4/24

OBSAH

Úvod 

Věrouka - Vycházení Ducha Svatého z Otce a Syna 

Vyznání víry svatého Athanasia 

Mravouka - Vnější hříchy proti dobrému jménu - Nactiutrhání – povinnost nápravy

Dějiny Církve - Arianismus a Nicejský koncil 

Desatero Božích přikázání - Druhé přikázání – braní Božího Jména nadarmo IV 

Liturgika - Biskupské insignie 

Svátosti - Nejsvětější Eucharistie - Skutečná přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii 

Kázání na aktuální téma - Zamlčování hříchů 

Z duchovního života - Utkvělé myšlenky 

Katecheta vypravuje 

Úvod

Toto číslo našeho časopisu vychází s určitým zpožděním, které zavinil náš pan farář, protože své příspěvky dodal do redakce pozdě. Prý musel dělat příspěvek na nějakou konferenci a článek do jiných časopisů. Redakce toto vysvětlení nepřijala a chtěla mu důrazně připomenout jeho povinnosti. Když jsme však zjistili, že se jednalo o konferenci na civilní fakultě, kde s úspěchem zaznělo zbožné téma a že oním časopisem je farníky oblíbený Monitor, upustili jsme od jakýchkoli represí a horlivě se pustili do redakční práce.

A tak v tomto čísle budeme v rámci nauky o Nejsvětější Trojici pokračovat vycházením Ducha Svatého z Otce i Syna. Mravouka přináší stále v rámci druhého přikázání další část rozboru "oblíbených" hříchů proti dobrému jménu bližních. Tentokrát důležitým tématem, kterým je náprava hříchu nactiutrhání. Církevní dějiny přinášejí první část pojednání o ariánských bludech.

V liturgice se zaměříme na liturgická roucha biskupa. V sekci o svátostech pokračujeme v pojednání o Nejsvětější Eucharistii a po úvodu v minulém čísle pokračujeme o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Eucharistii podle Písma svatého a Tradice Církve. V procházení Desatera se v rámci druhého přikázání opět zaměříme na zlozvyk braní Božího Jména nadarmo s použitím knihy dominikána Silvestra Braita: Nevezmeš Jméno Boží nadarmo. Tentokrát s ohledem na to, jaká je odpomoc od tohoto zla. V sekci Katecheta vypravuje se stále budeme držet příběhů, které hovoří o úctě k Božímu Jménu. V sekci Z duchovního života se zaměříme na různé utkvělé myšlenky a představy, které mohou trápit i duše zbožné.

Redakce

O víře dnes

Časopis farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.

Vydává Římskokatolická farnost Vejprty,

Kostelní nám. 158/4, 43191 Vejprty.

Za obsah odpovídá pan farář.

Redakce:

ICLic. kostelník z Horní Halže, Mgr. sakristián z Mědníku,

Mgr. kostelník z Českých Hamrů, pan farář, Ph.D.

kontakt: farnost.vejprty@centrum.cz

V ě r o u k a

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na

kříži vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Vycházení Ducha Svatého z Otce a Syna

V minulých pojednáních jsme uváděli, že druhá božská osoba vychází z první na způsob poznání. Bůh Otec poznává sám sebe dokonalým způsobem, a proto je také výsledek poznání dokonalý. Poznává osoba, která je Bohem, je plnost bytí, dokonalá. Výsledkem tohoto poznání je proto osoba stejné podstaty s Bohem Otcem, stejně dokonalá jako on. O tomto způsobu vycházení jsme užili výraz "plození." V nauce o Nejsvětější Trojici tento výraz znamená intelektuální činnost!

Bůh má však také vůli. A úkonem vůle, tedy lásky, je vycházení Ducha Svatého. Tomu říkáme "vydychování." Ovšem úkon vzájemné lásky už musí být mezi dvěma osobami, a proto třetí božská osoba nevychází pouze z první nebo druhé božské osoby, nýbrž z obou, z jejich vzájemné lásky!

Duch Svatý je tedy živý, osobní "produkt" vzájemné lásky Otce a Syna.

Tak jako Syn vychází z Otce na způsob poznání – intelektuální činností, tak Duch Svatý vychází z Otce a Syna na způsob vůle – volní činností.

Otec miluje Syna nekonečnou láskou a Syn, který je stejné podstaty s Otcem, jej miluje stejnou nekonečnou láskou. Výsledkem této absolutně dokonalé vzájemné lásky první a druhé božské osoby, je třetí osoba stejné podstaty.

Připomeňme přirovnání, které jsme užili při popisu vycházení Syna z Otce na způsob poznání:

Pokud někdo pozoruje svůj obraz v zrcadle, dochází tím k jistému zdvojení: poznávající a poznávaný. Když Bůh Otec dokonale poznává sebe, vzniká tím dokonalý obraz, tedy druhá božská osoba. Budeme-li v tomto přirovnání pokračovat, tak pokud je poznávající se svým obrazem spokojen, vzniká tu postoj zalíbení (pouze Bůh může mít oprávněně zalíbení sám v sobě). Protože se u Boha jedná o obraz absolutně dokonalý, tedy také živý, schopný osobní lásky, dochází tak mezi Otcem a Synem ke vzájemnému, nekonečně dokonalému osobnímu zalíbení, a to je Duch Svatý.

Je nutné zdůraznit, že vše uvedené se odehrává v jediném věčném okamžiku, a proto Duch Svatý nevychází později než Syn a není o nic méně Bůh než první dvě osoby.

Označení třetí božské osoby – Duch Svatý – ukazuje na rozdílnou svatost u Boha a u nás lidí. Svatost lidí je akcidentální (přidanou) vlastností. Nebyli svatými, postupně se jimi stávali a podobně. Zatímco u třetí božské osoby je její svatost podstatnou vlastností. Proto také v našem časopisu zásadně používáme u třetí božské osoby velké "S": Duch Svatý.

Z Otce i Syna (Filioque)

Ve vyznání víry říkáme, že Duch Svatý vychází z Otcei Syna(latinsky Filioque). Tato skutečnost zavdala podnět k četným sporům mezi východní (odloučenou) a západní církví. Východní nekatolické církve tvrdí, a to mají pravdu, že v původní verzi Nicejsko-cařihradského kréda (modlíme se ho ve mši svaté), výraz i Syna (Filioque) nebyl. Bohužel důvod, proč toto vyznání odmítají, je přesvědčení, že Duch Svatý vychází pouze z lásky Boha Otce, ale to už pravdu nemají.

Původní text vyznání víry skutečně výraz i Syna neobsahoval. Do kréda se tento výraz dostal až v 6. století. Nicméně nauka o vycházení Ducha Svatého také ze Syna je součástí zjevené nauky, kterou dosvědčují biblické výpovědi a potvrzují výroky koncilů.

Svatý Lukáš uvádí, že Duch Svatý je poslán Synem: »A já sešlu na vás Toho, jehož můj Otec slíbil.«(Lk 24,49)

Totéž uvádí v Evangeliu také svatý Jan: »Až přijde Utěšitel, kterého já pošlu vám od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten bude svědčiti o mně.« (Jan 15,26)

O vycházení ze Syna uvádí svatý Jan: »Až však přijde onen Duch pravdy, naučí vás všeliké pravdě, neboť nebude mluviti sám od sebe, nýbrž bude mluviti, co uslyší, a budoucí věci vám zvěstuje.« (Jan 16,13-15)

Totéž potvrzuje apoštol Pavel, když uvádí: »A poněvadž jste syny, Bůh poslal do našich srdcí Ducha svého Syna…« (Gal 4,6)

Někteří pravoslavní teologové používají jakousi kompromisní formulaci, že Duch Svatý vychází z Otce skrze Syna. V tomto případě se už ovšem jedná pouze o teologické slovíčkaření, protože oba dva termíny znamenají totéž. Svědčí o tom také náš velký světec velkomoravský arcibiskup Metoděj. Ten byl od franckých polovzdělanců osočen v Římě z hereze právě ohledně vycházení Ducha Svatého.

Svatý Metoděj učil v souladu s východní tradicí, že Duch Svatý vychází z Otce skrze Syna. Stejně tak učili před tím na Východě svatý Basil Veliký, svatý Řehoř Naziánský a další církevní Otcové. To ovšem franckým nedoukům nebylo známo. Svatý Metoděj toto učení v Římě před papežem bez problémů obhájil, papež potvrdil jeho pravověrnost i všechny hodnosti a nevzdělaným udavačům zbyl jen z ostudy kabát. Ty časy, kdy byli bludaři vzdělaní, už jsou dávno pryč. Jen aby zůstali vzdělaní věrní katolíci!

Zpracováno podle knihy:

Václav Wolf: Syntéza víry

s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.

A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

Preface o Nejsvětější Trojici

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…

M r a v o u k a

Vnější hříchy proti dobrému jménu

Nactiutrhání – povinnost nápravy

Kdo se dopustil vůči druhému nactiutrhání, je ze spravedlnosti povinen napravit, pokud možno, všechny škodlivé následky, které tímto nactiutrháním způsobil.

Pokud však nactiutrhání nebylo hříchem proti spravedlnosti, nýbrž pouze proti lásce k bližnímu, není také žádná povinnost nápravy. Proto bylo v předešlém pojednání (č. 3/24, s. 6-9) rozlišováno, zda se jedná o hřích proti spravedlnosti nebo proti lásce k bližnímu.

Škodlivé následky nactiutrhání mohou být dvojí:

1. újma na dobré pověsti,

2. újma na majetku (škoda hmotná).

První účinek se dostavuje vždy (neboť právě újmou na dobré pověsti dochází k nactiutrhání); povinnost nápravy v tomto směru je povinností osobní, váže pouze utrhače a na dědice nepřechází.

Druhý účinek se vždy nedostavuje; pokud však nastal, utrhač se stává bezprávným škůdcem. Proto je povinen vzniklou škodu nahradit, a to nejen škodu hmotnou, nýbrž také ušlý hmotný zisk; ušlý zisk hradí ovšem jen podle toho, jakou naději měl poškozený na jeho dosažení. Pokud byla nactiutrháním způsobena jen nepatrná hmotná škoda, váže povinnost náhrady jen pod lehkým hříchem, i kdyby samo nactiutrhání bylo těžkým hříchem.

Povinnost nahradit hmotnou škodu lpí na utrhačově jmění a přechází na jeho dědice. O nápravě hmotné škody platí níže uvedené zásady. Náprava újmy na dobré pověsti bývá pro utrhače dosti obtížnou. Pomlouvač může svá slova odvolat, utrhač ovšem tak učinit nemůže, protože by lhal; a to proto, že se jedná o rozhlašování skutečných chyb druhého člověka.

Nactiutrhač proto musí zeslabit účinek řeči, kterou se dopustil nactiutrhání. Může přiznat, že postiženému křivdil, že jej nesprávně nebo špatně posuzoval (to znamená, kdy tak činit neměl), že se mýlil (ne sice v chybách, ale v dovolenosti o nich mluvit) a podobně. Nactiutrhač tedy nemůže říci, že není pravda to, co říkal, může se vlastně pouze omluvit.

To je přímá náprava; kromě toho pak je možná také náprava nepřímá, která to, co z dobré pověsti na jedné straně utrhla, na druhé zase jí přidává. Kající utrhač poškozenému nahradí vzniklou škodu, jestliže jeho poklesky zdařile omlouvá, jeho dobré stránky nenápadně chválí, proti jiným utrhačům se ho zastává a podobně.

Povinnost utrhačova napravit škodu bližnímu na dobré pověsti není naprostá; může z různých příčin přestat. Toto jsou důvody, pro které povinnost utrhačova zaniká:

1. Nemožnost nápravy, která může vzniknout z různých příčin, například že utrhač se svými tehdejšími posluchači již není ve spojení, nebo nemá příležitost k nápravě, nebo že poklesek tehdy ještě tajný přešel časem v obecnou známost.

2. Značná obtíž. Kdo se při nactiutrhání dopustil jen lehkého hříchu, je také jen pod lehkým hříchem vázán k nápravě; a působí-li náprava skutečně značnou obtíž jakéhokoli druhu, není vůbec vázán povinností náhrady.

Kdo však utrháním proti spravedlnosti těžce hřešil, je nápravou povinen, i kdyby mu způsobila značné obtíže nebo nepohodlí; avšak také jemu přestává tato povinnost, pokud toto jeho nepohodlí nebo i škoda je daleko větší než škoda způsobená bližnímu.

Nebyl by například nápravou povinen ten, kdo by ji mohl vykonat jen s nebezpečím života nebo svobody nebo se ztrátou dobrého jména nebo se značnou ztrátou na majetku.

3. Bezúčelnost nápravy. Náprava je bezúčelná, pokud utrhání u posluchačů vůbec nepůsobilo nebo působilo jen nepatrně; nebo pokud se na celou řeč již skutečně zapomnělo, takže by zmiňování starých věcí pověsti bližního neprospělo, nýbrž by spíše zase jen uškodilo.

4. Vyrovnána-li věc již před soudem, neboť pak utrhač není ničím jiným povinen než tím, co mu soud nařídil.

5. Vyrovnaly-li se obě strany navzájem nebo odpustil-li poškozený utrhači, nebo prohlásil-li, že mu na nápravě nezáleží.

6. Bylo-li nactiutrhání vzájemné; zde je nejlepší zapomenout na minulá příkoří a snažit se, aby nová nepřibývala.

7. Pomstil-li se sám poškozený utrhači nebo jej ztrestal; neboť pak nápravu nepotřebuje a nezasluhuje.

Čest a dobrá pověst se nedá se žádným jiným vezdejším statkem porovnávat; zejména pak nelze je ocenit penězi nebo majetkem. Proto také utrhač není povinen, aby to, co na nápravě pověsti chybí, penězi doplňoval a poškozenému bližnímu pochroumanou pověst zaplatil. Byl-li však soudním výrokem k pokutě (nebo popřípadě k peněžité náhradě poškozenému) odsouzen, je ovšem povinen podrobit se.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl II.

D ě j i n y    C í r k v e

Blud ariánů a Nicejský koncil

V prvních staletích Církve nebyla věrouka tak jasně definována jako dnes, a proto na mnohé otázky panovaly různé odpovědi, které bylo potřeba vyjasnit a učení Církve sjednotit, aby se zabránilo bludným naukám.

Největším bludem křesťanského starověku byl arianismus. Jeho původcem byl Arius. Pocházel z Kyrenaiky ve východní Libyi, získal vzdělání v Alexandrii a v Antiochii, kde byl žákem učeného Luciana, mučedníka a zakladatele školy antiochijské. Po návratu do Alexandrie byl pro své vědomosti od biskupa Petra vysvěcen na jáhna, avšak poté, poněvadž se přidal ke schizmatikovi Meletiovi, vyobcován. Od nástupce Petrova Achilly byl však opět r. 312 přijat do církevního společenství, vysvěcen na kněze a ustanoven představeným chrámu Baukalis. Arius byl příjemný v jednání, obratný v dialektice a výmluvný, avšak zároveň také ctižádostivý a vychytralý, a proto byl s to, aby si snadno získal přívržence.

S bludnými svými názory vystoupil však teprve až kolem roku 320, když nástupce Achillův Alexander na konferenci vysvětloval nauku o Nejsvětější Trojici obrazem lidského plození. Arius se vzepřel zřejmě proti svému biskupu, vinil jej ze sabellianismu, že totiž málo od sebe rozlišuje božské osoby, a rozvinul naproti tomu zlomyslnou sofistikou svoje bludné nauky. Navazoval na christologii svého učitele mučedníka Luciana a učil, že Logos neboli Syn Boží není Bohem (»…a Bůh bylo to Slovo.« Jan 1,1), nýbrž jen tvorem Božím, a sice že byl svobodnou vůlí Otce z ničeho učiněn, aby Bohu byl nástrojem ke stvoření ostatních tvorů, poněvadž Bůh nemůže vstoupit do bezprostředního styku se světem. To jsou typické bludy, kdy se jeden z textů Písma svatého zdůrazní oproti druhým… (»A Slovo (Bůh) se stalo tělem a přebývalo mezi námi.« Jan 1,14)

To by znamenalo, že by Syn byl svou podstatou od Otce odlišný, nemohl by tudíž ani Otce dokonale vidět, ani Otce ani sebe rozumem dokonale pochopit! V Evangeliu ovšem říká sám Pán Ježíš: »Já a Otec jedno jsme.« (Jan 10,30) a »Kdo vidí mne, vidí i Otce.« (Jan 14, 9)

Podle nešťastníka Aria Syn není věčný jako Otec; byla doba, kdy Syn nebyl; jako všichni ostatní tvorové má počátek. Je jakousi střední bytostí mezi Bohem a světem, ale tak, že mezi ním a světem je rozdíl jen konečný, mezi ním a Bohem nekonečný. Jakkoli je tvorem, nazývá se Synem Božím, a to v tom smyslu, ve kterém se také lidé nazývají dítkami Božími, tedy ve smyslu nevlastním a morálním (Ale Písmo svaté říká: »Vystupuji k Otci svému a k Otci vašemu, k Bohu svému a k Bohu vašemu.« Jan 20,17) Praví-li Písmo svaté, že byl zplozen, je toto ״zplození" synonymem za stvoření. Druhým tvorem božím po Logu je Duch Svatý. Pravým Bohem je jen Otec.

Tak učil Arius a jako každý bludař vycházel z několika úryvků Písma svatého, ale přehlížel ostatní, které jeho bludům odporovaly. To se nezměnilo do současnosti, takto postupují bludaři i dnes.

Biskup Alexander se snažil nejprve Aria, který získával četné přívržence jak v kléru tak lidu alexandrijském, mírnými a laskavými domluvami odvrátit od bludu, který se dotýkal nejhlubšího základu křesťanství. Když se však všechny tyto snahy ukázaly marné, vyobcoval jej spolu s jeho přívrženci na synodě alexandrijské (100 biskupů) roku 320 nebo 321 ze společenství církevního a oznámil tento nález ostatním biskupům.

Ale Arius si hleděl získat přívržence a nalezl je nejen mezi bludaři, nýbrž také v některých katolických biskupech; zejména se ho ujal Eusebius, ctižádostivý biskup nikomedijský (osobní neřesti jsou vždy překážkou pravé víry!), jenž spolu s jinými asijskými biskupy Aria vypuzeného z Alexandrie laskavě přijal
a prohlásil za hodna církevního společenství. V Nikomedii složil Arius rozličné písně a zpěvy, aby rozšířil blud i mezi nižšími vrstvami lidu. To se též ve značné míře podařilo nejen v Egyptě, nýbrž na východě vůbec. Mezi stranami spornými, i mezi laiky, docházelo k vášnivým pohoršlivým výstupům, takže se pohané na svých divadlech křesťanům posmívali.

Když se pak Arius za boje mezi Konstantinem a Liciniem navrátil do Alexandrie, přiostřil se spor ještě více. Ve snaze obnovit mír, poslal Konstantin Veliký po Hosiovi, biskupu kordovském, listy Alexandrovi a Ariovi, v nichž je napomínal ke vzájemné povolnosti a smíru, a prohlašoval celý spor za malichernou a neužitečnou slovní hádku. (Což vlastně bylo pravdivé tvrzení. Císař měl víc rozumu než velké množství biskupů). Když se tento pokus ukázal marným, svolal Konstantin ve spojení s papežem svatým Silvestrem I. všeobecnou synodu (koncil) do Niceje v Bithynii r. 325. Na synodu se dostavilo na 300 biskupů ponejvíce východních; mnozí z nich vynikali darem zázraků, jiní leskem ctností a veliké moudrosti, na mnohých byly patrny ještě stopy předchozích utrpení z dob pronásledování Církve. Také sám císař byl přítomen, a maje jakési čestné předsednictví, zahájil shromáždění oslovením, v němž biskupy nabádal k míru. Vlastní předsednictví však měl jménem papeže biskup Hosius a římští kněží Vitus a Vincentius.

Hlavním předmětem sněmovního jednání byla záležitost Ariova. Po delších, důkladných, mnohdy i pohnutých jednáních, při nichž nejobratnějším a nejohnivějším zastáncem pravověří byl mladý jáhen z Alexandrie Athanáš, po zamítnutí zprostředkujícího vyznání víry navrženého přítelem Ariovým Eusebiem Caesarejským, bylo sněmem sestaveno a přijato vyznání víry nicejské, v jehož prvé části je mimo jiné jasně prohlášeno, že Syn je stejné podstaty s Otcem.

Bludné učení Aria bylo pak v druhé části výslovně zavrženo. Jeho spisy byly odsouzeny ke spálení, on sám byl stižen klatbou a poslán do vyhnanství do lllyrie. Spolu s Ariem byli do vyhnanství posláni také Secundus, biskup z Ptolomaidy, a Theonas z Marmariky, kteří se hned od počátku přidržovali Aria a podpis odepřeli. Týž trest stihl brzo potom také Eusebia Nikomedijského a Theogna Nicejského, protože rozsudek nad Ariem neuznávali, přijímali Ariány a nadále se přidržovali Ariova bludu.

Kromě záležitosti Ariovy se synoda zabývala dále též sporem o slavení velikonočních svátků a ustanovila podmínky, za kterých mají být bludaři Meletiani přijati zpět do lůna Církve. Konečně bylo vydáno 20 disciplinárních kánonů, jež se týkaly ustanovování duchovních, přijetí heretiků, odpadlých a kajícníků atd. Císař Konstantin, jenž na konci synody projevil biskupům svou úctu skvělou hostinou a bohatými dary, potvrdil dekrety synody a prohlásil je za státní zákon.

Konec arianismu to však nebyl, ale o tom příště.

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour – Církevní dějiny obecné

D e s a t e r o      B o ž í ch  p ř i k á z á n í

Druhé přikázání, braní Božího Jména nadarmo IV. část

Odpomoc od tohoto zla

Nejprve tedy ukazuji na onen kladný prostředek. Musíme v lidech budit nové, lepší a hlubší vědomí, kdo a co je Ježíš Kristus. Poučovat lidi o jeho nesmírné lásce, o jeho velkém díle, o jeho oběti, aby si lidé opět zamilovali svého Ježíše, aby jim samým pak bylo něčím hrozným, nevděčným a hříšným urážet ho braním nadarmo jeho jména. Jsem si dobře vědom toho, že nic nepomůže hřímat proti zneužívání svatého jména Božího, jestliže se nám nepodaří lidi přesvědčit o tom, jak velký a dobrý a láskyhodný je náš Pán Ježíš Kristus. Je třeba opět učinit Ježíše Krista středem celého křesťanského života. Je třeba opět o něm co nejvíce mluvit, kolem něho soustřeďovat celou křesťanskou zbožnost a ukazovat Matku Boží právě ve spojení s Ním, Bohočlověkem, aby lidé viděli v Bohu velikost Matky Boží a hrůzu znevažování i jejího jména. Velmi je důležité, aby několikráte do roka kázali důstojní pánové o svatosti jména Božího, jména Ježíšova a Mariina.

V Církvi Boží existuje bratrstvo Jména Ježíš, které svěřil papež Řehoř X. po sněmu Lyonském roku 1274 dominikánskému řádu. Jeho zvláštní úkol je pečovat o rozšíření a pozvednutí úcty k Nejsvětějšímu Jménu Ježíš. Jinde v cizině jsou tato bratrstva nesmírně rozšířena a mají mnoho tisíc členů a jsou důležitou součástí Katolické akce proti zneuctívání svatých jmen.

Dále je dobré si připomenout úctu našich svatých a našich zbožných předků, kteří se těšili tímto jménem, pro které bylo toto jméno útočištěm, silou a světlem. Blah. Jindřich Suso, nejlíbeznější z mystiků, tak vřele miloval svaté jméno Ježíš, že si je jednou vyryl na prsa. Jméno Ježíš mu bylo souhrnem veškeré moudrosti
a lásky. Hledal totiž možnost, jak shrnout všechnu moudrost světa, roztroušenou po tisíci knihách, v knihu jedinou. Pak však zatoužil opět, aby mohl tu jednu knihu ještě nějak zhustit v jednu kapitolu. Tu kapitolu by pak chtěl vyjádřit jednou větou a vyřknout jediným slovem. Našel toto slovo. Je to svaté jméno Ježíš, protože toto jméno shrnuje všechnu moudrost, všechnu lásku. Odpovídá na všechny otázky, luští všechny pochybnosti, dává veškerou sílu všem lidem. V síle tohoto jména umíraly tisíce a statisíce. Statisíce našich otců a matek se sílily na tomto jméně k bojům nejtěžším. Svatý Pavel pak praví: "A není v žádném jiném jméně na zemi spasení." Proto se přiviňme s celou vroucností svého srdce k tomuto svatému jménu!

Je dojemné číst takový krásný příběh o kterémsi tyrolském sedláku, jenž měl být operován na jazyku. Měl mu být odňat jazyk, aby mohl mu být zachován život. Operatér mu přátelsky poradil, aby ještě naposledy řekl, co má nejraději, co je mu nejsvětějšího. Sedlák sepjal zbožně ruce a pronesl své poslední slovo: "Ježíš!"

Zpíváme krásně v náboženské kostelní písni: "Poslední ať jsou slova má – Ježíš, Josef, Maria!" Jaký život, taková smrt. Má-li nám být svaté slovo závěrem krásného svatého života, musí náš život procházet s úctou v srdci i na rtech k tomuto svatému slovu. Proto si umiň pevně, že nikdy, nikdy nevezmeš nadarmo jakékoliv svaté jméno! Ani jména Ježíš, ani Maria, ani Bůh, ani jiného svatého slova, které jsi zaslechl ze svatých obřadů. Když zpytuješ své svědomí, vždycky si též vzpomeň na to, zda jsi měl vždycky účinnou úctu ke svatým jménům.

Převzato z knihy: Silvestr Maria Braito:

Nevezmeš Jména Božího nadarmo

L i t u r g i k a

Biskupské insignie

Kromě kněžských bohoslužebných rouch mají biskupové ještě zvláštní odznaky své hodnosti. Tyto odznaky čili insignie jsou:

1. Mitra

Vyvinula se z kamelauka, kuželovité bílé čepice, jakou dodnes nosí řečtí kněží a která se na Východě užívala také mimo liturgii. Zmáčknutím vrcholku této čepice vznikly dva rohy na mitře. Zpočátku (v 10.-11. stol.) udílel pouze papež právo nosit mitru. Dnes je toto právo spojeno s hodností biskupskou a opatskou.

Mitra je předepsána hlavně při takových pontifikálních funkcích, při nichž vystupuje v popředí velekněžská a učitelská moc biskupova. Caeremoniale episcoporum rozlišuje trojí druh mitry: mitra simplex bílé barvy pro mše sv. zádušní a pro liturgii velkopáteční; mitra auriphrygiata, protkaná zlatem, ale bez drahých kamenů; a mitra pretiosa s drahými kameny.

Symbolicky mitra značí vznešený učitelský úřad biskupa, jenž se opírá o obojí zákon Písma sv. Symbolem obou zákonů jsou dva rohy na mitře.

Někdy bývala mitra udílena od papeže jako vyznamenání také světským knížatům. Poprvé se dostalo tohoto vyznamenání od papeže Mikuláše II (r. 1061) českému knížeti Spytihněvovi II., později též německým císařům. Tuto zvláštnost lze vysvětlit z úzkého vztahu mezi mocí duchovní a světskou ve středověku, mezi hlavou Církve a hlavou státu, kterou se panovník stával slavnostním pomazáním sv. oleji, čímž byl posvěcen i na zvláštního ochránce Církve.

2. Biskupská berla

je odznakem pastýřského úřadu biskupova. Vyskytuje se od 6. století napřed v Irsku, Španělsku a v Galii; v 11. století užívali biskupové berlu v liturgii již všude mimo Řím. Původní berla byla kratší a nosila se v ruce jako žezlo. Od 11. stol. se užívá všeobecně berla nahoře ohnutá, zatímco dříve mívaly berly nahoře také kouli anebo kříž v podobě T tak, jako jej dosud mají berly řeckých biskupů. Tři součásti berly dají se symbolicky pěkně vyložit:

Ohyb berly znázorňuje pastýřskou péči, s jakou biskup odvrací své stádo od zlého a vede je k dobrému; prostřední část, tvořící oporu, je symbolem vedení podřízených a část dolejší s bodcem značí biskupskou péči o svěřené, s níž povzbuzuje k dobrému a trestá zlo. Tato symbolika zaznívá také v modlitbách při svěcení na biskupa.

Protože opati na Východě spravovali často mnoho klášterů, to znamená velká území, je biskupská berla také odznakem opatů.

3. Náprsní kříž

má svůj původ ve starokřesťanských enkolpiích, malých skřínkách, které obsahovaly lístky s výroky Písma svatého, později se svatými ostatky, a nosily se na prsou. Od 13. století nosí biskupové častěji kříž náprsní. Dnes je všeobecným odznakem biskupů a opatů, kteří jej nosí stále, a papežských protonotářů, kteří jej nosí při mši svaté.

Protože pektorál obsahuje ostatky svatých, upozorňuje biskupa na utrpení a vítězství svatých a na mocnou ochranu, kterou skýtá biskupovi Kristův kříž proti úkladům nepřátel.

4. Prsten

je symbolem duchovního zasnoubení biskupa s jeho diecézí, odznakem věrnosti, s jakou má zastávat svůj úřad a chránit Církev, nevěstu Kristovu. Již ve starověku byl podáván vyšším státním úředníkům při nastoupení úřadu zlatý pečetní prsten na znamení věrnosti v plnění povinností. Tentýž obyčej je zachováván od 7. do 10. století i pří investituře biskupů. V církevních modlitbách se nazývá prsten odznakem věrnosti. Nosí jej nyní kardinálové, biskupové, opati a protonotáři při mši svaté. Nově zvolenému papeži se odevzdává pečetní prsten s jeho jménem a s obrazem sv. Petra, rozestírajícího sítě z lodičky (odtud v bulách: Datum sub annulo piscatoris – dáno pod prstenem rybáře). Po smrti papežově se jeho pečetní prsten rozlomí.

5. Rukavice

nosí biskupové asi od konce 9. století pouze při mši svaté, a to jen do obětování. Nyní uděluje právo nosit rukavice papež, jako vyznamenání také opatům a některým církevním hodnostářům. Rukavice biskupské bývaly původně bílé, dnes mají všechny barvy liturgické kromě černé; na hořejší straně mají buď vyšitý nebo kovový medajlonek a končí v zápěstí cípy někdy se střapcem. Připomínají nositeli čistotu srdce i čistotu úmyslů při činech.

6. Biskupské střevíce

a punčochy byly již v 6. stol. zvláštním stavovským odznakem římských kleriků. Později je převzali i biskupové mimo Řím. Od 10. století pak udělovali papežové opatům a kněžím právo nosit střevíce a punčochy jakožto vyznamenání. Dnes se nosí při mši svaté ve všech liturgických barvách.

V souvislosti se slovy proroka Isaiáše (52, 7) a epištoly k Římanům (10, 15) "jak krásné jsou nohy těch, kteří zvěstují pokoj, kteří zvěstují věci dobré", označuje zvláštní liturgická obuv biskupa jako prvního hlasatele slova Božího v diecézi.

7. Pallium

je odznakem arcibiskupů. Setkáváme se s ním u papežů již od 5. století. Pallium je napodobením omoforia řeckých biskupů a bylo původně širokým soukenným pruhem, jenž se položil na obě ramena a splýval z levého ramene vpředu i vzadu. Dnes je pallium okrouhlý pás z bílé vlny, k němuž jsou připojeny vpředu a vzadu kratší, stejně široké pruhy. Na palliu je vyšito 6 černých křížků a upevňuje se na kasuli třemi ozdobnými špendlíky. Pallia světí papež ve svatvečer sv. Petra a Pavla a uchovávají se v konfesi sv. Petra. Papež uděluje pallium arcibiskupům na Západě na znamení náplně biskupské moci. Tím, že je papež bere z konfese sv. Petra, naznačuje, že pravomoc metropolitů úzce souvisí s papežským primátem.

Protože se pallium vyhotovuje z beránčí vlny a klade se na ramena, je arcibiskupu symbolem dobrého pastýře, jakým má být podle příkladu Ježíše Krista.

8. Cappa magna

je dlouhý plášť s vlečkou a s kapucí zahalující horní část těla. Nosí ji kardinálové, patriarchové, biskupové, někteří preláti a jako vyznamenání členové některých kapitul; tito však jen svinuté a ve vlastních chrámech. U kardinálů je cappa magna barvy červené, v postě a ve smutku fialové, u ostatních vždy barvy fialové; kapuce je v zimě z bílého hermelínu, v létě z červeného hedvábí. Cappa magna se vyvinula z chórového pláště (cappa choralis), jejž nosili římští kněží do chóru, při prosebných průvodech a podobných příležitostech pouze v období zimním, jež se v Římě čítalo od svátku Všech svatých do Bílé soboty.

Zpracováno podle knihy

Josef Foltynovský: Liturgika

S v á t o s t i

Nejsvětější Eucharistie

Skutečná přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii 

podle Písma svatého a Tradice Církve

Toto je moje Tělo, toto je moje Krev!

Slova, jimiž Kristus ustanovil Eucharistii, jsou tak prostá a jasná, že sama sebou vyžadují, aby byla vykládána doslovně. Celý křesťanský svět až na málo výjimek jim po patnáct století tak rozuměl. Jakmile se tato slova začnou vykládat obrazně, stávají se nejasnými a záhadnými, takže se nelze dopátrat jejich smyslu. Svatý Robert Bellarmin (De Eucharistia I. 8) vypravuje, že roku 1577 byla vydána knížka se 200 různými výklady o zmíněných slovech Kristových. To je kruté dědictví protestantismu, který Nejsvětější Eucharistii zavrhl.

Při těchto slovech třeba mít na zřeteli, že Kristus Pán, když vzal chléb do svých rukou, nepravil: Tento chléb je moje tělo, nýbrž: Toto (co mám v rukou) je mé Tělo. To, co svým učedníkům podával, bylo sice předtím chlebem, avšak když to bylo jím samým proměněno, je to podle jeho výslovného ujištění jeho Tělo.

Apoštolové byli Kristovými slovy, kterými Eucharistii přislíbil, dostatečně připraveni na jejich doslovný smysl. Když již v Kafarnau slyšeli od Pána Ježíše: »A chléb, který já dám, je mé Tělo, (které dám) za život světa« (Jan 6, 52) a při Poslední večeři viděli v jeho rukou chléb a slyšeli slova: »Toto je mé tělo«, zajisté snadno pochopili, že Mistr nyní splňuje to, co slíbil.

Také okolnosti, za nichž Kristus tato slova pronesl, žádají, aby se jim rozumělo doslovně. Kristus sice často mluvil ke svým učedníkům v obrazech a podobenstvích, na konci svého života však, jak sami doznávají, hovořil zjevně a bez podobenství (srov. Jan 16, 29). Ze zpráv o ustanovení Eucharistie vane rovněž klidná a jasná mluva Páně.

Kristus byl povinen mluvit jasně a srozumitelně, protože chtěl ustanovit novou úmluvu a odstranit úmluvu starou, která byla dosud ve veliké vážnosti. V úmluvách a závětích se pronášejí ustanovení přesně a srozumitelně, nikoli v obrazech a hádankách. Kristus byl k tomu povinen také proto, že nařídil, aby to, co konal před svou smrtí, se v Církvi trvale slavilo. Svatopisci, kteří nám zanechali zprávy o ustanovení Eucharistie, nenaznačili ani slůvkem, že slovům Kristovým je třeba rozumět jinak než doslovně.

Svatý Pavel dokazuje svými závěry o Eucharistii, že je v ní pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista. Hodnému přijímání Eucharistie připisuje "společenství Těla a Krve Páně" (srov. 1. Kor. 10, 16), tedy účinek spasitelný a skutečný. Nehodnému přijímání přikládá však záhubné a rovněž skutečné účinky: »Proto kdo bude jíst tento chléb nebo pít kalich Páně nehodně, proviní se proti Tělu a Krvi Páně. Ať zpytuje však každý sám sebe a pak ať z toho chleba jí a z kalichu pije; neboť kdo jí a pije nehodně, odsouzení sobě jí a pije, poněvadž nesoudí náležitě o Tělu Páně. Proto je mezi vámi mnoho nemocných a slabých a mnozí zesnuli.« (1 Kor 11, 27-30) Tento závěr mohl apoštol učinit pouze proto, že se jedná se o skutečné Tělo a Krev Pána Ježíše. Pokud by se jednalo pouze o symbol, jak blouzní protestanté, žádné tak závažné důsledky by z nehodného přijímání nemohly povstat!

Svědectví Tradice

Učení o skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější Eucharistii nacházíme u všech církevních Otců. Zde se omezíme jen na několik příkladů z 1. a 2. století, aby vynikla důležitá skutečnost, že ten, kdo vyznává reálnou přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii, věří stejně, jako věřila Církev od počátku!

Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů

pochází z konce 1. století. Spis v pojednání o bohoslužbě poučuje věřící, jak mají přistupovat ke svatému přijímání. A v této souvislosti zdůrazňuje nejen nutnost křtu, nýbrž také "vyznání hříchů, aby vaše oběť byla čistá." Z požadavků, které spis klade na věřící, jasně plyne, že přijímají Tělo a Krev Páně.

Sv. Ignác, mučedník († 107)

uvádí o bludařích doketech: "Zdržují se Eucharistie a modlitby, protože nevyznávají, že Eucharistie je Tělo našeho Spasitele Ježíše Krista, které za nás trpělo a které Otec ve své laskavosti vzkřísil." Právě svatý Ignác poprvé používá slovo Eucharistie.

Sv. Justin, mučedník

ve své první apologii (obraně víry sepsané okolo roku 150) popisuje celý bohoslužebný řád a líčí velikou úctu, kterou mají křesťané k Eucharistii, a odůvodňuje ji takto: "Neboť nepřijímáme tyto věci jako obyčejný chléb ani jako obyčejný nápoj; nýbrž tak, jako vtělený Ježíš Kristus, náš Spasitel, měl pro naše spasení Tělo i Krev, tak jsme poučeni, že posvěcený pokrm je Tělem a Krví onoho vtěleného Ježíše."

Sv. Irenej († 203), žák apoštolského učedníka sv. Polykarpa,

pojednává často o skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii. To je pro něj obecný a neochvějný článek víry: "Kalich vzatý z tvorstva prohlašuje Kristus za vlastní Krev, kterou proniká naši krev a chléb pocházející z tvorstva prohlašuje za vlastní Tělo, jímž živí naše těla… Víno a chléb se skrze slovo Boží stanou Eucharistií, která je Tělem a Krví Kristovou."

Tertullián (nar. kolem r. 160)

dosvědčuje tuto víru v církvi v severní Africe: "Úzkostlivě dáváme pozor na to, aby z našeho chleba a kalicha nic nespadlo na zem." "Jsou křesťané" — tak si stěžuje — "kteří se dotýkají Těla Páně stejnou rukou, kterou vyrábí sošky démonů. Židé pouze jednou vztáhli ruce na Krista, tito však každodenně křižují jeho Tělo." "Naše tělo požívá Tělo a Krev Páně, aby byla duše z Boha nasycena."

Církevní Otcové následujících staletí svorně potvrzují tuto nauku a dále ji rozvíjejí a upřesňují. Je na místě připomenout, že prvních osm století nebyl v Církvi žádný blud týkající se přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti oltářní. (!)

Věříš-li tedy, že proměněný chléb a víno jsou Tělem Kristovým a jeho Krví, pak věříš stejně, jako věřila Kristova Církev od počátku!

Zpracováno dle knihy:

Richard Špaček: Katolická věrouka, díl III.

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

XI. neděle po Duchu Svatém

Zamlčování hříchů

I přivedli mu hluchoněmého a prosili ho, aby vložil na něho ruku. (Mar. 7, 32)

Každý hluchoněmý je člověkem, kterého musíme politovat. Neslyší, co se kolem něho děje, nevnímá sebekrásnější hudbu, a když vám chce něco povědět, namáhá se marně. Proto prokázal Spasitel veliké dobrodiní ubožákovi, o kterém vypravuje dnešní evangelium. Tato událost připomíná mi ještě větší ubožáky. Jsou také hluší a němí, ale svoji chorobu zavinili si sami, a prchají před lékařem, který by je mohl uzdravit. Snad již tušíte, koho míním. Jsou to lidé, kteří zamlčují ve zpovědi své hříchy. Nemluví, kde by mluvit měli, neslyší, kde by slyšet měli. Svatá zpověď, která mohla uzdravit rány, které jim zasadil hřích, stala se jim jedem, který otrávil jejich duši. Abych vás uchránil tohoto neštěstí, promluvím dnes o zamlčování hříchů. Ukáži vám, kdo se ho dopouští, zmíním se o důvodech, proč k němu dochází, a vyložím jeho smutné následky.

I. Kdo zamlčuje hříchy ve zpovědi? — Odpověď zdá se na první pohled úplně snadná, a přece dosti katolíků mívá v té věci pojmy velice zmatené; proto jim bývá svatá zpověď tak trapná a těžká, proto se jí tolik vyhýbají. Co jsme vlastně povinni ve zpovědi na sebe žalovat? Otevřeme katolický katechismus – tam čteme: »Jsme povinni povědět předně všecky těžké hříchy; za druhé: okolnosti, které dělají z malého hříchu hřích těžký; za třetí: okolnosti, které přidávají k jednomu hříchu hřích nový.« Tak katechismus.

Zastavme se na chvíli u toho, co jsem právě řekl. Předně jsme povinni udat ve zpovědi všecky těžké hříchy; tedy i jejich počet, aspoň tak, jak si jej pamatujeme. Víme-li určitě, kolikrát jsme se hříchu dopustili, povíme to určitě; nemůžeme-li se již upamatovat, řekneme aspoň, kolikrát to bylo za týden, za měsíc nebo rok. Za druhé jsme povinni říci okolnosti, které dělají z malého hříchu hřích těžký a veliký. Abych vám to pověděl příkladem: dáš-li druhému políček, bývá to obyčejně jen všedním hříchem; udeříš-li však otce nebo matku, je to hřích těžký. Tuto okolnost — že jsi udeřil otce — musíš tedy ve zpovědi na sebe povědět. Za třetí musíme říci okolnosti, které přidávají k jednomu hříchu hřích nový. Vezme-li někdo něco druhému, dopouští se krádeže; vzal-li však věc posvěcenou, dopustil se svatokrádeže, a tuto okolnost musí ve zpovědi vyznat. Hřešil-li kdo se svobodnou dívkou, dopustil se smilstva; provinil-li se s cizí manželkou, dopustil se cizoložství, o této okolnosti musí se tedy ve zpovědi zmínit.

Z toho vidíte, že nemusíme ve zpovědi povědět všecko, a přece jsme se nedopustili zamlčování. Nejsem povinen vypočítávat na př. všecky maličkosti, které jsem spáchal, i když jsem si na ně vzpomněl. Nemusím popisovat způsob, jakým jsem těžký hřích učinil, jen když udám jméno hříchu. Právě tato okolnost činívá mnohému kajícníkovi zpověď tak nemilou a tolik trapnou. Nejsem povinen vypisovat okolnosti, které nedělají z malého hříchu těžký ani nepřidávají k jednomu hříchu nový hřích. Proto nemusíš na př. připomínat, že to byla právě farní zahrada nebo farní pole, na kterém jsi se dopustil krádeže. Konečně nikdo nemusí jmenovat osobu, se kterou hřešil, a kněz se vás na to nikdy nebude tázat.

Kdo se tedy proviňuje zamlčováním hříchů? Dejte na to dobře pozor, je to velice důležité. Kdo vědomě a dobrovolně vynechá ve zpovědi nějaký těžký hřích; kdo na knězovu otázku dá zápornou odpověď, ačkoli svědomí mu praví, že to učinil; kdo odpoví knězi tak nejasně a vyhýbavě nebo mluví úmyslně tak tiše, že mu kněz rozumět nemůže. Kdo vědomě zmenší počet těžkých hříchů, kterých se dopustil, nebo zamlčí okolnosti, které byl povinen povědět.

II. Jaké bývají důvody, proč někteří své hříchy zamlčují? Je to vlastně jediný důvod: falešná bázeň a falešný stud. Ty zavírají kajícníkovi ústa, aby nepověděl, co mu káže Bůh. Někdy se bojí kajícník, co si o něm pomyslí kněz, bude-li upřímný. Ke sv. Františku Saleskému přišel kdysi vysoký pán; nešel ke zpovědi, chtěl se jen otázat na některé pochybnosti, které ho mučily. Mezi jiným pravil: »Co si budete o mně myslit, vyznám-li se vám ze všech svých těžkých hříchů?« Světec se usmál na neznámého člověka a pravil: »Budu vás pokládat za světce, neboť jenom veliké duše umějí se přiznat pokorně ke svým pádům.« To dojalo pána tolik, že se opravdu vyzpovídal.

Jsem již dlouhá léta knězem, vyzpovídal jsem tisíce lidí, ale ještě nikdy jsem nepohrdal duší, která mi otevřela celé své srdce. Za to jsem se již velmi často vzdělal hlubokou pokorou lidí, kteří mi své chyby vyznávali. Jsem také člověk, proto dovedu ocenit oběť, kterou je stálo takové vyznání.

Jiného leká bázeň před velikým pokáním, které by dostal. Ke zbožnému arcibiskupu v Sieně, Petru z Corbeil přišel kdysi muž, který se dopustil mnoha těžkých hříchů. V slzách vyznal svoje veliké pády a prosil arcibiskupa o přísné pokání. Ten odpověděl: »Milý synu, tvoje hříchy jsou opravdu veliké; proto ti ukládám pokání sedm let.« Kajícník pravil: »Rád je budu konat třeba až do smrti.« Tato ochota dojala arcibiskupa; proto pravil: »Protože ukazuješ tak dobrou vůli, zkrátím ti pokání na tři léta.« Ale hříšník nebyl ještě spokojený
a řekl: »To je příliš málo pro moje hříchy; kdybych mohl, obětoval bych Bohu i svůj život.« Tu pravil arcibiskup: »Jdi tedy a pomodli se jeden »Otče náš«, a buď jist, že ti Pán všecko odpustil.« Je pravda, že kněz má určit pokání podle velikosti spáchané viny, ale může je z důležité příčiny i umenšit. Započte na př. do pokání obtíže, které vám způsobilo kající vyznání hříchů. Ještě více je může zmenšit, vidí-li kající slzy, které proléváte. Kněz může vzít pokání sám na sebe a vykonat sám, co se vám bojí uložit. A určí-li přece někdy těžší pokání, jistě se vás otáže, můžete-li je opravdu vykonat.

Ještě jiného odstrašuje, protože neví, jak by svůj hřích na sebe pověděl. V takovém případě je nejlépe upozornit kněze, že byste ještě něco rádi pověděli, ale nevíte jak. Kněz se vás již otáže sám a možná, že budete překvapeni, jak malicherná byla obava, která vás zdržovala.

III. Chcete-li se uchránit tohoto neštěstí, všimněte si též následků, jaké mívá zamlčování hříchů. Jsou tři, jeden bolestnější než druhý. Především: celá zpověď, ve které jsi něco zamlčel, byla neplatná. Katolický kněz setkal se v lázních s pacientem, který tam léčil své srdce, ale dosud nadarmo. Dali se spolu do řeči. Spíše jen žertem poradil pánovi svatou zpověď, když ostatní léky nic nepomáhají. Za několik měsíců dostal od pána dopis: »Vy jste chtěl snad udělat jen nevinný žert, ale já to vzal doopravdy. Připravil jsem se dobře na sv. zpověď a upřímně jsem se vyzpovídal. Potom jsem odejel z lázní a přestal užívat prostředků, které mi lékaři předepsali. Dnes jsem zdráv; svatá zpověď mne vyhojila.

O tento blahý klid připravuje se každý, kdo ve zpovědi něco zamlčel. Odešel nespokojený, rozervaný, protože zneužil svátosti Božího milosrdenství. A co bývá nejsmutnější? Kdo se odvážil jedenkrát něco zamlčet, nemá obyčejně již odvahy, aby to pověděl. Kolik duší přišlo již do pekla proto, že ve zpovědi hřích zamlčeli. Ďábel se již postaral, aby jim zavřel ústa, kdykoli chtěli svůj poklesek povědět. Odkládali, až bylo pozdě.

Ještě bolestnější bývá druhý následek: svou zpovědí dopustili se nového hříchu, říkáme mu svatokrádež. Odešli od zpovědnice horší, než přiklekli. Všecky hříchy jim zůstaly, ani jediný nebyl odpuštěn — ale přibyl k nim nový hřích, přibyla k nim svatokrádež. Přistupuje-li v ruské církvi kajícník ke zpovědi, klade mu kněz na hlavu štolu a praví: »Jestli mi něco zamlčíš, tvoje hříchy se ti zdvojnásobí.« U nás to neříkáme, ale věříme stejně. O člověku, který zamlčel hříchy, můžeme právem užít slov, která řekl sv. Petr k Ananiášovi »Nelhal jsi lidem, nýbrž Bohu.« (Skutky 5, 4)

A ještě o jednom následku musím se zmínit. Kdo chce napravit zamlčování hříchů, musí opakovat všecky zpovědi, ve kterých hřích nepověděl. Je to podobně, jako když zapínáte knoflíky. Jakmile jste zapjali špatně jeden knoflík, jsou špatně i všecky následující. Chcete-li chybu napravit, musíte všecky knoflíky znova rozepnout a zapnout. Stejně je tomu i ve svaté zpovědi. Nestačí jen udat hřích, který jsme kdysi zamlčeli; musí se opakovat všecky zpovědi, protože žádná neplatila.

Drazí křesťané! Pověděl jsem vám, kdo se dopouští zamlčování hříchů, a udal četné způsoby, jak se ho možno dopustit. Vyjmenoval jsem vám i důvody, pro které lidé hříchy zamlčují, a vypočetl smutné následky pro duši. Vím, jak těžko se napravuje právě tento hřích. Jak jsem již pravil, mnoho duší je v pekle proto, že něco zamlčely a potom již neměly odvahy, aby zlo napravily. Proto mi jistě prominete, přivedu-li i tyto ubožáky k božskému Spasiteli a poprosím za jejich uzdravení. Kdysi ti přivedli, Pane Ježíši, hluchoněmého, tys ho uzdravil. Otevřel jsi jeho uši a rozvázal jsi jeho jazyk, že opět slyšel a mluvil. Také já ti dnes přivádím hluchoněmé, smiluj se nad nimi! Svou božskou mocí přetrhej pouta, která je tíží, promluv k jejich duši svou spasitelnou bázní, aby též oni promluvili ve zpovědnici! Uzdrav je, milosrdný Ježíši! Budou ti za to děkovat po celou věčnost, jako ti kdysi děkovaly zástupy, když spatřily zázrak, o kterém vypravuje evangelium. Amen.

Z d u ch o v n í h o       ž i v o t a

Utkvělé myšlenky

Také zbožní lidé bývají někdy trápeni špatnými představami, až rouhavými myšlenkami proti Bohu, Kristu Pánu, Panně Marii a jiným svatým. Stačí cokoliv, například pohled na oltář nebo na svatý obraz, a již se vybaví protivná myšlenka, která je trápí. A k tomu si tyto dobré duše obyčejně myslí, že si sami tento stav zaviňují a že tedy hřeší.

Někteří ztrácejí chuť a odvahu k modlitbě, vzdalují se od Božího oltáře a bojí se dokonce vstoupit i do kostela nebo pohlédnout na oltář.

Co je to? O co se jedná?

Je to jakýsi druh duševní choroby, kterému říkáme utkvělé myšlenky nebo utkvělé představy. Taková choroba se dá vyléčit, i když ne vždy najednou.

Začátky této choroby působí u zbožných duší snad zlý duch, aby je trápil, připravil o zbožnost a otrávil jim modlitbu. Rouhavá nebo oplzlá myšlenka však mohla původně povstat i přirozenou cestou. Duše se pak zaplétá do tohoto chorobného stavu již sama. Nevhodným jednáním si tedy lidé sami netušeně působí tato velká trápení.

Lidé stižení touto chorobou však mají jednu velkou útěchu:

Utkvělé myšlenky a stavy u lidí skutečně zbožných nemohou být těžce hříšné, i kdyby se člověku zdálo, že je vyvolává nebo k nim svoluje. Obyčejně nebudou ani hříchem všedním, poněvadž se jich zbožný člověk hrozí a jsou mu trápením.

Utkvělých myšlenek a stavů lze se zbavit. Jak?

Netrapte se nad nimi, učte se nevšímat si jich; kvůli utkvělé myšlence nic neměňte na svém jinak rozumném jednání. Napadá-li vás při modlitbě, modlete se dále a nevšímejte si jí. Vynoří-li se při pohledu na oltář, na Velebnou Svátost nebo svatý obraz, ať se vynoří; co na tom? Jen klidně pohlédněte, nač zbožně chcete pohlédnout, a nedbejte na protivné myšlenky. Řekněte si v duchu: "Hloupá myšlenka" a jednejte, jako by nebyla.

Při opakování a vracení se těchto myšlenek přidejte ještě střelnou modlitbu, ve které bude odmítnutí té myšlenky či představy, touha po věrnosti Bohu a prosba o jeho pomoc. Například: "Svatý Bože, nechci nic špatného, tobě se odevzdávám, pomoz mně ubohému!"

Při takovém přístupu začne zlá myšlenka znenáhla ve vaší mysli slábnout, až se časem úplně ztratí.

To, co by tedy mohlo být zhoubou v duchovním životě, se může stát naopak jeho posilou, když člověk trpělivě odolává a v tísni prosí o Boží pomoc. Překonávání a následné úplné překonání těchto stavů přináší člověku posilu v duchovním životě a mnohé zásluhy.

Strachem a trápením se tyto myšlenky jen živí a zesilují. Kdo trpělivě a vytrvale hledí s chladnou myslí a Boží pomocí ignorovat utkvělé představy, tomu se brzy značně uleví a bude postupně vyléčen.

Nebojte se vyznat tyto stavy ve svaté zpovědi. Jedním z prostředků, které nám pomáhají vytrvat, je moudré slovo povzbuzení od zpovědníka (k nemoudrým nechoďte) a především síla svaté zpovědi. Stále očišťovanou a posvěcovanou duši nikdy tyto stavy netrápí dlouho.

Zpracováno podle knihy:

Josef Štork: Z duchovního života

K a t e ch e t a v y p r a v u j e

Krátké příběhy k povzbuzení ve víře z knihy:

Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)

O uctívání svatých jmen

Jméno Ježíš poslední slovo

V porýnském městě Bonu nalézal se v nemocnici muž, jemuž měl být lékaři vyříznut jazyk. On totiž měl rakovinu jazyka a mohl být pouze zachován při životě, jestliže mu jazyk vyříznou. Již zde stáli lékaři připraveni, aby provedli operaci. Tu obrátil se primář nemocnice soucitně k nemocnému a pravil: 

"V několika minutách bude operace provedena; ale pak již po celý svůj život nebudete moci pronést ani jediného slova. Přejete-li si tedy ještě naposled něco promluvit, učiňte tak nyní!" Nemocný ještě přemýšlel chvilenku a pak hlasitě zvolal: "Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!" Lékaři i ostatní přítomní byli dojati zbožným zvoláním a mnohým vstoupily do očí slzy.

Ó, jak jest to krásné, jestliže u umírajícího křesťana posledním slovem jest vzývání Jména Božího! Takový křesťan následuje umírajícího Spasitele, který také při svém skonávání volal Jméno svého nebeského Otce.

Za peníze přestal zlořečit

Jistý duchovní jezdíval mnohdy s kočím, který měl zlozvyk, že proklínal. Když kněz vstupoval jednou zase do vozu, pravil vozkovi: "Podívejte se! Zde jest zcela nový zlaťák. Dám vám jej, jestli na cestě ani jednou nezaklejete." Vozka pohlédl na peníz a pokynul hlavou. Jízda počala. Ač vítr strašně vál, déšť proudem se lil dolů, cesta byla prašpatná, vůbec jakoby se spolčily všechny živly proti vozkovi; přesto nedal se strhnout ani k jedinému zaklení, maje na zřeteli slíbenou peněžitou odměnu. Duchovní pak sestoupil z vozu, zaplatil jízdu a daroval mu slíbený zlaťák, avšak podotkl: "Pro tento peníz jste učinil tedy to, co jste nechtěl udělat z lásky k Bohu. Pro peníze tedy vše, pro Boha však nic. To s vámi nedobře skončí." Napomenutí to vzal si vozka k srdci a od toho času zanechal všeho klení. Máme se přičinit, abychom své bližní odnaučili od špatného zvyku zlořečení.