4/2022

OBSAH

Úvod 2

Věrouka Boží všudypřítomnost 3

Mravouka Těžký a lehký hřích 7

Dějiny Církve Rozšíření křesťanství v prvních staletích 11

Desatero Božích přikázání V jednoho Boha věřit budeš, pokračování Křesťanská láska k sobě a k bližním 15

Svátosti Účinná znamení milosti 19

Liturgika Světlo v liturgii 22

O milosti Boží Milosti pomáhající 25

Odpustky 27

Kázání na aktuální téma 28

Katecheta vypravuje 31

Z farní historie 33

Adventní a vánoční příloha 34

Úvod

V minulém čísle našeho časopisu jsme v rámci pokračování rozboru 1. Božího přikázání přinesli pojednání o křesťanské lásce, zatím pouze se zřetelem na lásku k Bohu. Tentokrát pojednání pokračuje rozborem křesťanské lásky k sobě a také k bližním. O lásce k nepřátelům bude pojednáno, dá-li Pán Bůh, v příštím čísle.
V pojednání o liturgii se po přehledu jednotlivých úkonů začneme zaměřovat na věci a předměty. Začneme světlem v bohoslužbě.

V našem zamyšlení nad milostí se vracíme k jejímu působení a po milosti posvěcující (viz č. 2) předkládáme také pojednání o působení milosti pomáhající. Protože období, na které je toto číslo vydáno, zahrnuje dušičkový oktáv, přinášíme kromě kázání na toto téma také přehled o odpustcích. Vzhledem k tomu, že se blíží vánoční slavnost, je k tomuto číslu připojena také krátká adventní a vánoční příloha.

Redakce


Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži

vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Boží všudypřítomnost

Mnohokrát lidé říkají v souvislosti s Boží všudypřítomností: »Proč musím chodit do kostela, když je Bůh všude?« Tato slova jsou projevem velké neznalosti. A vhodnou otázkou na takovéto tvrzení je (a byla by jistě zajímavá reakce), zda lidé chodí například do kina nebo do hospody za Pánem Bohem, když je tam také přítomen? Další možnou otázkou je, proč tedy lidé všude neklekají, když je Pán Bůh všudypřítomný, proč poklekají pouze v kostele?

Ukážeme si, jak pošetilá a nemoudrá jsou podobná vyjádření, která spíše hovoří o špatné vůli člověka, než o jeho touze a snaze po setkání s Pánem Bohem. Každé takové tvrzení mylně staví na jedné Boží vlastnosti, ale zcela pomíjí vlastnosti ostatní. Z toho pak vznikají mylné názory a praktiky, a to vše podle hesla: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody...

Přirozená přítomnost

Bůh je přítomen ve svých tvorech (tedy v každé bytosti) všemi obvyklými přirozenými způsoby známými z běžného života. Bůh na tvory myslí, působí v nich a je v nich přítomen svojí podstatou. Tím se ovšem Bůh nestává tou konkrétní věcí.

Bůh jakožto Život sám dává podíl na životě, umožňuje tedy tvorům existovat, ale sám se nestává tím konkrétním tvorem, ani tím nedochází ke zbožštění tvorů. To by byl blud pantheismu, který kromě toho, že je to bludná nauka, je také pořádným nesmyslem. Pokud by byl pantheismus reálný, pak bychom se museli klanět každé kytičce, každému broučkovi a podobně, prostě bychom museli všemu prokazovat božskou úctu a na druhou stranu by všechno muselo prokazovat božskou úctu nám. No a to už je absolutní nesmysl a čisté pohanství.

Bůh je přítomný v každé věci, ale On sám není tou věcí.

Bůh je svojí podstatou přítomen ve všech věcech, i ve stvořených duchových bytostech (andělé, démoni, lidské duše), jakožto bezprostřední příčina jejich existence. (O Bohu jakožto první příčině viz č. 2, str. 3).

Bůh naplňuje svojí podstatou celý stvořený prostor a každou jeho část, ale sám nemůže být žádným prostorem nijak omezen. Bůh je přece Tvůrce veškerého prostoru, nemůže být proto omezen tím, co sám stvořil.

Boží všudypřítomnost proto spočívá v tom, že Bůh jakožto Plnost Života dává existenci ostatním bytostem. Bůh jakožto Život sám také udržuje existenci všech tvorů. Boží všudypřítomnost tedy znamená, že každá věc, která skutečně existuje, je v této své existenci udržována Bohem. Boží všudypřítomnost tedy umožňuje existenci tvorů.

Boží všudypřítomnost je vyčerpávající (repletivní), to znamená, že celá božská podstata vyplňuje celý stvořený prostor i každou jeho část. Je to logické, když si uvědomíme, že Boží podstatou je plnost Života, plnost Bytí. Aby jakákoli věc mohla být, musí v ní v tu chvíli a na tom místě být Bůh svojí podstatou přítomen a dát té bytosti každou další vteřinu její existence.

My lidé, když jsme někde přítomni, tak prostor, například místnost, nevyplňujeme zcela, nesedíme na celém gauči. A ani když gauč zalehneme, tak naše přítomnost na něm není plná, protože my nedáváme tomu gauči existenci. Naopak Pán Bůh je v a na celém gauči, ale není tím gaučem. On vyplňuje všechna místa plně a dává účast na bytí všemu, co je. Apoštol Pavel jasně říká,      že v Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme (Sk 17, 27-28).

Shrnuto: Boží všudypřítomnost neznamená, že se něco stalo Bohem, nebo že se Bůh smrsknul do té které věci, nýbrž jedná se o zajišťování existence všeho, co opravdu je. Takto je Bůh přítomný také v pekle, ale ďáblové z toho nic dobrého nemají, jen tu existenci. Naopak je to pro ně zdrojem velkého trápení.

Nadpřirozená přítomnost

Zatímco přirozená přítomnost Boží je všude a působí, že každá věc je tou věcí, kterou má být, jak odpovídá její přirozenosti, tak nadpřirozená přítomnost je již něco zcela jiného. Tato přítomnost je vyšší, avšak přirozenou přítomnost Boží předpokládá.

Nadpřirozená přítomnost není repletivní (ve všem a zcela), nýbrž je již vázána na konkrétní místo nebo konkrétní osobu. Tato přítomnost Boží ve světě tedy není všudypřítomností.

To se týká například přebývání v duši skrze milost Boží posvěcující.

V nás, v naší duši je jistě Bůh přítomen také přirozenou přítomností, aby naše duše mohla vůbec být, ale tato přítomnost nestačí ke spáse. Milost Boží posvěcující dává lidské duši účast na Boží přirozenosti, jedná se tedy o pozvednutí duše k Bohu, který ji přesahuje. Nejedná se již pouze o darování existence.

Zatímco darování existence musí být permanentní, neustále musí Bůh podkládat naši existenci (čemu nedá život, to přestane existovat), posvěcení naproti tomu spočívá v jednotlivých úkonech. Milost jsme přijali na křtu a stav posvěcení trvá dál. Každým přijetím svátostí pak milost dále rozmnožujeme. To znamená, že nadpřirozená přítomnost v člověku může (vlastně musí) růst, naopak přirozená přítomnost je stále stejná a udržuje přirozenou existenci všech věcí.

Nadpřirozenou přítomnost můžeme ztratit (Pán Bůh nás toho chraň), ale ztratit přirozenou Boží přítomnost by znamenalo přestat existovat. Bytost by skončila v nicotě. Takto ale Bůh nejedná. Co stvořil, o to se stará - dává tomu každou vteřinu existence.

Výjimky jsou ovšem možné.

Pán Bůh skutečně někdy přestane dávat podíl na bytí a dotyčná věc zanikne. Takovou výjimkou jsou například zázračná uzdravení. Pokud je v těle zázračně obnovena nemocná tkáň a je najednou úplně zdravá, znamená to, že vše špatné zmizelo, bylo uvedeno do nicoty. Bůh jakožto Život sám nedal těm nemocným částem organismu další existenci a ony prostě a jednoduše přestaly existovat, nejsou. Na jejich místo pak Bůh tvoří zdravou část těla.

                                          Dalším způsobem nadpřirozené přítomnosti je přebývání Pána Boha v Nejsvětější Svátosti.

Zde se nachází odpověď pro všechny ty, kteří »hledají« Boha v přírodě nebo kdovíkde jinde. Nikde na světě není Bůh tak přítomen jako v Nejsvětější Svátosti. Pokud by v kostele Pán Ježíš v Eucharistii nebyl, pak je Boží přítomnost v kostele pouze přirozená, všeobecná jako kdekoli jinde. Místo je jistě posvěcené, to ano, ale nic víc. Avšak v Nejsvětější Svátosti je Pán Ježíš přítomen osobně, reálně se svým tělem, duší i se svým Božstvím. Proto je tato přítomnost ve světě zcela jedinečná, a z toho důvodu je pro nás nenahraditelná.

Když si vezmeme efekt hledání Boha například v přírodě, člověk se tam může cítit dobře, může tím být nasměrován k Pánu Bohu, ale pouze po přirozené stránce. Krása přírody je tzv. vnější milost. Ta nasměruje k dobru, ke kráse, případně
k Bohu, ale nedává posvěcení. Proto je pouhé chození do přírody pro spásu zcela nedostačující a nikdy nenahradí setkání s Pánem Bohem v kostele. (O vnější milosti viz č. 3. str. 26).

Naopak z Boží přítomnosti v Nejsvětější Svátosti lze získat posvěcení, tedy milosti nezbytně potřebné ke spáse. Dalším důvodem pro nutnost přicházení k Pánu Bohu do kostela je obřad mše svaté. Nic vznešenějšího není, co bychom mohli Pánu Bohu nabídnout jako projev díků, úcty, a není nic vzácnějšího, čím bychom mohli podpořit naše prosby.

V lese se modlím sám, úplně sám, maximálně se tam může modlit několik lidí společně, ale v kostele při mši svaté se jedná o činnost celé Církve, tedy Pána Ježíše jakožto Hlavy Církve a všech, kdo jsou s ním spojeni. V lese jsem spojen akorát tak s veverkama a podobně, ale v kostele s celou Církví, s Pánem Ježíšem, s Pannou Marií, se svatými i s celou Církví na zemi.

Další pro nás zcela nadpřirozená Boží přítomnost je v nebi.

Zde je zásadní rozdíl v tom, že v nebi již není Bůh přítomný v člověku, nýbrž člověk je přítomen v Bohu. Na zemi získává člověk skrze posvěcující milost účast na Boží přirozenosti, v nebi již Boha dosáhl.

zpracováno podle skript:

Václav Wolf, De Deo uno, O Bohu jednom

s využitím přednášek téhož váženého pana profesora

Mravouka

Těžký a lehký hřích

Nejdůležitější rozdělení hříchů v mravouce je rozlišení na hříchy smrtelné a všední. Základ pro toto rozlišení je v Písmu svatém, které mluví o hříších, které vylučují
z Božího království a zasluhují si věčné tresty (Mt. 5,22; Mt 25,41; 1Kor 6,9; Gal 5,19; Řím 6,23). Písmo svaté však zná také takové hříchy, kterých se dopouštějí
i spravedliví, a přitom zůstávají nadále v milosti Boží a členy Božího království (Mt 23,24; Lk 6,42; Jak 3,2). Existence tohoto dvojího druhu hříchů, které jsou od sebe nesmírně odlišné, je obsahem Božího zjevení, a proto také předmětem víry.

Úkolem mravouky je ukázat, v čem spočívá podstatný rozdíl mezi smrtelným
a všedním hříchem, co je hřích smrtelný a co je hřích všední. Už sama jména nám mnoho napovídají. Těžký hřích je právem nazýván smrtelným, protože je smrtí nadpřirozeného života duše. Olupuje duši o milost spojení s Bohem, protože dokonale odvrací od Boha, a proto je jeho následkem věčné zavržení. Všední hřích, jak jméno praví, je něčím »běžným«. Patří takřka k všednímu životu člověka. Nezbavuje člověka nadpřirozeného spojení s Bohem, a proto si nezasluhuje věčný trest. To by odporovalo Boží spravedlnosti.

K pochopení rozdílu mezi smrtelným a všedním hříchem je však třeba sestoupit hlouběji a uvažovat se sv. Tomášem o hříchu jako o porušení mravního řádu. Každý hřích je nějaká nezřízenost, vypadnutí z náležitého řádu, který vede k cíli. Zde také musíme hledat vlastní rozdíl mezi smrtelným a všedním hříchem. Řád může být porušen dvojím způsobem: buď zcela, a to tím, že se odstraní princip řádu
a pak nastane naprosté porušení řádu. Nebo tím, že princip řádu sice zůstane nedotčen, ale vznikne porucha v některých vztazích k tomuto principu. I v tělesném životě máme něco podobného. Odstraní-li se princip života - duše - nastává smrt. Je-li porušen například pouze oběh krve, nastává sice nemoc, ale člověk žije.

Principem celého mravního řádu je poslední cíl a tím je pro člověka Bůh. Jestliže je porušen soulad mezi duší a Bohem, nebo jinými slovy, postaví-li člověk na místo Boha, který je posledním cílem, nový cíl, učiní-li si bohem sebe samého nebo jinou milovanou věc, nastává celkové rozdělení mezi Bohem
a člověkem. To je těžký hřích, kterým se člověk dokonale přikloní k tvoru tím, že se odkloní od svého Tvůrce. Jak v těžkém, tak také v lehkém hříchu je jisté nenáležité přiklonění se k tvorům. Těžkým hříchem však člověk přilne ke stvořené věci tak dokonale, jako by byla jeho posledním cílem, a proto v té chvíli, kdy se spojí dokonale se stvořeným cílem, odvrací se od cíle nestvořeného.

Všedním hříchem se člověk rovněž nesprávně přiklání k tvorům, ale nikoliv jako k poslednímu cíli. Všední hřích je skutek, kterým člověk sice nemůže směřovat
k Bohu, takže se tím zpožďuje na cestě k cíli (dělá různé okliky a objížďky), ale zůstává přitom ve spojení s posledním cílem, s Pánem Bohem. Pokud tedy zůstane nedotčen vztah k poslednímu cíli (k Bohu) a porušení řádu se týká pouze cesty k němu, nikoliv cíle samotného, pak hovoříme o všedním hříchu.


Smrtelným hříchem člověk jedná proti řádu cíle, to znamená proti řádu Božímu. Odmítá vše božské a svoji vůli i rozum dává do služeb zla. 

Všedním hříchem jedná člověk pouze mimo řád cíle, mimo Boží řád. To znamená, že nezřízeně lne k pozemským věcem. Skutky těžkého hříchu směřují člověka proti Bohu, skutky všedního hříchu nesměrují člověka proti Bohu, nýbrž člověk »pouze« nejde k Bohu, k němuž je povinen jít. Z toho plyne, že ani lehký hřích není věcí zanedbatelnou. Vzhledem ke hříchu proto neplatí: jednou znamená nikdy.


Smrtelný hřích

je největší neštěstí, které může člověka zde na zemi potkat. Vzhledem k Bohu je smrtelný hřích nejvyšším bezprávím, odvážnou neposlušností a odbojem, zároveň také největší nevděčností. Jestliže Bůh člověka stvořil, dal mu za poslední cíl sám sebe, zahrnul jej nesmírnými dary těla a ducha a dal mu zákon, který má pro něho být cestou k věčné blaženosti, pak je rozumně uvažujícím zcela jasné, že těžkým hříchem člověk odmítá Bohu poslušnost, a to zcela bezprávně; a skutek, kterým se člověk obrací proti Boží lásce, je hrozným nevděkem.

Pro člověka samotného je smrtelný hřích zradou na rozumu a největší pošetilostí, jaké se může dopustit, když pro chvilkové potěšení ztrácí dobrovolně nekonečné, věčné dobro. Smrtelný hřích je duchovní sebevraždou, protože zbavuje člověka nadpřirozeného života milosti a vrhá jej do temnoty věčného zavržení.

Abychom nějaký špatný skutek člověka mohli nazvat smrtelným hříchem, musí nastat tři podmínky:

1: předmět tohoto skutku musí být těžce zlý,

2: rozum si musí být plně vědom skutku a jeho zloby,

3: vůle musí plně souhlasit s jeho vykonáním.

Všechny tři podmínky musí být splněny zároveň, aby bylo možno hovořit o těžkém hříchu. Pokud například člověk až později dojde správného poznání o mravní kvalitě skutku, který vykonal, na hodnotě hříchu se tím zpětně již nic nemění. Člověk je ovšem povinen nést následky tohoto svého jednání.

Jestliže smrtelný hřích má tak žalostné následky, nelze tyto následky ukládat jako trest za jakýkoliv špatný skutek, nýbrž jen za ten, který je těžce hříšný ze strany předmětu (konkrétního skutku) a ze strany člověka dokonale uvědomělý
a dobrovolný. Jsou to právě tyto tři podmínky, které v praxi rozlišují smrtelný hřích od všedního.

K těžkému hříchu je třeba, aby byly splněny všechny tři podmínky současně; schází-li byť jen jedna, nelze mluvit o těžkém hříchu. Tak se stává, že skutek, který by byl ze strany předmětu těžkým hříchem, není jím proto, že scházelo plné vědomí nebo dokonalý souhlas. Vyvstávají-li mnohdy pochybnosti, zda spáchaný hřích byl smrtelný, je třeba uvážit, zda samotný skutek je věcí vážnou, a zda byl vykonán zcela vědomě a dobrovolně. První podmínka, tedy předmět skutku, se řídí slovy Písma, výroky učitelského úřadu Církve a úsudkem moudrých a zkušených. A proto není-li někomu samo sebou jasné, zda se v jeho případě jedná o smrtelný hřích ze strany předmětu, je třeba se obrátit na uvedené prameny.

Co se týká druhé a třetí podmínky, zde musí poznat každý sám, jestli jeho skutek byl dokonale uvědomělý a dobrovolný. Z toho  plyne nutnost konat závažné věci až po řádném uvažování a s jasnou vůlí.

Všední hřích

je nekonečně vzdálen od těžkého hříchu. Všední hřích je pouze jistým nepořádkem, který má člověk na své cestě k Bohu, není však odvrácením se od Boha jako hřích smrtelný. Je to jistá nezřízenost v užívání věcí pozemských, nebo nedokonalost
v užívání věcí nebeských (roztržitost při modlitbě...) Hřích v plném slova smyslu ruší spojení s Bohem, hřích všední nikoliv. Proto všední hřích není ani v pravém slova smyslu hříchem. Je hříchem pouze analogicky, jak praví sv. Tomáš.

Všední hříchy jsou trojího druhu:

1: Skutky týkající se předmětu, který je sám sebou věcí lehkou, jako například lež ze žertu.

2: Skutky, jejichž předmět je sice věcí vážnou, ale v daném případě materie hříchu nedosahuje té velikosti, která je nutná k těžkému hříchu. Krádež například je sama sebou hřích smrtelný. Jestliže však jde o věc nepatrnou, stává se hříchem pouze všedním.

3: Skutky, které by ze strany předmětu byly těžké, ale jsou lehké na základě omezení vůle - člověk nevykonal skutek zcela dobrovolně, nebo jej vykonal s nedostatečným poznáním (které sám nezavinil).

Nečisté myšlenky nebo touhy jsou samy sebou těžkým hříchem. Pokud jim člověk vytrvale odpírá, nejsou žádným hříchem. Jestliže je odpor spojen s nějakým nedokonalým svolením vůle, mluvíme o hříchu lehkém.

Tak jako se může stát těžký hřích lehkým, může se za jistých okolností stát objektivně všední hřích smrtelným. Okolnosti, které působí tuto změnu, jsou:

bludné svědomí, těžce hříšný cíl, dokonalé pohrdání a těžká škoda způsobená všedním hříchem.

Bludné svědomí pokládá často lehkou věc za těžkou. Jestliže člověk jedná veden takovýmto svědomím a učiní věc, kterou pokládá za těžký hřích, i když je to věc objektivně nepatrná, hřeší těžce. Je ve skutečnosti v takové dispozici, že by ji vykonal, i kdyby byla objektivně těžká.

Cíl specifikuje lidské skutky. Jaký je cíl, takový je skutek. Dobrý cíl sice nemůže změnit špatný skutek na dobrý (účel nesvětí prostředky - nelze mravním zlem usilovat o dobro), ale špatný cíl může zkazit dobrý skutek nebo skutek špatný učinit ještě horším. Lež je sama sebou hřích všední. Jestliže však někdo lže, aby těžce uškodil druhému, stává se také lež smrtelným hříchem. Podobně může dokonalé pohrdání učinit z objektivně lehkého hříchu těžký. Přestoupení příkazu představeného nebývá těžkým hříchem, nejde-li o věc, která sama sebou zavazuje tímto způsobem. Jestliže však je přestoupení příkazu spojeno s těžkým pohrdáním jak příkazem samotným, tak tím, kdo jej dal, stává se z všedního hříchu těžký.

Těžká škoda, ať hmotná nebo mravní, která plyne z všedního hříchu a která byla předvídána, změní ráz skutku. Zvědavost je jistě sama sebou všední hřích. Čte-li však někdo ze zvědavosti knihy značně erotické a tím se vydává v blízké nebezpečí těžkého hříchu, a to všechno předvídá, přestává u něj být zvědavost všedním hříchem a stává se těžkým.

Největší nebezpečí všedního hříchu však spočívá v tom, že připravuje na hřích těžký. Zběhlost roste opakováním úkonů. A to nejen zběhlost v dobrém, nýbrž také ve zlém. »A tak hřeší-li někdo mnohokrát všedně, uzpůsobí se ke smrtelnému hříchu,« praví sv. Tomáš. Člověk se může naučit hřešit tak, jako se může naučit čemukoliv jinému. Malíř není ihned velkým umělcem a hudebník není ihned virtuosem; a hříšník nebývá ihned velkým hříšníkem. »Kdo totiž hřeší všedně, opomíjí jistý řád,« praví dále sv. Tomáš. »A z toho, že si zvyká nepodřídit svou vůli v menším povinnému řádu, je uzpůsobován k tomu, že svou vůli také nepodřídí řádu posledního cíle, když zvolí to, co je smrtelným hříchem.«

Zpracováno podle knihy:

Reginald Maria Dacík: Mravouka

Dějiny Církve

Rozšíření křesťanství v prvních stoletích

Neúnavnou činností apoštolů, zvláště sv. Pavla, a jejich pomocníků zapustilo křesťanství pevné kořeny již v době apoštolské ve většině provincií římské říše. Do ostatních provincií se rozšířilo zanedlouho potom. Ve větších městech vznikly záhy velké křesťanské obce. Na začátku století 4. bylo již křesťanství rozšířeno ve všech třech tehdy známých světadílech a mělo své vyznavače ve všech stavech.

O velkém rozšíření náboženství Kristova v prvních třech stoletích nám podávají svědectví nejen církevní spisovatelé, jako sv. Justin (Dialog s Tryfonem), sv. Irenej (Proti herezím) a Tertullian (Apologie), nýbrž také pohanští spisovatelé jako Tacitus a Plinius, a také odpůrci křesťanství, jako Celsus a Lucian ze Samosaty a další odpůrci či bludaři, kterých bylo již v té době poměrně mnoho. Jakkoli píší o Církvi negativně, z hlediska historie je jejich svědectví velmi důležité. Jednak proto, že doplňují informace obsažené v křesťanských spisech, a také proto, že jejich svědectví jakožto odpůrců nelze vyvrátit. Jako nepřátelé Církve by jistě nepsali nic pozitivního, zatímco oni potvrzují rozšíření křesťanství po celém tehdy známém světě.

Křesťanství nemělo své přívržence pouze v nižších třídách obyvatelstva, mezi chudými a nevzdělanými, nýbrž také v nejvyšších stavech a třídách společnosti. Již sv. Pavel mluví o křesťanech, »kteří jsou z domu císařova« (Filip. 4,22). Svatý Irenej zná křesťany, »kteří jsou na dvoře císařském« (Proti herezím IV, 30). Dionysius Alexandrinský nazývá dvůr císaře Valeriana (253-260) »takřka obcí Boží.« Diokletian (284-305) měl mezi svými dvořany četné křesťany, dokonce i jeho manželka Prisca a dcera Valéria vyznávaly víru Kristovu. Totéž dosvědčuje křesťanská literatura tohoto období.

Ve shromáždění křesťanů bylo ovšem více chudých a otroků, než vznešených lidí a učenců. Je třeba si však uvědomit, jak malý byl v oné době počet vzdělanců oproti vrstvám nevzdělaných, - pouze asi půl procenta římského obyvatelstva náleželo ke stavům vyšším. Nelze se tedy domnívat, že křesťanství bylo záležitostí pouze nižších vrstev obyvatelstva.

Máme-li na zřeteli jednotlivé země, vidíme, že se křesťanství rozšířilo ve veliké míře především v kolébce křesťanství, v Asii. Vedle hlavní křesťanské obce v Antiochii zde byly kvetoucí církve v Aelia Capitolina, v Caesareji, v Seleucii, v Cyru, Samosatě. Záhy proniklo Evangelium ze Sýrie a Palestiny také do sousedních zemí. V Edesse panoval již kolem r. 180 křesťanský kníže Abgar Bar Manu, na jehož mincích se vyskytuje znamení kříže. Zde se také setkáváme již s vlastními křesťanskými chrámy kolem roku 200. Z Edessy proniklo křesťanství do zemí dále na východ, do Arménie, kde již v druhém století byly křesťanské obce, do Mezopotámie a do Persie. Seleucie na Tigridu se stala v této zemi hlavní křesťanskou obcí a křesťané, pokud byli v říši římské pronásledováni, se zde těšili ochraně.

Podobně v Arábii přinášelo ovoce símě zaseté apoštolem Pavlem (Gal. I. 17). Origenes sem přišel dvakrát na synody a jednou byl náčelníkem arabským povolán, aby jej o křesťanství poučil. Také v Indii bylo dle podání hlásáno Evangelium apoštolem Tomášem. Křesťané této země se proto nazývají kře­sťany Tomášovými. Zvláště veliký počet křesťanů byl v Malé Asii. Kromě mnohých církví apoštolského původu povstaly četné jiné obce. O velkém počtu křesťanů v Bithynii mluví již císařský místodržitel Plinius na začátku 2. stol.; o Pontu totéž dosvědčuje Lucian. Podobně tomu bylo také v jiných provinciích.

Značné rozšíření křesťanství nastalo brzy také v Africe, především v Egyptě, kde již v době apoštolské byla sv. Markem založena církev alexandrijská, která se stala hlavou egyptských místních církví. Od konce 2. století kvetla v Alexandrii proslulá katechetická škola. Ke konci třetího století a na začátku čtvrtého bylo v Egyptě již okolo 100 biskupství, jak ukazuje synoda alexandrijská konaná roku 320 (nebo 321). Z Alexandrie pronikalo křesťanství na jih do Thebaidy, stejně tak i na východ do Arábie a na západ do Kyrenaiky. Nikoli pouze židovské, nýbrž i řecké kruhy je přijímaly a v první polovině 3. století nebo snad i na konci 2. bylo Písmo sv. Nového zákona přeloženo do koptského jazyka.

Do západní Afriky byla křesťanská víra přinesena přes moře z Říma a z východu. Karthago se stalo hlavní křesťanskou obcí; odtud se rozšířilo křesťanství do Numidie a Mauretanie. O tom, že také zde byl již veliký počet křesťanů, svědčí Tertullian, který prohlašuje k náměstku Skapulovi, že v tamějších městech křesťané tvoří téměř většinu, a že kdyby mělo být provedeno pronásledování, Karthago by muselo být zdecimováno. Na sněmech konaných v polovici století 3. v záležitosti padlých křesťanů a křtu udělovaného kacíři se shromáždilo nejméně 80 až 90 biskupů.

V Evropě byla největší a nejpřednější křesťanská obec v Římě, založená sv. Petrem a záhy měla své členy také mezi nejvyššími stavy. Její velikost dosvědčuje Tacitus, podle něhož za pronásledování Neronova (54-68) množství křesťanů zemřelo mučednickou smrtí; dále papež Kornelius, jenž ve svém listě k Fabiovi Antiochenskému kolem r. 250 mluví o nesmírném počtu římských křesťanů, nad nimiž duchovní správu vykonává 46 kněží a asi 100 jiných kleriků.

Z Říma se rozšířilo křesťanství do jiných italských měst. Toto rozšíření bylo značné, jak plyne z toho, že na římské synodě za papeže Kornélia (r. 253) bylo již přítomno 60 italských biskupů. Záhy bylo také zaseto símě nové víry v Galii, k čemuž přispěly čilé obchodní styky mezi Malou Asií a jižní Gallií. Kolem r. 177 se dovídáme o kvetoucích obcích křesťanských v Lyonu a ve Vienně ze zprávy, kterou posílají tyto obce církvím v Asii a Frýgii o těžkém pronásledování za Marka Aurela. Na synodě arelatské r. 314 již bylo přítomno asi 33 biskupů z Gallie.

Ve Španělsku bylo hlásáno Evangelium již sv. Pavlem. Po dlouhou dobu však o křesťanství v této zemi nevíme nic konkrétnějšího. Irenaeus a Tertullian mluví sice o křesťanských obcích; konkrétní zprávy máme však teprve z poloviny 3. století. Za Diokletiana (284-305) dosáhli i zde někteří křesťané mučednické koruny. Na synodě v Elvíře kol. r. 300 bylo přítomno již 19 španělských biskupů a sotva byly všecky obce křesťanské zastoupeny.

Také v Německu, a to především na levém břehu Rýna bylo dle zprávy sv. Irenaea šířeno křesťanství již ve 3. století. Velmi staré jsou křesťanské obce v Mohuči, Trevíru, Kolíně, v Metách. Na synodě arelatské v roce 314 byli přítomni Maternus, biskup kolínský, a Agroecius, biskup trevírský. Do podunajských zemí se křesťanství dostalo záhy po začátku římského panství v těchto krajinách. Přiná­šeno bylo hlavně křesťanskými vojáky a uprchlíky.

V Dalmacii působil žák sv. Pavla Titus (2. Tim. 4, 10); nálezy na starokřesťanském hřbitově v Saloně dosvědčují, že již ve 2. století tam byla křesťanská obec. Dosti brzy se také šířilo křesťanství v Británii, jejíž jižní část byla pod římskou vládou. Za pronásledování Diokletiánova podstoupili zde někteří kněží i laici mučednickou smrt. Na synodě v Arelatu r. 314 byli z Británie přítomni biskup yorský, londýnský a lincolnský.

Jakkoli bylo velké rozšíření křesťanství v prvních třech stoletích, o hlasatelích Evangelia se nám dochovaly jen velmi kusé zprávy. Příčinu toho je třeba hledat v tom, že se křesťanství šířilo v tichosti, a že se každý křesťan více méně účastnil horlivě misionářského díla. Křesťanští vojáci, řemeslníci a otroci, ano i ženy se přičiňovali o obrácení pohanů stejně jako křesťanští kupci, úředníci a filosofové. Kromě toho podle svědectví Origenova a Eusebiova mnozí křesťané prodali svoje jmění a šíření víry se stalo jejich životním úkolem.

Příčiny rychlého rozšíření křesťanství

Příčiny tohoto zázračně rychlého rozšíření nutno hledat z části v křesťanství samém (příčiny vnitřní), z části v tehdejších vnějších okolnostech. K prvním příčinám náleží: 1. Božský původ, vnitřní síla a vznešenost pravdy křesťanské, která převyšuje všechnu moudrost světa a dává odpověď na nejdůležitější otázky, o jejichž rozřešení až do té doby lidský duch marně usiloval: na otázky o Bohu a člověku, o poměru člověka k Bohu, o nesmrtelnosti duše, o odměně a o trestu a j. A proto také křesťanství získalo mnohé, kteří se před tím, ovšem marně, snažili pravdu najít ve filosofii, jako Justin, Klement Alexandrinský atd. Kromě toho křesťanská nauka byla všem srozumitelná a v první řadě přinášela útěchu a záchranu třídám pohrdaným od pohanstva, zvláště ženám, otrokům a chudým, hlásajíc, že všichni mají v Bohu společného Otce a před ním jsou si rovni. Proto také křesťanství nalézalo hned od počátku právě v těchto třídách nejvíce přívrženců.

Podobnou přitažlivost měla pro pohany také nauka o vykoupení. S tím se pojil příkladný život křesťanů, jejich čisté mravy a vznešené ctnosti, které jakožto odlesk jejich svaté víry byly pro pohanské okolí neustálým kázáním a také vzbuzovaly úctu a nelíčený obdiv všech šlechetnějších pohanů. Jejich čistota, jejich upřímná a obětavá vzájemná láska, dobročinnost, tichost a smířlivost, jejich náboženský heroismus, jenž je vedl k tomu, že s radostí a ochotně pečetili pravdu své víry i krví, zkrátka všechny jejich náboženské a sociální ctnosti přivedly mnohé z pohanů k přesvědčení o pravdě křesťanského náboženství.

Tento účinek výslovně dosvědčují spisovatelé, jako na př. Justin, Tertullian, Origenes a Laktantius. Stejně tak podporovaly šíření křesťanství četné zázraky, které Bůh činil skrze křesťany na potvrzení nové nauky, a které jistě každého ještě ne zcela zatvrzelého vybízely k vážné úvaze. Tento dar zázraků se v církvi projevoval v plné síle až do 3. století. Apologeté se dovolávají zejména zázračných uzdravení a vymítání zlých duchů jako skutečnosti, která se odehrávala denně před očima pohanů, a kterou oni nemohli popřít.

K těmto příčinám spočívajícím v samém křesťanství přistupovaly vnější příznivé okolnosti: 1. Pohanský polytheismus se svými nesmyslnými mythy a věštbami se nalézal v dobách, kdy křesťanství se šířilo, v úpadku. Vzdělanci neměli víru v bohy, dokonce i sám lid se jim posmíval. Na místo náboženství nastoupily rozličné filosofické systémy, které víru v bohy podrývaly ještě systematičtěji. Při tom zároveň vlivem styku se židy rostla naděje a touha po Vykupiteli, takže, když hlasatelé nové nauky vystoupili a dokazovali své božské poslání zázraky, mnozí z pohanů ji ochotně přijímali.

2. Vnější světové poměry byly Boží prozřetelností uspořádány tak, že Evangelium se mohlo šířit rychle. Mnohé národy stojící proti sobě nepřátelsky byly politicky sjednocené ve světové říši římské pod jedou vládou; všechny provincie byly s hlavním městem a mezi sebou v úzkém spojení, řecká a latinská řeč byly všude známy. Tím byly odstraněny hranice, které od sebe dělily jednotlivé národy a křesťanským misionářům tak byla poskytnuta možnost víru snadněji šířit.
Z hlavních měst provincií, kde byly zakládány křesťanské obce nejdříve, vnikalo křesťanství při čilém spojení s jinými městy provincie i do ostatních částí provincií
a zapouštělo v nich stále pevnější kořeny, také často díky podpoře v židovské diaspoře.

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour, Církevní dějiny obecné

Desatero Božích přikázání

V jednoho Boha věřit budeš (pokračování)

Křesťanská láska k sobě a k bližním

Pána Boha jsme povinni milovat nade všecko. Po Bohu pak první místo v lásce zabírá naše vlastní osoba (křesťanská sebeláska), a po nás pak bližní (křesťanská láska k bližním). Z příkazu Písma svatého »miluj bližního jako sebe« jasně vyplývá, že naše láska k bližním se nutně odvíjí od toho, jak máme rádi sebe - ale ne jako sobci, nýbrž jako ti, kdo sebe milují láskou křesťanskou.

Křesťanská láska k sobě

Láska k sobě je člověku vrozena a nebylo by nutné ji zvlášť přikazovat, protože každý člověk přirozeně miluje sebe sama a chce být šťastný a blažený. Avšak dle vůle Boží a řádu mravního se musí sebeláska opírat o lásku k Bohu. Máme milovat sebe, protože jsme stvořeni k Božímu obrazu, vykoupeni Kristovou Krví a určeni k nebeské blaženosti. Tímto se sebeláska stává křesťanskou sebeláskou a povyšuje se na ctnost, protože je součástí lásky k Bohu.

Nezřízená sebeláska se mění v sobectví, když myslí pouze na sebe a svůj prospěch, kterého chce dosáhnout za jakoukoli cenu, i kdyby tím byly porušeny povinnosti k Bohu a k bližnímu.

Člověk se skládá z duše a těla. Duše je mnohem cennější než tělo a duševní dobra jsou cennější než dobra tělesná. Prvním však a nejvyšším, dokonce je možno říci, že jediným skutečným dobrem, které můžeme a máme dosáhnout, je naše věčná blaženost. Proto také naší první a nejdůležitější povinností je péče o naši vlastní věčnou blaženost. Důrazně nás napomíná Spasitel (Mat. 16, 26): »Co je platno člověku, kdyby všechen svět získal, na duši své pak trpěl škodu? Nebo jakou dá člověk výměnu za duši svou?« Naše věčná blaženost je naším životním cílem, jehož s milostí Boží máme dosáhnout, jediné pravé dobro; právě tak jako peklo a trvalé odloučení od Boha je nejen nejvyšší, nýbrž vlastně jediné pravé zlo, které člověka může potkat. Proto neexistuje žádný důvod, který by umožňoval nebo dokonce přikazoval vzdát se nároku na věčnou blaženost a dopouštět se hříchu nebo mařit svou věčnou blaženost.

Proto nemá jakoukoli platnost závazek nebo třeba i přísahou stvrzený slib, že se nebudeme zpovídat, nebo že umírajíce nedáme se svatými svátostmi zaopatřit, nebo že se dopustíme toho či onoho hříchu atd. Podle úmyslu, s jakým byl tento slib vykonán, by se však jednalo o hřích, který by při plném vědomí a zcela dobrovolně učiněný byl hříchem těžkým. Což je ovšem v přímém rozporu s naší spásou, protože to odporuje křesťanské lásce k Bohu i k sobě. Nemůžeme tedy poslechnout příkaz, zákon nebo jakékoli jiné nařízení, které by bylo v rozporu s naší spásou.

Nařízení Boží směřují k naší spáse, zatímco nařízení tohoto světa naše spása nezajímá. Proto tam, kde je rozpor mezi Božím a lidským zákonem, nejsme tímto lidským zákonem vázáni. Na nás je tedy dbát s pomocí Boží o vlastní spásu, s čímž je nutně spojen život podle Božího zákona, protože Pán Ježíš jasně říká »Kdo mě miluje, bude zachovávat má přikázání.« Tím, že milujeme Pána Boha, milujeme podle toho také sebe a z toho obojího pak plyne také naše láska k bližním.

Láska k bližním

Po Bohu a své vlastní osobě jsme také povinni milovat bližního. Bližním je nám každý člověk. Tuto povinnost nám ukládá již sám přirozený zákon, protože ostatní lidé jsou stejně jako my stvořeni k obrazu Božímu, Krví Kristovou vykoupeni, a povoláni k věčné blaženosti. Ovšem také zjevený zákon nám ukládá tuto povinnost, neboť Bůh již ve Starém zákoně přikázal (III. Mojž. 11, 98): »Milovat budeš bližního svého jako sebe sama.«

První místo v naší lásce náleží tedy Bohu, po Bohu přicházíme my, po nás pak bližní, kterého máme podobným způsobem milovat, jako milujeme sebe. Bližního však máme milovat ne proto, že láska k němu se nám zamlouvá nebo nám prospívá, nýbrž pro Boha; a touto pohnutkou se stává naše láska křesťanskou láskou k bližnímu, když je částí lásky k Bohu.

Milovat máme všechny lidi, nikoho z lásky přímo nevylučovat, neboť všichni lidé jsou nám bližní. Tím se však nežádá, abychom všechny lidi milovali stejnou mírou, to ani není možné. Je přirozené, že více milujeme ty osoby, které nám stojí blíže díky svazku rodinnému, příbuzenskému, přátelskému a podobně, než osoby, které jsou nám vzdálenější.

Příkaz lásky k bližnímu nám ukládá, abychom bližního milovali:

1. láskou citovou, 2. láskou účinnou.

Když milujeme bližního láskou citovou, přejeme mu, aby se mu dobře vedlo zde na zemi a aby na onom světě došel svého cíle. Láska citová je jádrem lásky, samotná však nestačí, pokud se k ní nepojí láska účinná.

Bližního milujeme účinnou láskou, pokud mu pomáháme podle možnosti v jeho potřebách a tísních.

Příkaz citové lásky nás zavazuje vždy a všude.

Příkaz účinné lásky zavazuje jen za určitých okolností:

1. bližní se nachází ve svrchované nebo alespoň vážné tísni,

2. a my mu můžeme přispět buď bez škody a bez obtíže, nebo alespoň se škodou nebo obtíží poměrně menší, než je tíseň bližního.

Příkaz pomoci však nezavazuje, pokud je tíseň bližního nepatrná, takže sám si může pohodlně pomoci (lenost neomlouvá), nebo je-li jeho tíseň sice vážná nebo snad také svrchovaná, ale nemůžeme mu pomoci jinak, než že utrpíme škodu nebo obtíž poměrně stejnou s jeho tísní, nebo snad ještě větší.

Pomoci bližnímu za takových okolností je pouze radou lásky k bližnímu.

Nejedná se o povinnost, a proto z takové situace neplyne hříšné jednání.

Kdyby někdo chtěl bližnímu v nepatrné tísni pomoci nepoměrně větší obětí, nejednal by správně, nýbrž by hřešil proti lásce k sobě. Důvodem je to, že nás láska zavazuje sice k pomoci bližnímu, avšak tam, kde je láska k bližnímu ve sporus křesťanskou láskou k sobě, má přednost láska k sobě, protože nejbližším je každý sám sobě.

Příklady:

Pokud se umírající nachází v nebezpečí ztráty věčné spásy a můžeme mu pomoci, aby zachránil duši, jsme povinni to učinit, i kdybychom měli obětovat život, zdraví nebo jmění; nejsme však povinni (a nesmíme) sami na své duši trpět, nemůžu sám zhřešit.

Nachází-li se bližní v nebezpečí smrti a máme možnost ho zachránit, jsme povinni tak učinit, i když tím utrpíme škodu na svém majetku; ale nejsme povinni vydávat sebe sama v nebezpečí smrti. Vydávat sama sebe v nebezpečí smrti na záchranu bližního je skutkem hrdinské lásky k bližnímu. Hrdinskou lásku k bližnímu ovšem nelze stanovit jako běžnou normu.

Nachází-li se bližní ve hmotné tísni nebo nedostatku a můžeme mu pohodlně pomoci, aniž bychom sami trpěli, jsme k tomu povinni; ale nejsme povinni vydávat pro jeho prospěch sebe ve stejnou nebo snad ještě větší tíseň. Nebrání se sice také tímto způsobem osvědčovat lásku k bližnímu, ale musí se tak dít rozumným způsobem; hřešil by, kdo by chtěl pomoci bližnímu v nějakém jeho nepatrném nepohodlí a sám by vydával v nebezpečí svůj život nebo své zdraví.

Pro praxi...

Příkazu lásky k bližnímu lidé velice málo rozumí, protože nevědí, co to je mít rád, a tak často v důsledku nemají rádi vlastně ani sami sebe. O lásce k bližním říkal blahé paměti otec biskup ThDr. Josef Koukl: »Láska k bližnímu by nebyla tak těžká, kdyby ten bližní nebyl tak blízko«. Ovšem otec biskup si to mohl dovolit říci, protože jeho biskupským heslem bylo: Bůh je láska; a on sám příkaz lásky k Bohu i k bližnímu důsledně naplňoval.

Mít rád, to znamená přát druhému štěstí, a když pro to mohu něco udělat, tak to také udělat. Nejedná se tedy o sladké city nebo něco podobného. Láska znamená přát druhému štěstí a k tomu dle možností napomáhat i za cenu osobních obětí. Ale štěstí není možné bez Boha. Nevěřte tomu, že bezbožníci jsou šťastní. Možná to předstírají, ale nejsou, protože ani nemohou být.

Jen v Bohu je pravé štěstí - skutečná blaženost - protože On je plnost Života se vší jeho krásou a se všemi dokonalostmi. A toto prožívat - to je štěstí. Pokud tedy mám někoho rád, tak mu toto přeji a k tomu také podle možností pomáhám. A zde není výmluva, že já pro něj nic udělat nemohu, on nic nechce, on to nepřijme. Možná, ale mohu se přece za jeho štěstí - za jeho spásu - modlit, postit, to mi nikdo nemůže zakázat, v tom mi nikdo nemůže zabránit. Takže já mohu pro spásu bližního, tedy pro jeho štěstí, vždycky něco udělat.

Vždy proto mohu prokázat bližnímu skutek lásky.

Tím odpadají oba extrémy, kdy v jednom si člověk vyčítá, že nenaplňuje příkaz lásky k bližnímu, když bližní odmítá nebo klade různé překážky, a druhý extrém, ve kterém člověk prohlašuje toto přikázání za nereálné.

Mezi lidmi je proto tak málo lásky, protože je mezi nimi tak málo zájmu o Pána Boha, o spásu, o nebe! Problém lásky k bližnímu skutečně nespočívá v tom, že bližní je tak blízko. Lidé milují velice často vlastně jen sami sebe. To samozřejmě není žádná skutečná láska, nýbrž klasické sobectví. Lidem nejde o štěstí druhých, ale o své chvilkové uspokojení různých potřeb a tužeb, a v tom ten bližní skutečně překáží. Ale i kdyby dokonce milovali druhé jako sebe, tak to bude stále nedostačující, protože chybí ten první předpoklad pro lásku k bližnímu, a to je láska k Bohu.

Lidé totiž nakonec také sami sebe mají málo rádi, protože o vlastní spásu neusilují, na nebe nemyslí, takže se vyhýbají i vlastnímu štěstí. Kdyby sami více směřovali
k nebi, tedy usilovali o Boží slávu a vlastní skutečné štěstí, tak také to štěstí budou přát a vyprošovat druhým. Nebeské štěstí si nemusíme závidět, tak jako si lidé závidí pomíjivé a často hříšné takzvané štěstí pozemské. Nebeské štěstí je účast na plnosti Života a tu nikdy nevyčerpáme, tam se vejdeme všichni - v nebi je místa dost. Nemusíme se bát, že se tam nevejdeme, musíme se ovšem bát, že bychom se tam vůbec nedostali. Jak říká apoštol Pavel: S bázní a třesením pracujte na vlastní spáse!!!

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál, Rukověť katolické mravouky

Svátosti

Účinná znamení milosti Boží

Toto označení je přesnou definicí svátostí.

Jiná označení jsou nedokonalá a nepřesná, působí uměle a jsou plodem snahy vymýšlet vymyšlené. Sem náleží označení typu: spásné setkání s Bohem. S Pánem Bohem se mohu ke své spáse setkat také jinde, v modlitbě a podobně, ale modlitba přece není svátost. Ještě horší je označení kardinála Kaspera, který nazývá svátosti jakýmsi zhuštěním přislibujícího Božího Slova. Definice označující svátosti jakožto účinná znamení milosti pochází již od svatého Augustina, není proto nijak nutné vymýšlet cokoli nového, navíc, jak je vidět, to nové je opravdu velmi málo hodnotné.

Svátosti udílejí milost, kterou obsahují. Protože je milosti ke spáse nezbytně potřeba, jsou také nezbytné její prostředky. Hrubě proto odporuje katolické nauce každá teorie i praxe, která význam svátostí a jejich hodné a časté přijímání jakkoli zlehčuje nebo dokonce odmítá.

Projdeme nyní jednotlivé části této definice.

Milost Boží

O milosti Boží jako takové je podrobně pojednáno zvlášť nejen v tomto čísle, nýbrž také v minulých (viz č. 3, str. 25, č. 2, str. 23). Připomeneme pouze, že milost posvěcující je nová, nadpřirozená kvalita duše, která uschopňuje člověka ke konání skutků záslužných pro nebe. Jedná se o duchové jsoucno, které Bůh stvoří a vtiskne lidské duši jako novou kvalitu. Milost pomáhající nám pomáhá k získání milosti posvěcující a v jejím uchování, milost posvěcující pak nám dává účast na Boží přirozenosti.

Znamení

Svátosti jsou vnějším znamením toho, co se smysly nedá postřehnout. Pokud je milost duchové jsoucno, není možné ji vidět. Svátost jakožto znamení je tedy vnější znak toho, co zprostředkovává.

Znamení mohou být přirozená, pokud tím samým, že jsou, ukazují na nějakou skutečnost. Sem náleží například kouř. Vidím kouř, třeba z velké dálky, ale nevidím oheň. Ovšem je přirozeným projevem ohně, že kouří. Takže i když nevidím oheň, kouř je přirozeným znamením toho, že tam někde něco hoří. V tomto smyslu svátosti znamením nejsou.

Znamení mohou být také smluvená. Jejich význam neplyne z přirozené dispozice, nýbrž z domluvených skutečností. Smluveným znamením je třeba dopravní značka, barva na semaforu atd. Z ničeho přirozeného neplyne to, že jezdíme na zelenou; vlaky jezdí klidně na bílou nebo žlutou, popřípadě na blikající červenou. A když vidíte na návěstidle svítit třeba čtyři znaky, tak to je najednou smluvených znamení... Stejně tak je smluveno používání těchto znamení. Z ničeho přirozeného neplyne, že se znaky na návěstidle čtou zespodu. Mohlo by to být klidně naopak. Prostě se na tom lidé takto dohodli.

Stejně tak mezi smluvená znamení náleží svátosti. Kristus Pán svátosti ustanovil, ale podoba obřadu, to už je smluvené znamení.

Účinná znamení

Svátosti jsou tedy smluvené znaky, smluvená znamení. Avšak každé smluvené znamení není účinné, to znamená, že sice ukáže na nějakou skutečnost, ale samo ji nezajistí. Typickým příkladem jsou opět dopravní značky nebo světla na semaforech a návěstidlech. Lidé se sice domluvili, že červená znamená stůj, ale sama barva auto nebo vlak nezastaví, a naopak zelená sama vlak nerozjede, je pouze smluveným znamením, že je možné jet.

Jiná smluvená znamení jsou zároveň účinná. Když dáte například na cyklostezku závoru jako smluvené znamení, že dál nebo tudy na kole ne, tak ta závora chudáka cyklistu celkem důsledně zastaví, pokud nezastavil sám. Právě k účinným znamením náleží svátosti, protože z ustanovení a mocí Pána Ježíše udělují milost Boží tomu, kdo svátost platně přijal.

Svátosti jsou tedy smluvená, účinná znamení neviditelné (ale skutečné) milosti Boží.

Nemůže se proto stát, že by milost Boží nebyla udělena, pokud bylo řádně vykonáno vnější svátostné znamení. To znamená obřad svátosti se vším, co k němu patří, alespoň v tom minimu, které je nutné k platnosti konkrétní svátosti.

S tím souvisí také účinnost svátostí.

Protože jsou svátosti účinnými znameními Boží milosti a jejich primárním udělovatelem je sám Pán Ježíš, pak svátosti působí tím samým, že byly vykonány; doslova z vykonaného díla - ex opere operato. Proto nemá na udělení svátosti vliv (naštěstí) subjektivní stav lidského udělovatele (jeho víra, mravy). Také hříšný kněz proto platně uděluje svátosti. Jeho hříšnost, i kdyby byl ve stavu těžkého hříchu bez milosti Boží, na platnost svátostí vliv nemá. Toto krásně rozvíjí již svatý Augustin, když říká: »Křtí Petr, křtí Kristus; křtí Pavel, křtí Kristus; křtí Jidáš, křtí Kristus.«

Svátosti nejsou magie!

Občas se stává, že si někdo plete účinnost svátostí s magickými úkony. Poprvé se tyto nesmysly objevily v díle luterána Melanchtona v roce 1530 a občas zaznívají dodnes. Jedná se naprostý nesmysl, protože působení magie a svátostí je zcela opačné.

V magii usiluje člověk různými lidskými úkony o to, aby vyšší síly podřídil své vůli, a těmito úkony nutí vyšší síly k zásahu. Ve svátostech naopak je hlavní udělovatel sám Pán Ježíš a lidský udělovatel působí jako jeho nástroj. Při svátostných úkonech jedná lidský udělovatel v osobě Kristově, což znamená, že Kristus sám koná skrze svého posvěceného služebníka dílo, které sám ustanovil. Lidský udělovatel svátosti nevnucuje Pánu Ježíši svoji vůli, nýbrž svoji vůli (úmysl udělit svátost - viz č. 3 str. 16) podřizuje vůli Pána Ježíše jakožto primárního udělovatele svátostí. V magii určuje člověk vyšším silám, co mají udělat, ve svátostech se člověk podřizuje Bohu tím, že pokorně přistupuje k úkonům, které Bůh ustanovil.

Zpracováno podle knihy:

Václav Wolf, Syntéza víry

Liturgika

Světlo v liturgii

První křesťané potřebovali světlo, když konali služby Boží po domech v noci (srv. Sk. ap. 20, 78). Stejně tak později v katakombách. Křesťané také zapalovali svíce před ostatky mučedníků na jejich hrobech. První svědectví o symbolickém významu užívání světla podává svatý Jeroným. Světec zná též zapalování svící před ostatky mučedníků, ale mluví především o symbolickém významu světla v liturgii: »Ve všech východních chrámech, když se čte Evangelium, se přinášejí svíce. Nikoli pouze k zahnání tmy, nýbrž jako projev radosti a úcty k Božímu slovu.« Původně světla nehořela přímo na oltáři, nýbrž lampy visely před oltářem, nad ním a mezi sloupy kolem oltáře. V presbytáři nebo před ním byly stavěny velké svícny (cereostata, candelabra).

Ze 13. století se dochovaly zprávy o věčném světle. Od té doby synody velmi často zdůrazňují povinnost, aby před Sanktissimem ve dne i v noci hořelo světlo, a hrozí církevními tresty, pokud by tato povinnost nebyla splněna. Také dnešní církevní zákoník ukládá tuto povinnost (kánon 940).

Přesnými liturgickými předpisy byl stanoven také počet svící při mši svaté. Při slavné mši svaté biskupa v jeho vlastní diecézi mělo na oltáři hořet 7 svící. Předpis byl dán se zřetelem na Apokalypsu (1, 12-13), kde 7 zlatých svícnů znamenalo sedm maloasijských obcí; obec znamená celou diecézi. Mezi svícny viděl sv. Jan Krista Pána, jehož hlavním representantem v diecézi je biskup.

Při všech slavných mších svatých a při tichých mších svatých coram Sanctissimo musí hořet nejméně 6 svící. Při výstavu Nejsvětější Svátosti bylo předepsáno nejméně 12 svící. Při méně slavných mších svatých a při zpívaných mších svatých za zesnulé stačí 4 svíce. Při tichých mších nemá být rozžato více než 2 svíce, i kdyby celebrant byl hodnostářem. Při farních mších svatých nebo při takových, které se slouží místo slavné nebo zpívané mše svaté, a při konventních mších svatých je dovoleno rozžehnout více svící než 2, když se obyčejně tyto mše svaté konají slavněji, například ranní mše svatá o nedělích a svátcích. Před vystavenými ostatky svatých mají na oltáři hořet 2 svíce. Beze světla není dovoleno sloužit mši svatou, kromě případu, když by světlo zhaslo až po proměňování a nebylo by možné je znovu rozsvítit.

Vzhledem k materiálu, ze kterého jsou svíce zhotoveny, Církev předpisovala, aby aspoň 2 svíce při mši svaté a paškál byly ze včelího vosku; ostatní svíce na oltáři mají být alespoň z větší části voskové. Jiné kostelní svíce mohou být ze stearínu, parafínu nebo loje.

Věčné světlo mělo být plněno olivovým olejem nebo voskem; popřípadě jiným rostlinným olejem. Věčné světlo se zapalovalo o velikonoční vigilii od nově posvěceného paškálu. Pokud bylo třeba vyměnit v lampě olej, zapálila se od lampy jiná svíce, od které se po doplnění oleje lampa opět rozsvítila. Celý rok tedy svítilo v kostele světlo rozsvícené na Bílou sobotu. Současné předpisy již nařizují pouze povinnost věčného světla, nikoli jeho kvalitu. Tak se postupně přešlo na světlo elektrické, které ovšem zcela ztrácí symboliku oběti, a tak zbývá už jen význam ukazující na přítomnost Krista Pána ve svatostánku. Věčné světlo stejně jako jiné vybavení kostela tak již přestalo - Bohu žel - ukazovat na Kristovu vykupitelskou oběť.

Symbolika světla je v liturgii velmi významná. Světlo je symbolem živého Boha, který přebývá v nepřístupném světle (1. Tím, 6, 16), ukázal se Mojžíšovi v hořícím keři, předcházel Izraelské ve světlém oblakovém sloupu. Sám pak je »světlo a tma v něm není« (1. Jan 1, 5). Světlo je symbolem Ježíše Krista, »světla pravého, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět« (Jan 1, 9), který sám se nazývá světlem světa (Jan 8, 12). On je oslavený Beránek, který je světlem nebeského Jerusalema (Apok, 21, 23).

Jako obyčejné světlo nám umožňuje vidět předměty v jejich pravé podobě, tak Pán Ježíš, světlo světa, umožnil světu svým Evangeliem poznat pravdu. A jako světlo je podmínkou života organismů, tak platí o Ježíši Kristu, že »vpravdě v něm byl život a Život byl světlem lidí« (Jan 1, 4). Toto Světlo přejeme také zemřelým, aby jim věčně svítilo.

Symbolika se však vztahuje také na hmotu, která světlo živí, hlavně na vosk. Již ve středověku přirovnávali liturgikové všeobecně vosk vyrobený panenskou včelou k čistému tělu Pána Ježíše, které přijal z lůna panenské Matky. Pro tuto symboliku Církev naléhala, aby svíce na oltáři při nejsvětější oběti byly z čistého vosku. Ostatní svíce ve chrámě, před obrazy atd. mohou být z jiné hmoty, protože nejsou již v tak úzkém styku s eucharistickým Kristem. Olej věčné lampy připomíná obětovanou lásku Ježíše Krista, Pomazaného.

Je v liturgii dovoleno elektrické světlo?

Není dovoleno použít elektrických žárovek místo předepsaných svící na oltáři. Není ani dovoleno užívat žárovky spolu s voskovými svícemi na oltáři. Při výstavu Nejsvětější Svátosti není dovoleno ozdobit svatostánek ani trůn věncem žárovek ani umístit mezi svícemi na oltáři žárovky upevněné například v květinových vázách. Je také zakázáno osvětlit svatostánek uvnitř elektrickými žárovkami během veřejného i soukromého výstavu Nejsvětější Svátosti, aby lid lépe viděl. Také není dovoleno umístit žárovky na vyšších oltářních stupních před sochami světců, které jsou tam umístěny.

Je dovoleno ověnčit žárovkami obrazy na stěnách, i když tato stěna přiléhá k samému oltáři. Také je dovoleno použít na lustrech nebo lampách před obrazy a sochami elektrické svíčky místo skutečných. Nemají to však být žárovky různobarevné, protože působí teatrálním dojmem.

Celkem lze říci: Ke kultu není dovoleno užívat elektrického světlo. Je možné ho použít pouze k osvětlení chrámu a k jeho bohatší výzdobě. Církev nedovoluje ke kultu elektrické světlo, jakoby mrtvé, protože nemá symbolický
a mystický význam jako vosk a olej, který tím, že ubývá, symbolizuje spasitelnou oběť Pána Ježíše Krista.

Zpracováno podle knihy:

Josef Foltynovský: Liturgika

O milosti Boží

Milost Boží pomáhající

Milost pomáhající je vnitřní nadpřirozená milost (o rozdělení milosti viz č.3, str. 25). Jedná se o sice přechodné, avšak aktuální, přímé a nadpřirozené působení Boží na duši člověka, na její hlavní schopnosti, kterými jsou rozum a vůle. Účelem tohoto působení je osvícení rozumu a posila vůle ke konání spasitelných skutků. Z působení této milosti pak pochází bohumilé myšlenky, zbožné city a úmysly, spasitelná předsevzetí, a stejně tak i jejich provedení.

Pomáhající milost uděluje Bůh každému člověku.

Důvodem je nutnost nadpřirozených prostředků k získání nadpřirozeného cíle a Pán Bůh chce spásu všech lidí. Všichni lidé tedy musí mít prostředky k dosažení spásy. Prostředek a cíl musí být stejného řádu (stejné úrovně bytí). Pouze přirozené prostředky nám nemohou stačit ke konání skutků, které jsou spásné, tedy záslužné pro nebe. Pán Ježíš jasně říká v Evangeliu: »Nikdo nemůže ke mně přijít, nepřitáhne-li jej můj Otec« (Jan 6,44). Toto přitáhnutí je opisné vyjádření Božího působení na rozum a vůli za účelem pozdvihnutí ke spásným skutkům.

K víře, která vede ke spáse, proto nestačí vnější poučení a osvícení, které pochází z kázání Božího slova, katechezí atd; je zapotřebí vnitřního osvícení, které je nadpřirozené, a proto pozvedající k nadpřirozeným úkonům.

Milost pomáhající provází celý náš život z víry.

Nadpřirozená milost (nikoli pouze přirozená - vnější) je nutná k počátkům opravdové víry. Proto je tolik lidí, kteří mají jakýsi zájem o víru, ale nejsou vytrvalí, nechtějí pro víru a podle ní nic udělat a podobně. Ti mají pouze vnější milost, cosi dobrého, přirozeného, co je přivedlo k jakémusi zájmu o víru, ale s milostí pomáhající (zatím) nespolupracují. Proto je zaměření na vnější věci, tolik běžné v současné době i v Církvi, v rozporu s nasměrováním člověka k Bohu. Tím, že je mi někde hezky, k Bohu nedojdu. To je pouze vnější milost, někdy dokonce ani to ne, protože si tím vším vnějším člověk často pouze uspokojuje svoje zájmy a touhy. 

Milost pochází od Boha a je určena člověku. První krok v díle spásy tedy činí Bůh svojí milostí. Když pak člověk začne svobodně spolupracovat, koná již s milostí Boží spásné skutky, zatímco na počátku působila milost samotná. Bůh tedy svojí milostí naše spasitelné skutky předchází.

Toto nadpřirozené působení Boží si člověk nemůže nijak zasloužit, a proto zůstane toto Boží působení na rozum a vůli člověka milostí - tedy nezaslouženým darem. Člověk nemůže sám sebe pozitivně disponovat k prvnímu přijetí milosti (učinit něco, co by zapříčinilo přijetí milosti), protože ta otvírá bránu k božskému způsobu života, což podstatně převyšuje pozemský způsob života. Člověk může pouze odstranit překážky milosti (negativní dispozice) tím, že se bude varovat zlého a již vykonaného zla bude upřímně litovat. Takto přirozeně připravené duši pak Bůh uděluje pomáhající milost, ovšem kdy a jak, je čistě na něm. 

O tuto první milost tedy prosíme, když se modlíme za obrácení nevěřících.

Tuto milost (působení na rozum a vůli) potřebuje také člověk žijící již v milosti posvěcující k tomu, aby ten který skutek byl nadpřirozeně záslužný. Plyne to ze slov Pána Ježíše: »Beze mne nemůžete činit nic« (Jan, 15,5). Člověk může bez pomáhající milosti vykonat mnoho dobrého, to ale není dílo záslužné pro nebe. Takové dílo má nárok pouze na pozemskou, přirozenou odměnu, nikoli na věčnou, nadpřirozenou, kterou je sám Bůh.

Přirozené dobro je pouze pozemské, a proto také značně omezené. Bez přispění Boží milosti není žádný člověk schopen žít delší dobu čestným životem a plnit všechny normy přirozeného mravního zákona. Tím spíše to není možné v situacích, k jejichž zvládnutí je nutný vyšší stupeň mravní síly. Tady vidíme, co je příčinou mravního kolapsu společnosti: absence spolupráce s milostí Boží; a to se bavíme pouze o rovině přirozené. Tím spíše není možné dlouhodobě vytrvat v milosti posvěcující bez přispění pomáhající milosti. Je velkým darem Božím setrvat až do konce v jeho milosti a je v našem vlastním zájmu o tento dar horlivě prosit!
S jistotou můžeme říci pouze o Panně Marii, že byla celý život prosta jakéhokoli hříchu. Je to nesmírné privilegium plynoucí z božského mateřství, ale také pro Pannu Marii to byl zcela mimořádný Boží dar.

Milost Boží pomáhající je vždy dostatečná. Není možné, aby pomoc Boží pro vůli nebo rozum byla nedostačující. Milost ovšem může být neúčinná, ale nikoli ve smyslu slepé patrony, nýbrž proto, že onu účinnou a dostatečnou milost Boží člověk nevzal za svou. Milost sice svého cíle nedosáhla, ale proto, že člověk odmítl spolupráci s ní, nevnímá vnuknutí, svoji vůli zaměřuje jinam... Sama milost ovšem byla dostačující!

Zdrojem pomáhajících milostí jsou svátosti, ve kterých je tato milost udělena spolu s milostí posvěcující, a také svátostiny. Posilu Boží milosti ke konání spásných úkonů potřebujeme stále, každý den od rána do večera (při noční šichtě samozřejmě také od večera do rána), ovšem svátosti stále přijímat nemůžeme. A v tom je obrovský a nenahraditelný význam svátostin. Ty můžeme konat (žehnání se) nebo mít u sebe (růženec, škapulíř...) stále; pokaždé, když to potřebujeme. Pán Bůh uděluje pomáhající milost každému, také nevěřícím, tedy i bez svátostin. Ovšem skrze svátostiny je tato přímá a nadpřirozená Boží pomoc neskonale větší.

Zpracováno podle knihy:

Václav Wolf: Syntéza víry

Odpustky

Odpustek znamená odpuštění trestů za hříchy.

Nejedná se o odpuštění hříchů - k tomu je určena svátost smíření!!!

Navíc je odpustek odpuštění trestů pouze za ty hříchy, které již byly ve svátosti smíření odpuštěny, a zbývá ještě odčinit trest.

Odpuštěny mohou být buď všechny tresty - pak se jedná o tzv. plnomocný odpustek, nebo mohou být odpuštěny tresty pouze z části - pak se jedná o tzv. částečný odpustek.

Toto záleží na ustanovení konkrétního odpustku - některé úkony jsou spojené se získáním plnomocných odpustků, jiné se získáním částečných odpustků. Dále záleží také na dispozici přijímajícího. Kdo usiluje o získání plnomocných odpustků a nemá opravdovou horlivost - může získat podle osobní dispozice odpustky částečné anebo také žádné!

Odpustky může získat člověk pro sebe nebo pro duše v očistci.

Podmínky pro získání odpustků

1: Vykonání předepsaného skutku (návštěva hřbitova...) - v ten den

2: Přijetí svatého přijímání - ten den

3: Modlitba na úmysl svatého Otce - ten den

4: Přijetí svátosti smíření - v rozsahu týdne (týden před i týden po)

5: Nemít zalíbení v žádném ani lehkém hříchu - furt

V dušičkovém oktávu (od 1. do 8 listopadu) je možné získat každý den plnomocné odpustky duším v očistci.

Podmínky:

Kromě trvalých podmínek podle bodu 2-5 je získání odpustků spojeno:

1. a 2. listopadu s návštěvou kostela nebo hřbitova,

3. - 8. listopadu s návštěvou hřbitova.


Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Památka na věrné duše v očistci

Na dušičky vzpomínejme!

Dojemnou událost nám dochoval zpravodaj ze světové války. Právě pochovali své padlé kamarády a slunko zapadalo krvavě nad čerstvým hrobem. V tom vystoupilo asi padesát českých vojínů a tichým večerem nesla se dojemně píseň: »Kde domov můj?« A válečný zpravodaj dodává: »Nikdy na mne nepůsobila naše hymna tak silným dojmem jako v těchto chvílích.« Tato událost mi připomíná jinou, ještě bolestnější skutečnost. Vím o smutném místě, kde sténají miliony duší a v každé z nich ozývá se tesklivá otázka: »Kde domov můj?« Jistě již tušíte, koho vám připomínám. Jsou to ubohé duše v očistci, které touží po věčném, krásném nebi. Konáme dnes jejich památku, nepropasme nečinně tak vzácnou příležitost! Uvažme proto, proč jim máme pomáhati a jak to můžeme činiti.

I. Na světě se mnohdy dějí věci nepochopitelné; k nim počítám i snadnost, s jakou lidé zapomínají na svoje zemřelé. Když jsem vídával projevy smutku při některých pohřbech, myslíval jsem si, že tu nemožno zapomenouti. Je pravda, odešli od nás, ale proto přece neměli jsme na ně zapomenouti. Právě naopak, tím častěji si na ně máme vzpomenouti. Proč? Především proto, že jsou tak ubozí. Matko! Dokud bylo tvé dítě na světě, hleděla jsi mu splniti každé jeho přání. Celé noci jsi proseděla u jeho smrtelného lůžka, modré s nebe bys mu byla snesla - a dnes? Jakmile tvé dítě skonalo, jakmile je zakryl hrob, jako by zašla i tvoje láska. A tak tvé dítě úpí snad v plamenech očistcových, volá slovy Jobovými: »Smiluj se nade mnou aspoň ty, moje matičko, neboť ruka Páně dotkla se mne« - ale matka již nedbá, již neslyší volání svého dítěte, jeho duše prosí z očistce nadarmo.

Umíral otec, kolem jeho lůžka stály jeho děti. Stály a plakaly, až srdce usedalo. Kdybychom věřili jejich slovům, myslili bychom, že na něho na věky nezapomenou. Uplynulo jen málo dní, hlína na jeho hrobě se ještě ani nesesedla, a již nikdo si na něho ani nevzpomene. A zatím sténá otec v plamenech očistcových a volá slovy starozákonního trpitele »Smilujte se nade mnou, smilujte se aspoň vy, moje děti, neboť ruka Páně dotkla se mne« - ale jeho děti nevzpomenou, již mají jiné zájmy a jiné starosti.

Právě tato bezmocnost ubohých duší a jejich opuštěnost nás nutí, abychom jim hleděli pomoci. Ještě více by nás měla pohnouti délka očistcového utrpení. Kde by na světě byla stačila chvilková bolest, je v očistci potřeba bolesti, která trvá dny, měsíce i léta. Víte, proč? Utrpení ztratilo v očistci mnoho na své ceně; již to není vzácné zlato, jen to jen laciné pozlátko, protože utrpení v očistci již není dobrovolné, jako mohlo býti na světě. Očistcové pokání je již nucené, proto nemá takové záslužnosti. Proto trvá často tak dlouho, tak nepochopitelně dlouho.

Stalo se tak v Neuzelle u Frankfurtu nad Odrou a není tomu ještě ani tak dávno. Za jasného poledního světla, zatím co na věži zvonilo »Anděl Páně«, vyšla z klášterní hrobky postava opata, přešla ulici a stanula u dveří, v kterých bydlila zbožná dívka. Postava nepromluvila ani slova, jen prosebně hleděla na dívku, potom se zase vrátila do hrobky. Zrakový klam byl vyloučen, bylo přece jasné poledne. Polekaná dívka chvátala ke knězi a pověděla mu, co se jí stalo. Kněz ji zavedl do velikého pokoje, kde visely na stěnách podobizny dávných opatů kláštera, a tázal se, zda by postavu poznala. Dívka prohlížela pozorně obraz za obrazem, pojednou zvolala: »To je on, dobře ho poznávám.« Kněz sňal obraz se stěny a četl jeho nápis. Opat skonal již před sto roky a byl velice chválen pro péči, jakou věnoval klášteru. Kněz byl hluboce dojat a sloužil za zemřelého mši svatou. Netrvalo to dlouho, a dívka uviděla tutéž postavu, ale tentokráte zářil její obličej nebeským jasem a radostí - duše jí přišla ohlásiti svoje vykoupení. Pomáhejme dušičkám v očistci, protože jsou tak ubohé, že samy pro sebe nemohou nic, a protože utrpením očistcovým splácí se dluh u Pána Boha tak pomalu.

II. Ještě důležitější je však druhá otázka: jak jim pomáhati. Nemyslete, že všichni lidé to vědí správně. Vídával jsem nádherné pohřby, stály jistě tisíce korun; věnců bývalo tolik, že pokrývaly celou rakev, někde je vezli na zvláštním voze. Všecka ta nádhera byla pro nebožtíka úplně nadarmo, neochladila ani o jediný stupeň plameny očistcové. Jiný ozdobí o Dušičkách hrob nebožtíkův, rozsvítí na něm sta světel. Je to krásný projev lásky - ale duši nebožtíkově se tím neprospěje. Chceme-li pomoci ubohým duším, musíme platiti mincí, která se uznává i na věčnosti, a to je modlitba, a zvláště almužna. V druhé knize Machabejské (12, 46) čteme krásná slova: »Svatá a spasitelná jest myšlenka za mrtvé se modliti, aby hříchů zproštěni byli.« Modlitba, vroucí modlitba je první, co máme obětovati za duše v očistci.

A tu vás musím upozorniti na blud, jaký nacházíme i mezi katolíky. Muž, který si velice zakládal na svém vzdělání, pravil kdysi: »I v očistci vládne kapitalismus. Kdo má mnoho peněz a dá na mše svaté, je brzy vysvobozen, zato ubohý chuďas musí tam tak dlouho zůstati, až všechny časné tresty odtrpí.« To by se měli opravdu boháči velice dobře, protože si mohou odkázati tolik na mše svaté. Na štěstí, nic není bludnějšího nad tuto domněnku. Takoví ubožáci předpokládají, že moc církve sahá i do očistce a že církev určuje, kdo má dostati ovoce jejích přímluv a modliteb. To však není pravda; církevní moc za hrob nesahá. Kněz při mši svaté nabídne sice Pánu Bohu zásluhy církve a zásluhy božského Syna, a jmenuje i duši, které by si přál ulehčiti - ale v očistci rozhoduje již jediný Bůh. A tak se může státi, že ze všech mší svatých, na které někdo odkázal peníze nebo které dali druzí za něho sloužiti, nedostane v očistci ani jednu; možná, že všechny dá Bůh chudému sluhovi, který mu v potu tváře pracoval a který si nemohl nic na mše svaté odkázati. V očistci již nevládne kapitalismus ani bohatství; v očistci rozhoduje život, jaký kdo vedl a horlivost, s jakou sloužil Bohu. Proto nespokojujme se jen mší svatou, kterou jsme dali za někoho sloužiti; nepřestávejme se za něho modliti, protože nikdy nevíme, jak dlouho potrvá jeho očistcová zkouška.

Modlitba není však jediným způsobem, jak můžeme pomoci dušičkám v očistci; právě tak účinnou jest i almužna a jiné skutky milosrdenství, které za zesnulé obětujeme. Ke sv. Klimentu Hofbauerovi († 1820) přišla starší vdova; ve snách viděla již několikrát svého zesnulého manžela a dobře si všimla, jak se třásl zimou. Světec jí odpověděl: »Dejte oděv chudým a obětujte tento dobrý skutek za svého muže!« Po nějakém čase přišla ke světci opět; zase spatřila svého manžela, tentokráte však rozradostněného. Velice by se proto mýlil, kdo by se domníval, že mrtvým možno pomáhati jen modlitbou. Almužna je často ještě účinnější. A k této almužně počítám i odpustky, které za zemřelé obětujeme. Právě proto otvírá dnes církev své poklady a nabízí nám tolik odpustků. Použijte jich, nedopusťte, aby snad vaši zesnulí zůstali opuštěni.

Nebudete se modliti nadarmo. Nikdo není tak vděčný jako tyto ubohé duše. Zajímavý doklad vypravuje o tom spisovatel Rosignoli; stalo se roku 1817. Jedna služka měla ve zvyku, že dávala každého měsíce na mši svatou za zemřelé; obyčejně přišla též do kostela a vroucně se při tom modlívala. Po nějaké době onemocněla; když se zotavila, zbývalo jí z dosavadních úspor jen 8 grošů. A právě tehdy si vzpomněla, že toho měsíce nedala ještě na mši svatou za zemřelé. Dlouho kolísala, konečně se rozhodla pro mši svatou a dala na ni poslední peníze. Při tom prosila dušičky, aby na ni nezapomněly. Když vyšla z kostela, přistoupil k ní mladý muž a pravil: Hledáte službu. Jděte k té a té paní - a udal jí přesně číslo domu, a zmizel v zástupu. Odpoledne vyhledala služka udanou adresu a byla opravdu přijata. Mezi vypravováním spatřila na stěně velikou podobiznu; ukázala na ni a pravila: »Milostivá paní, tento mladý pán to byl, který mne k vám poslal.« - »To je můj syn, ale již dvě léta mrtvý, ten vás poslati nemohl.« A přece to byl on, který tak přišel dívce poděkovati za mši svatou, kterou mu pomohla z očistce.

Modleme se proto rádi za duše v očistci, i na nás se splní slova kostelní písně: »Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budeme umírat.« Amen.


Katecheta vypravuje

Krátké příběhy ze stejnojmenné knihy Josefa Fattingera k povzbuzení ve víře.

Text knihy z roku 1936 je mírně jazykově upraven.


Je malá knížka...

Slavný francouzský učenec Jouffroy řekl, když se hovořilo o nerozluštitelných záhadách života: »Je malá knížka, ze které se učí děti a jsou v kostele zkoušeny. Čtěte tuto knížku, jmenuje se katechismus. Naleznete tam odpovědi na všechny záhady, které jste tu jmenovali. Zeptejte se křesťana, odkud pochází lidstvo, on to ví; zeptejte se, kam směřuje, on to ví. Zeptejte se malého děcka, proč je na světě a co s ním bude po smrti, a ono vám dá moudrou odpověď«!

Předpokladem je ovšem dostatečná znalost katechismu, který však mnozí moderní katolíci neměli ještě ani jednou v ruce!


Bojí se pouze špatných katolíků.

V roce 1870 navštívil jeden francouzský důstojník v neverském klášteře sestru Bernadettu, které se v Lurdech zjevila Panna Maria. Sestra Bernadetta byla v roce 1933 prohlášena za svatou. Důstojník se během rozhovoru zeptal, zda se sestra bojí nepřátelského vpádu Němců do města. Když odpověděla, že se nebojí ani trochu, důstojník řekl: »Copak Vy se nebojíte vůbec ničeho?« Bernadetta odpověděla: »Milý pane, já se bojím na světě jen jedné věci. Bojím se jen špatných katolíků.«


Papež Pius X. proti klení :-)

Jednoho dne se několik mladíků mezi 20. a 25. rokem věku bavilo před zahradou faráře v Tombolo, kterým byl v té době pater Josef Sarto, pozdější papež Pius X. Zábava se stávala stále živější, postupně se vyvinula prudká diskuse, při které jeden z mladíků vykřikl hrubé zaklení. Sotva však slova vyslovil, dostalo se mu odplaty pořádným políčkem.

Farář Sarto byl za zídkou zahrady a při zaklení rozhořčen přeskočil zídku a klejícímu mladíkovi zaplatil za jeho klení. Farníci v Tombolo byli většinou handlíři s dobytkem, u nichž bylo klení běžné, proti čemuž se ovšem pan farář horlivě stavěl.

Když se Josef Sarto stal papežem, přiznávalo více lidí v Tombolo, že se jim vedlo podobně, když je farář dopadl při klení. A dnes mají z těch políčků radost, protože je vyléčily z neblahého zvyku klení. Jeden z nich k tomu dodal: »Byl jsem v tu chvíli podruhé biřmován, ale pořádně.«


Z farní historie

(listopad - prosinec)

11. listopadu 1510

                                            Pohřeb Bohuslava Hasištejnského z Lobkowitz v kostele svatého Mikuláše  Přísečnici.

11. listopadu 1743

Zemřel přísečnický rodák, významný právník a filosof P. Tadeáš Schweiger, premonstrát na Strahově v Praze.

17. listopadu 1922

Definitivní ukončení horního díla v Přísečnici.

8. prosince 1894

Vysvěceny nové varhany v kostele svatého Michaela v Kovářské. Varhany postavil pražský varhanář Schifner. Částka 2000 zl. byla pořízena ze sbírky a z darů.

16. prosince 1918

Zánik na Československé republice nezávislého státního útvaru, který vznikl v říjnu 1918 také na Vejprtsku s cílem připojení tohoto území k Rakousku.

25. prosince 1875

V Novém Zvolání se narodil pozdější kardinál Theodor Innitzer.

31. prosince 2004

Okolní farnosti přestávají existovat jakožto samostatné subjekty a všechny jsou spojeny do jedné farnosti Vejprty.

31. prosince 2012

Farnost Vejprty přestává být součástí plzeňské diecéze a je včleněna do diecéze litoměřické.

Adventní a vánoční příloha

Jezulátko putující naší farností

Také letos bude soška Božského Jezulátka během Doby adventní a vánoční až do Hromnic

putovat naší farností. Účelem je prohloubení osobní zbožnosti

a vyprošování Božích milostí pro naši farnost zvláště pro posvátný čas Adventu a Vánoc.

Vždy na několik dní podle rozpisu bude možno odnést sošku domů

a před ní se po stanovenou dobu modlit.

Modlitby a rozpis jsou k dispozici v kostele ve Vejprtech.

V případě velkého zájmu jako v minulých letech budou farností putovat Jezulátka dvě hned od 1. neděle adventní.


Adventní pobožnosti

Aby byl Advent skutečně časem posvátným, zasvěceným zbožné a kající přípravě na slavnost Narození Páně,

budou se konat v naší farnosti adventní pobožnosti.

Ve všední dny po mši svaté (není-li jiná pobožnost), v neděli s adorací v 17 hodin.


Roráty

Známé adventní mše svaté »Roráty« jsou, nebo alespoň byly, nádherným projevem hluboké zbožnosti věřícího lidu. Roráty byly vždy krásným projevem hluboké lidové zbožnosti. Lidé, většinou zemědělci na vsích, neměli v Adventu tolik napilno, a tak ráno obstarali stáje a šli do kostela. Dodnes pamětníci vzpomínají na průvody světel, které se z různých stran blížily ke kostelu. Lidé měli čas - udělali si ho.

Roráty jsou slouženy brzy ráno, ještě za tmy, aby tím bylo ukázáno, že se jedná o období očekávání Krista Pána jakožto Světla světa.

Roráty se vyznačují delšími, majestátními zpěvy s obdivuhodnou zbožností a vírou. Texty rorátních písní jsou jedny z nejkrásnějších vůbec. Jsou to zároveň veliké poklady poezie, nejen zbožnosti! Odráží se v nich úcta ke vtělení Krista Pána, obdiv jeho snížení k nám, a tak lid v hluboké zbožnosti s radostí a důvěrou velebil Boha za to, že pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe.

A tím také lidé ctili Pannu Marii, protože nikdo nemohl prožívat dobu očekávání Kristova narození tak hluboce jako ta, která je milosti plná a nikdo nemohl prožívat Advent tak osobně jako Panna Maria, která očekávaného Krista sama nosila pod svým srdcem. Proto jsou roráty mše svaté ke cti Panny Marie.

Název »roráty« pochází z počátečních slov známého adventního hymnu:

Rosu dejte nebesa, latinsky: Roráte coeli.

                            Také v naší farnosti budou letos rorátní mše svaté
                       a to každý adventní čtvrtek v 6.45.


Jaký Advent - takové Vánoce

Naše okolí většinou nezná Advent, protože již nerozumí Vánocům. A tak se přípravy na Vánoce omezují na přípravy vnější - úklid, výzdoba, pečení cukroví a tak podobně. Ve velkých obchodních střediscích začíná předvánoční shon již v říjnu
a člověk, který se tím nechává strhnout, má z Vánoc pouze kšeft a Advent nemá žádný. V televizi jsou adventní koncerty propagující solidaritu a lidskost, ale bez Boha lidskost a lidství jako takové pozbývají své hodnoty. Proto pro mnoho lidí neexistuje Advent, protože pro ně Vánoce nejsou spojeny s Bohem! Jaký paradox - bez Boha vlastně Vánoce neexistují! Ale také naopak: jedině s Bohem jsou Vánoce opravdové! Jak ubohé jsou tedy Vánoce tam, kde chybí Bůh!?!

A to je úkol Adventu: připravit člověka na co nejhlubší prožití Boží blízkosti a Božího příchodu k nám. Advent sám to za nás neudělá, Advent je jen příležitostí. Se svojí hlubší zbožností, rozjímáním a zastavením se i přes všechny vnější přípravy. Adventní doba nám má pomoci pochopit a hlouběji prožít, že celý náš život je jeden velký Advent, příprava na setkání s Bohem. Advent tedy prožíváme stále!

Ale nejen Advent. Díky tomu, že Bůh neustále překračuje hranici mezi časem a věčností
a přichází k nám, máme už nyní příležitost se s ním setkat - především ve svatém přijímání. Každá příprava na svaté přijímání, prožívání mše svaté, je malý Advent a každé svaté přijímání tak má v sobě obsahovat mnoho z vánoční radosti.


K adventní době náleží nejen vtělení Pána Ježíše, nýbrž vše, co předcházelo jeho narození. Proto také nacházíme ve starých kalendářích 18. prosince svátek Očekávání porodu Panny Marie. Jakožto závěr adventních událostí je cesta svaté Rodiny z Nazareta do Betléma. Předkládáme úryvky z knihy Život blahoslavené Panny Marie od ThDr. Josefa Miklíka, kněze svatého života, významného biblisty a také velkého ctitele Panny Marie. Kniha je k dispozici ve farní knihovně.

Cesta do Betléma

Jednoho dne vrátil se Josef domů dříve než obyčejně. Byl rozechvěn a již ve dveřích oznamoval překvapující novinu: »Musíme do Betléma! Císař nařídil soupis obyvatelstva. Každý muž má jít se svou rodinou do svého rodného města a tam se hlásit.« Udiveně pohlédla na něho svatá Panna a zašeptala: »Tedy přece do Betléma!« A v duchu jí zněla jásavá slova proroka Micheáše: »Aj ty, Betléme Efrata, nejsi nejmenší z tisíců judských; neboť z tebe mi vyjde ten, jenž bude panovníkem v Izraeli!« (5,2.) Zpráva o sčítání rozvlnila klidnou hladinu života nazaretského. Takový soupis konal se častěji. Měl zjistit počet obyvatelstva a platební schopnost jednotlivých krajů. Všude se o soupisu mluvilo; jedni se báli nových daní, druzí sčítání veřejně odsuzovali. Ukazovali na to, že jsou lidem Božím a císař nemá práva, aby je spisoval. Tu a tam povstávaly malé revoluce; římské vojsko procházelo zemí a udržovalo pořádek. Většina smířila se s novým zákonem jako s nutným zlem, kterému se třeba podvolit, a chystala se na cestu.

Snad nikde to nečinili s takovou radostí jako v chudém domku nazaretském. V císařském rozkaze viděla Maria a Josef svatou vůli Boží, jenž chtěl splnit svoji předpověď o rodišti Vykupitelově. Svatá Panna chystala plénky a vše, čeho bylo potřeba pro svaté Dítě. Svatý Josef najal statného soumara, aby Matka Boží nemusela jít pěšky. Když bylo vše připraveno, vydali se na cestu. Panna Maria usedla po východním způsobu na zvíře, svatý Josef je vedl za uzdu. Tvář Matky Boží byla zahalena hustým závojem, jak tu dosud nosívají vdané ženy. Cesta je vedla Samařím a byla velice obtížná. Počasí bylo sychravé a studené; občas se spustil drobný déšť. Na horách ležel místy i sníh. Svatí poutníci šli mlčky. Zato tím častěji zalétaly jejich myšlenky k malému Bohu, jejž nesla Maria pod srdcem. Jak bolestně se jich dotýkaly lhostejné řeči lidí, kteří šli s nimi stejnou cestou. Navečer zůstávali v některém ze zájezdních hostinců. Někde přespali u známých a příbuzných. Všude bylo plno cizinců a Josef starostlivě přemýšlel, jak bude asi v malém Betlémě. Konečně po čtyřech dnech dorazili do rodného města Davidova.

Na okraji vesničky se zastavili a odpočívali. V duši svatého Josefa vyrojilo se tisíce vzpomínek. Tu si hrával jako malé dítě, tu pracoval později jako učeň a tovaryš, tu pochoval dobrého otce a milovanou matku. Jak ho přivítají bratři a příbuzní? Nevěděl, ale pohled na husté řady cizinců naplňoval ho obavou. Po krátkém odpočinku zamířil k hospodě. Lišila se velice od našich hostinců. Úzkou branou, u které stojí na stráži několik lidí, vstupujeme do prostranného dvora, kde se již tísnilo mnoho oslů, koní a velbloudů. Jedni stáli, druzí leželi a spokojeně odpočívali. Všude nepopsatelný shon a křik. Kolem dokola se táhl vyšší a široký výstupek, na kterém spávali hosté. Seděli dosud ve skupinách a hlasitě spolu hovořili. Jiných místností východní hostinec neměl. O pokrm staral se každý sám; vody si mohl načerpat z hluboké studny, která byla uprostřed dvora.

Josef poznal na první pohled, že tu nemůže se svou snoubenkou nocovat; třeba se poohlédnout v městečku. Proto jí vyhledal vhodné místo, kde by si zatím odpočinula, a odešel. Měl tu příbuzné a doufal, že se mu podaří najít nějakou světničku. Netušil, jakého se dožije zklamání. Maria osaměla. Pozorovala ruch, který tu panoval, ale stále a stále vracela se v myšlenkách k svému Bohu, jenž se měl brzy zjevit v podobě malého Dítka. V obdivu vzpomínala, jak moudře použil Bůh rozkazu pohanského císaře, aby splnil svou svatou vůli. Zamysli se! Také v tvém životě bylo mnoho chvil, kdy se ti vše zdálo zmatené a mimoděk jsi se tázal, jak vše skončí. Ku podivu! Netrvalo to dlouho a v duši ti počalo svítat. Byl jsi až překvapen, jak moudře vedl Bůh tvoje kroky. Spoléhej proto na jeho Prozřetelnost a buď za ni vděčný!

Zatím došel Josef do městečka a zaklepal u prvního bratra. Otevřeli mu, ale když uslyšeli jeho prosbu, počali se vymlouvat; již prý mají všechno zadáno. Podobně bylo také u ostatních. Všechny jeho prosby vyzněly naprázdno. Lakota zatvrdila je nad kámen, neboť z cizinců bylo možno získat více než od chudého Josefa. Ani u jiných nepochodil; žádali tolik peněz, že se Josefovi zatočila až hlava. Slunce se klonilo k západu, když se svatý snoubenec vracel s nepořízenou. Bohaté slzy mu stékaly po ustaraných tvářích; všichni zavřeli před tím, jenž jim přicházel otevřít nebe. Opravdu, »do vlastního přišel a svoji ho nepřijali« (Jan 1, 11). Když oznámil Matce Boží nehodu, která ho potkala, zůstala úplně klidná. Ještě ho těšila: »Konají přece věc Boží a Pán se o svého Syna jistě postará, jak bude sám chtít.«

Dlouho seděli mlčky a přemýšleli, kam se uchýlit. Konečně měl Josef šťastnou myšlenku. Vzpomněl si na jeskyně, kterých bylo v okolí velice mnoho. Některé byly tak rozsáhlé, že pastýři do nich zaháněli svoje stáda; tam by snad mohli přenocovat. Maria ochotně souhlasila. Po chvíli vzali svého soumara a vyjeli z hospody. Lidé se za nimi zvědavě ohlíželi; nemohli pochopit, proč na noc opouštějí bezpečný úkryt, kde byli chráněni před lupiči a dravou zvěří. Po krátké době se zastavili; byli na místě. Úmyslně vyhledal Josef hlubší jeskyni, aby v ní nebylo tolik chladno. Podle možnosti upravil lůžko své svaté snoubence a odešel, aby nasbíral suchého paliva. Maria osaměla; jenom drobná lampička hořela vedle a trochu osvěcovala vlhkou jeskyni.


Narození Spasitelovo

N ad Betlémem snesla se chladná noc. Zvolna umlkaly pronikavé hlasy dotěrných prodavačů; denní ruch ustával a světla v oknech pomalu dohasínala. Jenom na čistém nebi chvěly se miliony hvězdiček a v dálce se ozvalo žalostné vytí šakalů. Zato v jeskyni nespali. Když se Josef vrátil, rozdělal oheň. Vesele zapraskalo suché dříví a jeho plamen vrhal dlouhé stíny po vlhkých stěnách. Sluj se pozvolna oteplovala. Ještě dlouho seděli spolu svatí snoubenci, ale nemluvili. Celou jejich duši naplňovala myšlenka na Syna Božího, jenž již dlel tajemně uprostřed nich.

Bylo hodně pozdě, když Maria vybídla unaveného Josefa, aby ulehl. Uposlechl. Ještě jednou vyšel před jeskyni, aby prohlédl okolí. Nikde se nic ani nehýbalo. V celé přírodě panoval slavnostní klid; bylo jako před velikým svátkem. Mimoděk se zastavil a pohlédl vděčně k modrému nebi. Nepochopitelná radost naplňovala jeho svatou duši. Vzpomněl na okamžik, kdy po prvé poznal Marii. Tehdy se mu ani nezdálo, jaký poklad mu dává Bůh! Kolik slastí zažil od té chvíle - a dnes? Má uvidět vtěleného Syna Božího!

Teprve po chvíli probral se z myšlenek. Pro jistotu zahradil vchod do jeskyně a vrátil se k Marii. Seděla dosud u ohně. Srdečně jí přál dobrou noc. Ještě zahlédl, jak se mile usmála, a odešel do sousední jeskyňky, kde si přichystal chudičké lůžko. Maria osaměla. Bylo k půlnoci, když cítila, že se blíží její hodina. Proto vstala a poklekla. Ani sama nevěděla, jak dlouho se modlila. Její panenská duše ponořila se úplně do svého Boha. Proto nepozorovala, jak ji pojednou oblilo jasné světlo a zahalilo ji nebeským jasem. Probrala se teprve, když zaslechla dětský pláč. Otevřela oči a užasla. Před ní leželo malé Dítko a vztahovalo k ní svoje drobné ručky. Skoro se zdálo, že prosí, aby se ujala Boha ode všech opuštěného a zapomenutého. Sklonila se až k němu a vroucně je políbila. Je učením naší svaté víry, že Matka Boží porodila úplně bez bolesti a jakékoli slabosti; ani její panenství nebylo porušeno.

Vzala Dítě do náručí a zahleděla se do jeho krásných oček. Znova a znova líbala svého Miláčka a slzy radosti se jí draly do očí. Teprve po chvíli zavinula Dítě do plének, které si přinesla z Nazareta, a poprvé mu dala pít. Byla hluboce dojata, když viděla, jak sytí Boha, jenž pečuje o celý svět. Nová starost. Kam Dítě položit? Rozhlížela se chudičkou jeskyní a uviděla jesle. Zrovna se při této myšlence až zachvěla, ale pomoci nebylo. Šla a s něžnou láskou uložila svého Pána na tvrdou slámu. Ještě chvíli stála a dívala se na svého Vykupitele. Brzy usnul. Konečně si vzpomněla na Josefa; musí ho přece zavolat. Ještě jednou se sklonila, políbila tiše svaté Dítě a odešla do sousední jeskyňky. V malé chvíli se vrátila; s ní svatý Josef. Byl rozechvěn. Zdálo se, že se leká velikého okamžiku, který ho čekal. U vchodu se zastavil a zahleděl se na spící Dítko. Srdce mu prudce bušilo a z očí mu vyhrkly bohaté slzy. Teprve když ho Maria pobídla, přistoupil blíže. Poklekl u nízkých jesliček a mimoděk sepjal ruce. Vzpomněl na starozákonní svaté a světice. Jak vroucně toužili po svém Vykupiteli, a přece se ho nedočkali. On byl šťastnější a jeho srdce rozplývalo se láskou. Neodolal. Sklonil se a vroucně políbil svého Mesiáše.

Ještě dlouho klečeli svatí snoubenci, když pojednou zaslechli u vchodu jeskyně chvatné kroky. Polekaně pohlédla Maria na sv. Josefa. Tolikrát slýchala, že Mesiáš bude trpět, a hrozná předtucha pronikla její duší. Josef vstal; šel se podívat, co se děje. Svatá Panna vzala Dítě do náručí, úzkostlivě je přitiskla na svou hruď a bázlivě hleděla ke vchodu.

Brzy zaslechla tlumený rozhovor, ale nerozuměla ničemu. Teprve po chvíli zpozorovala, že Josef uvolňuje vchod do jeskyně, a poněkud se uklidnila. Za okamžik přivedl několik pastýřů a dojatě pravil k Marii: »Hledají Mesiáše.« Tázavě pohlédla Maria na cizí hosty. Nečekala dlouho na odpověď. Nejstarší z pastýřů přistoupil blíže a počal vypravovat: Byli právě na stráži u svých stád. Najednou zazářilo jasné světlo a před nimi stál krásný anděl. Ulekli se a hrůzou nemohli ani promluvit. Ale anděl je těšil: »Nebojte se, neboť zvěstuji vám radost velikou, která bude celému světu. Narodil se vám dnes Spasitel v městě Davidově. A toto bude vám znamením: Naleznete dítko plénkami ovinuté a položené v jeslích.« V tu chvíli se ukázalo mnoho andělů, kteří radostně zpívali: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle.« Za několik okamžiků zjevení zmizelo.

Stařec se na chvíli odmlčel. Byl hluboce dojat a hlas se mu třásl pohnutím. Teprve potom pokračoval: »Hned jsme se rozhodli, že narozeného Mesiáše vyhledáme. Protože anděl mluvil o jesličkách, pátrali jsme nejdříve v jeskyních a štěstí nám přálo.« Maria poslouchala pozorně každé jeho slovo. Když domluvil, pozvedla v náručí svého Miláčka a v svatém nadšení zvolala: »Vizte Mesiáše!« Prostí pastýři bezděky poklekli a hluboce se poklonili. Ale stařec neodolal. Rozpřáhl vroucně svoje ruce a Maria položila mu do nich opatrně Ježíška. Něžně ho políbil a zvolal: »Tak dlouho jsem na tebe čekal.« Jeho příklad povzbudil také ostatní a každý chtěl aspoň na chvilku svaté Dítě pochovat. Maria svolila. Její mateřské srdce přetékalo svatou radostí. Dlouho zůstali pastýři v jeskyni. Odevzdali dary, které přinesli, a jenom neradi se loučili s místem, kde zažili tolik radostí. Slunce již vycházelo, když se vrátili k svým stádům, a všude hlásali veliké skutky Boží.

Pokojný, tichý Advent a požehnané, milostiplné dny Vánoční slavnosti

přeje redakce. 


Římskokatolická farnost Vejprty
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky