3/24

OBSAH

Úvod 

Věrouka - Vycházení Syna z Otce II. část 

Vyznání víry svatého Athanasia 

Mravouka - Vnější hříchy proti dobrému jménu 

Nactiutrhání II. část – kazuistika

Dějiny Církve - Křesťanství a otroctví 

Desatero Božích přikázání - Druhé přikázání – braní Božího jména nadarmo III

Liturgika - Kněžská bohoslužebná roucha III 

Svátosti - Nejsvětější Eucharistie – úvod 

Kázání na aktuální téma - Nanebevstoupení Páně 

Z duchovního života - Útěcha a neútěcha 

Katecheta vypravuje 

Změny v bohoslužbách 

Úvod

V tomto čísle budeme v rámci nauky o Nejsvětější Trojici pokračovat v tématu z čísla minulého a přiblížíme si blíže vycházení Syna z Otce. Mravouka přináší další část rozboru "oblíbených" hříchů proti dobrému jménu bližních. Budeme pokračovat kazuistickým výkladem hříchů vnějších, konkrétně nactiutrháním.

Církevní dějiny popisují, jak Církev reagovala na otroctví, které bylo v době vzniku Církve zcela běžnou skutečností.

V liturgice pokračujeme další částí popisu kněžských rouch při bohoslužbách. V pojednání o svátostech se již dostáváme k Nejsvětější Eucharistii, a tak začneme pomalu jen takovým lehkým úvodem. V procházení Desatera se v rámci druhého přikázání opět zaměříme na zlozvyk braní Božího Jména nadarmo s použitím knihy dominikána Silvestra Braita: Nevezmeš Jméno Boží nadarmo. Tentokrát s ohledem na to, jak velmi je tento zvyk pošetilý. Protože se blíží slavnost Nanebevstoupení Páně, předkládáme kázání P. ThDr. Josefa Miklíka na toto téma. V sekci Katecheta vypravuje se stále budeme držet příběhů, které hovoří o úctě k Božímu Jménu. V sekci Z duchovního života se zaměříme na důležitou skutečnost, kterou jsou stavy útěchy a neútěchy v duchovním životě. Protože se blíží období změn v pravidelných bohoslužbách, přinášíme jejich přehled, konkrétně na měsíc květen a červen.

Redakce

O víře dnes

Časopis farnosti Vejprty pro vzdělání a povzbuzení v katolické víře.

Vydává Římskokatolická farnost Vejprty,

Kostelní nám. 158/4, 43191 Vejprty.

Za obsah odpovídá pan farář.

Redakce:

ICLic. kostelník z Horní Halže, Mgr. sakristián z Mědníku,

Mgr. kostelník z Českých Hamrů, pan farář, Ph.D.

kontakt: farnost.vejprty@centrum.cz

V ě r o u k a

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na

kříži vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Vycházení Syna z Otce II. část

V minulém čísle jsme uváděli, že vycházení Syna z Otce je úkonem poznání. Druhá božská osoba vychází z první osoby na způsob intelektu, tedy úkonem poznání, nikoli vůle. To jasně ukazují pojmenování, která o Bohu Synu užívá Písmo svaté: Moudrost, Obraz, Slovo. Všechny tyto pojmy souvisí s činností intelektu, tedy s poznáním.

Připomeňme ještě, že vycházení Syna z Otce nazýváme zplození či zrození, nikoli stvoření. Stvoření se děje v čase a mimo Boha. V Bohu však žádný čas není a Syn vychází z Otce v rámci božství. Proto o tomto vycházení užíváme jiné výrazy, aby bylo zdůrazněno, že vše, co popisujeme, se děje v Bohu, mimo čas, v jednom jediném věčném Božím okamžiku.

Každým úkonem poznání, i u nás lidí, dochází k nějakému zdvojení. Například v zrcadle – před ním stojí konkrétní bytost a v zrcadle se odráží její obraz. Nebo když člověk o sobě uvažuje, také se do jisté míry zdvojí – jeden poznávající a druhý poznávaný.

Samozřejmě u nás lidí nemá obraz v zrcadle nebo v myšlenkách stejnou hodnotu jako ten, kdo poznává.

Nejsou to skutečnosti na stejné úrovni. Obraz člověka nemá stejnou hodnotu jako ten konkrétní člověk sám a myšlenka nemá stejnou hodnotu jako její nositel. Toto platí u nás nedokonalých lidí.

V Bohu je však situace zcela jiná. Bůh je Plnost života, Život sám, a jeho poznání je absolutně dokonalé, jako on sám! Proto také výsledek, efekt toho poznání je jiný než u nás. Nikoliv obraz či myšlenka jiné úrovně existence, nýbrž dokonalý obraz téže hodnoty!

Bůh Otec "vytváří" tím, že sám sebe poznává, úplný a věrný obraz sebe sama, tedy Syna stejné podstaty!

Výsledkem Božího poznání proto není pouze neživý obraz nebo pouhý poznatek. Tak je to u nás lidí.

Výsledkem Otcova poznání sebe sama je další Božská osoba.

Úroveň a kvalita poznání je úměrná kvalitě existence. Naše poznání je velmi nedokonalé, a dokonce i to zrcadlo, ve kterém vzniká náš obraz, může být všelijak pokřivené nebo jinak poškozené, takže obraz není dokonalý, a dokonce nemusí být ani věrný. Totéž samozřejmě platí i pro poznání v myšlenkách.

Vše, co se poznává, je poznávané na způsob poznávajícího.

Výsledek poznání tedy odpovídá intelektuálním schopnostem toho, kdo poznává. Jinak poznává veverka, jinak delfín, jinak člověk, jinak anděl a úplně jinak Bůh.

Dokonalý Bůh Otec svým dokonalým poznáním dokonale poznává sám sebe.

V takovém poznání není žádná nedokonalost. Bůh Otec mající plnost bytí dokonale tuto plnost bytí poznává, a proto je výsledek také dokonalý!

Poznává osoba, která je Bůh, je plnost bytí, dokonalá. Výsledkem tohoto poznání je proto Osoba stejné podstaty s Bohem Otcem, stejně dokonalá jako on.

Tato další Osoba má všechny stejné vlastnosti, má tedy stejnou podstatu, stejné Božství jako Bůh Otec, ale sama je také osobou. Musí být tedy svojí osobitostí odlišná.

Všechno to, co bylo nyní popsáno, se ovšem děje mimo čas, v jediném věčném Božím okamžiku. Jinak by Bůh Syn už nemohl být Bohem, něco z Božství by mu chybělo, nebyl by věčný jako Bůh Otec, avšak my z milosti Boží s celou Církví vyznáváme, že Druhá božská osoba, Bůh Syn je Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem!

Zpracováno podle knihy:  Václav Wolf: Syntéza víry

s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.

A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

Preface o Nejsvětější Trojici

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…

M r a v o u k a

Vnější hříchy proti dobrému jménu

Nactiutrhání II. část

Přidáváme některé kasuistické vysvětlivky, tedy rozbor konkrétních případů.

1. Není nactiutrháním, když vypravujeme o tělesných nebo duševních, vrozených nebo později vzniklých vadách bližního, za které dotyčný nemůže a za které se tedy nemusí stydět; například že je krátkozraký nebo jednooký, že nedoslýchá, že té nebo oné věci nerozumí a podobně; protože to nejsou vady mravní, kterými by trpěla jeho čest. Mohou však být okolnosti jiné, které nám zakazují o těchto věcech hovořit, například kdybychom takto mluvili o bližním bezdůvodně, přece mu nějak uškodíme, i když ne na cti.

2. Nehřeší těžce, kdo se ve své řeči zmiňuje utrhačně o větší skupině, aniž by určitou osobu (nebo určité osoby) jmenoval; například kdo vypravuje, že v tomto městě nebo v této krajině jsou zloději, opilci a podobně, protože tím se nikomu neděje na pověsti vážné příkoří. Těžce však hřeší, kdo podobným způsobem utrhá skupině málo početné, kde je možné se snadno dopátrat, koho se nactiutrhání týká.

3. Nehřeší, kdo rozhlašuje chyby a vady těch lidí, které posluchači neznají a nikdy nepoznají, protože tito neznámí lidé u posluchačů nemají ani dobrou ani zlou pověst, a proto na ní trpět nemohou.

4. Je-li obecně známo, že se někdo oddává té nebo oné nepravosti či neřesti, pak není utrháním, vypravujeme-li, že se tento člověk opět dopustil téhož poklesku, nebo třeba i jiného, s touto nepravostí však obyčejně spojeného; na příklad vypravujeme-li o notorickém opilci, že se včera opět opil, nebo že ztropil výtržnost, nebo že svou ženu bil.

5. Na otázku, zda různá, vesměs jen lehce hříšná nactiutrhání se společně stávají těžkým hříchem, odpovídáme: Jednotlivá utrhání nepřerůstají do těžkého hříchu, pokud byla vypravována o různých osobách, které spolu nejsou spojené; mohou však přerůst do těžkého hříchu, a skutečně do něj přerůstají, byla-li vypravována nějaká skutečnost sice o různých osobách, ale které náleží k téže skupině (např. k témuž klášteru, k téže rodině apod.), a jsou-li spolu toho rázu, že takovýmto soustavným vypravováním dobrá pověst dotčených osob nebo dotčené skupiny valně trpí. Utrhačná vypravování o téže osobě před týmiž (nebo skoro týmiž) posluchači ovšem narůstají, a narostou i v těžký hřích, když utrhač o kritizované osobě již toho tolik napovídal, že dobrá pověst dotčených osob tím velice trpí.

6. Není vinen utrháním, kdo vypravuje obecně známý poklesek bližního, protože tímto jeho vypravováním bližní netrpí újmu na své dobré pověsti. Může pak nějaká věc být známa trojím způsobem:

a) veřejností práva, ví-li se o něm z veřejného soudního jednání;

b) veřejností skutku, stal-li se před tolika osobami, že se nedá ukrýt;

c) veřejností pověsti, ví-li o věci tolik lidí, že s ohledem na panující okolnosti nelze ani doufat, že by věc zůstala utajena. Co čteme například v novinách, můžeme pokládat za věc obecně známou; je známa veřejností pověsti.

7. Je-li nějaký nechvalný čin na jednom místě obecně znám, nehřeší (alespoň těžce nehřeší), kdo jej vypravuje na jiném místě, dá-li se pravděpodobně předpokládat, že by zpráva o tomto činu i bez jeho vypravování v krátké době sem stejně došla.

Zda však hřeší, kdo o něm donáší zprávu na místo, kam by se jinak buď vůbec nedostala, nebo by tam sice byla došla, ale mnohem později? Je třeba rozlišovat: Je-li čin znám veřejností práva, je dovoleno o něm mluvit, protože obecné dobro vyžaduje to, aby vynesené rozsudky vešly v širší známost. Je-li však čin na jednom místě znám jen veřejností skutku nebo veřejností pověsti, teologové se rozcházejí. Někteří učí, že rozhlašovat takovýto čin na jiném místě je těžkým hříchem proti spravedlnosti, jelikož provinilec pozbyl práva na dobrou pověst jen na jednom místě, nikoli však jinde. Jiní pokládají to také za těžký hřích, nikoli však proti spravedlnosti, nýbrž proti lásce blíženské. A jiní opět tvrdí, že vypravovatel alespoň těžkého hříchu se nedopouští. Ovšem nesmíme přehlédnout, že dnes při valném rozšíření různých novin a při čilé komunikaci i vzdálených míst zřídka kdy s jistotou nebo alespoň se značnou pravděpodobností se dá čekat, že čin na jednom místě obecně známý nebude znám za krátkou dobu i jinde, obzvláště však tam, kam se provinilec přestěhuje; a jinde se o něj nezajímají.

8. Hřeší-li, kdo obnovuje vzpomínky na nechvalný, kdysi obecně známý, nyní však zapomenutý čin? Je třeba rozlišovat: Byl-li čin znám veřejností práva, nehřeší, kdo o něm povídá. Byl-li však čin znám veřejností skutku nebo pověsti, hřeší proti lásce blíženské, kdo jej znovu připomíná.

9. Nejen vypravovatelé, nýbrž také posluchači utrhačných řečí mohou hřešit. Těžce hřeší i proti spravedlnosti i proti lásce blíženské, kdo (bez dostatečného důvodu) dotazováním nebo nadhazováním námětu vybízí a svádí vypravovatele k těžce hříšnému utrhání. Těžce hřeší, ale jen proti lásce blíženské, kdo při poslouchání řeči utrhačné si libuje, že pověst bližního trpí; ale jen lehce hřeší (nebo popřípadě vůbec nehřeší), kdo se jen baví vtipným nebo žertovným výkladem vypravované věci (ta ovšem musí být dobrá, nelze dělat nestydaté nebo rouhavé vtípky a myslet si, že když je to vtip, nic se neděje).

Mluví-li se řeč vážně utrhačná, a slyší-li ji představený, ať představený utrhače, ať představený osoby napadené, ať představený obou, je povinen zabránit takové řeči: představený utrhače tím, že jej pokárá, představený osoby napadené se jí musí dle možnosti zastat. Neučiní-li tak (při řeči vážně utrhačné), těžce hřeší, zpravidla však jen proti lásce blíženské.

Také posluchači utrhačných řečí hřeší proti lásce blíženské, mohou-li řeči snadno zabránit a neučiní tak: zpravidla však hřeší hříchem pouze lehkým. Veškeré viny je prost ten, kdo nějakým způsobem ukáže, že s takovou řečí nesouhlasí, nebo kdo obrací řeč na jiný předmět, nebo odchází, nebo významně mlčí a podobně.

10. Jakým hříchem je nactiutrhat mrtvému? Je to méně závažné než živému, protože mrtvému ztráta na dobré pověsti neškodí tak jako živému; ale dlužno zároveň uvážit, že mrtvý se nemůže bránit, a že takové jednání svědčí o zvláštní surovosti (hyenismu), utrhat nebožtíkům, neboť "o mrtvých jen dobře".

11. Zásada vyložená v bodě 10 se nedotýká dějepisců, kteří při svém výkladu nezřídka vypravují také o hříších a vadách historických osob. V zájmu historické pravdy tak nejen smějí činit, nýbrž do jisté míry (chtějí-li být nestrannými) jsou povinni.

12. Žurnalisté se podjali úkolu podávat svým čtenářům zprávy o nejdůležitějších denních událostech. Žurnalista smí (ovšem dle tiskové svobody platící v té které zemi) činnost osob postavených ve veřejné službě a veřejně působících podrobit rozumné a nestranné kritice, smí na vady a chyby veřejné správy ukázat; ale do rodinných záležitostí se vtírat nemá. Morálka platí pro žurnalisty právě tak, jako pro každého jiného člověka. Bulvár je tedy hříšný od titulní strany až po obsah!

Hřeší tedy žurnalista, který tajné nebo jen v užším kruhu známé poklesky bezdůvodně vynáší na veřejnost; a jeho hřích je větší než hřích spáchaný mluvenou utrhačnou řečí, protože tisk vniká i tam, kam slovo neproniká, a trvá ještě, když slovo dávno již upadlo v zapomenutí.

Pravíme: "bezdůvodně", neboť novinář smí i tajné, ale zjištěné a dokázané chyby některých osob vynášet na veřejnost, a ovšem také obecně známé chyby připomínat, ucházejí-li se tyto osoby o nějaký veřejný úřad nebo o poslanecký mandát nebo o nějaké jiné vlivné místo, a jsou-li poklesky nebo vady jejich toho rázu, že žádaného vyznamenání jsou nehodni nebo jsou ho neschopni; zde ovšem žurnalistická povinnost velí v zájmu veřejného blaha voliče na závadné vlastnosti kandidátovy upozornit.

No a tady končí svoboda slova...

Pokračování příště.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl II.

D ě j i n y C í r k v e

Křesťanství a otroctví

Křesťanství zmírnilo otrokům jejich zlé postavení

Jedním ze zlořádů, nám v celém svém rozsahu a dosahu sotva pochopitelným, hlubokou, otevřenou ranou na těle antické společnosti, bylo otroctví. V athénském státě bylo okolo r. 300 před Kristem 400.000 otroků, plnoprávných občanů 20.000; ve Spartě 2.000 plnoprávných občanů a 224.000 státních otroků. V celém Řecku se odhaduje počet otrockého obyvatelstva na jednu třetinu.

Pány světa se stali časem drsní a bezohlední Římané. Jejich město se začalo plnit nevolníky po druhé punské válce. Váleční zajatci byli původně popravováni. To se dělo v době primitivního hospodaření, kdy rodina stačila na obdělávání políčka. Jakmile však lidé začali obdělávat větší plochy půdy a zřizovat si velkostatky, na jejichž obdělání nestačili, začali chápat cenu zajatců a lidské práce vůbec. Zajatce už nezabíjeli, nýbrž zotročovali je a živili k tomu, aby orali a seli. Rozvoj velkostatku a vůbec proměnění evropské divočiny v ornou půdu je z největší části dílem otroků.

Smutně proslulí otrokáři ve starověku byli Féničané. Potřebovali velké množství otroků ve svých manufakturách, v dolech a na lodích jako veslaře. Šli za armádami, kupovali zajatce a prodávali je zájemcům. Jiným zdrojem otroků byly kruté úvěrové zákony. Ty dovolovaly věřiteli prodat do otroctví celou rodinu insolventního dlužníka. Navíc od pradávna bujelo při březích Středozemního moře námořní lupičství. Piráti přepadali a zajímali klidné, nic netušící obyvatele, a ukládali jim výkupné. Když se nemohli vykoupit, prodávali je do otroctví.

Největší boháči měli až deset i dvacet tisíc otroků. Celá říše měla asi 60 milionů obyvatel; většina byli otroci. Poněvadž s nimi Římané nakládali krutě, často se bouřili; některé vzpoury otřásly do základů i samou říší. Nejnebezpečnější vzpoura propukla r. 73 před Kristem v jižní Itálii, pod vedením Spartaka, nadaného vojevůdce. Porazil oba konzuly a ohrožoval Řím. Crassus je konečně přemohl a šest tisíc zajatých dal přibít na kříže podél cesty z Capuy do Říma. Přibití na kříž byl v Římě trest pro vzpurné otroky.

Zabil-li v Římě otrok pána, byl popraven. Jestliže však vrah nebyl zjištěn, byli popraveni všichni otroci, kteří bydleli s vrahem pod touže střechou; předpokládalo se, že mohli vraždě zabránit nebo viníka alespoň udat.

Třída otroků, sražená nelítostným osudem pod triumfální povoz vyvolených, hynula tělesně i mravně. Všichni antičtí filozofové viděli v otroctví samozřejmé, nezbytné zřízení. Žádný se jich neujal, žádný nepozvedl hlas proti tomu, že bližní byl zbavován lidské důstojnosti a snižován na úroveň stroje nebo soumara. Páni i jejich děti, jimž se kořily celé armády otroků a otrokyň, cítili se mezi nimi jako orientální despotové. Otrok neměl v očích svého pána žádná práva, ani na život, ani na zdraví, ani na dobré jméno a svou čest; neměl žádné záštity proti pánově svévoli a zvůli. Zotročené davy byly nezdravým základem římské společnosti, která v mravním ohledu časem úplně zchátrala.

Jedním z nejsmutnějších zjevů tohoto mravního úpadku byly zápasy gladiátorů. Otroci, vycvičení v šermířství, se musili pro zábavu svých pánů mezi sebou na smrt potýkat při hostině, v cirku, na lodích, při pohřbech, nebo bojovali se šelmami. To byla nejmilejší zábava Římanů, jejich paní i panen vestálek. Nejednou se přihodilo, že paní, která ony hry pravidelně navštěvovala, stala se velmi otrlou a svou služebnou doma k smrti utýrala.

Polní a jakákoliv řemeslná práce byla pro svobodného Římana nedůstojná; na to byli otroci. Když otroci zestárli nebo onemocněli, bývali namnoze odváženi na ostrov v Tibeře ke chrámu Eskulapa, boha lékařů, aby je uzdravil. Tam zmírali hladem. Celá velebená antika se nezmohla na jediný charitativní ústav, nemocnici, sirotčinec, útulek pro starce nebo zmrzačené děti.

Židé, kteří přijali zákon od Hospodina, se varovali v poměru k bližnímu pohanských krutostí. Pod trestem smrti jim bylo zakázáno násilím zajmout příslušníka svého kmene a prodat jej do otroctví. Kdo se z nouze prodal v služebnost, s tím se mělo nakládat ne jako s otrokem, nýbrž jako s najatým dělníkem. Kdykoli mu bylo možno se vykoupit; po šesti letech musil být propuštěn a neměl odcházet s prázdnou. Nejen nevolníci, ale i soumaři sedmého dne odpočívali. I otroci byli přibíráni k předepsaným svátečním hostinám. Kdo zabil otroka, byl trestán jako zločinec. Kdo vyrazil otroku oko nebo zub, musil jej hned propustit. Proto také v Palestině nedocházelo ke vzpourám.

Násilné loupení a zotročování lidí zakazovala a trestala i Církev jako vraždu. Avšak křesťanská víra neučila, že si lidé jsou společensky rovni; učí pouze, že všichni jsou od Boha stvořeni, za stejnou cenu Spasitelem vykoupeni, k témuž cíli povoláni a týmiž svátostmi posvěcováni; jinými slovy, Církev učí, že lidé jsou si rovni podle své lidské přirozenosti a před Bohem; společenské rozdíly na zemi byly a budou. Nemohla zakázat, když zločinec, místo aby byl popraven, byl odsouzen k doživotní nucené práci, to znamená prohlášen za otroka. Zásady, podle kterých Církev tento nejtěžší společenský problém řešila, jsou shrnuty v krátkém, ale obsažném listě sv. Pavla Filemonovi. Byl to bohatý křesťan v Kolosech v Malé Asii. Byl pokřtěn od sv. Pavla; v jeho domě se scházeli křesťané k bohoslužbě. Měl otroka Onesima, který svého pána okradl a prchl do Říma. Tam se setkal se sv. Pavlem. Ten jej vyučil ve víře a pokřtil. Že to Onesimos mínil vážně, vysvítá z toho, že se vrátil k svému pánu. Ten mu podle obyčeje mohl na čelo vpálit písmeno F, to je fugitivus, zběh. Sv. Pavel mu však dal přímluvný list, plný dojemné lásky, a v něm Filemona žádá, aby kajícího služebníka přijal jako svého nejmilejšího bratra, jako by to byl Pavel sám; a jestliže mu při útěku způsobil škodu, ať to přičte jemu, Pavlovi. Nakonec projevuje důvěru, že učiní více, než očekává, tj. že jej propustí na svobodu. Podle legendy stal se Onesimos biskupem a mučedníkem.

Sv. Pavel se vracel k tomuto tématu častěji. V prvním listě Timoteovi napomíná otroky, aby svým pánům sloužili s veškerou úctou, aby učení a jméno Páně nebylo tupeno. Kteří pak mají pány věřící, ať jimi nepohrdají, ale tím ochotněji jim slouží. V listě k Titovi je napomíná, aby pánům neodmlouvali a neokrádali je. V listě Efeským důrazně klade na srdce povinnosti jak otrokům, tak jejich pánům: »Služebníci, buďte poslušni pánů tělesných s bázní a s třesením jako Krista... A vy, páni, čiňte totéž vzhledem k nim, upouštějte od hrozeb a vězte, že jejich i váš Pán je v nebesích a že není u něho strannosti.« Podobná místa jsou i v listě Galatským a také v druhé epištole sv. Petra.

Zvýšením mravní úrovně lidstva se uvolňovala i pouta nevolníků, anebo jejich stav se stával snesitelnější. Ač z nápisů v katakombách vysvítá, že mezi prvními křesťany bylo dosti řemeslníků, jimiž byli z největší části otroci, přece není na žádném hrobě uvedeno, byl-li pochovaný svobodný či nevolník. Hermes, městský prefekt za Trajána, propustil v den svého křtu 1.250 otroků na svobodu. Chromacius za Diokleciána daroval svobodu 1.400, Melania († 439) prý dokonce 8.000, Ovidius v Galii 5.000 nevolníků. Pohané v závěti často nařizovali, kolik otroků (gladiátorů) se má v den jejich pohřbu vzájemně ubít; křesťané, kolik jich má být obdařeno svobodou.

Značně zmírnil trudný osud otroků císař Konstantin. Předně zakázal přibíjet otroky na kříž. Tím učinil tomuto barbarskému trestu navždy konec. R. 325 zapověděl zápasy gladiátorů. Přísnými tresty zakázal otroky týrat, uprchlým vpalovat na čelo písmeno F, pohazovat a prodávat dítky. Zatímco císař Augustus omezoval propouštění otroků, aby úroveň svobodného občanstva takovýmto přírůstkem neklesala, Konstantin naopak jejich propouštění co nejvíce usnadnil. Nebylo třeba ohlašovat tu věc u světských úřadů; stačilo, když pán své nevolníky prohlásil za svobodné v kostele před duchovními. Ponejvíce se tak dělo o velikonočních svátcích. Hlubokou propast mezi svobodnými a nesvobodnými zčásti překlenul papež Kalist. Byl to původně otrok křesťana Karpofora; pouta mu byla sňata na přímluvu Marcie, jedné z manželek císaře Komoda, přející nové víře. Kalist byl přijat mezi římský klérus a brzy v něm nabyl významného postavení. Byl pověřen správou jedněch katakomb, jež dosud nesou jeho jméno. Podle všeho vynikal dary ducha i ušlechtilostí srdce. Stal se pravou rukou papeže Zefyrina a po jeho smrti byl zvolen za římského biskupa.

Římský zákon neuznával manželství mezi svobodnými a nesvobodnými. Mimoto většinu věřících v římské obci tvořily ženy, mužové menšinu. Papež věděl, jakému nebezpečí se vydávají křesťanky, když se provdají za pohany. Z těch a jiných důvodů, nedbaje světského zákona, prohlásil, že manželství Římanek s otroky jsou před Bohem a církví platná.

Přes tyto slibné začátky nepokračovalo velké dílo osvobození tak rychle, jak by se dalo očekávat. Nejdříve si řecké kláštery stanovily zákon, že nebudou chovat na svých statcích žádné otroky. V sedmém století se začala tato zásada ujímat i v klášteřích na západě. Kdo byl přijat mezi duchovenstvo, stával se svobodným. Bylo zakázáno prodávat křesťanské otroky Židům a mohamedánům, kteří měli tento nekalý obchod v rukou po celý středověk. Benátčanům zostřil papež Zachariáš tento zákaz i exkomunikací. Teprve ve 12. a 13. století, ve vrcholném středověku, v době velkého ideového vzletu a hospodářského rozmachu, mizí v Evropě ze šlechtických dvorů otrocká čeleď nadobro. Změnila se v poddané sedláky, kteří robotovali svým vrchnostem až do nejnovější doby; u nás do r. 1848.

V církvi vznikly také dva řády, jejichž cílem bylo vykupovat křesťany zavlečené do otroctví; řád trinitářů, založený r. 1198 sv. Janem z Mathy a Jindřichem z Valois, a řád Panny Marie od Mercede, založený sv. Petrem Nolaskem v roce 1218. Byly rozšířeny hlavně v zemích románských, protože z těch bývalo nejvíc křesťanů od afrických korzárů uloupeno a prodáno. Velkého významu nabyl řád trinitářů. Za největšího rozkvětu v 15. století měl 880 domů. Jeho členové šli po stopách musulmanských a židovských otrokářů a vykupovali z poroby křesťanské bratry. Afrika, přední Asie, ba i Indie a Mongolsko byly širým polem jejich účinné lásky.

Často sami na sebe vzali okovy místo křesťana, pro něhož nemohli sehnat výkupné; to činívalo 400—1.200 franků. Slavný básník Cervantes, který byl od korzárů zajat na cestě z Neapole do Španělska, byl po dvou letech vykoupen za 25.000 franků. Za 600 let vysvobodili trinitáři 900.000 křesťanů, a jich samých bylo v této službě 7.215 zabito. Řád de Mercede vykoupil 64.705 křesťanů.

Zmírnění a zrušení otroctví, ač spolupůsobily i středověké poměry hospodářské, je jedním z nejkrásnějších triumfů křesťanského náboženství.

Zpracováno podle knihy:

Blažej Ráček: Církevní dějiny v přehledu a obrazech

D e s a t e r o  B o ž í ch

p ř i k á z á n í

Druhé přikázání

Braní Božího Jména nadarmo III. část

Pošetilost tohoto zlozvyku

Nejprve je to vedle hříchu nerozumná a pošetilá lehkomyslnost, zneužívat v řeči nejsvětější slova. Rozumný člověk úměrně vyrovná a vyváží svou řeč. Je známka vzdělance, že neužívá frází. Po tom pak se pozná polovzdělanec nebo hloupý a omezený člověk, že stále ve své řeči užívá frází. Papouškování je známkou velmi slabé, nevyspělé inteligence.

Je nesmírně nevkusné zneužívat pro věci všední nebo dokonce zneužívat jako výplně slov věcí, které jsou věřícím věcmi a jmény posvátnými. Je nevkusné dále pro ty, kteří nevěří v Ježíše Krista a jeho svatou Matku, aby se stále oháněli Ježíšem, aby jej stále měli v ústech. Vždyť je to urážka náboženského cítění. Nejste sami! Vedle vás je přece tolik věřících křesťanů, ne pouze katolických, kterým jméno Ježíš je svaté a pro které je toto urážení jména nejsvětějšího trýzní a bolestí. Proč zarmucujete tak lehkovážně svaté, nejsvětější city svých spolubratří? Považ, ty, který jsi nevěřící nebo jinověrec, jak by tě mrzelo, kdyby někdo tak bezohledně zneužíval toho, co je zase tobě svaté. A jistě to není tak svaté, jako náboženská víra v Toho, který je láskyplným Bohem a v jeho Matku.

Nebo chceš to užívat na potupu? Chceš se tím zneužíváním svatých jmen rouhat? Chceš tak dokazovat své jiné přesvědčení? Chceš tím třeba urážet a zarmucovat kněze a řeholní osoby, které s tebou jedou ve vlaku? Jel jsem onehdy s mladými olomouckými studenty, kteří vyprávěli hnusné detaily z Haškovy knihy o Švejkovi. Když vyprávěl takový kluk – tercián – nejsilnější nehoráznosti, říkal při odcházení z vagonu na nástupiště: "To jsem toho faráře dohřál! Ten měl asi vztek!" Tak užívají mnozí lidé svatých jmen nadarmo, jen aby se pomstili milému Pánu Bohu, nebo jeho služebníkům. Nepomyslí na to, že působit bolest komukoliv jest nízké, nedůstojné. V tom ohledu je onen nevkus ještě surovostí.

Jak teprve je ošklivé tvé jednání, když jsi věřící!

Tvůj nevkus je pak ještě dvojnásob hříšný, protože ty víš, koho máš ve svém Ježíši. Ty víš, že jméno Boží, jeho Syna a jeho Matky je jméno svaté, jméno vzácné, kterému po jeho rozkaze přísluší všechna čest a veškerá úcta se slávou.

Nezapomeň také na to, že svým špatným příkladem uvádíš lidi do pokušení, aby podobně jako ty zneužívali svatých jmen. 'Když on, který je přece věřící a dobrý křesťan, lehkomyslně bere nadarmo svatá jména, jistě to není nic tak zlého', pomyslí si jistě přemnohý křesťan vlažný nebo odcizený své víře. Dále příklad tak zvaných dobrých působí mnohem nakažlivěji než příklad zlých. Je totiž jakousi omluvou lidí slabých, lidí, kteří rádi opírají své chyby o chyby druhých.

Jak došlo k tomuto smutnému zjevu?

Pokles víry, živé víry, jest příčinou tohoto dnes hromadného zjevu braní jména Božího nadarmo. Pokud byli lidé zbožní, užívali svatých jmen ke své útěše. Celý život našich předků doby barokní a pobarokní byl proniknut živou zbožností. Naši předkové tolik milovali Ježíše, že se utíkali k němu a k jeho svaté Matce stále a ve všem. Ve všech těžkostech a ve všech potřebách byla jejich první myšlenka na Boha, na Syna Božího a na pomocnici křesťanů – na Matku Boží Pannu Marii. Proto užívali stále a stále svatých jmen.

Toto zbožné užívání svatých jmen předpokládá ovšem živou a žitou víru, upřímnou důvěrnost s Bohem, ale také bdělou opatrnost, abychom si nezvykli s nedovolenou důvěrností na věci Boží, aby nám pak nezevšedněly. Toto nebezpečí je vždycky v příliš častém styku s kterýmikoliv vážnými a posvátnými věcmi.

My lidé jsme, žel, tak slabí, že si brzo zvykáme i na věci nejsvětější. Tak mnohým lidem zevšedňuje Svaté přijímání, jakmile jim bylo dovoleno denně se k němu přibližovat. Podobně také zevšednělo mnohým lidem svaté jméno Boží, jakmile se ho denně stále dovolávali. Jakmile totiž poněkud pohasla živá víra, vzývání svatého jména se stalo pomalu jeho povzdechem a z povzdechu se pak stalo zvolání. Ze zvolání pak kleslo jméno Boží na citoslovce, aby v tomto úpadku pak pokračovalo až na pouhou vycpávku prázdných hovorů.

Takový asi byl vývoj braní nadarmo svatých jmen od oné barokní úcty ke svatému jménu až ke dnešní lehkomyslnosti. Tedy dvojího je zapotřebí. Předně potírat tento zlozvyk! Ale to by nebylo dostatečně účinné. Daleko účinnější bude prohlubovat u lidí poznání a lásku Ježíše Krista. Ukazovat jim, kdo je jejich Pán, za co všechno mu vděčí, a jak jsou povinni hlubokou úctou k němu a k jeho svatému Jménu, které Jeho vyjadřuje, neboť jména znamenají podstatu věcí a osob.

Převzato z knihy: Silvestr Maria Braito:

Nevezmeš Jména Božího nadarmo

L i t u r g i k a

Kněžská bohoslužebná roucha III. část

Pluviál (pluviale, cappa)

se nevyvinul jako ostatní paramenta ze světského oděvu, nýbrž z černého uzavřeného pláště s kapucí, který užívali řeholníci a kanovníci v 8. a 9. stol. proti dešti pří průvodech a proti zimě při dlouhých modlitbách v chóru. Odrůdou tohoto pláště je dnes mozeta a kappa kardinálů, biskupů a kanovníků.

Kolem r. 1000 byl zaveden do bohoslužby delší takový plášť místo kasule, od níž se lišil tím, že byl vpředu rozstřižen a měl vzadu kapuci, ale již jen jako ozdobu. Kapuce byla zpočátku trojhranná, později to byl okrouhlý štít, obyčejně se střapcem.

Pluviál bývá zdoben zvláště vpředu bohatým lemem a výšivkami na kapuci. Také spony byly ve středověku nádherné z tepaného zlata.

Pluviál se šije, pokud možno, z hedvábí v liturgických barvách a nosí se při průvodech, slavných požehnáních a při slavnostním oficiu v chóru.

Dalmatika a tunicella

jsou svrchní roucha jáhna a podjáhna. Dalmatiku, vzniklou prý v Dalmácii, nosili již ve 2. stol. v Římě muži a ženy z bohatších tříd na tunice. Byla ozdobena dvěma purpurovými pásy. Již ve 3. stol. se dalmatika stala čestným šatem papežů a římských jáhnů a byla jako vyznamenání udělována mimo Řím biskupům a jáhnům.

Ale v 9. století se stává dalmatika všeobecně liturgickým šatem jáhnů. Byla vždy barvy bílé, zdobena dvěma červenými svislými pásy a sahala až po kotníky. Od 13. století přijala barvu kasule. Kvůli pohodlí byla později zkrácena a rukávy rozstřiženy.

Tunicella je napodobením dalmatiky pro podjáhny (od stol. 9.). Původně se lišila od dalmatiky pouze delšími a užšími rukávy. Dnes není rozdíl mezi dalmatikou a tunicellou.

Protože původně byly bílé, jsou dalmatika i tunicella symbolem radosti, a proto se jich neužívá o kajících dnech. Místo nich se ve význačnějších chrámech užívala v tyto dny planeta plicata nebo štola latior, v obyčejných chrámech přisluhují jáhni a podjáhni jen v albách. Avšak je dovoleno je užívat i v takových dnech při slavných pohřbech, taktéž o neděli Gaudete v adventě a Laetare v postě, jakož i na Štědrý den a v suché dny svatodušní.

Biskup na znamení plné moci kněžské obléká ke mši svaté pod kasuli dalmatiku i tunicellu.

Superpelice a rocheta

Superpelice

se objevuje teprve v 11. století, a to napřed v Anglii, severní Francii, Španělsku, později též v Itálii, kde byla nazývána cotta. Kněží si při modlitbách v chóru ve studených chrámech oblékali teplé pláště pod albu, kterou vždy nosili při hodinkách v chóru. Je pochopitelné, že se časem projevovala snaha zkrátit dlouhou albu, jež musela být vždy podkasávána. Tak vznikla kratší alba se širokými rukávy, aby se mohla obléci na kožíšky (pelliceae); odtud také její jméno: super peliceam = na kožíšku.

Brzy ji začali kněží užívat také mimo chór při udílení svátostí, takže na konci středověku se jí užívalo tak jako dnes. Původní její tvar se také do konce středověku měnil, až nabyl podoby dnešní zvonovité, bez rukávů.

Dnes nosí superpelici nižší klerikové, kterým ji podává biskup při tonsuře, označuje ji jako "habitum sacrae religionis". Superpelice znamená totéž co alba, totiž čistotu srdce, jež má zdobit srdce klerikovo.

Rocheta (zdrobnělé rochettum — kabátek — z pozdního latinského slova roccus — kabát) je výhradní roucho biskupů, prelátů a ze zvláštního privilegia též kanovníků. Setkáváme se s ní již v 9. stol. v Římě, kde bývalo zváno camisia, též alba romana nebo succa.

Dnešní kněžská rocheta je vlastně starší forma superpelice, která si zachovala široké rukávy; rubriky ji také při kněžských funkcích důsledně nazývají superpelliceum nebo cotta.

Biskupská rocheta má úzké rukávy. Pro velikou podobnost užívá se dnes u obou bez rozdílu jména rocheta.

Biret

vznikl ze středověké nízké čepice kleriků, zvané pileus, s jakou se setkáváme v 10. století. Aby bylo možno ji pohodlně uchopit, vytvořily se na biretu v 16. století rohy. Římský biret obyčejných kněží je třírohý: v našich krajích je však u obyčejných kněží obvyklý biret čtyřrohý, ve Španělsku nejsou rohy vůbec. Biret je barvy černé, u biskupů fialové a u kardinálů purpurové.

Biret se užívá:

a) když celebrant nebo asistent sedí, a to při mši sv., při hodinkách, při jiné funkci, není-li vystaveno Sanktissimum; kdykoli však sklání hlavu, musí biret sejmout;

b) kdykoli jde k oltáři k nějaké funkci nebo od oltáře odchází, anebo přechází od jedné funkce ke druhé;

c) při průvodech, pokud se nenese Nejsvětější svátost a svatý Kříž.

Biret není dovoleno užívat:

a) kdykoli je vystaveno Sanktissimum ať v monstranci, v ciboriu nebo v kalichu (na Zelený čtvrtek), nebo při pozdvihování, při přijímání, při požehnání; rovněž při kázání před Sanktissimem;

b) kdykoli kněz v chóru nebo při funkci stojí nebo klečí: tedy při absoluci za zemřelé u mrtvoly v domě a u hrobu apod.;

(Při udělování svátostí Rituale nepředepisuje biret; ale autoři doporučují biret při svátosti pokání aspoň během rozhřešení na znamení soudní moci.)

c) při každé úkloně a genuflexi (pokud mu v tom nic nebrání). Proto kněz jdoucí k oltáři kleká na jedno koleno s biretem na hlavě, protože drží ruku na kalichu; kleká-li na obě kolena (například jde-li kolem jiného oltáře, kde je mše svatá již po proměňování), snímá biret.

Biskup nosí i při mši sv. na hlavě tak zvané solideo. Snímá je pouze od začátku kánonu až po sv. přijímání (proto: soli Deo – samému Bohu). Obyčejní kněží smějí užívat solidea, a to černého, pouze s papežským dovolením. Biskupové mají solideo fialové, kardinálové purpurové.

Zpracováno podle knihy

Josef Foltynovský: Liturgika

S v á t o s t i

Nejsvětější Eucharistie

Úvod

Eucharistie je pravé Tělo a pravá Krev Ježíše Krista, pod způsobami chleba a vína skutečně a podstatně přítomné, aby věřícím byly pokrmem a Církvi obětí.

Z tohoto výměru je patrné, čím se Eucharistie liší od ostatních svátostí a čím nad ně vyniká. Zatímco ostatní svátosti jsou přechodné posvátné úkony, které samy trvají pouze tehdy, když probíhá jejich udělování a přijímání, Eucharistie je skutečnost trvale posvátná a zůstává jí, i když se nepřijímá. Zatímco v ostatních svátostech Pán Ježíš "pouze" působí, v Eucharistii je reálně, osobně a podstatně přítomen.

V Eucharistii zanechal Kristus své Církvi svoji vykupitelskou oběť na kříži, a proto Eucharistie není pouze svátost, nýbrž také oběť, a tudíž i střed veškeré bohoslužby.

Kristus Pán prohlásil víru v Eucharistii za podstatný znak svých pravých učedníků:

Jan 6, 53—58: Ježíš jim řekl: »Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.«

Jan 6, 67-69: Ježíš tedy řekl Dvanácti: »I vy chcete odejít?« Šimon Petr mu odpověděl: »Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!«

Církev Kristova se od počátku právě tím, že slavila Eucharistii, lišila zevně od židovstva, s nímž sice zprvu konala společné modlitby (Sk 3,1), avšak nikdy neobětovala, neúčastnila se již starozákonních obětí. Eucharistií se začala konat nová bohoslužba vlastní pouze Novému zákonu. Eucharistie je naplněním starozákonních proroctví o nové bohoslužbě a oběti. Všechny předcházející oběti došly svého naplnění. Tyto oběti, ačkoli byly přinášeny na základě Božího ustanovení, byly pouze »stínem a náznakem hodnot budoucích«, nikoli jejich skutečností. (Žid 10,1) Starozákonní kněží přinášeli jako obětní dar pouze věci pozemské, stvořené, avšak nic stvořeného nemůže být předloženo Bohu jako obětní dar odpovídající jeho nekonečné dokonalosti.

A tak docházelo-li k odpuštění hříchů, nebylo to způsobeno mocí přinášené oběti, protože samotná krev obětovaných zvířat nemůže způsobit odpuštění hříchů. Příčinou odpuštění bylo přijetí těchto obětí Bohem jakožto předobrazů jediné pravé oběti přinesené Ježíšem Kristem za hříchy všech lidí, tedy i těch, kteří žili před jeho vykupitelskou smrtí. (1.Tim 2,6, srov. Řím 3,23-26)

Ve Starém zákoně byl o svátku Smíření vyháněn do pouště kozel, na kterého byly přeneseny hříchy lidu. (Lv 20, 7-10) To, že již kozel došel do pouště, tedy že jsou hříchy odpuštěny, poznávali židé různými způsoby. Jeden z nich byl proužek červené látky uvázaný na dveře chrámu. Pokaždé, když kozel dosáhl pouště, kde zahynul, červený proužek zbělel, jak je psáno: »I když vaše hříchy budou jako šarlat, vybělím je jako sníh.« (Iz 1,18) Právě onen červený proužek látky byl důkazem, že staré oběti již nepřinášejí odpuštění hříchů. Jak uvádí Talmud v traktátu Joma (8, 43e): "Čtyřicet let před zbořením chámu červený proužek, který dříve vždy zbělel, zůstal červený a nikdy se již neopakoval mimořádný úkaz, kterým Bůh dosvědčoval odpuštění hříchů." Čtyřicet let před zbořením chrámu je rok 30, tedy rok Kristovy smrti a vzkříšení.

Ježíš Kristus, když ustanovil Eucharistii, zanechal a obnovuje památku svých zázraků (sněm tridentský). V ní pod způsobami chleba a vína přebývá skrytý jako Bůh a člověk, podobně jako když se stal člověkem, přebýval v ústraní v domě Josefově; v Eucharistii vchází a navštěvuje srdce věřících, přináší hojné milosti, jako za svého veřejného života chodil po Palestině a dobře činil; v Eucharistii obnovuje nekrvavým a tajemným způsobem svou smrt, jíž nás vykoupil, aby ji názorně představoval a její ovoce rozděloval věřícím. Týž Syn Boží, jenž je od věčnosti v lůně Otce svého (Jan 1,18), a v čase sestoupil do lůna své panenské Matky, přebývá i v Církvi – jak ve svatostánku, tak také v srdcích věřících.

Protože Eucharistie je nejen svátost nýbrž také oběť, a obojí má základ ve skutečné přítomnosti Ježíše Krista, pojednává se o Eucharistii v tomto pořadí:

I. O skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Eucharistii, II. o svátosti Eucharistie; III. o oběti Eucharistie.

Zpracováno dle knihy:

Richard Špaček: Katolická věrouka, díl III.

K á z á n í   n a  a k t u á l n í   t é m a

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Slavnost Nanebevstoupení Páně

Dvě cesty do nebe

Hleděli upřeně do nebe, když se tam ubíral. (Skutky 1,10)

Když se Spasitel loučil při poslední večeři s apoštoly, pravil k nim: »Jdu, abych vám připravil místo. A jestli odejdu a připravím vám místo, přijdu zase a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.« (Jan 14, 2) Tehdy mu učedníci nerozuměli; teprve dnes mělo jim vzejít světlo. Pán Ježíš je vedl na horu Olivetskou; tam, kde počalo jeho utrpení, začala i jeho sláva. Požehnal jim a před jejich zrakem počal se vznášet k nebesům. S úžasem hleděli apoštolové na zázračný zjev. Kdo ví, jak dlouho by tam byli stáli, kdyby je neupozornili sami andělé.

Drazí křesťané! Ve své velekněžské modlitbě pravil Pán Ježíš: »Otče, chci, aby, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu.« (Jan 17, 24) I naším konečným cílem má být nebe. Proto je důležité, abychom znali dobře cesty, které tam vedou. Jsou jenom dvě: cesta nevinnosti a cesta pokání.

I. Kdo přijde do nebe cestou nevinnosti? Tohoto štěstí se dostane jen těm, kteří se nedopustili žádného hříchu, aspoň ne těžkého. Je to cesta nejkratší a nejbezpečnější, a blaze každému, kdo ji našel. Tak přicházejí do nebe malé pokřtěné dítky. Proto misionáři přinášejí v pohanských krajinách tolik obětí, aby pokřtili umírající děti. Sebe delší cesta nezdá se jim příliš obtížnou a dlouhou, mohou-li svatým křtem otevřít někomu krásné nebe. Proto bylo založeno Dílo sv. Dětství Ježíšova, které sbírá almužny, aby umožnilo vykoupení a křest pohanských dítek. Proto je na pováženou odkládat příliš dlouho se svatým křtem; často se stalo, že kněz přišel již pozdě. Proto je to konečně, moji drazí, takový zločin, jestli katolická matka zbaví se dítka ještě před jeho narozením. Svým skutkem zavřela vlastnímu dítěti nebeskou bránu. Dovedete si představit shledání těchto dvou duší před soudnou stolicí Kristovou? Dítě, připravené o nebe, bude se dovolávat Boží pomsty proti vlastní matce! A nedejte se mýlit výkladem některých nesvědomitých lékařů, že plod byl ještě malý; hned při početí tvoří Bůh nesmrtelnou duši. Proto před Bohem je to stejný zločin, pomůže-li si v prvním měsíci nebo až později.

Je pravda, dokud je matka mladá, snad si takových hříchů ani příliš nevšímá; výčitky svědomí umlčí myšlenkou, že druzí to dělají také. Ale když přibývá roků a blíží se smrt, počíná se hlasitěji ozývat zločin, kterého se dopustila. Blaze, uzná-li aspoň potom svoji vinu a hledí ji napravit upřímným pokáním. Znal jsem rodinu. Chodili spolu do kostela a po každé jsem se vzdělal, jak zbožně se modlívali. Jednou jsme se dali do hovoru a otec rodiny mi prozradil bolest, která je tolik trápila. »Velebný pane, my máme strašný hřích na svědomí. Po převratě (1918:-) chodili u nás v úřadě stůl od stolu, abychom se dali vypsat z víry. Byl to neslýchaný teror, já jsem podlehl také. Odpadli jsme oba k bezvyznání. Narodil se nám hošík, pokřtít jsme ho nedali. Když mu bylo pět roků, umřel. Vám nemusím vykládat, co to znamenalo pro jeho duši. Do nebe nepřišel. Představte si naši strašnou odpovědnost — vlastní vinou jsme připravili své dítě o nebe. Proto se nyní modlíme, aby se Pán Bůh smiloval a nám odpustil.«

A jestli se již někdo z vás tohoto hříchu dopustil, hleďte jej Pánu Bohu nahradit. Za ztracenou duši dítěte dejte mu jinou duši a postarejte se jí o svatý křest. Není to tak těžké; každý kněz vám rád vyjedná křest některého pohanského dítka v zemích misijních.

Do nebe nepřijdou jen pokřtěné malé děti, přijdou tam i dospělí, kteří skonali po křtu svatém. Na jednom starokřesťanském náhrobku čteme slova: »Skonal v bílém.« Snad ještě nechápete, co tím chtěli povědět. Byl-li v první církvi pokřtěn dospělý člověk, nosil po celý týden bílý šat — na znamení nevinnosti, kterou dostal. A v těchto dnech zemřel nebožtík, o kterém mluví nápis.

Do nebe přišly přímo i duše mnohých světců, zvláště mučedníků. Snad se dopustili také nějaké menší chyby, ale smazali ji krví, kterou pro Krista prolili. Dojemně krásný příklad vypravuje se v životě sv. Doroty († 251). Byla pro křesťanskou víru odsouzena na smrt. Když kráčela na popraviště, byl studený zimní den. Ledový vichr burácel a sněhová vánice zahalovala nebe i zemi. S úsměvem pravila světice: »Hleďte, jak pustá a nevlídná je tato země! Blaze mi, že jdu do krásnějšího kraje, kde nebeský blankyt nikdy se nehalí mrakem, kde ustavičně vane jarní vzduch, nivy se zelenají a v zahradě mého Snoubence skvějí se lilie, kvetou vonné růže a zrají sladké plody. Jak se těším, že smím již vstoupit do tohoto ráje.« Její slova zaslechl mladý úředník Theofil, který si rád tropil posměch z křesťanské víry. Přistoupil až k samé světici a pravil k ní posměšně: »Nevěsto Kristova, tak mi pošli ze zahrady svého Snoubence kytici těch krásných růží a košíček sladkého ovoce, které tam budeš trhat.« Svatá panna pohlédla vážně na posměváčka a pravila: »Stane se, čeho si žádáš. Dostaneš růže i ovoce, jen buď hoden toho daru.« Když došla sv. Dorota až na popraviště, poklekla a vroucně se modlila. Kde se vzalo tu se vzalo, pojednou stálo před ní sličné dítě, drželo v ruce košíček, v něm byly tři bílé růže a tři jablka. Pravilo: »Milá sestro, to ti posílá tvůj Snoubenec.« Dorota odpověděla: »Dones to tajemníkovi Theofilovi.« Hned potom byla sťata. Mezitím seděl Theofil ve společnosti veselých druhů a žertovně vypravoval, že každou chvíli čeká z ráje květiny a ovoce, které mu odtud slíbila poslat krásná křesťanská dívka. V tom okamžiku přistoupil k němu hošík s košíčkem růží a jablek, podal mu dar a pravil: »To ti posílá Dorota ze zahrady svého Snoubence.« Kdyby před Theofilem bylo udeřilo, nebyl by snad tak zmaten, jako těmito slovy. Zvážněl, uvěřil v Krista a vyznal svou víru veřejně. Byl za to mučen, drásali ho železnými háky, pálili pochodněmi, vše bylo marné. Trpěl klidně, jen se stále modlil: »Kriste, uveď mne do sboru svých svatých vyvolených!«

Takové šťastné duše nenacházíme jen v dobách dávno minulých, žijí dodnes, škoda jen, že je jich tak málo. Při železničním neštěstí byla též usmrcena matka. Její děti stěžovaly si na to velikému divotvůrci, knězi Pavlu Mollovi. Odpověděl jim: »Spíše se z toho máte radovat. Vaše maminka vešla přímo do nebe, očistec ani neuviděla. Zasloužila si to svým posledním zbožným úkonem. Když pozorovala, co se děje, řekla odevzdaně: »Pane, staň se tvá vůle!«

II. Celkem musíme říci: Cesta nevinnosti je výsadou nečetných duší. Obyčejně tu platí slova Spasitelova: »Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených.« (Mat. 22, 14) Většina lidí přichází do nebe cestou pokání. Je to sice oklika, ale buďme vděčni, že nám ji milosrdný Pán Bůh dovolil. Nikdo neřekne, že bouřlivá plavba je krásná; a přece chvátáme do kostela, abychom poděkovali Bohu, když jsme se dostali šťastně do přístavu. Nikdo netouží po operaci, a přece se jí rádi podrobíme, abychom si zachránili život. K takové bouřlivé plavbě, k takové operaci bych přirovnal cestu pokání. Buď Spasiteli vděčný za to, že nám ji svou smrtí na kříži zasloužil. Kolik nádherných hvězd by bylo pohaslo na nebi katolické církve, kdyby do nebe nevedla též cesta kajícnosti. Neměli bychom sv. Maří Magdaleny, neměli bychom sv. Pavla, neměli bychom sv. Augustina a tolik jiných světců a světic.

Ani Bůh nepohrdá hříšníkem, který se k němu kajícně vrací, nesmíš jím pohrdat ani ty. Proto ti vzkazuje v Bibli sám Pán: »Nepohrdej člověkem, odvracejícím se od hříchu, a nečiň mu výtky! Pomni, že všichni lidé jsou hodni trestu!« (Sir. 8, 6)

Jenom jediná smrt jest opravdu hrozná — smrt ve hříchu, té se bojme! Onemocnělo sedmileté dítě; jeho otec byl pijanem, a kdykoli se vracel z hostince, proklínal až běda. Kdysi přišel opět pod obraz Boží. Když poněkud vystřízlivěl, sklonil se nad lůžkem těžce nemocného dítka a volal: »Vezmi mne s sebou, bez tebe nechci žít.« Ale umírající dítě usedlo na lůžko a pravilo: »Tatínku, s tebou bych nechtěl umírat.« Dopovědělo a skonalo. Tato slova zdrtila otce. Ať šel kamkoli, stále mu znělo v uších: »Tatínku, s tebou bych nechtěl umírat.«

Ano, jedině hrozná je smrt hříšníkova. A protože nikdo nevíme, kdy Pán Bůh zavolá, neodkládejme s pokáním, a buďme stále připraveni. Nikdo nemáme černé na bílém, že se ještě vyzpovídáme, budeme-li hřešit na Boží milosrdenství. Proto varuje Písmo svaté: »Neříkej: Smilování Páně je veliké, smiluje se nad množstvím hříchů mých! Neboť jako milosrdenství, i hněv náhle přichází od něho, ale na bezbožnících spočine hněv jeho. (Proto) neprodlévej obrátit se k Pánu, a neodkládej s tím den ode dne!« (Sir. 5, 6n)

Vyložil jsem vám dvě cesty, které vedou jistě do nebe: cesta nevinnosti a cesta pokání. První je přímá, proto nejkratší, a blaze každému, kdo po ní šel; druhá je s oklikami, a přece děkujme Bohu, že nám ji dal. Slavný kazatel Abraham od svaté Kláry popisoval kdysi svým posluchačům takto nebe: »Věčné nasycení bez jakéhokoli hladu, věčné bohatství bez jakéhokoli nedostatku, věčná radost bez zármutku, věčná láska bez mrzutosti, věčná krása bez ošklivosti, věčný pokoj bez únavy, věčné přátelství bez závisti, věčné vítězství bez bojů, věčná jednota bez nesvornosti, věčné zdraví bez nemoci, věčný život beze strachu před jeho koncem, věčné štěstí bez jakékoli nehody, věčné trvání blaženosti bez konce, věčné Alleluja.« Stojí to opravdu za to, abychom se přemáhali, abychom bojovali, abychom se snažili. Končím slovy apoštola Pavla: »Nevíte-li, že ti, kteří běží o závod, všichni sice běží, ale jen jeden dostává cenu vítězství? Tak běžte i vy, abyste jí dosáhli!« (1. Kor. 9, 24) Amen.

Z  d u ch o v n í h o      ž i v o t a

Útěcha a neútěcha

Kdo pěstuje duchovní život, pozoruje často, že se v jeho nitru střídá útěcha s neútěchou. Hned svítí v duši slunce, hned se stahují mraky, prší nebo dokonce mrzne; teď nás modlitba a duchovní věci těší, zanedlouho jsou nám obtížné, prázdné, ano i protivné. Není v nás stálost, nýbrž stálá změna jako v počasí.

Takové střídání útěchy a neútěchy nasvědčuje, že duchovní život se probouzí, a je to zcela dle úmyslů Božích. Nutno s tím vážně počítat v duchovním životě; proto je třeba poučení, jak máme jednat za různého »počasí,« bychom nechybovali, podle zásady: není špatné počasí, pouze špatné oblečení. V opravdovém duchovním životě není chvíle bez milosti, pouze to špatně chápeme. Když si to spojíme, vychází nám, že člověk, který se v duchovní neútěše přespříliš trápí, se podobá tomu, kdo se trápí na dešti, když se špatně oblékl.

Jak si máme počínat v době útěchy?

Jak si máme počínat v době útěchy, naznačuje nám mistrně sv. Ignác z Loyoly v Duchovních cvičeních: »Kdo je v útěše, hleď se pokořovat a ponižovat, jak můžeš.« V útěše jsme nakloněni k marnivosti a domýšlivosti; hned bychom si na tom zakládali, oddávali se samolibosti, domnívali bychom se, že jsme již hodně pokročilí, jinými bychom pohrdali a sebe vynášeli. To by se Bohu protivilo a nám bylo na škodu. V útěše se tedy pokořujme a ponižujme, děkujme Bohu za vše, co v nás způsobil, uznávejme svou nehodnost a statečně zapuzujme všechnu domýšlivost.

Duchovní útěcha není naše dílo, nýbrž účinek milostí Boží, která v nás právě působí; není to naší zásluhou, proto patří chvála jen Bohu a nikoli nám.

Svatý Jan Maria Vianney říkával, že když zakoušíme útěchu, riskujeme, že budeme Boha milovat kvůli té útěše; když ale útěchu nezakoušíme, pak milujeme Boha jen kvůli Němu samému. A to je opravdová láska k Bohu. Skutečná ctnost lásky, ke které nás sám Bůh vede a vychovává!

Jak máme jednat v době neútěchy?

Pro dobu neútěchy podává nám opět sv. Ignác několik zásad ve svých Pravidlech o rozlišování duchů.

1. V době neútěchy nemáme měnit, zkracovat nebo dokonce vynechávat své modlitby a duchovní četbu. Zůstaňme pevní a silní v tom, co jsme si dříve umínili, a konejme modlitbu i duchovní četbu trpělivě a věrně, i když nás netěší a protiví se nám. Hleďme vyhovět Bohu, i když se nám to zdá neúčelné a zbytečné. Tím projevujeme věrnost Bohu a přemáháme pokušitele, který by nás rád právě tehdy odvrátil od modlitby a duchovního života. Kolik duší podlehlo a stále podléhá tomuto pokušení, a proto zakrňují v duchovním životě nebo ho zcela ztrácí!

2. Někdy je dobře v neútěše zrovna si ještě přidat; modlitbu poněkud prodloužit, jsme-li pokoušeni k tomu, abychom ji zkracovali; tak nejen pokušiteli odporujeme, ale také ho důkladně porážíme.

3. Vzpomínejme si v neútěše, že nás Bůh jen zkouší, že nás neopustí, ale svou milostí je stále při nás, ačkoli to právě nevnímáme. Zachovejme si důvěru v Boha a přemáhejme malomyslnost!

4. Cvičme se v trpělivosti; trpělivostí zvítězíme! Opět nás Pán potěší, jen když trpělivě vytrváme v soužení.

Proč na nás Bůh dopouští neútěchu?

Střídáním útěchy a neútěchy si nás Bůh vychovává. Je to důkazem, že v duši působí milost Boží.

1. Duch Svatý často trestá duši neútěchou za poklesky a nedbalosti a udělil by jí více útěchy, kdyby byla věrnější a obětavější.

2. Není však každá neútěcha trestem. Navštěvuje i duše věrné a obětavé, protože Bůh chce v nich vypěstovat pevnou ctnost. Kdyby stále tonuly v duchovní, zvláště citové slasti, zakrněla by snadno jejich vůle a zůstaly by takřka rozmazlenými dětmi. Takové duchovní ADHD. Proto jim Bůh odnímá citelnou útěchu a radost, aby jejich vůle zesílila a byla řádným základem všech ctností.

Kdo se tedy snaží věrně sloužit Bohu i v neútěše, získává mnoho pro duchovní život, i když to nepozoruje a aktuálně necítí. Síla jeho vůle vzrůstá a duše se učí sloužit Bohu za všech okolností; a v tom se ukazuje pravá ctnost.

3. Konečně je nutno, aby se duše očistila od veškeré samolibosti, marnivosti a nezřízené sebelásky. Dokud tato jemná nečistota proniká duši, není člověk schopen hlubšího styku s Bohem, nehodí se k Bohu; proto musí být duše takřka ponořena do pece utrpení a zkoušek, aby pozbyla veškerou nečistotu. Tak si čistí Pán své věrné duše; nehýčká je sladkostmi, nýbrž ponořuje je do temnot neútěchy a opuštěnosti.

Na počátku duchovního života Bůh přitahuje k sobě duše hojnou útěchou, jakmile však k Němu přilnuly, začne jim posílat trochu neútěchy, aby v nich vypěstoval více vůle a věrnosti. Když pak zesílily v Jeho službě a snesou více, dopouští na ně více neútěchy, nechává je déle »v peci«, aby je mohl dále tříbit a čistit; tím je vychovává k dokonalosti.

Mimo neútěchu jsou k tomu prostředkem také jiná utrpení. Vším tím vychovává Bůh s láskou a velmi pečlivě duše, v nichž má zalíbení. Kéž bychom vždy rozuměli těmto úmyslům Božím, dali se Pánem vychovávat a tříbit, a zachovávali Mu věrnost v každém stavu, do něhož naši duši uvádí, zkrátka ponechávali se Mu na milost a nemilost. I když u Boha platí, že naše vydání se Jemu je vždy pouze na milost!

Zpracováno podle knihy:

Josef Štork: Z duchovního života

K a t e ch e t a         v y p r a v u j e

Krátké příběhy k povzbuzení ve víře,

tentokrát z knihy:  Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)

O uctívání svatých jmen

Shození místodržících z oken v Praze 1618

Roku 1618 vypukla třicetiletá válka. Protestantští stavové svrhli toho roku císařské místodržící Martinice a Slavatu, jakož i tajemníka Fabricia z oken pražského královského hradu dolů. Přihodilo se to následovně: Císař Matyáš († 1619) vydal přísné výnosy proti protestantům; ti vnikli pod vedením hraběte Matyáše z Thurnu do královského hradu v Praze, obvinili oba místodržící, že oni jsou původci přísných císařských rozhodnutí a vyhrožovali jim smrtí. Místodržící prosili, by jim byl p0přán čas, by se mohli připraviti na smrt a aby jim byl poslán zpovědník. To bylo jim však odepřeno. Na0pak slyšán byl pokřik: "Vyhoďte je dle českého obyčeje z okna ven."

Přes úpěnlivé prosby své byli všichni tři uchopeni a svrženi do hradebního přík0pu 56 stop (20 metrů) hlubokého. Martinic volal při tom stále jména "Ježíš" a "Maria". Protestanté křičeli: "Uvidíme, jestli mu Maria pomůže." Přes svůj pád do ohromné hloubky zůstal Martinic zcela bez pohromy, takže užaslí diváci u okna volali: "Při sám Bůh, Maria mu pomohla." Slavata narazil hlavou na kamennou římsu, zůstal ležet bez sebe na zemi a krev mu tekla z úst. Martinic mu přispěchal ihned ku pomoci a odnesl ho pryč. Z přemnoha střelných ran, jež za nimi byly vypáleny, nezastihla je ani jediná.

Katolíci považovali zachránění těchto mužů za zázrak, protestanté tvrdili, že to způsobila kouzla. Vymýšleno je ono vypravování, jakoby se tím zachránili, že padli na křoví a smetí.

Z vypravované události poznáváme, jak prospěšné je vzývat v potřebách svatá jména "Ježíš" a "Maria".

Opatruj tě Pán Bůh!

Manželka jistého strážníka na dráze mívala pěkný zvyk, že když muž odcházel z domova, aby prohlédl trať, vždy mu řekla na rozloučenou blahopřání: "Opatruj tě Pán Bůh!"

Jednoho zimního večera nebyl muž ještě ani doma a ona slyšela z dálky hučení blížícího se rychlíku. Manželka strážníkova byla tím uvedena ve velikou úzkost. Napadlo ji, že jestliže nezatáhne za telegrafní rukověť, muž bude pokutován. Přispěchala honem, aby dala předepsaný signál; v rozčilení ale chopila se nepravé telegrafní rukověti a dala znamení na: "Zastavit vlak." Vlak se ihned zastavil. Vlakvedoucí seskočil a spěchal se svítilnou ku strážnímu domku, aby zvěděl, co se stalo. V tom zpozoroval na cestě strážníka dráhy položeného přes koleje napříč a přivázaného; jeho ústa byla zacpána šátkem. Byl rychle osvobozen a vlak jel dále. Nepřátelé z jeho okolí ho totiž přepadli poblíž strážního domku a přivázali, aby ho rychlík rozdrtil.

Bůh to však nedopustil; jeho žena, která tolikrát ho pozdravila slovy: "Opatruj tě Pán Bůh", stala se mimovolně zachránkyní a jakoby jeho strážným andělem. Toho večera ještě byli úkladníci zatčeni. (Stalo se to poblíž stanice Venlo dráhy Hamburk—Paříž.)

Kdo jmenuje při pozdravu jméno Boží (Pozdrav Pán Bůh, Pomáhej Pán Bůh atd.), přivolává z nebes požehnání Boží. Kéž by všichni členové rodiny se pozdravovali takto.

Z m ě n y       v  b o h o s l u ž b á ch

Na květen připadá slavnost Nanebevstoupení Páně a před ní prosebné průvody, které letos budou pouze dva, v pondělí a ve středu. Od května začnou pravidelné mše svaté na Mědníku; první bude sloužena ve středu 22. května, a však dále pak bude vždy poslední středu v měsíci. Po mši svaté bude následovat krátká pobožnost a požehnání farnosti a kraji. Na konec měsíce také připadá Boží Tělo:

květen

6.5. – Horní Halže – mše svatá a prosebný průvod – 18.00

8.5. – sv. Marek – mše svatá a prosebný průvod – 18.00

9.5. – Vejprty – slavnost Nanebevstoupení Páně – 18.00

22.5. – Mědník – mše svatá a požehnání farnosti a kraji – 18.00

30.5. – Boží Tělo – 18.00 – místo bude upřesněno

červen

Měsíc červen je v naší farnosti každoročně spojen s vícero změnami v pravidelných bohoslužbách. Na začátku bude výroční slavnost u sv. Marka, za týden přijedou rodáci z Vejprt a z Nového Zvolání a další týden bude poutní mše svatá v Černém Potoce:

2.6. – Sv. Marek – výroční slavnost – 10.00

7.6. – Božské Srdce – N. Zvolání – 17.00 rodáci; Vejprty – 18.30

9.6. – Vejprty – rodáci – 9.30;        Kovářská – farní mše svatá – 11.00

16.6. – Č. Potok – poutní slavnost – 10.00

26.6. – Mědník – mše svatá a požehnání kraji – 18.00