2/24

OBSAH

Úvod 

Věrouka - Vycházení Syna z Otce / Vyznání víry svatého Athanasia 

Mravouka - Vnější hříchy proti dobrému jménu - Nactiutrhání I. část

Dějiny Církve - Primát římského biskupa 

Desatero Božích přikázání Druhé Boží přikázání – braní Božího jména nadarmo II 

Liturgika - Kněžská bohoslužebná roucha II 

Svátosti - Udílení biřmování 

Kázání na aktuální téma - Božství Ježíšovo 

Z duchovního života - Pochybnosti ve víře 

Katecheta vypravuje 

Úvod

Také v tomto čísle postoupíme o malý kousek v nauce o Nejsvětější Trojici. V návaznosti na úvod k nauce o vztazích mezi božskými osobami z minulého čísla se zaměříme na vycházení Syna z Otce. V tomto pojednání pak budeme pokračovat také příště. Mravouka přináší další část rozboru "oblíbených" hříchů proti dobrému jménu bližních. Tentokrát se zaměříme na hříchy vnější. Vzhledem k tomu, kolik jich je, budeme v jejich rozboru pokračovat také v příštím čísle. Toto pojednání čtenářům doporučujeme k obzvláštní pozornosti, protože kromě rozboru jednotlivých hříchů také předkládá povinnost nápravy, a to také vzhledem k tomu, co můžeme od druhého požadovat, pokud naše dobré jméno poškodí.

Církevní dějiny popisují důležitou skutečnost naší víry, kterou je primát římského biskupa. V liturgice pokračujeme z minulého čísla v popisu kněžských rouch při bohoslužbách. V pojednání o svátostech se po aktuální odbočce v minulém čísle vrátíme zpět ke svátosti biřmování, a to konkrétně pojednáním o udělování této svátosti. V procházení Desatera se v rámci druhého přikázání opět zaměříme na zlozvyk braní Božího jména nadarmo s použitím knihy dominikána Silvestra Braita: Nevezmeš Jméno Boží nadarmo. Autor již v roce 1947 žasne nad tím, jak je zvyk rozšířen, a také podává jeho důsledky. Vzhledem k tomu, že od vydání knihy uplynulo více než 70 let, můžeme již tyto důsledky kolem sebe pozorovat. O úctě k Božímu Jménu pojednávají také krátké příběhy v sekci katecheta vypravuje. V sekci z duchovního života se zaměříme na důležitou skutečnost, kterou jsou pochybnosti ve víře.

Redakce

V ě r o u k a

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na

kříži vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Vycházení Syna z Otce

»Který se zrodil z Otce přede všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem.« Takto se modlíme ve vyznání víry.

Již minule jsme si připomínali, že pojmy jako proces, vycházení, plození nebo zrození nemůžeme chápat v našem běžném slova smyslu. To by znamenalo, že Bůh Otec, který je v rámci Božství praprincipem, by byl v nějakém období sám, dokud by ostatní dvě osoby postupně z ní nevyšly. To by byl samozřejmě blud, a proto připomínáme, že naše pojmy používané o Bohu nemůžeme brát v běžném kontextu, nýbrž s ohledem na to, že Bůh je jakožto absolutně dokonalý také věčný. Proto žádný proces, který se v něm odehrává, neznamená změnu či následnost stavu. Všechny božské procesy, tedy vztahy mezi jednotlivými osobami, se uskutečňují v jednom jediném věčném okamžiku!

Vycházení Syna z Otce nazýváme plození či zrození. Nemůžeme o druhé božské tvrdit, že byla stvořena, protože stvoření se děje v čase. Napřed není nic a pak někdy později vzniká stvořená věc, která předtím nebyla. Ovšem všechny osoby Nejsvětější Trojice jsou stejné co do podstaty. Otec i Syn i Duch Svatý jsou nositeli plnosti Božství. Proto nelze hovořit o stvoření, které je v čase, nýbrž
o plození, které se odehrává ve věčnosti.

V žalmu (2, 7) se uvádí: »Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil.« To 'dnes' je ono božské stálé dnes, tedy jeden jediný věčný okamžik. V Bohu není plození jako proces, nýbrž zplození, tedy "jednorázový úkon". Je však třeba podtrhnout, že výraz zplození či zrození nemá vůbec nic společného s jakoukoli tělesností.

Vycházení Syna z Otce, tedy zplození, je úkonem poznání!

To krásně vysvětlují texty Písma svatého, které hovoří o Bohu Synu. Bůh má rozum a vůli. Když ovšem Písmo svaté a následně také církevní Otcové hovoří o Bohu Synu, užívají pouze výrazy, které souvisí s poznáním, s intelektem, nikoli s vůlí.

Již velice často užívaný výraz pro Boha Syna – Slovo (Jan 1, 1-14), je spojen s poznáním. Slovo je produktem intelektu, nikoli vůle. Slovo tedy není pouze jakousi neosobní silou, nebo jen jednou z Božích vlastností, nýbrž je skutečnou božskou osobou odlišnou od Boha Otce. V žádném případě také nelze ztotožňovat to, co Bůh Syn jakožto vtělený Bůh řekl, s ním samým. Jedná se o slovo Slova. Proto je vlastně rouháním oblíbená věta často užívaná v liberálních (tedy již ne katolických) kruzích, že ve mši svaté je stůl slova (četba z Písma svatého) a stůl eucharistický na stejné úrovni.

Svatý Pavel užívá o Synu výraz Obraz Boha. (2 Kor 4,4) A obraz vzniká poznáním, jeho aplikací. Tedy to, co poznávám nebo jsem poznal, to také zobrazuji. Zcela jasně se jedná o úkon intelektu, nikoli vůle.

Dále svatý Pavel užívá o Bohu Synu výraz Moudrost (1 Kor 1,24). Je zcela evidentní, že moudrost není projevem a úkonem chtění, vůle, nýbrž poznání, tedy intelektu.

Druhá božská osoba tedy vychází z Boha Otce silou intelektu. Vzhledem k tomu, že Boží poznání je nekonečné, tak také výsledek tohoto poznání je nekonečný. Protože poznává nekonečná osoba, je výsledkem poznání také osoba stejné podstaty!

Na závěr logický paradox:

Často se setkáváme s otázkou, zda všemohoucí Bůh může stvořit jiného Boha. Samozřejmě nemůže, protože stvořený by již nebyl Bohem. Avšak Bůh může a také tak činí, poznávacím úkonem Boha zplodit (Bůh Syn) a volním úkonem vydechnout (Duch Svatý). Takže odpověď je, že to nižší, tedy stvoření v čase, učinit nelze, protože Bůh je věčný. Ale to vyšší, zplození ve věčnosti, která je Bohu vlastní, to Bůh činí.

Podrobněji o vycházení Syna z Otce v příštím čísle.

Zpracováno podle knihy: Václav Wolf: Syntéza víry

s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.

A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

Preface o Nejsvětější Trojici

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…

M r a v o u k a

Vnější hříchy proti dobrému jménu 

Nactiutrhání I. část

Bližnímu na cti utrhá ten, kdo jeho skutečné chyby nebo vady za jeho nepřítomnosti bez dostatečného důvodu vyjevuje nebo rozhlašuje.

Je uvedeno: "chyby nebo vady", protože nejen chyby a nechvalné činy (hříchy), nýbrž také různé vady, a to někdy i nezaviněné, mohou škodit bližnímu na jeho pověsti.

Je uvedeno: "vyjevuje nebo rozhlašuje", to znamená uvádí v širší známost. To se pak může dít rozličným způsobem, například slovem, písmem, tiskem, znameními, posuňky, významným mlčením, okázalým chválením osob jiných a podobně.

Je uvedeno: "bez dostatečného důvodu", protože není hříšné vyjevovat chyby
a vady bližního, když to dovoluje nebo snad i vyžaduje dostatečný důvod; dokonce někdy nám naše povinnost tak přímo velí (záchrana křivě obviněného, předejití dalším nepravostem...).

Je uvedeno: "za jeho nepřítomnosti", abychom tímto dodatkem odlišili nactiutrhání jednak od spílání a také od možného "vyčítání" cizích vad.

Je uvedeno: "skutečné", tím se nactiutrhání liší od pomluvy.

Nactiutrhání odporuje nejen lásce k bližnímu, nýbrž také spravedlnosti.

Láska k bližnímu žádá, aby tajné a neznámé chyby a vady bližního byly spíše přikrývány než zbytečně rozhlašovány. Rozumným přikrýváním těchto chyb mnohem spíše docílíme toho, aby se bližní napravil (běží-li ovšem o hříchy, ze kterých se napravit může).

Nactiutrhání odporuje také směnné spravedlnosti. Každý člověk má právo na své dobré jméno; a je-li on sám zavázán hájit svoji čest, má zajisté právo žádat od jiných, aby jeho dobré jméno respektovali. Proto je utrhání na cti hříchem, a možno říci, alespoň obecně, že utrhání (a pomluva atd.) je horším hříchem než krádež; protože krádež se dotýká pouze majetku, kdežto nactiutrhání se dotýká dobrého jména, které má větší cenu než jmění.

Jsou mnozí lidé, kteří se domnívají, že nehřeší, když skryté, ale pravdivé vady bližního bezohledně vyjevují nebo je rozhlašují, a dovolávají se důvodu: "Vždyť nelžu, a je pravda, co povídám." To ovšem není správný důvod, a snadno se dá vyvrátit. Mýlí se, kdo si myslí, že smí vše, co je pravdivé, všude vykládat, protože pak by směl každý tajemství, ať prosté, slíbené, svěřené, úřední, všude vypravovat, ba i zpovědník by směl vyzrazovat, co ze zpovědi ví; všichni by se mohli hájit, že nelžou a že je pravda, co povídají. A stejně jalová je výmluva, že bližní, který zhřešil, nezasluhuje svého dobrého jména, a že tedy nelze nám vytýkat, když mu dobré jméno odnímáme.

Tato výmluva neplatí, neboť nám nenáleží rozhodovat o hodnosti či nehodnosti bližního. A kdybychom tuto výmluvu chtěli uznat nebo ji snad sami chtěli užít, musili bychom také uznat, že je dovoleno odcizit bližnímu majetek nebo život, není-li ho hoden; ale to by byl velmi nebezpečný omyl.

Nactiutrhání je těžkým hříchem; připouští však nepatrný předmět, pro který se snadno zmírňuje na lehký hřích. Nactiutrhání je pouze tehdy těžkým hříchem, když se ubližuje bližnímu na jeho dobré pověsti vážně; je pak hříchem jen lehkým, jestliže jeho pověst trpí jen nepatrnou měrou. Zdali se však děje bližnímu v nějakém jednotlivém případě veliké či jen menší příkoří, nejlépe poznáme, tážeme-li se

                        co a o kom se povídá,

a pak ještě: kdo a před kým na cti utrhá.

Ve svaté zpovědi stačí udat, že jsme bližnímu na cti utrhali a doplnit jen, zda utrhání bylo vážné či nepatrné (aby zpovědník věděl, zda jde o hřích těžký nebo lehký).

První otázka, kterou je třeba posoudit, zní:

Co se povídá a o kom se to povídá.

Při otázce "co" nerozhoduje jen okolnost, zda se bližní prohřešil těžce nebo lehce, nýbrž také – a někdy právě v první řadě – okolnost, jakou měrou jeho dobrá pověst trpí. Stává se někdy, že známost o některém jen lehkém hříchu dobrou pověst velice poškozuje, naopak však známost o některém těžkém hříchu škodí dobré pověsti jen nepatrně nebo jí neškodí vůbec. Například snadno klesá někdo ve vážnosti, dovídáme-li se o něm, že svému čestnému slovu, třeba jen ve věci nepatrné, nedostál; ale na dobré pověsti snad neztrácí, dovídáme-li se o něm, že (ač katolík) se v pátek nepostí. Těžce uškodíme šlechtici nebo důstojníkovi, prozradíme-li o něm, že lhal; ale pověsti jeho u některých lidí jen posloužíme, díme-li, že v souboji se bil.

Při otázce "o kom" nutno pamatovat, že posluchači jsou různé osoby různých stavů. Snadno tedy jeden a tentýž čin, Petrem provedený Petrovi na pověsti neškodí, avšak Pavlem provedený Pavlovi velmi škodí. Zamilované pletky například se jinak vyjímají, dopouští-li se jich duchovní nebo ženatý muž, a zase jinak, dopouští-li se jich svobodný laik, mládím a životem kypící; pytlačení se jinak přičítá vážnému úředníku, jinak potulnému poběhlíku.

Druhá otázka, kterou je třeba posoudit, zní:

Kdo na cti utrhá a před kým tak činí.

Je uvedeno: "kdo", protože zcela jinak působí vypravování v ústech váženého, snad i veřejným úřadem pověřeného muže, zvláště když víme, že jeho zprávy zpravidla bývají z bezpečného pramene; a jinak působí řeč člověka žvatlavého a mnohomluvného, lehkověrného a ukvapeného. Je jasné, že utrhání prvního muže velmi škodí, utrhání druhého však mnohem méně.

Je uvedeno: "před kým"; je rozdíl, vypravujeme-li o cizích chybách muži mlčenlivému, spolehlivému, anebo vypravujeme-li totéž osobě, která nemlčí a co ví, ráda roznáší; a ještě hůře, vypravujeme-li totéž v četné společnosti. V prvním případě, i když bychom vypravovali něco, co pověsti bližního značně ubližuje, přece se zpravidla nedopouštíme těžkého hříchu, kdežto v druhém a třetím případě se náš hřích z důvodu posluchačů nikterak nezmírní.

Ještě je nutno doplnit, že utrhání se může zmírnit na lehký hřích také pro neúplnost úkonu. Stává se někdy, že ten, kdo vypravuje o chybách druhého, v plynoucí zábavě skoro ani neví nebo nepozoruje, že někomu nactiutrhá nebo že naráží na věc, o které se domnívá, že je známa, nebo že mu uklouzne neopatrná bezelstná poznámka a podobně. To ovšem platí jen o krátkých řečech a poznámkách; sotva by se však dalo při delších, úmyslně vedených řečech soudit na neúplnost úkonu.

Ve výměru nactiutrhání jsou vložena slova: "bez dostatečného důvodu", a níže je vyloženo, že není hříšné vyjevovat chyby a vady bližního, když to dostatečný důvod dovoluje nebo snad i vyžaduje. Mohou být zajisté okolnosti, kdy z důležitých příčin nelze hájit zájmy bližního. Máme-li dostatečný důvod uvést poklesky a vady bližního v širší známost, nehřešíme a také naše řeč není nactiutrháním.

Toto jsou důvody, na základě kterých smíme tajné chyby bližního a jeho vady vyjevovat a rozhlašovat, aniž bychom hřešili nebo na cti utrhali:

1. Duchovní dobro chybujícího,

aby jeho rodiče, pěstouni, představení, nebo jiné vlivné osoby jej mohli napomenout! Je jasné, že v tomto případě smíme říci, co víme, ale pouze osobám oprávněným a nikoli neoprávněným – vůči těm jsme povinni chránit dobré jméno viníka.

2. Dobro vypravujícího,

aby se ubránil škodě, nebo si vyprosil pomoci, nebo si vyžádal rady, nebo, nelze-li jinak, alespoň si postěžoval; a bylo by zajisté kruté, kdybychom člověku, který trpí zlobou někoho jiného, i tu malou útěchu zakazovali.

Rovněž nelze přičítat za zlé, jestliže někdo trpí utrháním, pomluvou, spíláním, obviňováním, nebo snad i soudní žalobou ze strany zlomyslníka, a také nemlčí a brání se stejnou zbraní, takže to, co o protivníku ví, uvádí v širší známost.

3. Dobro veřejné

vyžaduje, aby ty které poklesky nebo vady bližního byly uvedeny v širší známost, pokud se tím zabrání šíření zla ve společnosti.

4. Soukromé dobro posluchačů a jiných osob,

aby se vyhnuli škodě, nedůvěřovali nehodným lidem, před nepoctivci se měli na pozoru, neschopné nepřijímali do služby, nesvěřovali se neschopným lékařům, advokátům, úředníkům atd.

Dal by se uvést ještě pátý důvod: upřímná a bezelstná sdílnost mezi manžely nebo blízkými příbuznými (např. sourozenci), rodiči a dětmi, důvěrnými přáteli a podobně, je-li poměr mezi těmito osobami toho rázu, že jsou zvyklí navzájem se bezelstně sdílet o všem, co se dovědí, a jsou-li též takové povahy, že se s jinými o tom zbytečně nevybavují; v takovémto případě pověst provinilcova nikterak netrpí. To však lze opravdu jen mezi osobami blízkými, které se dobře znají.

Nutno ještě doplnit: I když nám některý výše uvedený omluvný důvod dovoluje, abychom mluvili o chybách a vadách bližního, přesto tak nesmíme činit s úmyslem, abychom jeho pověst poškodili, nýbrž s úmyslem, abychom dosáhli žádoucího dobra nebo se vyhnuli obávané škodě.

Pokračování příště.

Zpracováno podle knihy: Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl II.

D ě j i n y   C í r k v e

Primát římského biskupa

Biskupové si byli navzájem rovni. Na tom trvá například svatý Cyprián. Mezi sebou však udržovali vzájemně styky, byli na sebe vázáni poutem téže provincie římské říše, z čehož se ve IV. století vyvinula organizace církevních provincií.

(O provinciích pojednávalo minulé číslo, s. 9).

Zvláštní postavení měli v Africe biskupové tří římských provincií, jejichž hlavou byl biskup v Kartágu. Podobné postavení zaujímal římský biskup v okolních krajinách, alexandrijský v Egyptě a antiochijský v Asii. Konala se dále shromáždění biskupů, synody, jež se začínaly svolávat v druhé polovině II. století zvláště na Východě, když bylo třeba řešit otázky týkající se bludů, např. montanismu, anebo jiné spory, např. otázku kdy slavit Velikonoce.

Nad všemi místními církvemi stála autorita římské církve, která předsedala všeobecné církvi. Její nadřazenost nebyla určena skutečností, že jejím sídlem bylo hlavní město říše. Až ve IV. století se tato skutečnost stala předmětem sporu po založení nového hlavního města Cařihradu. Důvodem bylo nástupnictví v sídle svatého Petra, kterého ustanovil Ježíš Kristus hlavou apoštolů a celé církve. Tento římský primát nad všemi místními církvemi se projevoval od počátku jak v otázkách víry, tak v otázkách církevního pořádku. Zachovala se významná svědectví z různých příležitostí, která začínají již v apoštolské době.

Zásah papeže Klementa do korintské otázky

Nejstarší je zásah papeže Klementa k utišení rozporu vzniklého v korintské církevní obci. Jeho list byl napsán mezi koncem roku 96 a počátkem roku 98, když se "mladí" vzbouřili proti tamním kněžím, čímž byl narušen vnitřní pokoj oné církve, ale také pojetí církevního řádu. Svatý Klement, který vystupuje jako hlava římské církve, i když to otevřeně neprohlašuje, zasahuje do vnitřního sporu této vznešené korintské církevní obce (byla založena samotným svatým Pavlem) ještě za života apoštola svatého Jana, který žil daleko blíže Korintu a měl kontakt se světem, i když žil ve vyhnanství na ostrově Patmu.

Je zbytečné namítat, že Korint byla římská kolonie, tedy jakýsi přívěsek Říma, což už neplatilo na konci I. století. Svatý Klement se v úvodu svého listu omlouvá, že nemohl zasáhnout dříve kvůli pronásledování, čímž vyjevuje svůj pocit zodpovědnosti a své právo zabývat se rozporem, který rozbouřil církev v Korintu. Zasahuje však způsobem, který je míněn bratrsky a přesvědčivě, což přivedlo mnohé k názoru, že list přináší pouze jakousi radu, ale že nechce působit autoritativně. Bližší pohled na výrazy, jichž Klement užívá, však ukazuje, že byly psány mužem, který si byl vědom své autority a žádal poslušnost. Sám říká, že neuposlechne-li se toho, k čemu vyzývá, upadne se do hříchu, neboť sám Bůh mu přikazuje tak psát. Je to vážné napomenutí, zvláště když se vezme v úvahu, že se obracelo k věřícím jiného církevního společenství a že naznačuje myšlenku, že římský biskup je vicarius Dei – zástupce Boží. Vyslání vlastních legátů, jež oznamuje v závěru dopisu, jen potvrzuje, že papež Klement nechtěl Korintu poskytovat pouhou radu. Tak jeho zásah chápali už ve starověku, například sám biskup onoho města Dionysius, který v roce 170 svědčil o tom, že příkazu papeže bylo uposlechnuto a že jeho list byl v Korintě chován ve velké vážnosti.

Svatý Ignác z Antiochie

Další dochované svědectví o primátu římského papeže pochází od antiochijského biskupa svatého Ignáce z let 107, 108. V úvodu svého listu Římanům významně poznamenává, že římská církev je "hodná Boha, hodná chvály, hodná dobrořečení... jež předsedá celému shromáždění lásky, jež má zákon Kristův a je poznamenána jménem Otce". Vznešenost těchto titulů se zcela liší od způsobu, jakým oslovuje v jiných svých dopisech, kde sice také nešetří chválou, ale v tomto případě jsou jeho slova jedinečná. Zvlášť významné je tvrzení, že církev, která je v místě římského kraje, předsedá celému shromáždění lásky, což znamená v slovníku svatého Ignáce celou církev, neboť láska byla pojítkem a vnějším projevem církevního společenství. Její předsednictví neznamená pouze její významnost, ale vykonávání autority. Proto tuto frázi je třeba chápat ve smyslu, že římská církev předsedá celé církvi, což představuje pouto lásky ve společenství.

Tento výklad podtrhuje primát římské církve. I obsah listu potvrzuje tento smysl, neboť svatý Ignác se v něm zdržuje na rozdíl od jiných svých listů od obvyklých povzbuzování, jimiž nešetří, když píše jiným místním církvím. Zde uznává naukovou a právní nadřazenost římské církve, když uznává, že římská církev poučovala jiné a že on sám plně uznává vše, co učí a přikazuje. Římské církvi přisuzuje právo řídit církev v Antiochii, jež byla zbavena svého pastýře.

Svatý Irenej

Jiné velmi důležité svědectví vydal ve II. století lyonský biskup svatý Irenej. Psal kolem roku 185 proti gnostickému novotářství a poukazoval na pravidlo, jak poznat pravou tradiční nauku, jejímž nástrojem jsou jednotlivé místní církve, jež právoplatným nástupnictvím navazují na apoštoly, kteří přinesli pravdu Boží. Mezi všemi církvemi však dává svatý Irenej význačné místo římské církvi a tvrdí, že ona jediná je svědkem celé pravdivé nauky a přesněji příčinou pravověří všech ostatních církví, neboť její tradice se opírá o dva apoštoly – svaté Petra a Pavla. Proto je třeba, aby pro tuto její přednost se k ní obracela každá církev.

Text se zachoval pouze v latinském překladu a byl různě vykládán. K jeho porozumění je nutno vzít v úvahu chvalořeč, kterou dává Irenej římské církvi, přestože chápal dobře, že Jeruzalém byl nejstarší církevní obcí a matkou všech místních církví. Tato starobylost římské církve je vysvětlitelná v dalším období pouze zmínkou o důvodu, proč se na ni mají obracet odevšad místní církve, neboť je jim zvláštním způsobem nadřazená. Tato nadřazenost nemůže mít jiný důvod než apoštolský původ, a je třeba předpokládat v nauce svatého Ireneje skutečnost, také jinde jasně dokázanou, že svatý Petr byl prvním z apoštolů a že jeho úřad měl přednost vzhledem k ostatním apoštolům.

Ve skutečnosti slova: »Ty jsi Petr« časově předcházejí předání moci ostatním apoštolům a znamenají původ církevní moci - »a na té skále zbuduji svou církev«. Když svatý Irenej tvrdí, že římská církev je nejstarší a že všechny ostatní místní církve se mají s ní srovnávat kvůli její význačné starobylosti, přenáší tím na římskou církev jako na sídlo svatého Petra přednost prvenství, které náleželo svatému Petru. Proto je nazývána "nejstarší první církví", neboť je církví prvního apoštola. Toto ztotožnění přednosti římské církve s předností svatého Petra bylo umožněné pojmem, že na římském stolci je vždy svatý Petr, neboť římský biskup je pokračovatelem v plnění jeho úřadu. Na potvrzení římského primátu Irenej chce naznačit, že v římské církvi byla vždy a lépe uchována apoštolská tradice než v jiných místních církvích.

Tertullián

Tertullián († kolem 240) jako katolík i později jako montanista vyznával primát svatého Petra a podal důležitá svědectví týkající se papežova primátu. Ve spise, který napsal ještě jako katolík, chválí pravověří, jež uchovala římská církev, jejíž základy položili svatí Petr a Pavel. Ve spise Adversus Praxeam – Proti Praxeovi už jako člen montanistické sekty uznal, že moc poskytnout a odmítnout církevní společenství měl jedině římský biskup a obvinil Praxea, že přemluvil papeže Viktora k odnětí společenství, poskytnutého představitelům montanismu.

Tato nauková svědectví ve prospěch římského primátu potvrzuje způsob jednání římských biskupů při řešení některých vážných otázek, jež se v církvi vynořily koncem II. a v polovině III. století.

Otázka slavení Velikonoc ve II. století

Rozpor týkající se data Velikonoc se poprvé snažil řešit už papež Anicet kolem roku 166. Znovu se vynořil v roce 167 a ještě zostřil v roce 191 za papeže Viktora († 198). Podle starobylé tradice, jež se odvolávala na autoritu apoštola svatého Jana, slavily místní církve v Asii Velikonoce v den 14. nisanu stejně jako židé, zatímco v Římě se slavily až následující neděli. Byla to otázka disciplinární, ale pro důležitost slavení Velikonoc u křesťanů a kvůli tvrdošíjnosti Asiatů se změnila v zásadní problém. Papež Viktor postupoval autoritativně a pevně. Vydal příkaz ke svolání synod v mnohých krajích východu, a odevšad obdržel potvrzení o zachovávání římské tradice vyjma Asie, kde v Efesu biskup Polykarp získal většinu ve prospěch asijské tradice. Tváří v tvář této opozici pohrozil papež Viktor místním církvím v Asii a rozkolníkům okolních krajů vyloučením z církevního společenství. Situaci zachránil svatý Irenej, který sice nevzal v pochybnost rozhodnutí římského biskupa, ale snažil se zabránit těžkým následkům takového zákroku. A snad díky jeho rozvážnému zásahu nedošlo k vyloučení nikoho z církevního společenství. Nicméně tento případ vykonávání plné moci nad církví papežem nikdo z biskupů nebral v pochybnost.

Problém platnosti křtu ve III. století

Jiná otázka, v níž vystupuje do popředí naukový rozpor, zavdala příležitost k rozhodnutí římského biskupa kolem poloviny III. století. Už v roce 220 se sešla v Kartágu synoda, která stanovila, že se neměl považovat za platný křest udělený bludaři, na základě mylného názoru, že bludaři nejsou ve stavu milosti, a proto nemohou platně křtít. Proto bludaři, kteří vstupovali do církve, byli znovu křtěni. Tuto praxi potvrdila i další synoda v roce 225, jíž předsedal biskup svatý Cyprián, který tuto zásadu tvrdě zastával. Synodální rozhodnutí, s nímž nesouhlasili všichni afričtí biskupové, bylo předneseno v Římě, ale papež Štěpán je ihned zamítl, neboť bylo v rozporu s naukou a praxí římské církve. Rozhodnutí papeže je známo též z listu svatého Cypriána. Papež pohrozil odnětím církevního společenství africkým biskupům a jejich následovníkům, mezi něž patřil i césarejský biskup Firmilián, který o věci napsal dlouhý list svatému Cypriánovi. Do sporu se však vložil alexandrijský biskup Dionysius a spor se uklidnil za nástupce Štěpánova papeže Sixta.

Římská praxe však převládla a byla schválena v 8. kánonu Nicejského církevního sněmu (synoda byla pouze místní, sněm celocírkevní a proto nadřazený synodám).

Spor o platnost křtu byl snad nejzávažnějším naukovým sporem ve II. století. A postoj zastávaný římským biskupem dokazuje, že si byl vědom svého postavení a povinnosti uplatňovat svůj primát. Jednotlivé příklady dokazují, že místní církve celého světa se cítily vázány v otázkách církevního řádu, vedení, rituálu
a dobročinnosti na římskou církev.

Zpracováno podle knihy:

M. Maccarrone, J. V. Polc: Církevní dějiny I

D e s a t e r o B o ž í ch  p ř i k á z á n í

Druhé přikázání - Braní Božího jména nadarmo II. část

PROČ JE TO HŘÍCHEM?

Jméno vyjadřuje podstatu věci nebo osoby. Jméno Bůh, Ježíš, Maria jsou jména bytostí, která by měla být každému křesťanu a každému člověku nejsvětější. Bůh sám je bytostí nesmírnou, ale také neskonale dobrou, Pánem a Otcem. Pánem veškeré velebnosti, Tvůrcem a dobrodincem všech. Tomuto jménu tak vznešenému, ale také tak dobrému, protože je to jméno Boha, který je naším Otcem, který ukázal a stále ukazuje, jak velice nás miluje, přísluší také nesmírná úcta. "Když já jsem Otec váš," táže se Hospodin ve Starém zákoně, "kde že je úcta má?" Tak volá Bůh vyčítavě i k našim lidem, lidem našeho století: "Kde je má úcta?" Kdyby někdo užíval za každým slovem tvého jména, nebo jména tvých drahých, tvých známých, postavil by ses proti tomu jako proti ošklivému, netaktnímu nevkusu. Kdyby někdo stále zneužíval jmen velkých osobností, byl by stíhán i lidskou společností. Jen jméno toho, který je Pánem všeho a všech, který je tak dobrý, je vydáno všanc všem potupám a veškerému zneužívání. Svaté jméno nikdo pomalu dnes nerespektuje. Svatým jménem se pohazuje jako kusem starého papíru.

Jméno vyjadřuje podstatu věci nebo osoby. Kdo se tedy dotýká jména Božího, dotýká se tím samého Boha. Ovšem, abys mi rozuměl. Bohu nemůžeš nic učinit. To je jen obrazně řečeno. Bůh zůstává svatý, nesmírný, velký a nedotknutelný. Ale dotýkáš se tím jeho cti, slávy a vznešenosti, která jemu, slavnému, úctyhodnému přísluší. Ty sám se dotýkáš Boha a svého poměru k němu. On chce být tvým otcem, chce být tvou láskou, tvým přítelem a je tvým Tvůrcem. Proto je ve tvém zájmu, aby se tvá duše k němu rozbíhala v úctě, klanění a lásce. Jakmile se k němu skrze jeho jméno přibližuješ tak neuctivě, sám se od něho vzdaluješ, vzdaluješ od něho svou duši. Odcizuješ se tím Bohu. Bůh se ti stává něčím lhostejným, něčím, na co nemusíš tolik dbát, něčím, k čemu se nebudeš moci potom tak důvěrně vinout. Proto pozorujeme u lidí, kteří berou tak často nadarmo Boží jméno, že v nich hasne zbožnost, že v nich hasne i víra. Vždyť se odcizují krok za krokem a soustavně svému Bohu.

Ale i společnost lidská pak cítí následky této lehkomyslnosti svých jednotlivých členů. Bůh se stává jednotlivcům něčím lhostejným, když se stále tak lehkomyslně pohazuje jménem samé podstaty Boží, jménem nejvyšší Boží lásky, jménem největší lásky Ježíše Krista! Lidé se odcizují tím Bohu, ale hasne v nich také vědomí nesmírnosti Boží a nesmírné též závaznosti Božího jména a jeho přikázání. To nese s sebou lehkomyslné zneužívání svatých jmen Božích. Dále to nejsvětější se stává něčím bezvýznamným. Lidé si odvykají míti úctu k posvátnému, svatému, velkému. Jako ji dnes nemají k Bohu, tak ji nebudou mít zítra k žádné jiné hodnotě lidské a stvořené, která není zdaleka tak posvátná a kterou lze ještě snáze zneuctívat než jméno nesmírné Velebnosti Boží. Braní jména Božího nadarmo není proto jen tak nepatrnou, bezvýznamnou věcí! Celý národ pak pod tím trpí, jakmile je pohnuto, otřeseno božským, svatým a posvátným. Vždyť i národ a vlast jsou posvátné právě vůlí Boží, která nás postavila mezi náš lid a chce od nás lásku k němu a úctu k němu jako právě k něčemu posvátnému z Božího odkazu a z jeho vůle.

Je ohavný hřích zneužívat nejsvětějšího jména Ježíš a Maria. Jméno Ježíš vyjadřuje podstatu Bohočlověka, vyjadřuje jeho poslání, jeho dílo. Je to jméno nejsvětější lásky, jaká kdy na zemi mezi námi hořela. Jméno lásky, která dovedla za nás umřít na kříži a vykrvácet! Jméno lásky, která pro nás podstoupila tuhý boj se lží, temnotou a smrtí! Lásky, která nás hledala a které bylo líto naší bolesti! Lásky, které nebylo cizí žádné utrpení! Je to jméno lásky vševědoucí, lásky tak jemné a slitovné! S tímto jménem se tak strašně pohazuje! Není to nevděk, není to strašná neúcta? Copak je té lásky a světla a jistoty na světě nazbyt, že můžeme takhle znevažovati toto jméno? Vždyť je to jméno svrchované a někdy i jediná jistota! Vždyť je to jméno jediné lásky, která nezklame, ke které se mohou všichni vždycky utéci s rancem svých běd. Je to jméno toho, který nás tolik miloval, že chce na věky s námi být celou svou silou a pomocí. Lehkomyslným zneužíváním svatého jména Ježíš odcizuješ se svému Ježíši. Přestává být pro tebe vším tím, čím nám je On, čím nám chce a může být On v dobách zkoušky, únavy, opuštěnosti, nejistoty, temnoty a slabosti. Stává se pro tebe toto svaté jméno, jméno síly, světla, lásky pouhým jménem, pouhým prázdným zvukem, stává se pro tebe citoslovcem. Hůře již nemůže klesnout žádná řeč, ale hůře se také již nemůže žádný člověk ochudit. Oním tupým, lehkomyslným zneužíváním svatých jmen jsme pomalu ztratili Ježíše.

A tak zní to svaté jméno dnes již jen jako táhlá, zádumčivá vzpomínka na chvíle, na doby, kdy měli lidé jednu hlubinu bezpečnosti. Svaté slovo se stalo frází, svaté slovo je vyprázdněné. A teď se nemá ubohý člověk, který právě jenom posvátným se povznáší z prázdnoty a prachu všedního života, z bídy své malosti a slabosti, nemá již, oč by se opřel, oč by opřel svou únavu a mdlobu. Bůh trestá opravdu, jak hrozil, ty, kteří berou nadarmo jeho svaté jméno, kteří proklínají jeho svaté vlastnosti a věci. Básník Baudelaire, který chrlil celý život hrozná rouhání a stále poskvrňoval svá ústa a svou řeč pustým braním nadarmo svatých jmen, byl stižen strašnou duševní chorobou ke konci svého života, řekl bych jakousi afemií. Byl tak naplněn ve svém nitru svými kletbami, že ať mluvil cokoliv, ať chtěl zavolat někoho ze svých drahých, ať něčeho potřeboval, ať si chtěl povzdychnout ve svých bolestech, stále a stále se jeho ústa zalévala kletbami a zneuctíváním svatých jmen. Tak propadl tomuto ďábelství, že takřka ztratil přirozenou řeč, že nedovedl již mluvit jako člověk, jako slušný člověk. Takřka se dusil kletbami a znetvořenými svatými jmény.

U mnohých lidí kolem sebe pozorujeme tuto příšernou prázdnotu slova a řeči. Nedovedou již ničeho říci, aniž by nebrali svatých jmen nadarmo. Jejich řeč je jakoby vydrancovaná, prázdná. Neumějí se posléze ani rozumně vyjadřovat, protože je to chorobná nesrovnalost, když člověk nedovede o ničem obyčejném mluvit, aniž by si poskvrňoval ústa zneuctíváním svatých jmen a slov. Řeč takového člověka je tak ochuzená, že nedovede pomalu vyjadřovat nic hlubšího, souvislejšího. Tak trestá Bůh nejenom jednotlivce, nýbrž také celý národ, anebo aspoň celé jeho skupiny. Je mnoho lidí kolem nás, kteří již nedovedou rozumně mluvit, usuzovat, vyjadřovat přirozený údiv, strach, úlek. Propadají bezduchému papouškování, které tolik ochuzuje řeč a vývoj řeči. I to je nebo může být trest na celý národ, na celou jeho řeč. I ona prázdnota mluvy a řeči tolika mladých lidí kolem nás a tolika lidí dospělých kolem nás je jasným dokladem této vzrůstající chudoby, duchovní chudoby naší řeči.

Sladké jméno Matky Boží Marie je rovněž vydáno těmto urážkám lehkomyslného užívání. Je to jméno Matky Boží! Důstojnost Marie Panny záleží právě v jejím svatém mateřství. Když je Ježíš Kristus Bohočlověkem a když věříme s celým skutečným křesťanstvím, že Kristova svatá osoba je osobou Věčného, Božího slova, že je Synem Božím, je Maria, matka jeho, Matkou Boží. Není jen pouhou matkou Kristovou, nýbrž skutečnou Matkou Boží. Proto přísluší jejímu jménu nesmírná čest a úcta. Proto je velkým proviněním proti jejímu Synu i proti ní samé, zlehčovat přesvaté jméno Boží Matky lehkomyslným zneužíváním. Maria Panna je Matkou pečlivou, Matkou, která pro nás tolik vytrpěla, aby dala život našemu Vykupiteli. Odevzdala své mateřské srdce všem bolestem matky Mesiáše, nemilovaného, nepochopeného, obětovaného Otci i celému lidstvu. Její mateřské srdce při tom krvácelo. A proto si zasluhuje od nás hodně vděčnosti a lásky ta, která pomáhala svou obětí vykupovat, která spojila s Kristovou obětí oběť svého mateřského srdce a svých nesmírných bolestí. Je nevděkem pohazovat jejím svatým jménem tak lehkomyslně, jako jím pohazuje tolik křesťanů. Je zajímavé, že Matka i tu sdílí osud svého Syna, že i zde je Matka Boží tupena, zneuctívána jako její Syn od lehkovážných úst.

Převzato z knihy: Silvestr Maria Braito:

Nevezmeš Jména Božího nadarmo

Liturgika

Kněžská bohoslužebná roucha II. část

Manipul

(manipulus = hrst, svazeček, snop) povstal z ozdobného kapesníku (mappula), který nosili v levé hrsti římští vyšší úředníci, zejména konsulové, a mávali jím například na znamení, že mají začít veřejné hry. Tento ozdobný šátek vznikl však z potního roucha, kterého se vesměs užívalo k utírání potu, ale který se nosil uschován.

Ze světského obyčeje přešel ozdobný šátek (mappula) do užívání při liturgii, a to u vyššího římského kléru. Ještě v 9. stol. byl manipul skutečný šátek, později však byl zhotovován jako ozdobný pás, který se nosil zprvu v hrsti, od 12. století pak na levém rameni.

Zpočátku byl odznakem kněží a jáhnů, od 9. století také podjáhnů. Podle dnešních liturgických předpisů má být manipul zhotoven z téže látky jako ornát a má být aspoň v ohybu ozdoben křížkem. Vhodně jsou i na obou koncích přišity křížky nebo jiné ozdoby.

Manipul jakožto původní potní rouška znamená obtíže a námahy apoštolského života, ale také zásluhy za ně, které po skončeném "slzavém zasévání" s radostí ponese apoštolský kněz (srov. žalm 125, 6). Tak hovoří modlitba, kterou duchovní říká při oblékání manipulu: "Kéž jsem hoden, Pane, nosit manipul pláče a bolesti, abych s radostí přijal odměnu za práci."

Ze života Páně je manipul památkou pout, jimiž byl Pán Ježíš při svém zajetí svázán.

Štola

Původní název štoly byl orarium. Byla tak nazývána pro svou podobnost se šátkem, jehož se ve všedním životě užívalo k utírání tváře a úst (os, oris – ústa). Šátek byl tedy jakýmsi potním rouchem a nosil se i kolem krku. Jméno štola vzniklo, jak se zdá, v Galii v 9. stol., rozšířilo se po celém Západě a přešlo pak do liturgických knih.

Původ štoly jakožto roucha liturgického není zcela jasný. Je několik teorií o této otázce, které však neodpovídají nejstarším ikonografickým památkám. Zdá se, že toto liturgické roucho vzniklo na Východě jakožto liturgický odznak jáhna a kněze, napodobující biskupské omoforion (štola obepínající krk, přehnutá přes hruď a splývající vpředu i vzadu až ke kolenům). Postupně přešlo na Západ a bylo převzato římským klérem, zde však již nikoli jako odznak jáhnů a kněží, nýbrž spíše jako roucho rozlišující klérus od laiků.

Dnešní štola je zhotovena z téže látky jako ornát a opatřena uprostřed křížkem. Jáhen nosí štolu na albě na levém rameni jako šerpu, kněz křížem přes prsa, biskupovi splývá z ramen paralelně dolů. O tom, kdy nosit štolu, je několik rozhodnutí posvátné kongregace obřadů:

Mimo mši sv. je knězi předepsána štola: a) při udělování svátostí a těch žehnání, u nichž v Rituále se štola vyžaduje, dále při pohřbech a při absoluci za zemřelé; b) při kázání s výjimkou řečí pohřebních, při podávání sv. ostatků k líbání; c) při sv. přijímání kněží na způsob laiků; d) při procesí u toho kněze, který průvod vede; e) při vystavení Nejsvětější Svátosti. Jestliže se svatostánek pouze otvírá, není třeba štoly.

Štolu je dovoleno užívat: a) při hodinkách za zemřelé; b) kněžím, kteří při procesích a pohřbech vedou náboženská bratrstva; c) při adoracích kněží; d) knězi, který asistuje novoknězi, a to buď od začátku mše sv. až do konce, nebo od kánonu až po svaté přijímání.

Při svěcení na kněžství klade biskup štolu svěcenci na šíjí jakožto symbol jha Páně. Modlitba při oblékání štoly navazuje na biblické jméno "štola", totiž skvostné roucho (Sír. 15, 5; Luk. 15, 22) a označuje ji za symbol posvěcující milosti a nesmrtelnosti, kterou člověk ztratil prvním hříchem, ale opět získal zásluhou Ježíše Krista. Tak uvádí také modlitba, kterou se kněz při oblékání štoly modlí: "Daruj mi, Pane, roucho (stolam – štolu) nesmrtelnosti, kterou jsem ztratil při pádu prvního člověka. A přestože nehoden přistupuji ke tvým svatým tajemstvím, přesto si chci zasloužit věčnou radost."

Z utrpení Kristova připomíná štola kříž vložený Pánu na ramena.

Ornát neboli kasule (casula, planeta)

vznikl z antického svrchního pláště, jehož užíval řecko-římský svět v denním životě pode jménem paenula. V 2. a 3. stol. po Kristu stalo se toto svrchní roucho tak všeobecné, že je měli i senátoři v denním životě, v úřadě užívali ovšem ještě tógu. Z laického světa přešla paenula i do liturgie. První zprávy o tom pocházejí
z Galie již z konce 4. století. V Galii a v Africe dostala jméno casula (chyška) podle jejího zevnějšího tvaru: uzavírala tělo ze všech stran jako chyška, s otvorem pouze pro hlavu. Aby ruce celebranta byly volné, nabírala se po obou stranách kasule na předloktí. Od 13. stol. se kvůli pohodlí pobočné tyto části vystřihovaly a kasule se zkracovala, až vznikl dnešní tvar. Dnešní kasule má délku 105—115 cm a šířku 65—73 cm. Ozdobou kasule ve středověku byl pouze lem kolem otvoru pro hlavu a svislý pás, kryjící hlavní šev; od tohoto švu vedly se častěji, zvláště v Itálii, dva pásy šikmo vzhůru (takzvaný vidlicový kříž).

Dnes lze rozlišovat čtyři typy kasulí: římský, německý, francouzský a španělský. U římského typu kasule je její přední polovice na prsou jen mírně vystřižena; výstřih pro hlavu je lichoběžníkový, sahá vpředu hluboko na prsa a jest široce lemován; šev, spojující obě polovice kasule není na ramenou, nýbrž na prsou, takže se římská kasule skládá ze 2 nestejných dílů; její ozdobou je svislý pás na zádech a vpředu kříž v podobě T. Německá kasule má výstřih pro hlavu okrouhlý s úzkým lemem, spojný šev je na ramenou, vzadu jest ozdobný pravidelný kříž, vpředu pouze svislý pás. Typ francouzský má výstřih pro hlavu podobný jako kasule římská, jen poněkud širší a kratší; na zadní polovici jest kříž, na přední svislý pás; šev je na ramenou, lemování kolem krku je široké. U španělské kasule není kříž, nýbrž vpředu i vzadu pouhý pás, kasule je krátká a nepěkně se odspodu k ramenům zužuje, čímž nabývá takřka hruškovitého tvaru.

K těmto čtyřem typům obvyklým v posledních asi 300 letech přistupuje
v posledních desetiletích typ středověký ze 14. a 15. stol., méně správně zvaný typ gotický. Zdálo se, že tento nový typ bude posv. kongregací obřadů výslovně zakázán, ale dnes lze říci, že možno bez obav i tento typ užívat, protože jej posv. kongregace mlčky dovoluje. Prohlásila jen 9. XII. 1925, že starobylé a cizí tvary kasulí nelze zavádět bez dotazu u posv. kongregace obřadů.

Kasule mají být zhotoveny bez tvrdých podšívek nebo vložek tak, aby volně splývaly, z látky barev ne křiklavých, nýbrž správně liturgických. Kasule připomíná knězi, aby bral ochotně na sebe jho Páně, jako pravý apoštol Kristův. To krásně říká modlitba při oblékání ornátu: "Pane, který jsi řekl: »Moje jho je sladké a břemeno lehké«, učiň, ať jsem schopen je nosit tak, abych dosáhl tvé milosti. Amen."

Tím, že ornát přikrývá všechna ostatní roucha, je zároveň symbolem lásky (k Bohu a k bližnímu), která všechny poklesky přikrývá (1. Petr 4, 8). Rememorativně znázorňuje nachový plášť, jímž byl Ježíš Kristus oděn před umučením. (Mat 27, 28)

Zpracováno podle knihy:

Josef Foltynovský: Liturgika

S v á t o s t i

Udílení svátosti biřmování

(O udělovateli biřmování viz č. 4/23 s. 19; o příjemci viz č. 5/23 s. 18)

Forma

(Podrobně o formě a materii svátostí viz č. 1/23 s. 18).

Svátost biřmování se uděluje pomazáním na čele spolu se slovy: (Jméno), znamenám tě znamením kříže a posiluji tě křižmem spasení ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen. Tato forma se užívá od 9. století. Předtím byla formou svátosti biřmování slova: Znamení Krista pro život věčný. Podle nových obřadů jsou formou svátosti biřmování slova: (Jméno), přijmi pečeť Daru Ducha Svatého. Biřmovanec odpovídá: Amen.

Materie

Materií svátosti biřmování je pomazání na čele. K pomazání se užívá pouze křižma, tedy olivového oleje smíchaného s balzámem. Tento olej spolu s olejem katechumenů a olejem nemocných světí biskup nejčastěji na Zelený čtvrtek.

Nesmírně důležitá je skutečnost, že křižmo nemůže posvětit nikdo jiný než biskup. Může je posvětit třeba jindy než na Zelený čtvrtek, avšak pouze platně vysvěcený biskup je oprávněn světit křižmo. Olej nemocných je oprávněn v případě nouze posvětit pro jednotlivé udělování svátosti také kněz, avšak křižmo kněz posvětit nemůže. Pokud tedy kněz u sebe nemá křižmo posvěcené biskupem, nemůže biřmovat. Biskup samozřejmě také nemůže biřmovat bez křižma, avšak může si sám křižmo posvětit.

Toto je třeba si uvědomit vzhledem k oprávnění, které je uděleno všem kněžím bez výjimky, biřmovat všechny věřící, kteří se nacházejí v nebezpečí smrti. Podobná situace platí také ve východních katolických církvích, ve kterých v souladu s východní tradicí uděluje biřmování kněz spolu se křtem. Kněz je tedy ve východních církvích řádným udělovatelem biřmování, ale také v tomto případě musí být křižmo posvěceno biskupem. Kněz si křižmo posvětit nemůže.

Ohledně formy biřmování ani ohledně samotného křižma nebyl v Církvi nikdy problém. Stejně tak bylo bez problémů mazání na čele, jakkoli je pozdějšího původu. Často diskutovanou otázkou ovšem bylo vztažení ruky při mazání křižmem. Na mnohých místech v katechismech i jiných knihách najdeme uvedeno, že se biřmování uděluje vztažením ruky a pomazáním křižmem. To by tedy znamenalo, že se materie svátosti skládá ze dvou částí – vztažení ruky a zároveň mazání na čele.

O tom, zda vztažení ruky je nebo není součástí materie svátosti biřmování, byly vedeny mnohé diskuse a názory se různily. Především na západě prodělal obřad biřmování velké množství změn a měnily se i názory teologů. Písmo svaté vícekrát hovoří o udělování biřmování, avšak nehovoří o mazání křižmem. To se objevuje až později. Původně tedy bylo materií pouhé vztažení rukou. Podle některých pozdějších autorů bylo materií biřmování naopak pouze mazání křižmem. Jiní zase pokládali za nedílnou součást materie této svátosti vztažení rukou, které doprovází modlitbu nad biřmovanci ještě před samotným pomazáním. Jedná se o tu modlitbu, kterou se biskup modlí se vztaženýma rukama nad všemi biřmovanci zároveň. Další významnou skutečností byly rozdíly v biřmování více osob nebo pouze jedné osoby. Také se odlišovalo vztažení a vložení ruky či rukou. Nejspíš právě tato skutečnost byla příčinou mnohých nejasností.

Otázka byla jednoznačně rozhodnuta až ve 20. století. Bylo stanoveno, že svátost biřmování je nutno udílet vkládáním ruky spojeným s pomazáním čela křižmem a vyslovením slov podle schválených knih (kánon 780 kodexu z roku 1917). Nicméně ani tato formulace nebyla vzhledem ke vztažení ruky všem zcela srozumitelná. Proto Papežská rada pro výklad koncilních dokumentů vydala v roce 1972 jednoznačné vyjádření, že vkládání rukou před samotným mazáním není součástí materie svátosti. K samotné materii pak uvádí, že k platnosti svátosti je nezbytné pomazání čela křižmem a tento úkon sám je dostačující.

V praxi to znamená, že udělovatel svátosti vztáhne ruku za účelem pomazání na čele, a toto vztažení ruky je pro udělení svátosti dostačující. Udělovatel tedy nemusí nijak zvlášť vztahovat ruku při mazání. Už jen to, že prostě a bez dalšího vztáhne ruku a maže křižmem, je dostačující materie.

Vkládání či vztažení ruky na hlavu biřmovance znamená, že na něj sestupuje Duch Svatý.

Olej znamená milost Ducha Svatého, kterou je biřmovanec posilněn proti nepřátelům spásy.

Balzám (pryskyřice z keře balzámovníku) chrání před hnilobou a vydává ušlechtilou vůni. Biřmovanec je chráněn proti hnilobě hříchu a zbožným životem má vydávat vůni ctností.

Znamení kříže na čele má biřmovance vést k tomu, aby se nikdy nestyděl za víru v Krista ukřižovaného a aby tuto víru žil, hlásal a hájil.

S udělováním biřmování podle tradičního obřadu je spojený lehký políček na tvář biřmovance doprovázený slovy: Pokoj s tebou. Na první pohled se zdá toto spojení nelogické, avšak ukazuje na účinky biřmování; kdo chce vytrvale vyznávat víru, musí být pro ni ochoten také trpět. Odměnou za vytrpěné obtíže bude Kristův pokoj. Lehký dotek tváře biřmovancovy je znamením trpělivosti. Chceme-li žít v pokoji s Bohem, je třeba trpělivě snášet to, co na nás Bůh sesílá. To znamená přijímat z jeho rukou nejen věci dobré, ale také všechny obtíže.

Zpracováno podle odborného článku:

Marian Pastuszko: Obřady svátosti biřmování

K á z á n í  n a  a k t u á l n í t é m a

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

5. neděle postní

BOŽSTVÍ JEŽÍŠOVO

Prve než Abraham byl, jsem já. (Jan 8, 58).

Pán Ježíš pověděl židům dosti jasně, že je Syn Boží. Nevěřili mu, proto se chápali kamení, aby ho ztrestali jako rouhače. Sv. Jan zakončil svoje vypravování slovy: »Ježíš skryl se a vyšel z chrámu« (Jan 8, 59). Od smrti Ježíšovy uplynulo již 1900 roků, jeho víra se rozšířila po celém světě — a přece dodnes je Spasitel pro tolik lidí zahalen neproniknutelnou rouškou. Netuší jeho velikost, nechápou jeho vznešenost, protože nevěří v jeho božství. Vím dobře, že nikdo z vás nestojí v řadách nepřátel Ježíšových. Ale nevěra bývá tolik útočná, že bude dobře, zopakujeme-li si zase jednou důvody pro tuto vznešenou pravdu. Mohl bych se dovolávati zázraků Ježíšových, mohl bych mluviti o jeho slavném zmrtvýchvstání. Neučiním toho. Nejlepším důkazem božství Ježíšova jest ustavičný boj, jaký proti němu vede nevěrecký svět. I dnešní evangelium nám poskytne vhodné látky.

I. Kristus dosud žije, proto svět bojuje proti jeho slovům. Když Rodička Boží nesla své svaté Dítě po prvé do chrámu, zastoupil jí cestu sv. Simeon. Vzal Ježíška do náručí, zadíval se do jeho božských oček a v nich četl celou jeho budoucnost. Proto zvolal: »Hle, tento jest ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a na znamení, jemuž budou odpírat.«

Boj proti Kristu je tedy neklamným znamením jeho vykupitelského úřadu. Všimněme si, jak se to splnilo na jeho slovech, na jeho učení. Pro důkazy nechoďme daleko, zůstaňme při dnešním evangeliu. Vyjmeme-li Pannu Marii, která byla zázrakem Boží lásky ochráněna před každou vinou, jsou všichni lidé ubohými hříšníky. I největší světci bili se v prsa a říkali s kajícím publikánem: »Bože, bud milostiv mně hříšnému!« (Luk 18, 13) Proto napsal apoštol Jan: »Řekneme-li, že hříchu nemáme, sami sebe klameme, a pravdy v nás není. Řekneme-li, že jsme (nikdy) nezhřešili, činíme Boha lhářem a slovo jeho v nás není.« (1. Jan 1, 8 n)

Proto vidíme, že právě nejlepší lidé vyznávali pokorně svoje chyby, svoje slabosti, svoje hříchy. V knize Jobově čteme tak krásně (Job 4, 17): »Zda může člověk před Bohem být spravedlivý, nebo někdo z lidí před svým Tvůrcem čistý? Hle, ani sluhové jeho nejsou stálí, také na svých andělech nepravost najde. Čím více ti, kteří v hliněných chatách sídlí, kteří mají základy z prachu země?« Jediný Ježíš mohl se tázat svých úhlavních nepřátel: »Kdo z vás bude mne vinit z nějakého hříchu?« (Jan 8, 46) Nebyl to jen básnický obrat; celé Písmo svaté líčí Krista jako ideál svatosti a dokonalosti. Proto voláme: »Srdce Ježíšovo, hlubino všech ctností, smiluj se nad námi!« Apoštol Pavel napsal o Pánu Ježíši: »Toho, jenž hříchu ani nepoznal, učinil Bůh pro nás hříchem, abychom my stali se v něm spravedlností Boží.« (2. Kor 1, 21) To znamená: Jenom čistý Beránek Boží mohl smířit nebe i zemi. Na jeho svatá ramena složil Bůh nepravosti celého světa a jeho utrpením posvětil naše duše. Jak odpověděli židé na slova Ježíšova? Přemýšleli o jejich hlubokém významu? Pátrali po jejich správnosti? Nebo snad dokázali Spasiteli jeho hříšnost? Ani v nejmenším. Kde nebylo důkazů, měly pomoci nadávky: »Zdali my dobře nepravíme, že Samaritán jsi a zlého ducha máš?« (Jan 8, 48)

Všimněte si dobře; svět se od té doby nezměnil. Jak bylo tehdy, je dodnes. Našli se spisovatelé, kteří prohlásili raději božského Spasitele za blázna, než by sklonili pokorně hlavu před jeho svatými slovy. A nemyslete, že se tak psalo jinde, bylo tomu tak i u nás. Machar vydal tiskem »Katolické povídky«. Neměl bych to ani opakovat, tolik rouhání je sneseno na těchto stránkách. A přece vám povím aspoň několik úryvků; pochopíte snáze tresty, které dopadly na náš národ, a již nikdy nebudete vinit Boha z nespravedlnosti. Spisovatel tedy píše: »Pan Jošua — Jošua je hebrejské jméno pro Pána Ježíše — pan Jošua, takto tesař z Nazareta, už patrně sám neví, čím je. Brzy se vydává za proroka, brzy léčí nemocné. Tento tulák zašel si ondy až do Káně galilejské, kde se právě slavila svatba. Jeden poblázní rychle dvanáct jiných — Jošua, tesař nazaretský, má své učedníky. Ale ne v tesařině, nýbrž ve svém prorockém úřadě. Našel nějaké rybáře, nějaké tuláky, jako je sám, a s tímto průvodem chodí nyní od města k městu, od vesnice k vesnici. Slibuje prý těmto prostým lidem království nebeské a bohatství v nebi, čímž tito chudáci dali se omámit.« — »Syn Boží je přístupný i tomu věčně ženskému. V Bethanii jsou dvě sestry, už starší panny, a těm prý není pan Jošua lhostejný. A ony jemu též ne. Jenže neví, pro kterou se rozhodnout. Jedna umí dobře vařit, druhá pěkně poslouchat, ó Marie — ó Marto — jaká těžká volba, i když je člověk prorokem.« — »Jošua se zase zjevil v Jerusalemě. Jeho rouhavá drzost dostoupila svého vrcholu. Hodnověrnými svědky je zaručeno, že prohlásil: »Já a Otec jedno jsme« — ne otec jeho, tesař, ale Bůh nebeský! To už nebezpečné šílenství. A úřady? Mlčí.« Tak rouhavě se psalo u nás o božském Spasiteli a česká veřejnost k tomu mlčela; odměnila dokonce skladatele díla »Katolické povídky«. Byla to skoro první kniha, která u nás vyšla po převratu; byla takřka vnucována obecním knihovnám a možná, že některá z okolních vesnic ji má dosud. Budete se ještě divit, že věčně spravedlivý Bůh musel trestat a trestal tak přísně? Bůh by nebyl Bohem, kdyby se nezastal cti svého hanobeného Syna.

Moderní lékaři dovedou použíti i jedu, aby z něho sestrojili hojivý lék. Učiňme podobně! Ustavičný boj proti Kristu je nám neklamným důkazem, že Ježíš dosud nezemřel, je dosud živý. Proti mrtvým nebojujeme; mrtvé snad odsoudíme, ale nikdy se proti nim nebráníme. A již mnohým duším stalo se toto nepřátelství cestou k pravé víře. Zajímavě o tom vypravuje vzdělaná Angličanka Bessie Anstice Bakerová. Byla původně protestantkou. Jednou si zašla na kázání, ale vývody jejich pastora ji velice pobouřily. Vytýkal Kristu samolásku a pýchu; zvláště káral jeho slova: »Já jsem světlo světa« (Jan .8, 12), »Já jsem cesta a pravda a život« (Jan 14, 6) a »Já a Otec jedno jsme« (Jan 10, 30). Jakmile se Bakerová vrátila domů, počala studovati evangelia. S hlubokou úctou patřila na velebný obraz, jaký se otvíral před její duší — uvěřila v božství Ježíšovo, konečně se stala katoličkou.

II. Boj neplatí jen slovům Ježíšovým, ještě urputněji je napadána jeho svatá osoba. My všichni jsme se zrodili v čase, před 100 roky nebyl tu ještě nikdo z nás. Jediný Spasitel se odvážil tvrzení, že byl vždycky: »Prve než Abraham byl, jsem já« (Jan 8, j8). Zamysleme se nad těmito úžasnými slovy. Abraham zemřel kolem r. 1900 před Kristem; Ježíš měl 33 roků a přece prohlásil: »Dříve než narodil se Abraham, já jsem již byl.« Jak je to možné? Proto, že byl nejen člověk, byl také Bůh. Věčný původ Spasitelův, a proto i jeho božství máme potvrzeno na četných místech Písma svatého. V žalmu druhém praví k němu sám Hospodin:»Syn můj jsi ty, já jsem tě dnes zplodil« (Žalm 2, 6). Kdy bylo toto zázračné »dnes«, pověděl nám prorok Micheáš (5, 2): »Ale ty, Betléme Efratský, maličký mezi rody judskými — z tebe mi vyjde ten, jenž má být vladařem v Israeli, a jeho původy jsou od počátku, ode dnů věčnosti.« Proto pravil o sobě Spasitel ve Zjevení sv. Jana (1, 8): »]á jsem počátek a konec, ten, jenž je a jenž byl a jenž přijde«. Abych se dlouho nezdržoval, koněím tento odstavec slovy apoštola Pavla: »Ježíš Kristus jest týž včera i dnes i ná věky« (Žid. 13, 8).

Rozuměli židé výroku Pána Ježíše? Pochopili nekonečnou velebnost, jakou si připisoval? Ano, právě proto se chápali kamení, aby ho kamenovali jako rouhače. Rozumí Kristu dnešní svět? Velmi dobře, proto po něm házejí blátem a kalem. Ani největšímu nepříteli bychom neudělali, co chystá nevěřící svět Pánu Ježíši. Aspoň dva obrázky. Casamicciola je lázeňské místo nedaleko Neapole. V masopustě udělali si velký kříž, pověsili naň ohavnou masku a za potlesku diváků táhli s ním městem. Po třech dnech — bylo to právě v pátek — nastalo zemětřesení, a z města zbyla jen hromada trosek. — Bylo to na Veliký pátek roku 1902 ve městě Saint Pierre na ostrově Martinique. Toho dne, kdy si připomínáme vykupitelskou smrt Ježíšovu, uspořádalo obyvatelstvo rouhavý průvod. Nesli v něm kříž; když došli na náměstí, přibili naň vepře. V tutéž dobu začal z blízké sopky Monte Pellée vystupovat dým; za 14 dní přišel výbuch a pochoval město v proudech ohnivé lávy.

Ježíš dosud žije, protože je Bůh; odtud pekelná zloba, která se sápe na jeho svatou osobu. Odsuzujeme židovský národ, který se tolik provinil na Spasiteli; věřte mi, kdyby Kristus přišel opět na svět, našlo by se zase dosti ochotných hlasů, které by volaly: »Ukřižuj, ukřižuj ho!« a dosti ochotných rukou, které by mu přichystaly kříž. Dokázal jsem vám božství Ježíšovo, a sice z nepřátelství, které vede svět proti němu. Napoleon napsal si kdysi do svého deníku: »Nyní jsem na ostrově sv. Heleny. Kde jsou nyní v mém neštěstí moji bývalí lichotníci? Kde jsou nyní přátelé a kdo si na mne vzpomene? Ano, mám dva nebo tři, věrné až k smrti, kteří šli se mnou do vyhnanství. Ale přijde hodina, kdy se mé tělo vrátí do země, aby se stalo potravou červů... Jaký to obrovský rozdíl mezi mým osudem a onou věčnou říší Kristovou, o němž se ještě dnes káže po celém světě, který na celém světě je milován a živ.« A jindy řekl: »Věřte mi, já se vyznám
v lidech; proto jsem přesvědčen, že Kristus byl víc než člověk.« Vynálezce Simpson, který z pekařského učně se vyšinul svými vynálezy až na profesora, byl kdysi otázán, který svůj vynález pokládá za největší. Odpověděl: »Můj největší objev byl, že já jsem veliký hříšník a Ježíš Kristus že jest můj Spasitel.« Pamatujme si dobře tato slova. Až se budeme odpoledne modliti křížovou cestu, poklekněme vroucně na obě kolena před svým Spasitelem a zvolejme celou duší: » Klaníme se tobě, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme tobě, neboť svým svatým křížem svět jsi vykoupil.« Amen

Z   d u ch o v n í h o   ž i v o t a

Pochybnosti ve víře

Pochybnosti ve víře napadnou často i zbožné osoby. Je to hřích? Samo o sobě nikoli, ale mohou se stát hříchem, pokud si při nich nepočínáme správně.

Náboženské pochybnosti jsou dvojího druhu. Není-li člověk dobře obeznámen s náboženstvím, zdá se mu často, že některé náboženské pravdy si navzájem odporují; jindy zase slyší námitku proti víře, na niž si nedovede odpovědět.
V takovém případě jsou pochybnosti ve víře přirozeným následkem nedostatku náboženského vzdělání, které bývá často i u našich vzdělanějších lidí chabé a nedostatečné. (Napsáno v roce 1934!!!)

Jak si počínat? Bylo by nevhodné pochybnosti prostě zapuzovat nebo si jich nevšímat. Jedině správné řešení je, že se o těch věcech poučíme vhodnou četbou nebo poradou s vážným a svědomitým knězem. Kněz je v nauce víry vzdělán a je odborníkem v náboženských otázkách jako sotva který laik i sebe vzdělanější. Máme-li pochybnosti v právních věcech, jdeme k advokátovi, v nemoci se radíme s lékařem, o náboženství se tedy dejme poučit knězem – zbožným a vzdělaným!!!

Také četbou důkladných náboženských spisů zmizí mnoho pochybností ve víře a náš náboženský obzor se rozšíří. Katolík se nemusí obávat, že řádným a důkladným studiem se mu objeví rozpory ve článcích víry. Pravá věda a pravá víra si neodporují. Protestant nebo volnomyšlenkář nemůže ovšem mnoho přemýšlet o svých náboženských názorech, jinak se snadno dostane do neslučitelných rozporů.

Druhý druh pochybností je rázu všeobecného. Přijde myšlenka nebo jakýsi trpký pocit, někdy i při modlitbě, zda je tomu neb onomu tak, jak církev učí, zda je Kristus Pán skutečně přítomen ve velebné Svátosti a podobně. Není tu určité námitky, pouze všeobecně se ozývá v duši pochybnost, nejistota, nedůvěra. To je pouhé pokušení proti víře. Nejlepším pravidlem v takovém případě je: Nevšímej si takových myšlenek, jednej, jako bys je neměl, modli se nebo pracuj klidně dále. Není radno hledat důvody proti takovým pochybnostem a pouštět se s nimi do hádky, zvláště jde-li o lidi jinak dobře poučené a nábožensky vzdělané. Vzdělání může být v té konkrétní věci nedokonalé a člověk, který na ně spoléhá, snadno upadne do omylu vlastní pýchou. Pro lidi, kteří nemají náboženské vzdělání, je ovšem nutné, aby se více utvrdili ve víře vhodnou četbou, zvláště apologetickou (která obhajuje a vysvětluje skutečnosti naší víry). Ale u pochybností tohoto druhu se rovněž nemají zdržovat.

Jsou ještě duše hloubavé, nedůvěřivé, které nic nedovede přesvědčit. Ty si musejí i při prvním druhu pochybností počínat podobně jako při druhém, jinak by nepřestaly hloubat a trýznit svou duši. Dobře je odkázat tyto osoby na zkušeného zpovědníka, protože u těchto duší se jedná o duchovní chorobu, kterou lze překonat jen dobrým vedením.

Avšak ani jiné duše se nemají příliš pouštět do hloubání o pravdách, které nám na světě zůstanou neproniknutelným tajemstvím, například 0 prozřetelnosti Boží, o rozdělování milostí, o předurčení a podobně. Není-li někdo v tomto jednání opatrný, snadno si může uškodit, ano dopustit se i hříchu.

Zpracováno podle knihy:

Josef Stork: Z duchovního života

K a t e ch e t a   v y p r a v u j e

Krátké příběhy k povzbuzení ve víře,

tentokrát z knihy: Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)

Klení je mluvou pekla

Jistý zbožný francouzský kněz setkal se na poli s dělníkem, který strašně klel. I řekl mu duchovní: "Milý příteli, vy jste asi přišel z pekla?" Dělník nemohl pochopit význam otázky a prosil kněze o vysvětlení. "To je tak," pravil farář: "U nás mluvíme francouzsky. Potkám-li někoho, kdo mluví německy, soudím, že pochází z Německa, poněvadž mluví řečí, jakou se mluví všude v Německu. Mluví-li italsky, usuzuju, že to je Ital. Mluví-li španělsky, myslím si, že to je Španěl. Jestliže ale kleje, ihned uzavírám, že jest to host z pekla; neboť mluví proklínáním, což jest řečí nejčastěji užívanou v pekle. V nebi znějí chvalozpěvy andělské, v pekle kletby zavrženců. Kdo proklíná, hlásí se do království satanova.

Slyšel jsem vaši modlitbu

Jistý duchovní slyšel jednoho večera hrozné proklínání zedníka, jenž se vracel z práce domů. Opominul mu dát napomenutí. A to mu způsobilo pak takový nepokoj, že celou následující noc nemohl skoro ani na okamžik oka zavřít. Časně ráno vstal a čekal na ulici, až přišel dotyčný dělník. Duchovní mu šel vstříc a pravil přívětivě: "Pane, čekám zde na vás." "Pročpak?" tázal se zedník. Kněz odvětil: "Slyšel jsem včera vaši modlitbu." Dělník odpověděl: "To se asi račte mýlit, neboť já jsem se již nemodlil po mnoho roků." Klidně a vážně řekl duchovní: "Ale já vaši modlitbu skutečně slyšel. Kdyby Bůh vaši modlitbu vyslyšel, nebyl byste již na živu, nýbrž na věky ztracen. Vždyť jste vzýval Boha, aby vás ranil slepotou a na věky vás zavrhl. Chtěl jsem vám pouze být tou radou, byste nežádal Boha o své zavržení, nýbrž o milost a slitování."

Pak se kněz poroučel. Slova duchovního nezůstala bez účinku; neboť od toho času bylo možno spatřit dotyčného dělníka v chrámu Páně na službách Božích. Z rouhače stal se zbožný ctitel Boží. — Slovo v pravý čas má velký účinek.