4 / 2023
OBSAH
Věrouka Úvod do nauky o Nejsvětější Trojici
Vyznání víry svatého Athanasia
Mravouka Čin dobrovolný
Dějiny Církve Boj proti křesťanství zbraněmi ducha
Desatero Božích přikázání Druhé Boží přikázání – přísaha
Liturgika Kalich s vybavením, konvičky
Svátosti Udělovatel biřmování
Kázání na aktuální téma Výhody svatého škapulíře
Katecheta vypravuje
Z duchovního života Zkracování a vynechávání modliteb
Úvod
V tomto čísle začínáme ve věrouce procházet nauku Církve o Nejsvětější Trojici. Začneme opatrným úvodem, protože se jedná o velice důležité a především také složité skutečnosti. Profesor Wolf, když začínal přednášky na toto téma, říkával, že tajemství Nejsvětější Trojice je nezapeklitějším tajemstvím. Teprve ze smíchu pubertou stále dotčených bohoslovců si uvědomil, že nepoužil nejvhodnější přirovnání, a opravil označení na nejsložitější tajemství. Jedná se o natolik složité téma, že budeme postupovat pouze po malých krůčcích, abychom vše stačili pobrat. Například právě ti chechtající se bohoslovci několik dalších přednášek absolutně netušili, o čem pan profesor hovoří. Abychom měli souhrn této nauky vždy k dispozici, přiložíme ke každému pojednání na toto téma vyznání víry svatého Athanasia a prefaci o Nejsvětější Trojici.
V dějinách Církve si ukážeme, jak se bojovalo proti křesťanství na intelektuální úrovni. Jako příklad ubohosti pohanských "znalců" přikládáme úryvek z knihy Fabiola aneb Církev v katakombách.
Dále
budeme pokračovat v rozboru druhého přikázání, konkrétně
pojednáním
o přísaze, které je natolik dlouhé, že slib,
který také náleží k druhému přikázání, si necháme na
příště. Protože do období vycházení tohoto čísla spadá
svátek Panny Marie Karmelské, přinášíme krásné kázání o
významu škapulíře.
Redakce
Věrouka
Základní pravdy katolické víry:
1:
Je jeden Bůh.
2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.
4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na
kříži vykoupila a na věky spasila.
5: Lidská duše je nesmrtelná.
6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.
Úvod k nauce o Nejsvětější Trojici
Na úplný začátek je nutné si uvědomit, že nauka o Nejsvětější Trojici přesahuje náš lidský rozum a jeho schopnosti. Nemůžeme tedy předpokládat, že skutečnost Trojjediného Boha zcela pochopíme. Profesor Wolf říkal: »Pána Boha v Nejsvětější Trojici nikdy nevyčerpáme – a zaplať Pán Bůh! Co bychom na té věčnosti dělali?« Nauka o Trojjediném Bohu je sice nad naším rozumem, avšak nikoli proti rozumu.
Častou námitkou proti katolické nauce o Nejsvětější Trojici je to, že tato nauka popírá jasná fakta například matematiky, když prý podle katolíků 1+1+1 =1. Některé méně zdatné katechetky učí děti, že sice 1+1+1=3, ale v Bohu se to rovná jedna. No tak ty to moc nevylepšily. Nikoliv, toto katolická Církev v žádném případě neučí!!! 1+1+1= 3, to platí také ve věrouce. Stejně tak ovšem platí, že 1×1×1=1. Jeden Bůh ve třech Osobách!!!
Když budeme přemýšlet o Bohu svým lidským rozumem, jsme schopni poznat, že je jeden Bůh.
O možnosti poznání Boha viz č. 3/2022 str. 3.
K tomuto závěru došlo mnoho antických filosofů a mnozí jiní, avšak toto poznání je značně omezené. Krásně to říká Sokrates († 399 před Kristem), který shrnuje pouze lidské poznání o Bohu takto: »Při dnešním stavu našich znalostí o Bohu už nejsme schopni o něm říci nic dalšího. Musíme tak pouze čekat, zda sestoupí a sám nám o sobě řekne více.«
Tolik starý, skutečně moudrý Sokrates a pouze lidské poznání Boha. My lidé jsme schopni sami probádat něco o tom, jaký Bůh je. Ovšem trojjedinost Boží už sami poznat nemůžeme, ta plyne z Božího Zjevení, tedy z toho, co nám On sám o sobě řekl. Můžeme si tedy považovat za čest, že k nám Bůh promluvil a oznámil nám něco ze svého vnitřního života.
Základem pro pochopení Nejsvětější Trojice (jak je nám to možné) je uvědomit si, že existuje
rozdíl mezi osobou a přirozeností.
Pokud bychom tyto skutečnosti neodlišili, skutečně bychom tvrdili, že 1+1+1=1, ale to už bychom nebyli katolíky. To bychom totiž tvrdili, že jedna i druhá a třetí božská Osoba jsou jen jednou osobou, že tedy Bůh je jednoosobní. Avšak my s celou Církví vyznáváme, že Bůh je trojjediný, což znamená, že je jeden Bůh ve třech Osobách a ty jsou Otec, Syn a Duch Svatý. Tak zní jedna ze základních pravd katolické víry. Sám Pán Ježíš jasně říká: »Já a Otec jedno jsme« nikoli jeden jsme, nebo jedno jsem, nýbrž jedno jsme. Tím říká, že jsou stejní co do přirozenosti, ale jsou odlišnými osobami.
Jistý méně znalý teolog, který se sám považuje za znalce nauky o Nejsvětější Trojici, při jedné přednášce pro kněze prohlásil, že neexistuje jeden Bůh, ale pouze Bůh trojjediný. Na námitku, že IV. Lateránský koncil (1215) definoval jako článek víry, že je pouze jeden Bůh, neuměl jasně odpovědět.
Neodlišil totiž božské Osoby a božskou přirozenost.
Pokud tak neučiníme, dostaneme se jako on dříve nebo ihned k nějakému tvrzení, které bude zcela bludné.
Na závěr pouze shrnutí:
Jsou tři od sebe rozdílné božské osoby, ale je jeden Bůh. V něm jsou tři osoby: Otec, Syn a Duch Svatý, a každá z těchto osob vlastní tutéž božskou podstatu.
Zpracováno podle knihy: Václav Wolf, Syntéza víry
s použitím přednášek téhož váženého pana profesora
Ke každému pojednání o Nejsvětější Trojici připojíme první část z vyznání víry svatého Athanasia, která důkladně a do důsledků vysvětluje rozdíl mezi osobou a přirozeností v Nejsvětější Trojici. Připojíme také prefaci o Nejsvětější Trojici, která vše shrnuje.
Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve
Kdokoli
chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické
víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou,
bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom
uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici
v jednotě, abychom
ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž
osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak
Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich
sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.
Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.
A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.
Preface o Nejsvětější Trojici
Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…
Mravouka
Čin dobrovolný -Pokračování z minulého čísla
Čin dobrovolný je skutek konaný z lidské vůle. Vnitřní nutnost nevylučuje dobrovolnost skutku. Člověk z vnitřní nutnosti (nikoliv svobodně) touží po dokonalosti, blaženosti a dobru vůbec; tato touha není svobodná, ale přece je dobrovolná. Dobrovolnost činu závisí na předchozím rozumovém poznání a na rozhodnutí nebo souhlasu lidské vůle; protože pak obojí připouští různé stupně, je jasné, že také dobrovolnost připouští různé stupně.
Pokud nebyla rozvaha a volba před činem ničím rušena, je skutek zcela dobrovolný; příklady: Abrahamova oběť, Jidášova zrada. Schází-li však něco při rozvaze (poznání bylo nejasné) anebo na rozhodnutí (souhlas nebyl dost pevný a rozhodný), je takový čin dobrovolný pouze zčásti; příklad: čin konaný například v polospánku.
Pokud byl čin bez souhlasu, ale také bez odporu vůle, je mimovolný; příklad: čin vykonaný z roztržitosti. Čin, při kterém vůle svůj souhlas rozhodně odpírá, je nedobrovolný; příklad: vynucená přítomnost mučedníkova v pohanském chrámu.
Toto rozdělení je velmi důležité zvláště při rozpoznávání hříchů, protože:
– pouze skutek úplně dobrovolný může být těžkým hříchem;
– čin dobrovolný pouze z části může být pouze lehkým hříchem;
– čin úplně mimovolný a nedobrovolný je bez jakéhokoli hříchu.
Často se stává, že se nějaký čin jeví rozumovému poznání v různých světlech, protože člověk v něm vidí nejen různá dobra, ale také zla (pravdivá nebo zdánlivá), a dobře ví, že tato dobra a zla se oddělit nedají, nýbrž musí být zvolena zároveň. Tento čin je z části dobrovolný vzhledem k uznanému dobru, z části nedobrovolný vzhledem k uznanému zlu. To nás však nesmí klamat: celková dobrovolnost činu se tím neruší, protože člověk svobodně volí nejen uznané dobro v činu, ale, ač nerad, také uznané zlo, i když ne jako zlo, nýbrž jako nezbytný prostředek k dosažení žádaného dobra. Příklady: Nerad, ale přece dobrovolně vrhá lodník při nastalé bouři zboží do moře, aby lodi ulehčil a sebe zachránil. Nemocný dobrovolně, ač nerad, užívá odporného léku, aby se uzdravil.
Úmysl
Podstatnou částí dobrovolného činu a takřka jeho jádrem je úmysl, kterým se vůle rozhoduje pro konání činu. Úmysl dodává dobrovolnému činu zvláštní ráz a dokonává jej alespoň po jeho vnitřní stránce: jím se stává čin úmyslným.
Nejdůležitější rozdělení úmyslu jsou tato:
1. Podle svého projevu je úmysl buď projevený zřejmě, nebo naznačený mlčky, nebo domnělý. Úmysl projevujeme zřejmě: řečí, písmem, znameními; mlčky označujeme svůj souhlas nebo svou nelibost úkonem nebo nekonáním; na příklad odchodem ze společnosti, ostentativním mlčením.
Domnělý úmysl není žádným skutečným úmyslem, nýbrž jen důvodnou domněnkou o ochotě (popřípadě neochotě) někoho jiného; na příklad: přítel užívá majetku nepřítomného přítele, s přesvědčením, že by mu přítel, kdyby byl přítomen, v tom nebránil.
2. Podle nasměrování vůle je úmysl buď přímý nebo nepřímý. K dobru, které má vůle nejblíže na zřeteli, směřuje přímo, zároveň však směřuje nepřímo ke všemu tomu, co se od dobra přímo žádaného nedá oddělit, a tudíž alespoň nepřímo musí být předmětem vůle. Příklady: Zloděj chce přímo obohatit sebe, nepřímo však zároveň chce poškodit okradeného. Kdo se míní zúčastnit nedělního výletu, při němž je návštěva kostela nemožná, přímo zamýšlí zábavu, nepřímo však také zanedbání služeb Božích.
3. Podle svého působení je úmysl buď aktuální nebo virtuální, bývalý, nebo podložený.
Aktuální úmysl je úmysl vzbuzený zvlášť v každém jednotlivém případě a při každém jednotlivém činu; na příklad kněz přímo před konsekrací vzbuzuje úmysl konsekrovat. Ačkoliv se nedá popřít, že aktuální úmysl je nejdokonalejší, přece ho nelze požadovat vždy a všude, protože by se člověk před každým svým dobrovolným činem musil jaksi "zastavit" v běžném běhu života.
Mnohem častěji se vzbuzuje úmysl virtuální pro celou řadu činů nepřetržitě po sobě jdoucích anebo alespoň souvislých, a tento úmysl pak trvá, i kdyby si toho konatel nebyl vědom, po celou tu řadu činů. Na příklad kněz zpovídá a rozhřešuje více kajícníků po sobě; když sedal do zpovědnice, měl úmysl zpovídat, a tento úmysl při jednotlivých rozhřešeních trvá, i když kněz si toho není aktuálně vědom; nebo kněz, maje v úmyslu (aktuálním) sloužit mši svatou, dospěje až ke konsekračním slovům, aniž by znova vzbudil úmysl; prvý úmysl trvá, i kdyby kněz (třeba z roztržitosti) na to nepomýšlel.
Úmysl bývalý (habituální) je úmysl vzbuzený dříve a dosud sice neodvolaný, avšak pro nedostatek spojení s přítomným činem nijak nesouvisí; jedná se o čistě mechanické jednání na základě velké únavy, v polospánku, v opilosti, pod vlivem drog, ve stavu psychické nepříčetnosti nebo silné sklerózy.
Podložený úmysl je v podstatě totéž, jako domnělý úmysl; na příklad věřícímu v bezvědomí a umírajícímu udílíme svátost posledního pomazání, protože by si zajisté přál, aby se tak stalo, kdyby mohl a věděl o tom.
(O úmyslu při udílení svátostí viz č. 3/2022, str. 16)
Vnitřní čin není možný bez aktuálního nebo virtuálního úmyslu; nestačí však úmysl bývalý (habituální), protože konkrétní skutek jím není ovládán. Podobně nestačí úmysl jen podložený, protože ani úmyslem není.
4. Podle konání je úmysl buď kladný nebo záporný; kladným úmyslem se rozhodujeme pro konání, záporným úmyslem se rozhodujeme pro nekonání nějakého skutku; příklad kladného úmyslu: dnes chci být účasten na mši svaté; příklad záporného úmyslu: dnes nechci být účasten na mši svaté. Není tedy záporný úmysl snad pouze nedostatek chtění, nýbrž kladný akt vůle, jímž se rozhodujeme nekonat, jedná se tedy o "kladné nechtění."
Mluvíme zde o dobrovolnosti a příčetnosti činu po jeho vnitřní stránce. K platnosti některých činů stačí úmysl habituální, někdy i podložený; podobně k příčetnosti vnějších činů může stačit úmysl bývalý. Kladné nechtění může být nepřímo obsaženo v nějakém jiném činu; například výše uvedený příklad o nedělním výletu a zanedbání služeb Božích. Aktuální úmysl je jít na výlet, zároveň však úkonem vůle připouštíme (tedy chceme) zanedbání bohoslužeb.
Projevem kladného úmyslu je čin kladný neboli úkon, to znamená úmyslné provedení skutku; projevem záporného úmyslu je čin záporný čili nekonání neboli úmyslné nekonání skutku. Nejedná se tedy o záporný úmysl s ohledem na mravnost skutku.
Zpracováno podle knihy:
Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, díl I. Povšechný
Dějiny Církve
Boj proti křesťanství zbraněmi ducha
Boj proti křesťanství nebyl veden jen státní mocí; také zástupci pohanské vědy vystoupili proti němu a napadali je z části přímo, když útočili na osobu jeho zakladatele, na jeho hlasatele, jeho nauku a mravy; z části nepřímo tím, že chtěli znovu oživit pohanství: očistit a zidealizovat filosofií, alegorickým výkladem mythů a použitím i jednotlivých křesťanských idejí.
Přímo proti křesťanství vystupovali takzvaní pohanští polemikové. První z nich, pokud známo, je rétor Fronto z Cirty († po roce 175), učitel císaře Marka Aurela. Z dialogu Minucia Felixa "Octavius" vysvítá, že Fronto uveřejnil proti křesťanům řeč, ve které uváděl běžné pomluvy proti křesťanům.
Druhý,
Lucian ze Samosaty, stoupenec Epikurovy školy, ve svém spise O
smrti Peregrinově
napsaném roku 167 především proti Cynikům, se posmívá
nejvznešenějším křesťanským ctnostem – lásce k bližnímu,
obětavosti, stejně tak statečnosti v mukách a pohrdání smrtí,
které se prý zakládá na domněnkách
o životě věčném.
Proti svému úmyslu tím vydává křesťanům nejlepší svědectví.
Duševně výše stojí Lucianův přítel, platonik Celsus, jenž mezi r. 170—185 napsal proti křesťanství obsáhlý spis, ve kterém se posmívá základním dogmatům křesťanského náboženství, vtělení a vykoupení, zakladatele tohoto náboženství pak označuje jako obyčejného podvodníka, který se vydával za Boha, putoval s desíti nebo jedenácti celníky a posléze byl ukřižován. »Vše, co je v životě jeho mimořádné, je výmyslem jeho prvních přívrženců. Jeho nauka je plná bájí a rozporů, a proto může upoutat jen lidi omezené. Co je v ní dobrého, to učili již dávno řečtí filosofové. Přívrženci této nauky náleží k nejnižším vrstvám lidu a hledí získat nové stoupence zvláště mezi zločinci a lidmi zkaženými.«
Rychlé rozšíření křesťanství se Celsus snažil vysvětlit z velikého vlivu a dojmu, který na lid činí vybájené a lživé obrazy o budoucím soudu a věčně hořícím ohni. Celsův spis, který svědčí o jeho obsáhlých vědomostech, bystrosti a obratnosti, se ztratil; jeho obsah však známe z vyvrácení, které napsal Origenes.
Daleko nebezpečnějšími odpůrci křesťanského náboženství byli ve 3. století přívrženci neoplatonické školy, která byla založena od Ammonia Sakka († 243) a jeho žáka Plotina († 270). Stoupenci této školy, usilujíce vedle zničení křesťanského náboženství o obnovu pohanství, vykládali mythy o bozích alegoricky a prohlašovali je za poetické přiodění mravních pravd. Tím chtěli starou víru přizpůsobit potřebám nové doby a touhu po novém vyšším náboženství učinit zbytečnou. Protože pak dále pozorovali, jak velikou přitažlivost má svatý a zázračný život Ježíše Krista na lidi a jak mocný je vliv jeho příkladu na přívržence jeho náboženství, snažili se také přenést jednotlivé rysy obrazu, které Písmo sv. podává o Kristu, na pohanské osobnosti a postavit je tak vedle Krista.
V tomto smyslu napsal na začátku 3. století Flavius Filostratus na přání císařovny Julie Domny († 217), manželky Septimia Severa, životopis domnělého neopythagorejského filosofa a kouzelníka Apollonia z Tyany, v němž jej líčí jako poloboha a srovnává ho s Kristem. Zrozen zázračným způsobem prožil Apollonius své mládí ve svatosti a samotě; nashromáždil si na dalekých cestách, zejména v Indii, poklady moudrosti, vystoupil jako náboženský reformátor. Svou naukou a svými zázračnými skutky si získal srdce mnohých, byl však posléze od jednoho ze svých žáků Eufrata zrazen a vydán nepřátelům. Zmizel však zázračně ze soudní síně, zjevil se později svým učedníkům, aby je přesvědčil, že není pouhým stínem z podsvětí. Jak patrno, jsou jednotlivé rysy napodobením života Ježíše Krista a spis sám je filosoficko-náboženským tendenčním románem.
Podobným způsobem jako Filostratus Apollonia z Tyany, chtěli neoplatonikové povýšit Pythagora na vyšší božskou bytost. Pythagoras byl podle nich nanejvýš dokonalý, nadlidský heros, jenž v lidské podobě přišel na zem, vedl bezúhonný život, měl dar zázraků a znalost tajemství srdcí a lidem přinesl světlo filosofie. Z lásky k lidem uzdravoval jejich nemoci, pomáhal jim v jejich potřebách, obnovoval mír mezi spornými stranami a konečně v jižní Itálii založil vzorný stát, jehož obyvatelé žili ve společenství majetku a vzdávali mu božskou poctu.
Kromě toho však Porfyrius napadal křesťanství také přímo ve svých knihách, z nichž se nám zachovaly jen zlomky. Většinu námitek vzal ze Starého a Nového zákona, zavrhoval nauku o zmrtvýchvstání a o věčnosti pekelných trestů, které se prý nedají srovnat se spravedlností boží. Z pozdního příchodu Kristova na svět hleděl dovodit, že nebyl Mesiášem. Zázraky apoštolů připisuje magickým silám a zázraky na hrobech mučedníků prohlašuje za dílo démonů. Konečně ve spise Filosofie z výroků orákulí, který je napodobením Písma svatého, chtěl pohany utvrdit ve starém náboženství a odvrátit od nového, a proto jim předkládá poučení 0 věcech božských a pravidla pro mravní život.
Ještě prudčeji vystupoval proti křesťanství Hierokles, náměstek v Bithynii a krutý pronásledovatel křesťanů za Diokleciána, který ve svých dílech nejen opakuje námitky a pomluvy Celsovy, nýbrž snižuje osobu Vykupitelovu a staví jej hluboko pod Apollonia z Tyany.
Proti všem těmto útokům hájili křesťanství četní apologeté (např. svatý Justin) a vyvraceli nejen námitky a obvinění pronesená proti křesťanství, nýbrž dokazovali také jeho pravdivost, božský původ a vznešenost; to vše řečí uctivou a důstojnou s vědomím své duchovní převahy.
Zpracováno podle knihy:
Josef Samsour, Církevní dějiny obecné
Ukázka toho, jak uvažovali pohané o křesťanech:
Při jedné slavnostní večeři promluvil jakýsi římský "mudrc" na otázku, kdo jsou křesťané, takto:
Křesťané jsou cizozemskou náboženskou stranou, jejíž zakladatel žil před mnohými věky v Chaldejské zemi. Za časů Vespasianových přinesli jeho učení do Říma dva bratři, Petr a Pavel. Někteří se domnívají, že to byli titíž bratři blíženci, které Židé nazývají Mojžíšem a Áronem, a z nich ten druhý prodal svému bratru právo prvorozenství za kůzlátko, z jehož kůže si chtěl zhotovit rukavice. Já však tuto totožnost nepřipouštím, jelikož v tajemných knihách židovských se vypravuje, že když druhý z těchto bratří viděl, že oběť bratrova došla větší věštby nežli jeho, tu prý jej vylákal na pole a zabil, jako náš Romulus Rema, ale zabil jej osličí čelistí; za to byl od makedonského krále Mardochea na prosbu sestry Judithy na padesát loket vysoké šibenici oběšen. Tedy, jak již bylo řečeno, Petr a Pavel přišli do Říma, a tu se vyzradilo, že první byl uběhlým otrokem Pontského Piláta, a tudíž byl podle rozkazu svého pána na hoře Janikulu ukřižován. Jejich četní přívrženci si zvolili kříž za svůj znak a klanějí se mu; také si pokládají za velikou čest, když jsou trýzněni, ba i nejpotupnější smrt podstupují; protože to považují za nejlepší prostředek, jak se rovnat svým učitelům a (jak se domnívají) sejít se s nimi na jakémsi místě mezi mračny.
Úryvek je převzat z knihy: Fabiola, aneb Církev v katakombách, kterou farníkům a přátelům farnosti vřele doporučujeme. Kniha je sice historickým románem, avšak na přesném základě římských reálií. Právě například v tomto úryvku se autor odvolává na výše uvedou Lucianovu knihu O smrti Peregrinově.
Desatero Božích přikázání
Druhé přikázání Pokračování z minulého čísla
Přísaha
Přísahou se dovoláváme vševědoucího Boha jakožto svědka naší pravdomluvnosti a upřímnosti a zároveň žádáme, aby podle své svaté vůle potvrdil naši pravdomluvnost a věrnost. Nemá tedy žádnou cenu přísaha nevěrce, který ve spravedlivého Boha nevěří. Pokud tedy nevěrci přísahají, tak na svou čest, protože víc nemohou. Platnost přísahy vyžaduje užívání rozumu a způsobilost k právnímu jednání. Přísaha složená pod vlivem strachu, násilí nebo podvodu je samým právem neplatná.
Jedná se tak stejně jako u slibu o úkon úcty k Bohu (cultus latriae), protože vzývání Božího Jména dává slovům člověka větší hodnotu, než mají slova jiných lidí. Přísahající tím vzdává úctu Boží všemohoucnosti a spravedlnosti. Užití přísahy není v rozporu se slovy samotného Krista: "Vůbec nepřísahejte." (Mt 5,34) Tato slova je nutno vztahovat na zneužití přísahy popřípadě její porušení (u židů v době Pána Ježíše to byl běžný jev) a nikoli na absolutní zákaz přísahy. Tím spíše, když úkony přísahy nacházíme v Novém zákoně v apoštolských dobách (viz např. Řím 1, 9; 9, 1; 2 Kor 1, 23; 11, 31; Žid 6, 16).
K podstatě přísahy náleží dvě skutečnosti:
1. přísežný úmysl,
2. přísežná slova.
Ve
svědomí rozhoduje přísežný úmysl neboli úmysl přísahat;
navenek ovšem jsou rozhodující přísežná slova, protože z nich
poznáváme, že konkrétní člověk přísahá.
Slova přísahy se dovolávají Boha buď přímo nebo nepřímo;
přímo – přísaháme-li při Bohu, Nejsvětější Trojici, Ježíši Kristu, Svátosti oltářní;
nepřímo – voláme-li za svědky Pannu Marii nebo anděly nebo svaté a světice, nebo přísaháme-li při kříži, evangeliu, svatých ostatcích nebo vůbec nějaké svaté věci.
Podle svého účelu je přísaha buď
potvrzující
nebo příslibná.
Pokud věřící vzývá Boha za svědka na potvrzení nějaké skutečnosti z minulosti nebo současnosti, jedná se o potvrzující přísahu.
Její užití v církevním právu souvisí například s potvrzením o udělení svátostí křtu a biřmování. Pokud věřící přijal tyto svátosti v dospělosti, stačí jeho přísaha jako potvrzení o přijetí těchto svátostí. Potvrzující přísahu je možno také použít při uzavírání manželství v nebezpečí smrti. Pokud nelze získat jiné důkazy, mohou takto snoubenci potvrdit, že jsou pokřtěni a že jim nebrání žádná manželská překážka.
Pokud je předmětem přísahy nějaký skutek, který bude vykonán v budoucnu, a věřící se dovolává Boha na potvrzení svého úmyslu, jedná se o příslibnou přísahu.
Ta je nejčastěji užívána v procesním právu. Jedná se o přísahu procesních stran a svědků, že budou vypovídat pravdivě. Přísahu je nutno složit také při přebírání některých úřadů v Církvi. Touto povinností jsou vázáni biskupové, členové církevního soudu a správcové majetku. Předmětem jejich přísahy je prohlášení o tom, že budou svůj úřad vykonávat řádně, v souladu s naukou a disciplínou Církve.
Podle zevnějšího obřadu je přísaha buď
slavná
nebo soukromá.
Přísaha slavná se koná na veřejnosti (např. před soudem, úřadem nebo představeným) a s jistou obřadností. Přísaha soukromá se koná mezi soukromými osobami, bez zvláštního obřadu, prostě jen přísežnými slovy.
Avšak obřadnost přísahy nerozhoduje o její závaznosti, neboť přísaha ať slavná či soukromá (jen když platná), je stejně závazná.
Přísaha musí být
– pravdivá,
– odůvodněná,
– spravedlivá.
1. Přísaha budiž pravdivá. Smíme tedy přísežně potvrdit jen to, co pokládáme za pravdu, a přísežně slíbit jen to, co skutečně chceme splnit. V opačném případě se dopouštíme křivé přísahy.
Křivá přísaha je hříchem velmi těžkým, protože
a) se děje velké příkoří Bohu, kterého přísahající bere za svědka vědomé lži nebo vědomého podvodu; Bůh je Pravda sama – hřích tedy spočívá v tom, že pravdivého Boha bereme za svědka lži a podvodu. Jedná se o těžký hřích svatokrádeže, která spočívá ve znevážení Božího Jména;
b) křivou přísahou se podkopává lidská důvěra více než jen prostou lží nebo prostým podvodem, protože proti lži a věrolomnosti je možné se ještě chránit přísahou, ale proti křivé přísaze již žádné obranné prostředky nejsou. O pravdivosti nebo křivosti přísahy rozhoduje vnitřní přesvědčení přísahajícího, a jen toto, nikoliv však neznámá skutečnost.
Hřeší tedy křivou přísahou ten, kdo se při potvrzující přísaze domnívá, že lže, ačkoli ve skutečnosti mluví pravdu; ale nehřeší, kdo přísežně vypovídá dle svého přesvědčení, ačkoli se nevědomky mýlí. Podobně hřeší křivou přísahou ten, kdo přísežně něco slibuje, s úmyslem slib nedodržet, i když později přece slib dodrží; nehřeší však, alespoň při samotné přísaze, kdo přísahá a má úmysl setrvat ve svém slibu, ale později slibu nedostál, ať proto, že nemohl, ať proto, že později svůj úmysl změnil a tím přísahu porušil. Nemožnost hříchu nečiní, porušení přísahy je samostatným hříchem, nikoli tedy křivou přísahou.
Dobrovolné porušení příslibné přísahy neboli nesplnění slibu potvrzeného přísahou je hříchem, a to buď těžkým nebo lehkým, podle svého předmětu. Těžce hřešil, kdo přísežný slib porušil ve věci vážné a důležité; ale jen lehce hřešil, kdo přísežný slib porušil ve věci jen nepatrné a malicherné.
2. Přísaha budiž odůvodněná, to znamená, že se přísahá jen z rozumného důvodu. Přísaha totiž není všední věcí, nýbrž mimořádnou událostí. Podle vůle Boží má být naše soužití takové, že lze věřit pouhému výroku nebo slibu, aniž by bylo třeba jej potvrzovat zvláštním způsobem. Kde v nějaké užší společnosti jsou jen poctiví lidé a kde si mohou důvěřovat, tam není zapotřebí žádných přísah; ale svědčí o mravním poklesu společnosti, jestliže druh druhu věří již jen na přísahu. To míní Spasitel, když napomíná (Mat. 5, 34): »Já vám pravím, abyste nepřísahali.« To znamená snažit se žít tak, aby přísah nebylo třeba; a dokládá: »Buď vaše řeč: ano, ano, ne, ne; co pak je nad to více, je od zlého.« Nestačí-li pouhý výrok nebo slib, je-li třeba nad to něco více, totiž přísaha, vznikl takový stav »od zlého«, protože vzájemná nedůvěra je jen následkem častých lží a věrolomností.
Rozumným a dostatečným důvodem přísahy je na příklad nařízení příslušného představeného, nastoupení úřadu nebo služby, smlouva, potřeba získat si důvěru, nedostatek jiných důkazů a podobně.
Hřeší,
kdo přísahá bez dostatečného důvodu; je-li však jeho přísaha
pravdivá
a spravedlivá, hřeší pouze lehce. Ovšem pokud si
někdo zvykl často a zbytečně přísahat, snadno se tím dopustí
těžkého hříchu, jednak pro pohoršení, jednak pro nebezpečí
křivé přísahy, jelikož při častém a zbytečném přísahání
nelze vždy pečlivě přihlížet k pravdě, což je ovšem naší
povinností.
3. Přísaha budiž spravedlivá, to znamená, že předmět přísahy je mravně nezávadný; na to je třeba dbát zejména při příslibné přísaze. Hřeší ten, kdo přísahou slibuje, že vykoná něco nedovoleného nebo mravně zlého. Navíc je tato přísaha neplatná, protože nelze platným způsobem brát Boha za svědka věrnosti při zamýšleném hříchu. Jakožto úkon úcty k Bohu nemůže přísaha působit škodu jiným osobám, společnosti nebo věčné spáse. Pokud by jednání, ke kterému se přísaha připojuje, působilo nějakou škodu, není toto jednání přísahou potvrzeno. Přísaha musí být složena spravedlivě, avšak způsobená škoda by jistě byla nespravedlností, a proto je v tomto případě přísaha nejen neplatná, nýbrž nulitní a slibované jednání tak přísahou potvrzeno není!
Nedovolené a tedy také neplatné jsou proto přísahy vykonané v tajných společnostech, zvláště ty přísahy, kterými se členové zavazují, že se nebudou zpovídat a že se nedají před smrtí zaopatřit; dále jsou nedovolené a neplatné přísahy ve spolcích vlastizrádných, loupežnických a podobně; nedovolené a neplatné jsou přísahy o pomstě nebo pomoci při ní, dále o křivém svědectví, vraždě, loupeži, krádeži, požáru atd.
Pokud byl předmět přísahy v době, kdy byla učiněna, nezávadný, ale stal se později nedovoleným nebo hříšným, zaniká tím také platnost přísahy, a závazek přísahy přestává v tu chvíli, kdy se její předmět stal nedovoleným nebo hříšným.
Přísaha
může také zaniknout prominutím ze strany toho, v jehož prospěch
byla složena, podstatnou změnou předmětu přísahy nebo
překáží-li vyššímu dobru. Závazek plynoucí z přísahy
zaniká také dispenzí nebo záměnou. Jakákoli záměna předmětu
přísahy se týká pouze příslibné přísahy, která se
vztahuje
k budoucnosti. Potvrzující přísahu vztahující se
do minulosti nebo k přítomnosti zcela samozřejmě žádným
způsobem změnit nelze.
Dispenz od přísahy
je oprávněn kromě papeže udělit místní ordinář a farář ve vztahu ke svým podřízeným. Dále toto oprávnění náleží představenému duchovenské řeholní společnosti vzhledem ke svým podřízeným, a také těm, kterým bylo toto oprávnění delegováno Apoštolským stolcem nebo místním ordinářem. Aktuální právní úprava neuděluje oprávnění udělit dispens od přísahy zpovědníkům.
Udělení
dispenze od přísahy také předpokládá podmínku spravedlivé
příčiny
a nenarušení práv jiných osob. Pokud toto
narušení práv nastane a osoba, které by dispenz způsobila
nějakou škodu, odmítá závazek prominout, je v takovém případě
oprávněn udělit dispenz od přísahy pouze Apoštolský stolec.
Předmět
přísahy je možné také zaměnit za jiný. Pokud předmět přísahy
nenarušuje práva jiných osob, může jej změnit sám přísahající
za stejný nebo lepší. V případě záměny za horší skutek (to
znamená méně hodnotný, nikoli mravně zlý) náleží toto
oprávnění pouze těm, kteří mohou udělit dispenz od přísahy
(ordinář, farář).
Zpracováno podle knihy:
Antonín Vřešťál: Rukověť katolické mravouky
Liturgika
Kalich s příslušenstvím, konvičky
Posvátné nádoby a roucha, kterých se užívá k liturgickým úkonům, mají pro svůj vznešený účel látkou i formou odpovídat liturgickým předpisům, církevním tradicím a pokud jen možno, zákonům církevního umění.
Kalich a patena
Vlastními obětními nádobami jsou kalich a patena. Spolu připomínají onen nový hrob, do něhož bylo položeno mrtvé tělo Pána Ježíše (Takto hovoří závěrečná modlitba při svěcení kalicha a pateny v Římském pontifikálu).
Kalich sám znázorňuje Srdce Ježíšovo, plné lásky k Bohu, srdce shromažďující Krev Ježíše Krista. Patena opět znázorňuje Srdce Ježíšovo, plné lásky k lidem (cor patens – srdce trpící).
Části kalicha, totiž číše (cuppa), stopka s hlavičkou (nodus) a noha (pes), jsou od raného středověku v podstatě stejné jako dnes, jen v různých dobách byly slohově různě upraveny. Záhy byl kalich pořizován ze stříbra nebo zlata, ačkoli se místy dlouho udržely kalichy z levnějších kovů, dokonce i ze dřeva nebo ze skla. Podle dnešních předpisů církevních musí být kalich a patena ze zlata, stříbra nebo cínu; cuppa však a vnitřní strana pateny, jsou-li ze stříbra nebo cínu, musí být aspoň pozlaceny.
Kalich a patena musí být konsekrovány biskupem. Konsekraci ztrácejí, pokud byly natolik poškozeny nebo změněny, že se nehodí ke svému účelu, pokud byly užity k účelům nedůstojným nebo byly-li vystaveny k veřejnému prodeji. Je-li pozlacení již setřeno, neztrácí kalich nebo patena konsekraci, avšak nastává přísná povinnost, aby byly znovu pozlaceny. Novým pozlacením rovněž neztrácejí svého svěcení.
Při slavné mši svaté drží patenu od obětování do konce Pater noster podjáhen, oděný velem v barvě mešního roucha. Tento obřad pochází již z počátku středověku, avšak dříve držel patenu akolyta zvaný patenarius. Mimo mši svatou se mohou kalicha a pateny dotýkat mimo kněží také ti laici, kterým je svěřena péče o ně.
K zaopatřování se užívá zvláštní patena, na níž je uprostřed nádobka, opatřená víčkem, pro malou svatou Hostii. O látce, z níž má být zhotovena, platí tytéž předpisy, jako o kalichové pateně. Kromě schránky na sv. Hostii nesmí na této schránce být zároveň nádobka na olej nemocných. Ta musí být zvlášť.
Velum kalichové, bursa, purifikatorium
Z úcty k posvátným nádobám a jako symbol tajemství se kalich s patenou zahaluje při chůzi k oltáři, na počátku a na konci mše svaté velem. Velum bylo zavedeno na počátku 16. století. Předchůdcem vela při mši svaté bylo sukno, jímž se již ve 13. století zahaloval kalich s patenou na abaku při slavné mši svaté do obětování. Velum musí být vždy hedvábné a téže barvy jako ornát.
Rovněž bursa, do které se vkládá korporál, je novověkého původu. Nebyla sice neznámá ani ve středověku, avšak přednost byla tehdy dávána nízké ozdobné skřínce s víkem, která stála na abaku. Když se po zavedení nového římského misálu měl korporál nosit na kalichu k oltáři, přestalo se užívat skřínky a byl zaveden všeobecně tvar nynější bursy. Bursa má být téže barvy jako mešní roucho; při zaopatřování a při požehnání vždy barvy bílé. Musí se skládat ze dvou tuhých destiček, nikoli pouze z jediné, na níž by na rubu byla přišita jakási kapsa.
Současně s kalichovým velem a bursou se začalo od 16. století nosit k oltáři purifikatorium. Kněz si jím utírá po druhé abluci kalicha prsty, pak rty, načež jím vytírá kalich. Kalich byl při mši svaté vytírán vždycky; ale zvláštní šátek k tomu předepsán nebyl, až teprve po zavedení nového římského misálu papežem Piem V. Purifikatorium nemusí být svěceno.
Konvičky jsou známy z písemných zpráv již v 6. století, kde se nazývají urceoli podobně jako dosud v Pontifikálu. Mají být ze skla. Přípustné jsou však také konvičky ze zlata, stříbra nebo také cínu; v takovém případě však mají být zřetelně označeny, která se užívá na víno a která na vodu; na příklad písmeny A(qua) a V(inum). Jedná se o to, aby nedošlo k záměně při mši svaté. Pokud by nebyla záměna vína za vodu zpozorována, byla by tím zapříčiněna neplatnost mše svaté.
Ke konvičkám náleží tácek k umývání prstů při obětování. Biskupové a preláti užívají k umývání rukou větší konvice a větší misky.
Zpracováno podle knihy:
Josef Foltynovský, Liturgika
Svátosti
Udělovatel biřmování
Řádným udělovatelem svátosti biřmování je biskup. Je tomu tak proto, že biskup je na základě přijetí biskupského svěcení obdařen plností svátosti kněžství. Biskupové jsou nástupci apoštolů. Aby apoštolové mohli plnit poslání, které jim bylo svěřeno, dostávají k tomu Boží moc při seslání Ducha Svatého. Tehdy byli apoštolové vysvěceni na biskupy. Tuto svoji moc předali svým nástupcům, biskupům, kteří také tuto přijatou moc předali další generaci biskupů. Tak se moc apoštolů dostala až do současnosti. Tuto skutečnost označujeme jako apoštolskou posloupnost.
Protože oprávnění biřmovat náleží biskupům z titulu jejich svěcení, znamená to, že biskup bude tuto svátost vždy udělovat platně. Jiná je otázka dovolenosti udělení biřmování. Diecézní biskup uděluje na svém území dovoleně biřmování všem, kdo mají na území diecéze trvalý nebo přechodný pobyt. Uděluje dovoleně biřmování také jiným věřícím, pokud jim v tom nebrání zákaz jejich biskupa. Nejedná se tedy o zákaz či spíše uražený nesouhlas ze strany pana faráře ani nikoho jiného, nýbrž pouze o výslovný zákaz ze strany diecézního biskupa.
Pokud uděluje biskup biřmování na území jiné diecéze, musí mít k dovolenosti souhlas místního biskupa. Tento souhlas potřebují k dovolenému udílení biřmování také světící a emeritní biskupové.
Kněz udělovatel biřmování
Zatímco biskup jakožto nositel plnosti kněžství bude vždy biřmovat platně (při zachování materie a formy svátosti), kněží by bez zvláštního pověření biřmovali neplatně!
Za jakých okolností je kněz oprávněn biřmovat:
1. Jedná se o kněze, kteří spravují úřad, který je kladen na roveň diecézi. Jsou to: územní prelatura, územní opatství, apoštolský vikariát, apoštolská prefektura a natrvalo zřízená apoštolská administratura. Osoby stojící v čele těchto institucí mohou biřmovat z moci samého práva i když nemají biskupské svěcení. Tyto územní celky jsou záležitostí především misií. V naší situaci je aktuální oprávnění pro administrátora diecéze. Pokud je biskupský stolec uprázdněn a v čele diecéze stojí administrátor jakožto dočasný správce, je také oprávněn v rámci území diecéze biřmovat, ačkoli není biskupem.
2. Samým právem je uděleno pověření biřmovat také knězi, který křtí osobu, která již není dítětem, nebo ji, již pokřtěnou, přijímá do plného společenství katolické církve.
Nejedná se tedy o osobu, která byla pokřtěna v katolické Církvi jako dítě, ve víře nebyla vychovávána, víru nepraktikovala a nyní touží začít žít z víry. Pro takový případ samo právo pověření k udílení svátosti biřmování neuděluje.
3. Samým právem je uděleno oprávnění biřmovat faráři a také kterémukoliv knězi pro biřmování osob, které jsou v nebezpečí smrti.
Nejedná se pouze o umírající, nýbrž o ty, kterým hrozí smrt, ačkoli není vyloučeno přežití nebo v případě těžké nemoci uzdravení. Již v takovém případě je každý kněz oprávněn biřmovat.
V praxi to znamená, že v případě, pokud se dosud nebiřmovaná osoba nachází v nebezpečí smrti, je samým právem uděleno oprávnění tuto osobu biřmovat každému knězi bez výjimky. Toto ustanovení vychází ze stejného principu, kterým se řídí ustanovení, které dovoluje každému knězi udělit rozhřešení osobě v nebezpečí smrti; právě tak může každý kněz takovou osobu také biřmovat.
4. Oprávnění udělené církevní autoritou
Oprávnění biřmovat také náleží těm kněžím, kterým bylo uděleno Apoštolským stolcem nebo diecézním biskupem, ať pro jednotlivé případy nebo neomezeně, a to na určitém území (v případě udělení biskupem) nebo všude, pokud by pověření udělil Apoštolský stolec. V těchto případech biřmuje kněz platně pouze v rámci uděleného pověření, ať vzhledem k místu, době nebo případně konkrétním osobám. Mimo rozsah tohoto svého pověření by kněz biřmoval neplatně.
5. Oprávnění při samotném udělování svátosti
Z vážného důvodu si může biskup a rovněž kněz, který je oprávněn biřmovat, přibrat v jednotlivých případech na pomoc jednoho či více kněží, aby také oni udělovali tuto svátost spolu s ním. Toto oprávnění je uděleno každému udělovateli svátosti biřmování bez výjimky.
To znamená, že pro jednotlivé případy může z vážného důvodu toto právo využít každý biskup, nejen diecézní, nýbrž také světící či emeritní, a stejně tak každý kněz, který je oprávněn biřmovat.
Není stanoven počet kněží, kteří mohou při biřmování vypomáhat. Počet se tedy bude odvíjet podle konkrétní situace ovšem za stanovených podmínek:
1. Především se tak musí dít z vážného důvodu.
Tím bude nejspíše velký počet biřmovanců, kteří mají přijmout biřmování během jednoho liturgického obřadu.
Dalším vážným důvodem může být také indispozice udělovatele. Udělovatel by sice bez zdravotního omezení zvládl sám biřmovat všechny kandidáty, ale jeho aktuální stav to neumožňuje. Jak rozhodnutí o počtu kněží, tak také rozhodnutí, zda je biřmování konkrétní skupiny věřících nad jeho síly, náleží výhradně konkrétnímu udělovateli.
2. Toto pověření je možno udělit pouze pro jednotlivé případy.
Nutné je ovšem zdůraznit, že se zde jedná o společné udělování svátosti. Udělovatel proto nemůže v případě indispozice říci, že udílet svátost nebude, a přenechat udílení svátosti jinému knězi či více kněžím. Toto by se mohlo stát pouze v případě indispozice diecézního biskupa nebo osoby jemu na roveň postavené, protože ti mohou udělit pověření kněžím, aby biřmovali sami. V případě ostatních udělovatelů, kteří nemají moc pověřit jiné k udílení biřmování, se musí jednat výhradně o společné udělování svátosti. Tato podmínka by byla naplněna také tehdy, pokud by hlavní udělovatel biřmoval jedinou osobu, zatímco ostatním biřmovancům by byla udělena svátost od dalších kněží.
V našich podmínkách nebude zřejmě toto ustanovení v praxi často využíváno, zvláště pokud hlavní důvod – velký počet biřmovanců – již není tak aktuální, jak tomu bylo dříve. Avšak je zapotřebí s touto možností počítat, aby v případě nutnosti, způsobené například indispozicí udělovatele, mohla být ve prospěch duší použita.
Uvedená ustanovení se týkají západní (latinské) církve. Jiná situace je ve východních církvích, které udělují biřmování spolu se křtem malým dětem. Z tohoto důvodu zcela běžně biřmují ve východních církvích kněží, kteří jsou tak řádnými udělovateli této svátosti.
Převzato z odborného článku:
Šimon Polívka: Udělovatel biřmování podle Kodexu církevního práva
S laskavým svolením autora
Kázání na aktuální téma
Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)
Svátek Panny Marie Karmelské
Výhody svatého škapulíře
Není to tajemstvím, že většina katolíků se stydí za sv. škapulíř. Nosit na prsou zoubek nebo prasátko pro štěstí je časové; mít škapulíř by si pokládal mnohý za hanbu. I tu se plní hluboká slova apoštola Pavla: »Co pošetilé je podle soudu světa, to vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré, a co slabé je podle soudu světa, to vyvolil si Bůh, aby zahanbil silné.« (1 Kor. 1, 27)
Oč moudřejším se osvědčil černoušek, o kterém vypravuje misionář z pohanských zemí! Anglický důstojník potkal v Africe desetiletého klučinu. Když u něho uviděl škapulíř, pravil posměšně: »Prosím tě, co to máš? K čemu ty dva proužky barevné látky? To si chtěl z tebe udělat velebný pán dobrý den?« Ale hoch se nedal; zadíval se na stejnokroj důstojníkův a pravil: »K čemu máš tuto pestrou pásku na svém šatě? To si chtěl z tebe také někdo udělat dobrý den?« »Ne«, odpověděl důstojník, »ta páska znamená, že jsem vojínem anglické královny Viktorie.« »Dobře. A moje proužky svatého škapulíře hlásají každému, že jsem vojínem Královny nebeské.«
Výborně, hrdinný hochu! Tys věděl dobře, co znamená sv. škapulíř. Škoda jen, že to neví tolik evropských křesťanů. Pro ně je škapulíř zbytkem dávných časů, který se pro moderního člověka již nehodí; nic lepšího si ze školy neodnesli. Abych jim tedy znova připomněl, co dávno zapomněli, promluvím dnes o výhodách sv. škapulíře. Jsou veliké a je jich mnoho; možno je však shrnouti ve tři slova: škapulíř chrání tělo a chrání duši, v hodinu smrti je naší nejlepší oporou. Chceme-li však dojíti těchto velikých výhod, třeba splnit určité podmínky.
I. Svatý škapulíř chrání tělo i duši. Katolická církev přenáší na Pannu Marii chválu, kterou vzdává Písmo svaté moudré hospodyni: »Sněhu se pro svůj dům nebojí, je všecek oblečen dvojmo.« (Přísl. 31, 21) Rozumná matka nečeká, až některé její dítě onemocní; všemožně hledí, aby chorobu předešla. Proto pečuje především o teplý oděv. Ani Matka Boží nejedná jinak. Tím nechci říci, že bychom měli pokládat sv. škapulíř za všemocný amulet, který nás uchrání smrti. Sám nemá moci žádné, všecka jeho účinnost je pouze ovocem přímluvy Panny Marie. Ale dějiny nám zaznamenaly mnoho událostí, z kterých jasně vidíme, jak Rodička Boží chrání tělo a tělesný život těch, kdo nosí sv. škapulíř.
Bylo to ve Francii, dne 8. května 1842. Za rychlé jízdy vzňal se na dráze vůz hustě obsazený cestujícími. Volali o pomoc, ale dlouho jich nikdo neslyšel. Konečně se přece podařilo vlak zastavit, ale pohled na ubožáky byl hrozný. Všichni byli popáleni a museli býti odvezeni do nemocnice — jen jeden zůstal bez pohromy. Když se ho tázali po příčině, ukázal jim svůj škapulíř a pravil: »Od té doby, co jej nosím, poroučím se denně do ochrany Panny Marie.« Byl opravdu jediným ze všech, kdo měl u sebe škapulíř.
Škapulíř chrání tedy tělo, ještě větší ochranu poskytuje však duši. Většina katolíků žije tak, jako by jejich duši nehrozilo žádné nebezpečí. Je pravda, již často slyšeli varovná slova apoštola Petra: »Střízliví buďte a bděte, neboť protivník váš ďábel obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil« (1. Petr, 5, 8), ale již dávno odvykli vidět ve zlém duchu svého nepřítele. Ještě pro děti zdá se jim dobrý; dospělí na něho nemyslí a s ním nepočítají. A přece jdeme po okraji hluboké propasti; stačí jediný chybný krok a padneme hlouběji než apoštol Jidáš. Kdo nás zachrání, kdo nám podá pomocnou ruku? Ještě nejspíše to učiní Matička Boží. Dosud nezapomněla, kolik bolestí stála jejího Syna každá lidská duše. Dosud vidí jeho smrtelně bledou tvář, slyší jeho bolestné steny, vidí krůpěje jeho drahé krve.
Dojemně krásný příklad vypravuje sv. Alfons ve své knize »Vznešenosti Panny Marie«. Jakéhosi ptáčka naučili vyslovovat »Zdrávas, Maria«. Kdysi byl pronásledován krahujcem; ve své úzkosti zvolal: »Zdrávas, Maria«, a dravec padl mrtev k zemi. Bůh nám chtěl ukázat velikou moc své nebeské Matky; bylo-li nerozumné ptáče zachráněno již pouhým zvoláním jména Mariina, oč spíše ujde peklu každý, kdo nosí její škapulíř!
Peklo
bojuje málokdy samo, obyčejně má četné spojence. Nejhorším z
nich bývá zkažený člověk. V kinech a divadlech strojí úklady
nevinným duším, rozhlasem
a tiskem líčí lákavě smyslné
rozkoše, nehrozí se ani násilí, aby strhl ostatní do mravního
bahna. A přece ani celé peklo se svými spojenci nezmůže nic
proti duši, která spoléhá na Pannu Marii, a proto nosí sv.
škapulíř.
Zbožná dívka chvátala časně zrána do kostela. Cesta vedla hlubokým lesem. Znenadání ji přepadl jakýsi ničema a chtěl ji svést ke hříchu. Volala o pomoc, nikdo ji neslyšel; bránila se, ale sil ubývalo. V tom okamžiku vyrval jí zlosyn svatý škapulíř a tento pohled ho úplně odzbrojil. Snad tu zasáhla ruka Mariina, snad si vzpomněl, jak i jemu dala kdysi zbožná matka toto znamení mariánských dítek — prchl a zmizel v lese.
Škapulíř nechrání jen tělo a duši, bývá nejmocnější posilou v hodině smrti. V Písmě svatém čteme krásná slova: »Každého času miluje pravý přítel; zdali však bratrem je, v neštěstí se pozná.« (Přísl. 17, 17) Pravého přítele nepoznáš, dokud se na tebe usmívá štěstí; je-li jeho láska vzácným zlatem či jenom klamným pozlátkem, ukáže se teprve v neštěstí. Proto nedivno, že i láska Matky Boží září nejjasněji ve chvíli, kdy její ctitel pracuje k smrti. Ví dobře, jak důležitý je tento okamžik, rozhoduje se v něm o celé věčnosti: »Padne-li strom na jih nebo sever, na které místo padne, na tom zůstane.« (Kaz. 11, 3) Proto zjevila se Rodička Boží kolem r. 1251 blah. Šimonu Stockovi, podávala mu sv. škapulíř a slíbila: »Kdo v něm zemře, nezakusí věčného ohně.«
Za francouzské revoluce zpronevěřil se svému vznešenému povolání i autunský biskup Talleyrand. Přidal se k revolucionářům, posadil si na hlavu krvavou čapku jakobínskou a vedl život úplně světácký. Svými mravy dával veřejné pohoršení; r. 1838 těžce onemocněl a zdálo se, že skoná nekajícně. Odmítal každého, kdo se mu zmínil o pokání, ale Matka Boží na něho přece nezapomněla. Po dlouhých duševních bojích se Talleyrand rozhodl, že se smíří s církví. Písemně odvolal svůj špatný příklad, odprosil všecky, kterým dal pohoršení a přijal sv. svátosti z rukou zbožného Dupanloupa, pozdějšího biskupa v Orleansu. Jeho obrácení vyvolalo všeobecný rozruch; když se na to tázali Dupanloupa, odpověděl: »Stejnou otázku jsem předložil i já Talleyrandovi. Místo odpovědi ukázal mi škapulíř, který nikdy neodložil, a obraz Panny Marie, který se slzami v očích zlíbal.«
II. Škapulíř je nám tedy mocnou ochranou, ale za určitých podmínek. Kdo by spoléhal jen na to, že nosí u sebe škapulíř, hřešil by právě tak pověrou jako moderní člověk, který spoléhá na zlaté prasátko, na podkovu štěstí nebo podobné tretky. Ani škapulíř by nám nepomohl, kdybychom nesplnili podmínky, které stanovil Bůh a které nám ohlásila Rodička Boží.
První podmínkou je důvěra v Pannu Marii. Nechrání nás škapulíř, chrání nás sama Matka Boží, kterou nazývá Církev: »Pomocnicí křesťanů, Útočištěm hříšníků, Potěšením zarmoucených« a které klade do úst slova Písma svatého: »Ve mně je všechna naděje i život ctnosti, ve mně je všecka milost k životu pravdy.« (Sir. 24, 25) »Kdo mne najde, nalezne život a dojde požehnání od Hospodina.« (Přísl. 8, 35)
Škapulíř je pouze vnějším projevem této důvěry v Matku Boží. Všeho na světě možno zneužívat; i škapulíř mohl by se stát někomu důvodem, aby se tím směleji dopouštěl hříchu. Proto stanovila Matka Boží druhou podmínku, kterou musí splnit každý, kdo si chce zajistiti její ochranu: musí sloužiti Bohu a varovati se hříchu. Aspoň musí mít upřímnou vůli nechat zlého a vrátit se kajícně ke Spasiteli. Bez této dobré vůle je škapulíř bezcenným hadříkem. Či se chcete domnívat, že Rodička Boží bude nám pomáhat, abychom tím více zarmucovali jejího drahého Syna? Není to jistě jen náhodou, že poslední slova, která nám dochovalo evangelium z úst Panny Marie, je výzva: »Cokoli vám řekne, učiňte!« (Jan 2, 5)
Nejsi
dítkem Mariiným a marně spoléháš na její pomoc, nekonáš-li,
co ti poručil Ježíš Kristus. Pravá láska nejsou jen plané city
nebo krásná slova; pravá láska dovede přinášet též oběti.
Žádá je i Matka Boží. Proto si přála, abychom nosili škapulíř
stále u sebe, abychom konali předepsané modlitby, zachovávali
stanovené posty a zachovali čistotu — každý podle svého stavu.
Postem krotíme chuť po jídle a nápoji, čistotou se odříkáme
nedovolených rozkoší, modlitbou uznáváme svoji závislost na
Bohu. A jenom tehdy, splníme-li všecky podmínky, smíme se kojit
nadějí, že Panna Maria nás zastře svým mateřským pláštěm
a
bude nás chránit v každém nebezpečí.
Drazí
křesťané! Vyložil jsem vám výhody svatého škapulíře a udal
podmínky, kdy jich dosáhneme. Chrání tělo i duši, je mocnou
záštitou v hodinu smrti, ale neopouští člověka ani v očistci.
I tam se těší vroucí ctitel Panny Marie její veliké přízni.
Vraťme svatému škapulíři opět místo, jaké měl v minulých
dobách,
a Rodička Boží vrátí nám zase svoji mateřskou
ochranu. Amen.
Katecheta vypravuje
Krátké příběhy k povzbuzení ve víře,
tentokrát z knihy:
Sbírka příkladů od Franze Spiraga.
Ťukání sv. Paschala Baylona v rakvi
Sv. Paschal Baylon († 1592), jehož tělo odpočívá ve františkánském klášteře španělského města Valencie, pocházel z provincie Aragonie a byl v mládí pastýřem. Než ráno vyhnal na pastvu svá stáda, přičiňoval se vždy, aby mohl být přítomen mši svaté. Nebo když se nalézal u svého stáda, bedlivě dával pozor, až zazvoní zvoneček na zvonici, který oznamoval svatý okamžik pozdvihování. Jakmile uslyšel znamení zvonkem, ihned poklekl, ať se nalézal kdekoliv, a s velikou zbožností se klaněl Spasiteli sestupujícímu na oltář.
Ve věku 24 let vstoupil do kláštera bosých františkánů ve Valencii jako bratr laik. Také zde jevil tutéž vroucí zbožnost k Nejsvětější Svátosti oltářní. Bůh jeho zbožnost odměnil tím, že povolal bohabojného bratra laika k sobě v neděli, právě když bylo pozdvihování. Když byl Paschal zaopatřen svátostmi umírajících, tázal se ještě, zda již počaly velké služby Boží v klášterním chrámu. Když mu sdělili, že již brzy bude pozdvihování, zaradoval se a bedlivě dával pozor, až bude dáno znamení zvonkem. Když při pozdvihování bylo dáno znamení, zvolal: "Můj Ježíši! Můj Ježíši!" a vypustil duši.
Při
jeho pohřbu stal se veliký zázrak. Vystavili jeho tělo ve chrámu
a počalo requiem; při pozdvihování pohyboval se mrtvý a otevíral
oči. Lidé, kteří byli poblíž, vykřikli. Při pozvedání
kalicha stalo se totéž. Avšak nezůstalo při tom jediném divu.
Když totiž pochovali světce blíže hlavního oltáře,
dosvědčoval při každé mši svaté, která byla na tom oltáři
sloužena, svoji úctu ke svátosti oltářní.
V okamžiku, kdy
byla proměňována hostie a víno, bylo slyšet klepání na prkna
rakve, jakoby chtěl pobídnout přítomné k větší zbožnosti.
Toto podivuhodné klepání bývá slýcháno i za našich časů. Také mnozí kněží, mezi jinými zbožný Dominik Mazo, když konali služby Boží, uslyšeli v okamžiku pozdvihování několik úderů, které přicházely jakoby z rámu obrazu. Takto bývá oslavován Bůh ve svých svatých.
Závoj sv. Agathy a proud lávy
Na Sicílii se nalézá město Catania, které má kolem 150.000 obyvatel. V tamějším velechrámu se nalézá ve stříbrné rakvi tělo svaté Agathy. (Sv. Agatha byla pro svou křesťanskou víru hroznými mukami umučena r. 251. Ukrutný vladař jí dal i ňadra uřezat, načež svatá Agatha k němu pravila: "Nestydíš se, dáti uřezati ženský prs, když tě matka tvá na svých prsou živila?")
Nedaleko Catanie je sopka Etna, která zmíněné město již často pobořila. Roku 1069 se v měsíci březnu opět k městu valil proud žhavé lávy dlouhý 20 km a 8 m široký. Ve své těžkosti vzývali obyvatelé o pomoc sv. Agathu a v procesí nesli její závoj naproti proudu lávy. A hle, ten se náhle obrátil jiným směrem a vtekl do vln mořských. — Tak poznáváme, že uctívání svatých ostatků je velmi prospěšné.
Z duchovního života
Zkracování a vynechávání modliteb
Zkrátit nebo také vynechat obvyklé modlitby není hřích, pokud se nejedná o povinnou modlitbu, jako je na příklad pro kněze modlitba breviáře, kde je třeba závažných důvodů k tomu, aby kněz mohl bez hříchu modlitbu breviáře zkrátit nebo opomenout. Totéž se týká také řeholníků a řeholnic. U ostatních osob lze sotva nějakou modlitbu pokládat za skutečně povinnou. Jedinou výjimkou je zpovědní pokání, pokud tedy věřící dostal za pokání některou modlitbu. Pak je modlitba povinná, protože pokání je součástí zpovědi. Takovou modlitbu lze odložit, ale nelze ji vynechat.
Vynechá-li někdo obvyklé modlitby z důvodů nezřízených a nerozumných, na příklad z lenosti nebo nedbalosti, kvůli zábavě a podobně, nelze ovšem říci, že se tím nedopustil hříchu, zvláště když vůbec zanedbává modlitbu. Existuje však lenivost z únavy. Kdo těžce pracoval a je velmi unaven, má jistě rozumnou příčinu, aby si zkrátil večerní modlitbu, v takovém případě se nejedná o lenost ve vlastním slova smyslu. Také, když nás povinnost volá jinam, je nejen dovolené, nýbrž i nutné modlitbu zkrátit. Povinnost má být nade všecko! Příkladem jsou rodiče v péči o malé děti nebo ti, kdo pečují o nemocné.
Kdo zapomněl vykonat obvyklou modlitbu, nehřeší. Je však třeba rozlišit mezi povinností a dokonalejší ctností. Nehřešíš, když z rozumných důvodů své modlitby zkrátíš, ano i vynecháš, ale jednáš dokonaleji, konáš-li je přece i při značných nesnázích. Nejsi však povinen jednat dokonaleji, nýbrž pouze nehřešit.
Neprozřetelné duše si někdy nahromadí v nerozumné horlivosti tolik modliteb a pobožností, že se jim modlitba stává skutečným břemenem, dokonce někdy také překážkou, aby řádně plnily jiné, snad i důležité povinnosti. Typickým příkladem jsou matky, které se účastní mnoha duchovních aktivit, ale zanedbávají svoji rodinu. Vynecháme-li nebo zjednodušíme-li své pobožnosti a modlitby kvůli jiným povinnostem, není to hřích, ba, může to být i prostředkem k pokroku ve ctnosti a v pravé zbožnosti.
Zásada zní: Konejme raději méně modliteb, ale klidně a pořádně, než množství pobožností, které odbýváme jen chvatně a povrchně!
Nechuť k modlitbě
Nechuť k modlitbě u dobrých a zbožných duší nebývá hříchem, pokud se jí duše nepoddává. Může se však stát zdrojem a příčinou nedokonalostí či všedních hříchů, pochází-li tato nechuť z duchovní lenosti nebo vlažnosti, a pokud kvůli ní vynecháváme modlitby. Velmi důležitým pravidlem v této záležitosti je toto:
Konej vždy obvyklé modlitby a pobožnosti, i když tě netěší nebo se ti přímo protiví.
Kdo se modlí pouze tehdy, když se mu chce a pokud ho modlitba těší, a nevytrvá v ní také při nechuti, nedosáhne nikdy důkladně ctnosti zbožnosti. Máme-li při modlitbě hojnou útěchu, můžeme se zajisté modlitbě věnovat více, pokud tím netrpí naše povinnosti. Nechuť a omrzelost však nepovažujeme za rozumnou příčinu, abychom zkracovali své obvyklé modlitby. Nikdy pro ni nezanechávejme obvyklé míry, spíše modlitbu prodlužme, abychom nechuť tím důkladněji zdolali.
Kolik duší začalo duchovní život slibně, modlily se, četly v duchovních knihách, přistupovaly často ke stolu Páně a konaly mnoho pobožností, avšak tehdy, pokud při tom pociťovaly útěchu a sladkost. To je součástí počátečního nadšení a je to v pořádku. Nesmíme si však v žádném případě myslet, že tento stav bude trvat stále. Proto se nesmíme divit, že se útěcha a vznešené pocity při modlitbě ztratí, a už vůbec nesmíme považovat tuto ztrátu za chybu nebo dokonce hřích. Ty mohou nastat až tehdy, pokud by člověk v tomto stavu zanechal duchovního života, odpadl od víry atd.
Mnohé duše, jakmile je Bůh počal zkoušet omrzelostí a opuštěností, zanechávaly zbožnosti, ochabovaly v dobrém a zanedbávaly duchovní život, ano mluvily o zbožnosti snad i pohrdavě. Bděme, aby tomu tak nebylo u nás, a vytrvejme v modlitbě!
Je třeba mít na paměti, co říkával svatý Jan Maria Vianney: »Když nezakoušíme útěchu, sloužíme Bohu kvůli němu, když ji pociťujeme, riskujeme, že budeme Bohu sloužit kvůli sobě!«
Máme-li
nechuť k modlitbě, nedovedeme se modlit zbožně, někdy ani
pozorně. To
nevadí!
Stačí, říkáme-li modlitby vždy uctivě a trpělivě; nic
víc po nás Bůh ve vnitřní opuštěnosti ani nežádá. Taková
modlitba je často záslužnější
a duši více prospívá v
pokroku ve ctnosti než modlitba, v níž oplýváme útěchou a
zbožnými city: protože modlit se ve zbožném zápalu dovede i
duše, která se ve ctnosti necvičí, ale modlit se, když je to
těžké, ano téměř až protivné, a zůstat tak Bohu věrnou,
dovede jen duše ctnostná a Bohu vskutku oddaná.
Zde pouze připomínáme naučení katolického katechismu o modlitbě. Modlitba je každé zbožné pozvednutí mysli k Bohu. Nejedná se tedy pouze o rozhovor s Bohem, což si většina lidí mylně myslí, nýbrž o každé zbožné povznesení mysli k Bohu. Zbožné znamená k Bohu uctivé; to je oslava Boží, děkování, prosby. Jistě nelze za modlitbu považovat například rouhání, zlořečení nebo jiné podobné hříchy, kdy nešťastný hříšník sice také pozvedá mysl k Bohu, ale se zlým úmyslem.
Zpracováno podle knihy:
Josef Stork: Z duchovního života