pak je dokonce zcela bez hříchu,
protože je to nezbytné, avšak u
pomluvy hraje vždy úlohu zlá vůle, protože pomlouvač lže, a
nikdo nelže omylem.
Zlomyslnost
pomlouvače je mnohem silnější, protože k poškození dobrého
jména bližního užívá nepravdivé informace. Ostatně velmi
často se nactiutrhání a pomluva spojují, když nepřítel ve
své řeči o bližním míchá pravdu i lež.
Pomluva
je z principu těžkým hříchem, připouští však nepatrný
předmět. Je tedy hříchem těžkým, pokud poškozuje bližního
vážně na jeho dobré pověsti; je však hříchem "pouze"
lehkým, jestliže poškozuje jeho pověst v míře nepatrné. Zda
poškození dobré pověsti bylo vážné či nepatrné, se rozhoduje
podle týchž zásad, jako při nactiutrhání (viz číslo 2/24,
str. 7-8).
Pro
posouzení závažnosti pomluvy je tedy nutné uvážit:
1:
co se říká,
2:
o kom se říká,
3:
před kým se říká.
Pokud
při uvážení těchto skutečností lze považovat škodu na dobrém
jménu za nepatrnou, jedná se o lehký hřích. Některé různé
pomluvy, které by samy o sobě mohly být lehce hříšnými, však
mohou srůst v těžký hřích; pravidla k posouzení jsou stejná
jako při nactiutrhání:
Jednotlivé
pomluvy nesrůstají v jeden těžký hřích, pokud byly učiněny o
různých, žádným svazkem nespojených osobách; mohou se však
spojit v těžký hřích, a skutečně se tak spojují,
jestliže byla pomluva učiněna sice vzhledem k různým osobám,
které však náleží k témuž sboru (například k témuž
klášteru), a jsou-li pomluvy toho rázu, že dobrá pověst
dotčených osob nebo dotčeného sboru valně trpí. Pomlouvačná
vypravování o téže osobě před týmiž (nebo skoro týmiž)
posluchači ovšem srůstají, a srostou i v těžký hřích, když
pomlouvač o kritizované osobě již toho tolik napovídal, že
dobrá pověst této osoby tím valně trpí, i kdyby samy jednotlivé
pomluvy byly malého významu.
Toto
by si měly uvědomit především ty dámy, které dokážou tak
často se zanícením hovořit o chybách druhých. Kdyby to řekly
jen jednou nebo dvakrát (proč ale vůbec, že děvčata), tak by to
bylo malé provinění, ale protože ony tímto způsobem jedou každý
den a nedají se zastavit, je jen otázka krátkého času, kdy se
tyto pomluvy stanou těžkým hříchem!!!
U
nactiutrhání jsme uváděli, že bývá někdy dovoleno mluvit o
skutečných chybách nebo vadách bližního, máme-li k tomu
dostatečný důvod. Tím je zabránění nějaké škodě, která by
byla větší, než je škoda na dobrém jménu.
Obdobná
věta ovšem o pomluvě neplatí,
protože i kdybychom měli důvod nešetřit dobré jméno bližního,
nijak
nás to neopravňuje lhát!
Proto
je nutné ve svaté zpovědi nactiutrhání
a pomluvu odlišit. Stačí, zpovídáme-li se, že jsme pomlouvali,
a přidáme-li, zdali jsme bližnímu vážně či jen nepatrně na
cti ublížili.
Zpracováno
podle knihy:
Antonín Vřešťál: Katolická
mravouka, Díl II.
D
ě j i n y C í r k v e
Arianismus
po Nicejském koncilu
Zavržením
arianismu na nicejském sněmu nebyl spor ukončen, nýbrž vlastně
teprve započal. Císař Konstantin Veliký projevoval sice zpočátku
velkou horlivost v provádění jeho ustanovení, avšak tato
horlivost záhy ochladla a pro vyznavače pravé víry nastala nyní
doba těžkých zkoušek a utrpení. Sestra Konstantinova, která
udržovala styky s ariánskými biskupy, a dokonce měla i ariánského
kněze za zpovědníka, dovedla svým působením bratra naklonit k
arianismu. Eusebius, Theognis a vbrzku (r. 328) i Arius, byli
povoláni z vyhnanství zpět, když podali císaři obojetné
vyznání víry.
Tímto
úspěchem povzbuzeni, počali Ariáni ihned boj proti obhájcům
katolické víry a spojili se kvůli tomu s bludaři Meletiany. Tím
se jasně ukazovalo, jak je arianismus špatný, spojí se s kýmkoli,
aby dosáhl svého, jen aby nemusel uznat pravou víru. Mentalita
bludařů se vůbec nezměnila.
Již
na synodě antiochijské roku 330 byl za předsednictví Eusebia
Caesarejského tamější biskup Eustathius, jenž jak na synodě
nicejské, tak i po ní vystupoval s velikou horlivostí proti
arianismu, pod záminkou, že se přidržuje sabellianismu, sesazen a
od císaře poslán do vyhnanství. Poté zahájili Ariáni boj proti
svému nejmocnějšímu odpůrci Athanasiovi, který se stal po smrti
Alexandra r. 328 biskupem alexandrijským a zpěčoval se Aria
přijmout do církevního společenství. Za tím účelem uváděli
proti němu řadu těžkých obžalob, zvláště že dal převrhnout
oltář meletianského kněze Ischyry, že dal biskupa Arsenia z
Hypsely zavraždit a že se poskvrnil smilstvem. Ačkoli se sv.
Athanasiovi podařilo všechny tyto obžaloby skvěle vyvrátit, byl
přesto na synodě v Tyru od Ariánů r. 335 odsouzen a sesazen. Když
pak v Cařihradě žádal nové vyšetřování za přítomnosti
císaře, vystoupili Ariáni proti němu s novou obžalobou, že
totiž vyhrožoval zamezením dovozu obilí z Egypta do Cařihradu.
Císař jej poté bez výslechu a soudu vypověděl do Trevíru.
Když však ani potom nechtěla obec alexandrijská přijmout Aria do
církevního společenství, povolal jej císař do Cařihradu
a
rozkázal biskupovi Alexandrovi, aby mu společenství církevní
udělil.
Sama
Prozřetelnost odvrátila však od Církve toto pohanění, protože
v předvečer před přijetím do Církve zemřel Arius náhlou
potupnou smrtí roku 336. Nedlouho potom zemřel i Konstantin o
svátcích svatodušních r. 337. Jeho synové, kteří si rozdělili
říši mezi sebe, povolali r. 338 Athanasia a ostatní vypovězené
biskupy zpět. Avšak Ariáni záhy získali slabého a tyranii
nakloněného Konstantia (337—361) do té míry, že se stal slepým
nástrojem jejich záměrů. Pro Athanasia nastaly doby nových
útisků a pronásledování. Především byla poslána proti
mocnému obhájci pravověří nová obžaloba císařům a papeži
Juliovi I. (337—352). Když Julius I. Athanasia o tom informoval,
svolal světec r. 339 synodu do Alexandrie, kde na 100 shromážděných
biskupů vydalo svědectví o jeho nevině. Přesto byl Athanasius od
Ariánů na synodě v Antiochii sesazen a na jeho místo byl dosazen
se svolením Konstatia za krvavých násilností Řehoř z
Kappadocie.
Athanasius
se ve své tísni obrátil do Říma, kde byl na synodě svolané
Juliem I. roku
340 prohlášen od 50 biskupů za nevinného a dosazen do všech
svých úřadů. Toto rozhodnutí oznámil papež východním
biskupům shromážděným na synodě antiochijské r. 341, kteří
však znovu Athanasia sesadili a zároveň sestavili 4 věroučné
formule, které samy o sobě nejsou sice heretické, avšak výraz
"stejné podstaty s Otcem" neobsahují. Protože rozkol byl
bolestně pociťován, zvláště na západě, pohnul na přání
papeže Julia a některých biskupů Konstans svého bratra
Konstantia ke svolání nové velké synody v Sardice (Sofia) na
podzim r. 342 (343), aby bylo docíleno urovnání mezi stranou
pravověrnou a ariánskou.
Na
synodě se shromáždilo na 200 biskupů; avšak Eusebiáni se
uchýlili brzo po svém příchodu do blízkého Filippopole s
odůvodněním, že bylo Athanasiovi a jiným sesazeným
biskupům dovoleno účastnit se synody a hlasovat! Eusebiáni konali
svůj vlastní sněm, na němž byli Athanasius, papež Julius a jiní
biskupové vyobcováni. V Sardice však pravověrní biskupové
prohlásili za předsednictví Hosia a dvou římských kněží
obžaloby proti svatému Athanasiovi za neodůvodněné, vyřkli nad
vůdci Eusebiánů klatbu a přijali znovu nicejské vyznání víry.
Poslali také zvláštní deputaci ke Konstantiovi se žádostí, aby
Athanasiovi a jiným vypovězeným biskupům dovolil návrat. Žádost,
hlavně přičiněním Konstanta, přinesla výsledek, takže se roku
346 mohl veliký obhájce víry v pokoji navrátit na svůj stolec do
Alexandrie, kde byl přijat s jásotem lidu.
Pokoj
však trval opět jen krátkou dobu; neboť po smrti svého bratra
Konstanta (r. 350) dal se Konstantius od Ariánů opět pohnout k
pronásledováni přívrženců pravé víry. Ariáni uspořádali
roku 351 synodu v Sirmiu, kde sesadili tamějšího biskupa Photina a
složili tak zvanou první formuli sirmijskou, která, ač sama v
sobě zněla pravověrně, měla odstranit nicejské vyznání víry,
a proto se vyhýbala slovům "stejné podstaty s Otcem". Poté
obnovili své útoky na Athanasia, a obvinili jej z rozličných
církevních a politických zločinů, dokonce i z velezrady.
Papež Liberius (352—366), když se o těchto žalobách dověděl,
žádal od císaře svolání synody. Když synoda bylo roku 353
skutečně do Arelatu svolána, donutil císař hrozbami a
násilnostmi shromážděné biskupy, ano
i papežského legáta
Vincentia, aby podepsali odsouzení a sesazení Athanasia. Papež pak
zavrhl arelatskou synodu a vymohl svolání nové synody do Milána
roku
355. Císař však opět hrubým despotismem přítomné biskupy
donutil, aby Athanasia zavrhli a sesadili. Ti, kdo k nespravedlivému
rozsudku nedali souhlas, byli posláni do vyhnanství včetně papeže
Liberia. Athanasius uprchl na poušť k egyptským mnichům; na
jeho místo byl opět násilně dosazen Arián Řehoř z
Kappadocie r. 356. Mnozí egyptští biskupové byli násilně
odvedeni na poušť nebo do dolů, katolíci, kteří nechtěli s
Ariány mít nic společného, byli mučeni.
Zde
již nešlo o věroučné otázky, nýbrž o politiku. K Ariánům se
mnozí přidávali, protože se toto hnutí rozšiřovalo, bylo
podporováno vládci, a tak si mnozí slibovali osobní prospěch.
Tato mentalita je vlastní bludařům dodnes, a proto je v praxi
hlavní překážkou spojení bludařů s Kristovou Církví.
Zpracováno
podle knihy:
Josef
Samsour, Církevní dějiny obecné
D
e s a t e r oB
o ž í ch p
ř i k á z á n í
Druhé
přikázání - Braní Božího Jména
nadarmo, zakončení
Co
dělat proti braní jména Božího nadarmo? Nejprve musíš bojovat
proti sobě samému, proti svému vlastnímu zlozvyku. Nediv se tomu,
že i k tobě se někdy přibližuje pokušení brát nadarmo svatá
slova. Slyšíš to stále okolo sebe. Není divu, že i ty bys byl k
témuž sváděn. Nejčastěji se nám stane, že bereme jméno Boží
nadarmo z unáhlení. Že se dáme překvapit. A proti tomu se musíme
nejprve mít na pozoru, ve střehu. Vím ze zkušenosti, že
nejčastěji se lidé, jinak dobří a zbožní, dávají
strhnout ke zneužívání svatých jmen tím, že se dají
překvapit. Tedy, bojuj proti tomuto překvapení! Když víš, v
jakých okolnostech, mezi kterými lidmi, při jakých příležitostech
bereš nejsnáze nadarmo svatá jména, připrav se na onu
příležitost a okolnost pevným předsevzetím, pevným
rozhodnutím, že se chceš mít na pozoru a že se nechceš dát
překvapit oním zlozvykem. Častěji přes den si vzpomeň na své
předsevzetí a znovu si je připomínej.
Ale
nejenom to! Připomeň si zároveň hříšnost, nevděčnost a
ošklivost tohoto návyku. Vzpomeň si také, kdo je to Ježíš, čím
jsi mu povinen. Pak se ti bude snáze bojovat proti tomuto hroznému
pokušení, proti tomuto rozšířenému zlozvyku, proti této morové
ráně. Když si to sám odvykneš, když sám nebudeš zneužívat
svatých jmen, pak teprve můžeš účinně bojovat proti tomuto
nešvaru ve svém okolí. Budeme bojovat proti zneužívání svatých
jmen.
V
Itálii mají velmi rozvětvenou Ligu proti klení a braní jména
Božího nadarmo. Na drahách, v elektrikách a v restauracích, v
čekárnách lékařů a advokátů jsou vylepeny štítky a
transparenty s nápisy proti braní jména Božího nadarmo. Italský
stát zavedl dokonce pokutu za klení na veřejných místech (kniha
byla napsána v roce 1942).
V celé Itálii zvedá se boj proti tomuto zlozvyku. Dejme se do
tohoto boje také my, čeští katolíci. Ale to musí být boj
cílevědomý, vytrvalý a soustavný. Všichni katolíci se ho
musejí zúčastnit. Nejprve ať každý pracuje ve svém okolí. V
dílně, kanceláři, škole, mezi svými kolegy. Ovšem, to musí
být konáno taktně a s láskou. Ne podmračeně, ne vyhrožovat
pekelnými tresty, ne zlobně a tvrdě. Vždyť se to dá říci s
takovou vlídností, s úsměvem a s láskou. Nesmíš se urážet,
když druzí klejí před tebou, aby tě uráželi! Ukaž jim, že
neurážejí tebe, nýbrž svého Boha! Řekni jim to však s láskou!
Dá se to říci takovou jemnou ironií: "Jsi to ty ale, Slávko,
zbožná osoba! Stále máš toho Pána Ježíše na jazyku!" A
když vidíš, žes nenarazil, řekni několik slov ˗ ale stále
zdůrazňuji: s dobrotou ˗ o ošklivosti a hříšnosti tohoto
zlozvyku.
Dějiny
křesťanského života hrdinných duší vypravují o mnohých
opravdových křesťanech, kteří dovedli vykonávat ve svém okolí
apoštolát obhajoby svatého jména Božího. Služebník Boží,
železničář Perazzo, vynikající odborník ve své službě,
nestrpěl od nikoho ve svém úřadě braní jména Božího. Když
někdo zaklel nebo vzal nadarmo Boží jméno v jeho okolí, řekl
nahlas: "Pochválen buď Ježíš Kristus. Pane, slituj se nad
těmi, kteří berou nadarmo tvé jméno." A protože byl dobrý
kolega a skvělý technický odborník, vynutil si svým rozhodným
jednáním, že si všichni dali pozor na ústa; nejprve v jeho
přítomnosti a potom i v celém dalším svém životě. Jeho jeden
nadřízený se domníval, že jako představený nemusí brát ohled
na to, zdali se Perazza tento hřích bolestně dotýká nebo ne.
Perazzo vždy na něho jenom bolestně pohlédl. Nevyčítal,
nerozčiloval se, jen se vyčítavě díval. Nakonec zvítězil i nad
ním, protože to byl v jádru dobrý člověk a chápal, že
působí bolest tak vzácnému člověku.
Když
chceš působit ve svém okolí proti tomuto zlozvyku, musíš být
opravdu člověk na svém místě, aby ses nedopouštěl jiných
provinění sám, na příklad nedbalosti a podobných, aby ti
nemuseli říci tvoji známí: "Kdybys metl raději před svým
prahem! Kdybys odstranil raději podle slov svého Mistra kládu ze
svého oka a pak teprve přišel vyjmout třísku z oka svého
bratra."
Je
proto zapotřebí mnoho taktu při tomto apoštolátu. Taktu a veliké
trpělivosti s drahými bližními. Abychom se sami nedopouštěli
hříchu hněvu, když chceme odstraňovat hřích braní jména
Božího nadarmo. Protože hřích se nevymítá hříchem! Zajímavý
příklad dal italský redaktor Don Davide Albertario. Zasedal jednou
na nějakém novinářském kongresu, na kterém byli novináři
všech různých náboženských odstínů a přesvědčení. Jeden z
nich vytrvale bral jméno Boží nadarmo a klel, až se peklo
radovalo. Albertario řekl svému kolegovi s jemným úsměvem:
"Názory můžeme mít různé, ale slušnost musíme mít všichni
stejnou!" Uplatňuje se tu zásada svatého Františka Saleského,
že na kapku medu nachytáte více much než na celý sud octa.
Jsi-li učitelkou, profesorem, vychovatelem, otcem nebo matkou, pak
rozhodně netrp dětem a mladým lidem sobě svěřeným
zneužívání jmen Božích. Všímej si dobře dětí, co si
přinášejí z ulice a od svých kamarádů. Jakmile po prvé vezmou
jméno Boží nadarmo, ihned je napomeňte velmi jasně, aby si
nenavykli tento hřích. Jak strašný je ovšem hřích rodičů,
kteří sami tomuto hříchu učí ještě své děti, které před
nimi bezostyšně a napořád berou nadarmo toto svaté jméno. Když
hrajete divadlo, nikdy nezpestřujte chudý obsah hry surovým braním
jména Božího a jmen svatých. A máte-li nějaký vliv v
oněch spolcích, tedy rozhodně se proti tomuto zlozvyku na našich
ochotnických scénách postavte. A matky a otcové, zakažte
rozhodně svým dětem, které na takových jevištích hrají, pod
pohrůžkou, že jim nedovolíte příště spolupůsobit, zneužívat
svatých jmen, i kdyby sebevícekráte se snažil ubohý autor
nastavovat chudou kaši svého vtipu klením a braním svatých
jmen nadarmo.
Postarali
jsme se o vkusné štítky do čekáren, do dílen a kanceláří,
připomínající křesťanům tuto vážnou povinnost úcty ke
svatým jménům. Hlavní však je, abyste se dali, drazí křesťané
i ostatní lidé dobré vůle, čtoucí tuto brožurku, přesvědčit o
tom, jak je hříšné, hloupé a u Boha trestné zneužívání
jmen, která by měla být vyslovována s nejvroucnější úctou a
láskou. Třetí řády a Mariánské družiny, hlavně skupiny
mladých, žádáme s Katolickou omladinou, aby věnovaly zvýšenou
pozornost této otázce a poučily své členy o jejich povinnosti
bojovat účinně v celém svém okolí a všemi danými
prostředky, aby se zase dostalo svatým jménům úcty a lásky.
Končím
slovy svatého Bernarda, která napsal na myšlenku Velepísně o
tomto svatém jménu: "Jméno Ježíš je nejenom světlo, nýbrž
také lék. Což nejsi vždycky posilněn, když si na toto jméno
vzpomeneš? Co podobně naplňuje mysl uvažujícího? Co tak
osvěžuje unavené smysly, co tak posiluje ctnosti, oživuje dobré
mravy a pěstuje svatou lásku? Připadá mně suchý každý
duchovní pokrm, není-li polit tímto olejem, nechutný, není-li
jím kořeněn. Nelíbí se mi, píše-li někdo, a není v tom
Ježíš, jestli disputuješ, mluvíš, a nezní z toho Ježíš.
Ježíš je med na rtech, v uších libozvuk, v srdci ples. Ale je i
lékem. Je smutný někdo z nás? Ať vstoupí mu do srdce Ježíš
a ze srdce ať přejde na rty; a hle, s tím jménem vzejde světlo,
prchne veškerá temnota a vrátí se jasno. Dopustil se někdo viny?
Zda se ihned nevrátí k řádnému životu, když bude vzývat toto
jméno života?"
Převzato
z knihy: Silvestr Maria Braito:
Nevezmeš
Jména Božího nadarmo
L
i t u r g i k a
Křesťanský
chrám – historie I. část
Pán
Ježíš Kristus slavil první nekrvavou oběť ve velkém večeřadle
v soukromém domě. První křesťanská obec v Jeruzalémě
chodívala sice ještě zpočátku k modlitbám do
jeruzalémského chrámu (Sk 3, 2; 5, 12), eucharistickou oběť však
slavívala po soukromých domech (Sk 2, 46). Zvláště rádi k tomu
používali zadních částí domu v hořejších poschodích (Sk. 1,
13; 2, 46; 12, 12; 20, 7—9), kde byl větší klid. Tak tomu bylo
za dob svatých apoštolů také na jiných místech mimo Palestinu.
Také v dobách poapoštolských se křesťané scházívali zprvu v
příbytcích bohatších křesťanů, kteří mohli propůjčit
větší místnosti ke službám Božím.
Když
však počet křesťanů vzrůstal, místnosti v soukromých domech
již nestačily. Bylo třeba postavit zvláštní budovy, které
podle tehdejšího zákonodárství náležely příslušným obcím
křesťanským. První křesťanské chrámy byly stavěny již ke
konci 2. století, hojněji pak ve století třetím. Origenes (†253)
se zmiňuje, že za pronásledování křesťanů císařem Maximinem
Thrakem (235–238) byly zbořeny křesťanské chrámy. Také císař
Gallienus (260–268) dovoluje po skončeném pronásledování
Valeriově, aby bohoslužebná místa byla odevzdána biskupům
jakožto zástupcům křesťanstva. A Optatus Milevitanus uvádí, že
před Konstantinem Velikým bylo v samém Římě 40 křesťanských
chrámů.
K
tomu, jak vypadaly křesťanské chrámy před Konstantinem, lze
vyslovit pouze domněnky. Soukromé domy měly tehdy zpravidla dvě
nádvoří, otevřená nebo krytá, atrium a peristylium (čtvercový
dvorek), kolem nichž byly seskupeny ostatní místnosti. Podobně
byly asi stavěny první křesťanské chrámy; nádvoří bylo
shromaždištěm pro věřící, vedlejších místností bylo
užíváno k úschově posvátných nádob a knih a bezpochyby
sloužily také jako biskupův příbytek; neboť Eusebius vypravuje,
že biskup Pavel ze Samosaty bydlel ,,in domo ecclesiae" (v domě
církve), čímž Eusebius vždy označuje bohoslužebné místo.
Také název "domus ecclesiae", obvyklý před Konstantinem
Velikým, naznačuje, že se tehdejší chrámy nelišily od
soukromých domů. Nejistota tehdejších dob při tak častých
pronásledováních křesťanů ani nedovolovala stavět nádherné
bohoslužebné budovy.
Názor,
že se křesťané v době pronásledování shromažďovali k
pravidelným bohoslužbám v katakombách, není správný. Prostory
v katakombách stačily jen pro menší počet věřících, a římská
církev měla v polovici třetího století na starosti 1500 chudých,
o něž se starala, a měla také četné duchovenstvo. Kromě toho
katakomby nijak neposkytovaly bezpečný úkryt, neboť pohřebiště
křesťanů ležela u veřejných, hojně frekventovaných silnic,
takže byla dobře známa také
římským pohanům. V katakombách se konaly služby Boží pouze
příležitostně, o pohřbu nebo výročích zemřelých
křesťanů.
Po
milánském ediktu (313) nastává velký rozmach ve stavbě
křesťanských chrámů. Potřeba nových chrámů pocházela jednak
ze stále vzrůstajícího počtu křesťanů, zároveň ze
skutečnosti, že mnoho křesťanských chrámů bylo zbořeno za
dřívějších pronásledování. Císař Konstantin Veliký nejen
vybízel biskupy, aby stavěli nové chrámy, nýbrž sám též
postavil nádherné chrámy na posvátných místech v Jerusalemě, v
Římě nad hrobem svatých Petra a Pavla a u lateránského paláce
baziliku lateránskou, která se ještě dlouho po něm nazývala
basilica Constantiniana – Konstantinovská bazilika. Vděčná úcta
ke svatým mučedníkům, kteří za pronásledování prolili krev
pro Ježíše Krista, se projevovala také tím, že byly stavěny
hojné chrámy nad hroby svatých mučedníků nebo na místech, kde
byly uchovávány jejich ostatky.
Sloh
nových chrámů od dob Konstantina Velikého vycházel ze slohu
dřívějších chrámů, které byly stavěny podle vzoru soukromých
domů; přidávány byly jen některé změny podle vzoru hřbitovních
kaplí nebo podle veřejných síní užívaných ke shromážděním
lidu. Tak se vyvinul v době pokonstantinovské sloh basilikový,
který trval po celé první tisíciletí. Kromě slohu basilikového
byly oblíbeny také kopulovité stavby v takzvaném slohu
byzantském. V tomto slohu byl vystavěn chrám Svaté Moudrosti v
Cařihradě (6. stol.).
Z
basilikového slohu se vyvinul sloh románský s polokruhovými
oblouky a krásnými kryptami. V tomto slohu se u nás stavěly
chrámy od dob sv. Cyrila a Metoděje až do konce dvanáctého
století. Sloh románský vystřídal sloh gotický; nejstarší
památkou tohoto slohu je chrám v Saint Denis u Paříže z roku
1140. Sloh gotický se vyznačuje svou štíhlostí, směřující
vzhůru, bohatou členitostí, lomeným obloukem, opěrnými pilíři.
S
taré
umění řecké a římské se snažil vzkřísit sloh renesanční v
15. a 16. století, jehož nejvzácnější památkou je svatopetrský
chrám v Římě, který je největším křesťanským chrámem na
světě. V našich zemích se nachází pouze několik málo
renesančních kostelů. Jak patrno, husitství a následný rozvrat,
který zachvátil náš národ, nepřály sakrální kultuře.
Mnohonásobně více chrámů bylo pobořeno, než bylo vystavěno.
Z
renesančního slohu se vyvinul sloh barokový (baroque =
nepravidelný, podivínský) v 17. a 18. století. Nesmíme se však
nechat zmást překladem. Baroko naopak vykazuje pečlivý řád a
vznešenou krásu. Ten název odráží skutečnost, že oproti
dřívějším slohům je tato epocha plná pohybu (u soch) a různě,
avšak krásně zakroucených ozdob. Pro představu je třeba
doplnit, že ani s dnešní technikou neumíme některé stavby
(například kopule) ani zaměřit, natož stejně vystavět.
Velice
zvláštním, avšak neméně krásným slohem, je u nás poměrně
hojně rozšířená tzv. barokní gotika. Přesnější název je
ovšem gotizující barok, protože se jedná o stavby či přestavby
z období baroka. Je to fenonomenální kombinace gotické strohosti
a vznešenosti s barokním rozletem. U nás takto stavěl
italský stavitel Santini.
Barokní
stavby u nás nacházíme ještě dávno po konci baroka (1750),
protože tento sloh byl u nás velice oblíben.
Jeho
pozdní výstřelky se nazývají slohem rokokovým (rocaile =
mušle).
Devatenácté
století vybíralo opět staré slohové formy a budovalo nové
chrámy ve všech slozích dřívějších století. V novogotickém
slohu je například postaven kostel v Novém Zvolání, který byl
vysvěcen v roce 1898.
Ve
20. století byly kostely stavěny úměrně úpadku víry. Zatímco
v první polovině 20. století jsou nové chrámy stavěny ještě v
tradičním duchu, s postupem liberalismu a sekularizace upadá
vznešenost a důstojnost staveb. Často je to jen jakási krychle,
hromada betonu zvenčí a uvnitř strohá stavba. To v žádném
případě neodpovídá vznešenosti posvátných obřadů, které by
měly být v kostele konány. Avšak plně to odpovídá úpadku víry
zadavatelů a neschopnosti architektů. Jeden kněz, který dříve
studoval stavební vysokou školu, vyprávěl, jak při cvičeních
měli studenti navrhnout nějakou stavbu. Tento kněz navrhoval
kostel a jeho spolužák v lavici tělocvičnu; kantor jim oběma
dával úplně stejné rady.
Zpracováno
podle knihy
Josef
Foltynovský: Liturgika
S
v á t o s t i
Nejsvětější
Eucharistie - Přepodstatnění
I. část
Se
skutečnou přítomností Ježíše Krista v Eucharistii těsně
souvisí otázka, jak tato přítomnost Těla a Krve Kristovy
nastane. Tridentský sněm prohlásil za článek víry nejen
skutečnou přítomnost, nýbrž také způsob, jakým tato
přítomnost nastane. "Bude-li kdo tvrdit, že v nejsvětější
svátosti Eucharistie zůstává podstata chleba a vína zároveň s
Tělem a Krví Pána našeho Ježíše Krista a bude-li kdo popírat
zázračnou a ojedinělou proměnu celé podstaty chleba v tělo a
celé podstaty vína v krev, kdy zůstanou pouze způsoby chleba a
vína; proměnu, kterou katolická církev velmi případně nazývá
přepodstatněním, budiž vyobcován."
Dle
tohoto prohlášení jsou Tělo a Krev Páně přítomny tak, že
příslušné podstaty chleba a vína jsou proměněny v Tělo a Krev
Páně. Z těchto podstat chleba a vína nezbude v Eucharistii nic,
takže v
ní nezůstávají
zároveň dvě podstaty: chléb a Tělo Páně. Tím
je tudíž přímo zavržena Lutherova konsubstanciace (spojení
podstat chleba a těla, vína a krve). Ona proměna se děje tak, že
celá podstata chleba a celá podstata vína přecházejí v Tělo a
Krev Páně, a tato proměna je proto ojedinělá a zázračná. V
přirozeném řádu nemá tato proměna sobě rovné. Nic podobného
ve světě neexistuje. Také přirozený řád zná podstatné i
akcidentální změny (změna vnějších věcí jako je tvar, barva
a podobně). Avšak v těchto změnách se nepromění podstata,
nýbrž táž podstata získá pouze nový tvar, novou formu.
V
Eucharistii nezůstane z podstaty chleba a vína nic.
Celá podstata chleba mizí a je nahrazena podstatou Těla Kristova.
Tato
proměna se tedy neděje podle přirozeného řádu světa, je
zázračná,
způsobená pouze přímým úkonem Božím. Jinak to ani není
možné. Tato proměna byla tudíž právem a velmi případně
označena zvláštním názvem přepodstatnění.
Pán
Ježíš je skutečně a reálně přítomen také v jiných
svátostech, při křtu a všech ostatních svátostech, ale v
Eucharistii je přítomen zároveň podstatně, On sám, nejen svým
působením. To je zásadní rozdíl mezi Eucharistií a ostatními
svátostmi. V těch Pán Ježíš "pouze" působí, zatímco v
Eucharistii je osobně reálně a podstatně přítomný!
Katolická
církev učí, že v Eucharistii se promění celá podstata chleba a
vína v podstatu Těla a Krve Kristovy.(De
fide)
Z
Písma svatého, ze slov, která pronesl Kristus Pán při Poslední
večeři, když vzal do rukou chléb a kalich s vínem a dával je
učedníkům: "Toto jest tělo mé" a "Toto jest krev má"
plyne přímo, že to,
co jim podával k požívání, bylo jeho pravé Tělo a pravá Krev,
a nepřímo, že to již nebyl ani chléb ani víno. Mezi zájmenem
"toto",kteréje
ve větě podmětem, a mezi "tělo mé", jež je výrokem,
prohlásil Pán totožnost. Tím zároveň popřel, že to je chléb.
Chléb a víno byly tedy slovy Kristovými proměněny v jeho Tělo a
Krev. Kdyby podstata chleba zůstala, nemohl by Kristus Pán říci:
"Toto jest tělo mé," nýbrž: "Pod tímto, s tímto chlebem
je tělo mé přítomno."
Zajisté
může právem říci ten, kdo drží v ruce tobolku se zlatými
penězi nebo láhev s vínem: Toto je zlato, toto je víno, a
přítomní mu rozumějí. Tyto věci již samy sebou a jiné dle
ustáleného obyčeje se hodí k tomu, aby se obsah zaměňoval se
schránkou nebo nádobou. Chléb
a víno se však ani samy sebou ani podle ustáleného obyčeje
rozhodně nehodí k tomu, aby byly schránkou Těla a Krve Kristovy,
a
není o tom ve slovech Páně nejmenší zmínka.
Sněm
tridentský uvádí o slovech Páně: "Poněvadž náš Vykupitel
Ježíš Kristus v pravdě prohlásil za své tělo, co obětoval
pod způsobou chleba, bylo v Církvi vždycky přesvědčení, že se
proměňuje celá podstata chleba v podstatu Těla Kristova."
Nejedná
se tedy o zánik, ale o skutečnou změnu. Každá záměna či
proměna má vždy tři části: původní,
ze které se vychází, cíl,
kterého bylo dosaženo, a něco, co
zůstává,
co oba tyto stavy spojuje. Pokud by nic nezůstávalo stejné a
nespojovalo by původní a nový stav, nejednalo by se o proměnu,
nýbrž o zánik.
Při
změně podstaty, tedy při přepodstatnění, je původním stavem
chléb a víno. Cílem, kterého bylo dosaženo proměněním, je
Tělo a Krev Pána Ježíše. To, co obojí spojuje a co zůstává
beze změny, jsou vnější věci (přídavky neboli akcidenty)
chleba a vína – tedy jejich velikost, tvar, barva, chuť. Tyto
vnější věci se nijak nemění. Proto vidíme hostii úplně
stejnou před proměňováním i po něm. Proto proměněné víno
chutná stejně jako neproměněné. Velikost, barva, chuť – to
vše zůstává beze změny.
V
tom se proměňování, tedy přepodstatnění, zcela zásadně liší
od ostatních změn ve světě. U všech změn v přirozeném řádu
světa se mění to, co je vnější, ale podstata zůstává. Mohu
změnit barvu věci, ale nezměnil jsem její podstatu. Když natřu
krávu na fialovo, tak mám sice Milku, ale pořád je to kráva.
Změnilo se jen to vnější. Když ostříhám keř, třeba úplně
změním jeho tvar, ale pořád je to ten keř. Podstata se
nezměnila.
Pokud
se v přirozeném řádu mění podstata, mění se všechno, i to
vnější. To je například při jídle. Zbaštím třeba cuketu,
nebo i něco výživnějšího, ale to tím pádem zaniká. Se vším
všudy – podstata, čili to, čím ta věc je, i všechny její
vnější vlastnosti. Podstatná změna ve světě neexistuje, to už
je zánik. To, co jsem zbaštil, to zaniklo, to se stalo mnou. (A ne
že já jsem tím, co jím. To už bych pak přece nebyl já).
U
Eucharistie je však situace zcela jedinečná: mění se podstata,
ale vnější věci zůstávají. Říkáme tomu 'pod způsobou
chleba a pod způsobou vína'.
Každá
věc má svoji podstatu (co dělá tu věc tou věcí) a své
přídavky (vnější vlastnosti), a to vše k sobě přirozeně
patří. Ovšem vnější vlastnosti chleba a vína nenáleží
přirozeně k Tělu a Krvi Kristově. Podstata Těla a Krve Kristovy
také není přirozeně nijak spojena s chutí a tvarem chleba a
vína. A přesto jsou tyto skutečnosti po
proměňování spojené.
To ovšem není nic přirozeného, a proto se jedná o zázrak. Druhý
zázrak spojený s Eucharistií: nejen samotná proměna
podstat je zázrakem, nýbrž také společné
trvání
Těla Kristova pod vnějšími způsobami chleba a Krve Kristovy pod
vnějšími způsobami vína.
Zpracováno
dle knihy:
Richard
Špaček: Katolická věrouka, díl III,
s
použitím poznámek z přednášek prof. ThDr. Václava Wolfa
Kázání
na aktuální téma
Převzato
z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)
18.
neděle po Duchu Svatém
Obřady
svatého pomazání
»Přinesli
k němu ochrnulého, ležícího na loži.« (Mat. 9, 2)
Dojemný
obraz kreslí nám svaté evangelium. Přátelé přinášejí k Pánu
Ježíši na lůžku nemocného. Znali tedy dobře jeho lásku právě
k těmto ubožákům, a neprosili nadarmo. Cestou domů již
nemocný jejich služby nepotřeboval; sám si odnesl i lůžko, na
kterém tak dlouho trpěl a sténal. Od té doby uplynulo 2000 roků,
ale Ježíšova láska k nemocným a trpícím se nezměnila. Zato se
velice změnili lidé. Vědí dobře o božské moci Spasitelově,
ale nejdou k němu. Slyší v evangeliu jeho hlas: »Pojďte ke
mně všichni, kteří se lopotíte a jste obtíženi, a já vás
občerstvím« (Mat. 11, 28), ale raději se mu vyhnou, aby se s ním
ani nesetkali. Proč? Protože peklu se podařilo namluvit modernímu
světu, že svaté pomazání je klíčem do hrobu. Již dlouho jsem
přemýšlel, jak bych vám vymluvil tuto pošetilou bázeň. Zdá se
mi, že jsem našel prostředek velice účinný. Vyložím vám
obřady svatého pomazání, povím vám doslova modlitby, které při
něm kněz koná; snad přece uvěříte, že vám Církev nestele
rakev, a nebudete čekat s touto svátostí až na poslední chvíli,
kdy by pomohl již jenom zázrak.
Má-li
přijít kněz k nemocnému, upravíme napřed světnici, kde leží.
Na vhodném místě, nejlépe tak, aby nemocný viděl na kněze,
postavíme stůl; k němu nízkou stoličku, aby si měl kněz kam
kleknout. Na stůl dáme bílý ubrus. V některých rodinách mají
k tomu účelu již vhodné plátno s vyšitým obrazem
Spasitelovým a nějakým nápisem. Opravdu nevím, proč by i
naše dívky nemohly takové plátno připravit. Míváte u kamen
pěkné obrazy a nápisy, udělejte i jeden pro Spasitele! Na stůl
postavíme kříž, po obou stranách aspoň po jedné svíci.
Máte-li v oknech květiny, dejte je tam také. Má-li nemocný
přijímat, dáme na stůl dvě zpola naplněné sklenice; v jedné
je obyčejná voda, nejlépe trochu odražená, vedle kávová
lžička. Ve druhé sklenici je svěcená voda, v ní myrtová
kytička nebo svazeček prázdných obilných klasů, aby kněz měl
čím nemocného pokropit. Po straně stolu je talíř, na něm pět
kousků bavlnky, trochu soli nebo kousek měkkého chleba, ještě
lépe skrojek citronu, aby si měl kněz kam utřít ruce od svatého
oleje. V našich krajinách kněz nemocného obyčejně napřed
zpovídá
a podává mu sv. přijímání; teprve potom mu
uděluje svaté pomazání. V kázání budu mluvit jen o poslední
svátosti. Kněz vchází do pokoje nemocného a za příkladem Pána
Ježíše pozdravuje slovy: »Pokoj domu tomuto. A všem obyvatelům
jeho!« Ostatní při tom klečí. Na to kropí kněz nemocného a
všechny přítomné svěcenou vodou a říká: »Pokrop mne yzopem,
abych byl očištěn, omyj mne, abych byl nad sníh bělejší.
Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého velkého milosrdenství.
Přidává: »Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jakož byla na
počátku, nyní i vždycky, až na věky věků. Amen. »Pomoc naše
ve jménu Páně, který stvořil nebe i zemi. Pán s vámi. I s
duchem tvým!«
A
říká první tři modlitby. Již z nich vidíte, že Církev
nepřichází usmrcovat a zabíjet, přichází hojit a léčit,
nenese slzy a bol, přináší útěchu a Boží požehnání. V
první modlitbě prosí kněz: »Pane Ježíši Kriste, nechť
zároveň s tvým nehodným sluhou vkročí do tohoto domu věčné
štěstí, Boží požehnání, nezkalená radost, účinná láska a
stálé zdraví; zlí duchové ať prchnou z tohoto místa, andělé
pokoje ať v něm přebývají; ať opustí tento dům všechen
zlomyslný svár. Ať svaté jméno tvé, Pane, zazáří nad námi,
a požehnej našemu jednání, posvěť příchod svého nehodného
sluhy ty, jenž svatý jsi a dobrotivý, a zůstáváš s Otcem
a
Duchem svatým na věky věků.« Ve druhé modlitbě prosí kněz o
Boží požehnání pro všecky obyvatele domu: »Modleme se a prosme
Pána našeho Ježíše Krista, aby požehnal tomuto domu a všem
jeho obyvatelům; aby jim dal dobrého anděla strážce, aby mu
sloužili a rozjímali o jeho zákonu; ať od nich odvrátí všechny
protivné nemoci, ať je vysvobodí ze všeliké hrůzy a všeho
nepokoje, aby ve zdraví zachoval všecky v tomto příbytku.« Ve
třetí modlitbě obrací se kněz především k andělu
strážci: »Vyslyš nás, Hospodine svatý, Otče všemohoucí,
věčný Bože, a rač seslat z nebe svého svatého anděla,
aby střežil, opatroval, chránil, navštěvoval a hájil všechny,
kdo přebývají v tomto domě. Skrze Krista, Pána našeho.«
Nato
se pomodlí kněz Confiteor (obecné vyznání) a vyzve přítomné,
aby se za nemocného hlasitě modlili; nejlépe Otče náš, Zdrávas
Maria a Věřím v Boha. Ale Církev ví dobře, kolik nemocí bývá
trestem za spáchané hříchy. Proto kněz přistupuje k lůžku
nemocného, žehná mu, klade ruku na jeho hlavu a říká: »Ve
jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Ať zhasne v tobě všeliká moc
zlého ducha vkládáním mých rukou a na přímluvu slavné a svaté
Rodičky Boží Marie Panny, jejího slavného snoubence sv. Josefa a
všech svatých andělů, archandělů, patriarchů, proroků,
apoštolů, mučedníků, vyznavačů, panen a všech svatých;«
Potom vezme svatý olej, maže oči nemocného a přitom říká:
»Skrze toto svaté pomazání a své předobrotivé milosrdenství
odpusť ti Bůh, cokoli jsi zavinil zrakem.« Otře bavlnkou posvátný
olej a stejným způsobem maže uši, nos, ústa, ruce a nohy. Hned
potom očistí si kněz ruce solí, chlebem nebo citronem; jak
bavlnku, tak vše ostatní po jeho odchodu spalte!
Tím
bylo uděleno svaté pomazání. Následuje několik modliteb. Uvádím
je pro jejich krásu a vroucnost: »Pane, smiluj se nad námi;
Kriste, smiluj se nad námi! Pane, smiluj se nad námi! Otče náš.
Uzdrav služebníka svého, Bože můj, doufajícího v tebe! Sešli
mu, Pane, pomoc ze svatyně a ze Sionu ochraňuj ho! Budiž mu, Pane,
věží mocnou před nepřítelem; Nic ať neprovede nepřítel proti
němu a syn nepravosti ať mu již neškodí! Pane, vyslyš modlitbu
mou! A volání mé k tobě přijď! Pán s vámi! I s duchem tvým!
Modleme se! Pane Bože, Ty jsi skrze apoštola svého Jakuba pravil:
»Stůně-li kdo z vás, povolej k sobě kněze Církve, ať se modlí
nad ním a mažou jej olejem ve jménu Páně; modlitba víry uzdraví
nemocného a ulehčí mu Pán, a jestliže je v hříších, budou mu
odpuštěny«; posilni, prosíme, Spasiteli náš, a uzdrav milostí
Ducha Svatého tohoto nemocného, zhoj jeho rány, odpusť mu hříchy,
zbav ho všech bolestí na těle i na duši a propůjč mu milostivě
vnitřního i zevnějšího zdraví, aby přispěním milosrdenství
tvého byl uzdraven a navrácen k dřívějším povinnostem.
Modleme
se! Shlédni, prosíme, Hospodine, na služebníka svého neduživostí
hynoucího, a občerstvi duši, kterou jsi stvořil, aby se tímto
utrpením polepšil a vděčně poznal, že můžeš nejen
ranit, nýbrž i zhojit. Modleme se! Pane svatý, Otče všemohoucí,
věčný Bože! Mnohonásobnou dobrotou ochraňuješ své tvory,
vlévaje na nemocné milost svého požehnání. Vyslyš milostivě
vzývání tvého jména, zbav svého služebníka nemoci, obdař jej
zdravím, pozdvihni jej svou pravicí, posilni silou, ochraň svou
mocí a navrať své Církvi v žádoucím zdraví. Skrze Krista,
Pána našeho.«
Následuje
velmi dojemný obřad. Kněz bere do rukou svatý kříž a dává
jím nemocnému požehnání; při tom se modlí: »Ježíš Kristus,
náš Pán, buď ve vás a s vámi po všechen čas a všude,
aby vás chránil a občerstvoval, aby vás zachovával, spravoval a
sílil, aby vás opatroval a vám žehnal. Duch Svatý sestup a
spočívej na vás! Amen. Hospodin odpusť vám každý hřích!
Amen. A vyhoj každou křehkost vaši! Amen. A vysvoboď život váš
od zahynutí! Amen. Vaše touhy po všem dobru naplň trojjediný
Bůh, který živ jest a kraluje na věky věků.« Potom podává
nemocnému svatý kříž, aby zlíbal rány Spasitelovy; při tom
praví: »Pokoj vám!« Nakonec položí kněz ruku na hlavu
nemocného a říká: »Uděl vám zdraví duše i těla Bůh Otec,
který vás stvořil, Bůh Syn, který za vás na kříži trpěl,
Bůh Duch Svatý, který vám byl dán na křtu svatém. Svatý
trojjediný Bůh rozmnožuj ve vás milost svou k blahu duše a těla,
zbav vás všeho zlého a zachovej ve všem dobrém.«
Tím
končí obřady svatého pomazání. Povězte mi sami, kde tu byla
jediná zmínka o smrti a hrobě? Ve všech modlitbách prosila
Církev dobrého Boha, aby vrátil nemocnému zdraví a síly.
Kolikráte mohli jste se uzdravit, kdybyste nebyli s touto svátostí
odkládali až na poslední okamžik. Bůh nebude činit zázraky
proto, že někdo se vyhýbá léku, který mu ve své lásce
nabízel. Zavolejte tedy kněze zavčas, zakusíte na sobě blahých
účinků svatého pomazání. Amen.
Z d u ch o v n í h ož
i v o t a
Modlitby
ve školním roce
Jak
mnoho chybí modlitba během školního roku! Na začátku se tu a
tam konají modlitby, na konci také, ale během roku už nikoli.
Maximálně, když študentům teče do bot před zkouškami. Jak
pošetilé. Cožpak světlo, posilu a vedení Boží jinak
nepotřebujeme? Navíc se často zapomíná, že také období
školního roku má být cestou do nebe. K pomoci v tomto období
předkládáme několik modliteb.
Modlitba
za učitele a žáky
Pane
Ježíši Kriste, jenž jsi cesta, pravda a život, naplň duchem
vědy, moudrosti
a svaté bázně všechny, kteří
vyučují. Všem pak, kteří jsou vyučováni, uděl hojné milosti,
aby spasitelným a užitečným vyučováním jejich rozum chápal
pravdu, srdce objímalo dobro, život jejich byl bohatý na dobré
skutky, a takto aby bylo ode všech tvé svaté Jméno
oslavováno.
Vzývání
Ducha Svatého
Přijď,
Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své
lásky. Sešli svého Ducha a všechno bude stvořeno a obnovíš
tvář země.
Modleme
se: Bože, ty jsi sesláním Ducha Svatého svět osvítil a poučil,
dej, ať
v témže Duchu správně smýšlíme a vždy se
radujeme z jeho útěchy a posily, skrze Krista našeho Pána. Amen.
Je
víc než vhodné připojit Otčenáš a 7x zdrávas Maria –
jakožto prosbu o sedm
darů Ducha Svatého!
Modlitba
k Dítěti Ježíši během školního roku
Dítě
Ježíši, věčná a vtělená Moudrosti, Ty všem hojně udílíš
své milosti, zvláště studující mládeži, která se Ti
odevzdává. Shlédni proto milostivě i na mne, který Tě vzývám,
abys mě ochraňoval v mém studiu. Ty jsi Pánem poznání, pramen
moudrosti i paměti: přijď tedy na pomoc mé slabosti.
Osviť
mou mysl a pomoz mi, abych si snadno osvojoval pravdy a poznatky.
Posilni mou paměť, aby si podržela, čemu jsem se naučil, a v
těžkostech buď mým světlem a mou posilou. U Tvého Božského
Srdce si vyprošuji milost věrně plnit všechny své studijní
povinnosti a sklízet co nejlepší plody, abych se mohl radovat z
úspěšných výsledků, a zvláště z postupu vpřed. Slibuji Ti,
také proto, abych získal zmíněné milosti, že budu věrný svým
křesťanským povinnostem a že Tě budu milovat stále víc. Dítě
Ježíši, ochraňuj mě denně pod svým pláštěm a veď mě
kromě růstu v poznání také po cestě věčné spásy. Amen.
Modlitba
k Panně Marii Matce dobré rady
Nechť
nás podporuje, prosíme, Pane, mocná přímluva tvé slavné
Rodičky
a povždy Panny Marie, Matky dobré rady, aby nám,
které zahrnula ustavičnými dobrodiními, připomínala to, co máme
konat a pomáhala nám v plnění povinností.
Je
více než vhodné přidat také modlitbu ke svému Andělu strážnému
a také ke svým svatým patronům (například 3x Otčenáš,
litanie, noveny atp.).
K
a t e ch e t av
y p r a v u j e
Krátké
příběhy k povzbuzení ve víře z knihy:
Sbírka
příkladů od Franze Spiraga (1911)
O
přítomnosti Pána Ježíšev
Nejsvětější Svátosti
Vždyť
vy obviňujete Syna Božího ze lži
Svatá
Jana Františka ze Chantalu (†1641) projevovala již jako dítko
smýšlení velmi zbožné. Co dívka dvanáctiletá dozvěděla se,
že v jejich domě bydlí jistý pán, jenž nechce věřit v
přítomnost Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti oltářní.
Když se s ním jednou setkala, promluvila k němu v přítomnosti
své vychovatelky neohroženě takto: "Pane, vy nevěříte, že je
Pán Ježíš přítomen ve svaté hostii? Uvažte přece, že
obviňujete Syna Božího ze lži, když nechcete věřit tomu, co on
při Poslední večeři řekl. Můj otec, královský prezident
soudu, by nad vámi vynesl přísný rozsudek, kdybyste tvrdil, že
náš král lhal. A vy se odvažujete za lháře označovat Syna
Božího?!" Člověk ten byl neočekávaným oslovením dítěte
celý zaražen a obdaroval děvčátko cukrovinkami, které právě
náhodou si nesl domů ve škatulce. Dítě ale odvrhlo cukrovinky na
zem a pravilo: "Takto Bůh zavrhne bludaře."
Již
svatý Augustin praví: "Když Kristus ujišťuje, že to je jeho
Tělo, kdo by se opovážil o tom pochybovati?" A dále: "Bylo by
rouháním, kdyby někdo se chtěl domnívat, že Pán náš, Pravda
sama, by mohl jen v jediné věci lhát."
Jezulátko
na oltáři při pobožnosti odprošování
Případy,
že lze spatřit Jezulátko místo svaté hostie, se přihodily již
častěji. Uvádíme příklad ze Španělska, který se přihodil
20. ledna 1905 za přítomnosti velikého davu lidstva. V Manzenedě
vedli duchovní z řádu redemptoristů duchovní cvičení. Toho dne
měli redemptoristé pobožnost smíření; na hlavní oltář byla
vystavena Nejsvětější Svátost, načež jeden duchovní vystoupil
na kazatelnu, aby konal modlitby za odpuštění hříchů. Takovouto
pobožnost odprošovací a smírnou mívají redemptoristé vždy,
než začnou zpovídat. Chrám byl naplněn množstvím věřících.
Zatímco duchovní konal tuto smírnou modlitbu, všiml si, že skoro
všichni přítomní věřící povstali ze svých míst a hleděli
na hlavní oltář. Když to zpozoroval kněz na kazatelně, žádal
věřící, by při modlitbě nevstávali, nýbrž klečeli. Hned na
to vykřiklo malé děvče Eudoxie Vegova z Esconridy v nářečí
Gallegů: "Já chci to dítko vidět." Copak se to asi stalo, že
všichni věřící vstávali? Lidé, a také na stupních oltáře
klečící farář, pozorovali, že na oltáři na místě, kde stála
monstrance, stojí dítko nevýslovné krásy ve skvělém bílém
oděvu, stáří asi 7 až 8 let. Dítko vztahovalo své ruce k
přítomnému lidu, jako by přítomné chtělo obejmout. Na prsou
Jezulátka byla též vidět veliká rána; Jezulátko drželo pravou
ruku na ráně, jako by chtělo zadržet řinoucí se krev.
Následkem
tohoto vidění hrnulo se veliké množství lidu ke zpovědnicím a
ke stolu Páně. Poslední den misií muselo být Tělo Páně
udíleno plné tři hodiny, od 6 do 9 hodin ráno. Na památku této
události vyobrazeno na misionářském kříži Jezulátko. Jestliže
Bůh činí takové divy, pak arci nepřátelům Církve je úplně
nemožno ji zničit!!!
