2/2022

OBSAH

Věrouka -Bůh - první příčina všeho

Mravouka -Svědomí

Dějiny Církve - Cyrilometodějská mise a svatý Prokop

Desatero Božích přikázání - V jednoho Boha věřit budeš - pokračování

Křesťanská naděje, Hříchy proti naději

Svátosti - Udělovatel svátostí

Liturgika - Postoje v liturgii

O milosti Boží - Účinky milosti v duši člověka 23

Kázání na aktuální téma

Katecheta vypravuje

Z farní historie

Úvod

Druhé číslo našeho časopisu přináší pokračování některých pojednání

z předchozího čísla a další pojednání z jednotlivých oblastí naší víry. Protože jsme stále vlastně úplně na začátku a pole naší víry je převeliké, bude trvat třeba i delší dobu, než se některá témata dostanou na stránky tohoto časopisu. Pokud by tedy vážení čtenáři měli nějaké přání vzhledem k některému z témat víry, nechť kontaktují pana faráře nebo jiného člena redakce a své přání či požadavek jim

s důvěrou předloží.

Stejně tak budeme vděční za jakékoli věcné připomínky k obsahu i formě časopisu. Neděláme si žádné iluze o dokonalosti tohoto díla, avšak je naším cílem předkládat farníkům a přátelům naší farnosti skutečnosti katolické víry co nejlepším způsobem, a proto přivítáme jakékoli podněty, které k tomuto cíli přispějí.

Redakce

Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži

vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Bůh - první příčina všeho

Z vlastní každodenní zkušenosti víme, že nic není samo sebou. Pokud přesto někdy použijeme výraz samo sebou, tak tím chceme říci: »To se myslí samo sebou,« neboli to je samo o sobě zřejmé. Tím se nevyjadřuje vznik nějaké věci, že by vznikla sama. Jedná se o vyjádření poznatelnosti věci. »To se myslí samo sebou« znamená, že některá skutečnost je zcela jasná, evidentní, například že voda je mokrá.

To, že nic není samo sebou, znamená, že vše bez výjimky má nějakou svoji příčinu. Lidé se ovšem často po příčině neptají. Tím vzniká velké množství mylných názorů a představ, například leckteré dítě, které stále zírá do obrazovky nebo jezdí prstem po mobilu, si myslí, že mléko vzniklo v supermarketu a podobně. Pokud lidé přeci jen hledají příčinu, tak tu bezprostřední: »Jak se to mohlo stát, jak to vzniklo,« a tak zjistí jednu nebo dvě příčiny, které to či ono způsobily, ale dál se již neptají. Ovšem ty příčiny také z něčeho vznikly, také byly něčím zapříčiněny a tak dál a dál...

Zkrátka vše, co existuje, z něčeho vzniklo, ať už se tak stalo jakýmkoli způsobem. Připomeňme jen z minulého čísla (str. 4), že existovat znamená pocházet z jiného (ex alio sistere - existere). Vše, co existuje, je ve svém vzniku závislé na jiné věci. Nic proto není bez příčiny a nic stvořeného nemá příčinu samo v sobě!

Velice důležité je uvědomit si, že vznik znamená jakýkoli přechod od možnosti k uskutečnění, k realitě. To, co má nebo může vzniknout vzniknout, zatím ještě není, ale může být. A to, že nakonec ta věc vznikne, že již reálně existuje, zapříčinila jiná věc, která ovšem sama už existovala dříve než její důsledek. Neexistující věc samozřejmě nemůže být příčinou čehokoli jiného. Pokud ovšem jedna reálně existující věc je příčinou jiné věci, musela také ta původní věc mít svoji reálnou a existující příčinu. Tato příčina musí mít také svoji reálnou a existující příčinu a tak dál... až ...kam?

Takto samozřejmě nelze postupovat po řadě příčin až do nekonečna. To by neexistovala žádná první příčina a tím samým by neexistovalo ani nic jiného, protože by to nemělo z čeho vzniknout. To ovšem odporuje objektivní skutečnosti, protože je zcela evidentní, že existuje mnoho věcí a ty musely z něčeho vzniknout. Musí proto být (ne existovat!) první příčina všech věcí.

Touto cestou tak docházíme přes všechny druhotné příčiny až k první příčině, která uvedla do existence všechny ostatní příčiny, ovšem sama není zapříčiněna ničím jiným. Svatý Tomáš Akvinský nazývá změnu pohybem - to znamená posunem od možnosti ke skutečnosti, od pouhé možnosti existovat k reálné existenci. Aby však mohl ten pohyb nastat, musel někde začít, musí existovat první hybatel, ten, který uvede vše do pohybu, který je ovšem sám nepohyblivý, tedy beze změn. A to je Pán Bůh! První příčina všeho, první hybatel je sám nepohyblivý!

Jinak to ani být nemůže, protože Pán Bůh je Plnost bytí, Život sám a jako takový v sobě obsahuje všechny dokonalosti. Jako první příčina všeho tak v sobě obsahuje všechny dokonalosti ostatních věcí (tvorů). Kde by vzaly stvořené věci svoje dokonalosti? Jako Život sám dává Pán Bůh účast na životě také dalším bytostem. Odkud by vzaly stvořené věci svoji existenci? Vzhledem k tomu, že hovoříme o příčinách jakožto změně od neexistence k existenci, nemůže být tou nutnou první příčinou všeho nic menšího než Život sám, Život dokonalý, v celé plnosti bytí.

Právě a jedině Plnost bytí (viz číslo I str. 4) může (vlastně musí) být sama beze změny, bez pohybu, bez vnější příčiny, protože pouze Plnost bytí má příčinu

v sobě samé. Pán Bůh je tedy první příčinou všech existujících věcí a příčinou sám sobě jakožto Bytí absolutní - a proto nutné.

Zpracováno podle knihy: svatý Tomáš Akvinský: Theologická summa

Jak známo, bohoslovci vždy byli velcí rošťáci. Jejich rošťárny se týkají také posvátných věd. Jakmile se něco naučí, už z toho dělají všechny možné popletené závěry. Stejně tak dopadla i nauka svatého Tomáše o prvním hybateli. Vzhledem k žalmu, který hovoří o Hospodinu, který trůní na cherubech (žalm 99), kteří se ovšem pohybují, udělali páni alumni tento závěr: První hybatel sám nepohyblivý, který ovšem jezdí na cherubech, o kterých ale nevíme, co tankují a kde parkují...

Mravouka

Svědomí

Co je svědomí?

V každém člověku je jakýsi smysl, který mu dává rozeznat dobro a zlo, který nás nabádá k dobrému a varuje před zlem. Tento smysl je nám lidem přirozený - je tedy součástí naší lidské přirozenosti, je nám vlastní. Člověk je tvor rozumný ze své přirozenosti, má tedy rozum - schopnost poznávat, a právě úsudek rozumu o kvalitě skutku je svědomí. Úkolem svědomí je udělat závěr o tom, zda skutek je dobrý, a proto ho mohu vykonat, nebo je skutek zlý, a proto ho vykonat nesmím.

Čím se svědomí řídí?

První a hlavní, z čeho svědomí vychází, je obecná zásada, že dobro je třeba konat a zla se varovat! To je neměnná, vždy platná obecná zásada, podle které se musí každý vždy řídit. O konkrétním skutku pak podle této zásady rozhoduje svědomí. Pokud má být rozhodnutí správné, musí rozum správně poznávat. A co to znamená správně? Pravdivě! Pravdivost je nutný předpoklad pro správnost svědomí. Připomeňme jen, že pravda je shoda se skutečností. Mám tedy povinnost vědět, jaký je ten který skutek doopravdy. Pak mám správné poznání a můj úsudek bude pravdivý - mám tedy správné svědomí. A pouze správné svědomí je pravidlem pro naše jednání. Jednat mohu pouze tehdy, když mám jistotu, že ve skutečnosti je věc taková, jak jsem ji poznal. Svědomí není autonomní, není nejvyšší autoritou a nevytváří realitu, nýbrž ji pouze poznává!

Svědomí je vždy podřízeno pravdě.

Výchova svědomí

Každý člověk má povinnost vychovávat své svědomí a stejně tak svědomí těch, kteří jsou mu svěřeni, což se nejvíce týká rodičů vzhledem k výchově svědomí jejich dětí. Výchova musí v první řadě spočívat v tom, že člověk vezme za svou onu obecnou, vždy platnou zásadu, že dobro je třeba konat a zla se varovat. A s touto zásadou pak porovnává každý skutek. V praxi to bude znamenat, že konkrétní skutek bude někdy možno vykonat a jindy nikoli, protože člověk má povinnosti nejen k sobě, nýbrž také k druhým lidem. Jestliže by tedy skutek byl mravně dobrý a nikoho jiného by se netýkal nebo by nikomu neškodil, mohu ho vykonat. Ale pokud by i mravně dobrý skutek škodil druhému, tak ho udělat nesmím. Tím bych se již dopouštěl zla.

To jsou obecné zásady, které pak úsudek rozumu - tedy svědomí - aplikuje na konkrétní skutky. Aby mohl rozum udělat úsudek, musí mít poznání o dané věci. A aby mohl udělat řádný úsudek, musí mít správné a dostačující poznání. Proto není možné jednat jen tak podle citu, jak se mi to zdá, jak to cítím, prostě jen na základě nedostatečných informací.

Každý má nejen povinnost konat dobro, nýbrž také dobro poznávat!

Proto jednání na základě chybných nebo nedostačujících informací není mravně přijatelným jednáním. Mám povinnost vědět, že ten či onen skutek, který chci konat, je dobrý. Pokud to nevím, tak ho vykonat nesmím, protože tím samým bych připustil, že udělám nějaké zlo. Nemohu se vymlouvat, že jsem to nevěděl, protože mám povinnost vědět, když ten skutek konám. Pokud jsem nevěděl, je to zaviněná nevědomost a ta od hříchu neomlouvá! Slova typu »já jsem nevěděl« a podobně jsou proto přiznáním viny, nikoli omluvou!!!

V běžném životě člověk jistě ví, co je správné a co ne, ale složitá otázka nastane tehdy, pokud se jedná o věc novou a neznámou. Například v zaměstnání. Musím si nastudovat, o co se jedná, abych pak mohl dobře zhodnotit, zda je to činnost mravně dobrá nebo není. Pokud bych v práci měl dělat něco, na čem sice bude firma vydělávat a já budu podle toho placen, ale ta činnost bude někomu škodit, například na zdraví, tak to dělat nesmím. Pro své jednání tedy musí mít člověk jistotu, že to, co dělá, je dobré. Pokud to dobré není, dělat to nesmí a pokud jistotu nemá, musí si ji získat - musí mít dostačující poznání, aby mohl udělat správný úsudek o kvalitě daného skutku. Pokud by člověk svolil k tomu, co poznává jako špatné, páchá hřích, dává se na stranu zla, vybočuje z řádu posvěcení a odklání se od Boha, který je Dobro samo a Svatost sama.

Znovu si tedy připomínáme, co je hřích - nejedná se o porušení společenských konvencí nebo zaběhlých zvyklostí, ale o příklon ke zlu rozumem i vůlí. To nejzákladnější, co člověk má, rozum a vůli, dává do služeb špatností. Proto je hřích tím největším zlem, které může člověka v životě potkat, protože se tím vzdaluje od svého cíle, od Boha.

Druhy svědomí

O mravnosti skutku rozhoduje svědomí předchozí a nikoli následné. Předchozí svědomí je poznání a z toho plynoucí úsudek před konkrétním skutkem. Podle tohoto předchozího úsudku rozumu se posuzuje mravnost jednání. Z toho plyne, jak důležité je mít předem správné svědomí, tedy pravdivé poznání o konkrétní věci.

Následné svědomí je úsudek učiněný až zpětně, tedy po vykonaném skutku. Často se stává, že člověk až z následků poznává, co všechno způsobil a chytá se za hlavu. Teď mu to došlo, teď si to uvědomil, ale to je pozdě. Jistě, může litovat, ale skutek už byl spáchán a člověk za něj nese odpovědnost. A ta je o to větší, že se nepoučil dříve o tom, jaký skutek chce vykonat. Typickým příkladem je nevychovaná mládež. Nezajímají se o kvalitu skutku, prostě se jim to líbí, tak to udělají. Pak se diví. To je následné svědomí, které se tváří tvář průšvihu ozývá, člověk vidí, co způsobil, a poznává, že je to špatně. Ale to měl udělat před tím, než skutek vykonal!

Svědomí může být laxní - jak říkal jeden kněz svatého života: »To je svědomí jak formanská plachta, prostě se tam vejde všechno.« Člověk si vše omluví. Stačí mu sebemenší důvod, aby si odůvodnil, proč dobro konat nebude, nebo proč naopak udělá zlo. To je popření hlavní zásady pro mravnost jednání, a nakonec pak je dovoleno všechno bez ohledu na objektivní hodnotu skutku. Například potrat. Lidé dobře ví, že jde o usmrcení nenarozeného dítěte, ale řeknou »já si to nemůžu nechat.« Laxní svědomí, které předtím dovolilo jeden hřích, nyní s klidem povoluje druhý. Ale všimněte si toho »já« - už tedy není kritériem dobro, ale to, co mně vyhovuje. Člověk se staví do role nejvyšší autority bez ohledu na skutečnost. Následkem může být pouze naprostý rozklad společnosti, jak zcela jasně vidíme kolem sebe.

Opakem laxního svědomí je skrupulózní svědomí. Zatímco laxní svědomí nevidí hřích nikde, skrupulózní naopak skoro všude - i tam, kde jistě není. Laxní svědomí je výsledkem sobectví, skrupulózní svědomí plyne z nějaké duševní dispozice, která není zdravá. Zatímco člověk s laxním svědomím si užívá, co se mu zachce, člověk se skrupulózním svědomím trpí. Někdy nesmírně. Takovému člověku pomůže poukázat na neskonalé Boží milosrdenství a vysvětlit, proč to či ono hříchem není. Je tedy nutné upřesňovat jeho poznání, vést ho k pravdivému poznání skutků, což je vždy snazší než vzbudit u laxního člověka vůli konat dobro a zla se varovat.

Od skrupulózního svědomí musíme odlišit svědomí jemné. Tedy svědomí, které je pečlivé a důsledně reaguje i na malé provinění. Skrupulózní i laxní svědomí je bludné, tedy takové, které vychází ze špatných zásad, neodpovídá realitě, není tedy pravdivé a díky tomu dochází k mylným závěrům. Jemné svědomí je naopak svědomí správné.

Závaznost svědomí

Člověk je povinen jednat podle svědomí. Jestliže rozum poznává nějakou věc jako špatnou, pak úsudek rozumu - svědomí - zakazuje takovou věc udělat, protože máme konat dobro a ne zlo. Pokud rozum poznává nějakou věc jako dobrou, rozumový úsudek takový skutek schvaluje, protože je dobrý a dobro je třeba konat. U věcí dobrých, tedy dovolených, jsou dvě možnosti - buď svědomí nařizuje takový skutek vykonat, když je to naše povinnost, anebo konkrétní skutek pouze dovoluje, když jej udělat můžeme, ale nemusíme.

Důležité je pro mravnost našeho jednání, že výběr - udělám nebo neudělám - máme legitimně pouze tam, kde se jedná o dobrý skutek, který nemáme povinnost vykonat.

To znamená, že skutek je dobrý, ale když ho nevykonám, tak neporušuji žádnou povinnost ani vůči sobě, ani vůči jiným lidem, ani vůči Pánu Bohu. Špatný skutek nemohu udělat nikdy a svoji povinnost si musím splnit. Jednání, které by bylo v rozporu s touto zásadou, je jednání hříšné. Vidíme, že s tou lidskou svobodou to zas až tak žhavé není!

Naše svědomí nás zavazuje konat dobro, a to pod následkem hříchu. Pokud bych nejednal podle svého svědomí, dopouštím se hříchu, protože jsem buď vykonal něco špatného, nebo něco dobrého povinného neudělal. Autorita svědomí je tedy autorita dobra a pravdy. Toto je velice důležité - svědomí stojí na dobru a pravdě - pravdivě poznávám, co je dobré, a podle toho se řídím. A protože Pán Bůh je Pravda sama a Dobro samo, je svědomí v tomto smyslu hlasem Božím. Svědomí není hlasem Božím ve smyslu například vnuknutí, protože to by vylučovalo možnost mylného svědomí (Pán Bůh se nemůže mýlit), avšak mylné svědomí je, Bohu žel, reálné a časté. Protivit se svědomí znamená protivit se Bohu, a z tohoto důvodu je jednání odporující svědomí hříšné. Není to tedy jen porušení nějakých zvyků nebo dohod. Jedná se o rozchod s pravdou, rozchod s dobrem, tedy rozchod s Pánem Bohem, který je Dobro samo a Pravda sama.

Z toho také plyne důležitá skutečnost, že opravdové dobro je objektivní a nikoli subjektivní. Hodnota té které věci (nebo činu) vychází z její podstaty a nikoli ze subjektivního dojmu lidí. Člověk nemá právo myslet si, co chce - má povinnost poznávat pravdu, povinnost poznávat, jaké jsou věci doopravdy a podle toho se řídit. To musí řádný člověk chtít! A protože toto v současnosti neplatí, proto je tolik rozbrojů všeho druhu mezi lidmi. Každý Azor má jiný názor, a tak se dohadují. V současnosti chybí touha po pravdě - po skutečnosti, po opravdovosti. A je to tím, že lidé odvrhli Pána Boha, který je Dobro, Pravda a Život.

Zpracováno podle knihy: Dominik Pecka, Mravouka

Dějiny Církve

Cyrilometodějská mise a svatý Prokop

Svatý Prokop je nazýván český strážce cyrilometodějského odkazu. A toto označení skutečně vystihuje ve všech ohledech tohoto našeho významného světce. Právě život a dílo svatého Prokopa nám dokazuje, jak úspěšná a efektivní byla cyrilometodějská mise na našem území a na mnohých jiných místech.

Efekt, který posvátná liturgie v jazyce staroslověnském přinesla, byl tak veliký, že se lid ani kněží nechtěli tohoto pokladu zříci, ani když byl staroslověnský jazyk pro liturgii odmítán a zakazován. Vždyť díky slovanské liturgii se slovanští pohané stali křesťany a křesťanství do té doby jen velice povrchní a nestálé začalo zapouštět hluboké kořeny. A právě svatý Prokop a jeho Sázavský slovanský klášter jsou toho jasným důkazem. O slovanské liturgii se dá užít onen Gamalielův princip ze Skutků apoštolů. »Jestli je to dílo lidské, zahyne samo. Jestli je to dílo Boží, nepodaří se vám ho vymýtit« (Skutky 5, 38-39).

A přesně to se potvrdilo. Zatímco útoky na slovanský jazyk v bohoslužbě byly obrovské a z mnohých stran, nikdy se nepodařilo tento dar nebes pro slovanské národy vymýtit. A tak po staletích útoků na posvátný jazyk staroslověnský si pořád zachovala liturgie ve staroslověnštině takovou úctu a oblibu u Slovanů a přinášela takový prospěch a rozvoj ve víře, že ve 13. století přichází první oficiální papežské povolení po stoletích nepřátelských útoků a od té doby následuje jedno privilegium za druhým až do 20. století.

Rozvoj staroslověnštiny v bohoslužbě

Po vyhnání Metodějových žáků a spolupracovníků z Velké Moravy slovanská liturgie nejen nezanikla, nýbrž se rozšířila do mnoha dalších zemí Evropy. A tak místo zániku nastal veliký rozmach. I když církevní a světské autority vystupovaly velice tvrdě proti slovanskému bohoslužebnému jazyku, nakonec vždy musely ustoupit před životaschopností a efektivitou, kterou staroslověnská liturgie měla. Například v Chorvatsku zákaz světit slovanské kněze se pod tíhou pozitivních výsledků slovanské liturgie omezuje jen na to, že slovanští kněží se smí světit, pouze když ovládají latinu, což nakonec bylo Chorvatům ještě k užitku.

U nás je potvrzením životaschopnosti a účelnosti slovanského jazyka v bohoslužbě svatý Prokop a jeho Sázavský klášter. Ten vzniká v 1. polovině 11. století jako třetí mužský klášter na našem území. A to, že je slovanský, jasně potvrzuje existenci slovanské liturgie - tedy slovanského jazyka v bohoslužbě také u nás po celou dobu od svatého Cyrila a Metoděje až k založení sázavského kláštera, který se stal centrem slovanské bohoslužby a kultury.

A to je velice důležité. Křesťanství není náboženství primitivní a nekulturní. Jen si vezměte, kolik kvalitních knih je třeba k bohoslužbě. To není jen misál, to jsou mnohé knihy další, především právě pro klášterní, mnišský život. A tak se začínají překládat do staroslověnštiny nejen žalmy a další modlitby, ale životopisy svatých, odborné spisy teologické, historické a mnohé další spisy z latiny a řečtiny. Kromě toho vzniká veliké množství spisů vlastních, které byly sepsány zde na našem území. A tak vzniká na základě bohoslužby slovanská kultura, slovanská literatura, slovanské písemnictví. A náš národ se stává národem kulturním a zbožným - to znamená civilizovaným. Například na remešský evangeliář pocházející ze Sázavy přísahali při korunovaci francouzští králové. Až tak daleko dosáhla naše slovanská kultura.

Není možná civilizace bez kultury,

tedy bez toho, co člověka zušlechťuje, a bez zbožnosti, která člověka posvěcuje! Tyto dva rozměry nelze z civilizace vyškrtnout, jinak se civilizace hroutí. A naopak - tam kde jsou tyto prvky zbožnosti a kultury upevňovány, tam se civilizace vzmáhá. Tam se stávají z pohanů křesťané a z barbarů lidé kulturní. A to byla situace našich předků. Díky slovanskému písmu, bohoslužbě a kultuře byl náš národ zařazen mezi civilizované národy a slovanský bohoslužebný jazyk má to obrovské vyznamenání, že se stal jazykem posvátným.

V bohoslužbě se neužívala lidová řeč!

Je ovšem třeba podotknout, že slovanský jazyk pro bohoslužbu nebyl jazykem lidovým. To koneckonců ani být nemohl, když si představíme vznešenost bohoslužby a co vše musí bohoslužebný jazyk obsahovat. Lidový jazyk našich předků v 9. století (ani jiných Slovanů) toto vše nebyl schopen pojmout ani zdaleka. Dílo svatých věrozvěstů je kromě jiného dokonalé v tom, že vytvořili jazyk (nejen písmo), kterému lidé sice trochu rozuměli, ale byl to jazyk na mnohonásobně vyšší úrovni než jazyk lidový. Takže naši předkové a později i jiní Slované se jazyk vymyšlený svatým Cyrilem museli učit, ačkoli to byla »slovanština.« A tak se podařilo Slovany vtáhnout do bohoslužby, aniž by se snižovala její kvalita a úroveň. Tímto způsobem přijali Slované křesťanství za své, když před tím odmítali křesťanství od franských okupantů.

Rozdíl mezi bohoslužebným jazykem a jazykem lidovým potvrzuje i slovanská kultura a bohoslužba na Sázavě, tedy v 11. století, kdy se již oddělila čeština - v té době u nás běžný lidový jazyk - od staroslověnštiny jakožto bohoslužebného a kulturního jazyka. Na Sázavě se nepřekládalo do češtiny, protože ta v té době ani zdaleka neměla potřebnou terminologii a kvalitu. A tak i když se již mluví běžně jinak, užívá se stále pro překlady i vlastní spisy jazyk kulturní, kterým byla staroslověnština. Skrze ni jsme se stali národem kulturním, vzdělaným a zbožným. A když si představíme, že staroslověnštinu, nebo jinak řečeno církevní slovanštinu užívají východní církve dodnes, že tedy slouží nejen podle ritu, nýbrž také podle jazyka bohoslužby dodnes tak, jak sloužil svatý Cyril a Metoděj, jejich žáci a svatý Prokop na Sázavě, tak si lépe uvědomíme, jak obrovské je dílo Soluňských bratří a jejich následovníků. S tím souvisí i skutečnost, že v Chorvatsku náleží klasická římská liturgie ve staroslověnštině ke kulturnímu dědictví národa.

A tak díky obrovskému efektu mise cyrilometodějské a jejímu pokračovaní na Sázavě v osobě svatého Prokopa a jeho mnichů získal náš národ pevný základ pro svou svébytnost, národní hrdost, která mu pak mnohokrát dala sílu ubránit se útokům jak cizinců, tak jinověrců. Díky tomu zde stále ještě hovoříme jazykem slovanským a díky tomu jsme stále ještě katolíci.

Pro tak nesmírný význam staroslověnštiny pro českou církev, pro český národ, bylo uděleno v roce 1919 papežské privilegium sloužit o svátcích některých českých patronů na vybraných místech mši svatou v klasickém římském ritu, avšak jazykem staroslověnským. Nám českým katolíkům by měla být oslava našich národních světců ve staroslověnském jazyce příležitostí uvědomit si, kde jsou naše kořeny, z čeho pochází a na čem stojí víra a kultura našeho národa. Oslava svatých českých patronů liturgií ve staroslověnštině má Čechy dnešní doby povzbudit k vytrvalosti v zachovávání odkazu svatých bratří Soluňských a svatého Prokopa - k věrnosti Katolické církvi a české vlasti.

Zpracováno podle knihy:

Jaroslav Kadlec, Svatý Prokop,

český strážce cyrilometodějského odkazu

Desatero Božích přikázání

1. přikázání: V jednoho Boha věřit budeš

pokračování

V prvním přikázání Božím se nepřikazuje pouze víra v jednoho Boha. Součástí pravé víry je také důvěra v Boha, láska k němu a s tím související úcta, to znamená řádná bohopocta. Hříchy proti 1. přikázání se proto netýkají pouze víry, nýbrž také neděje a lásky. Stejně tak sem náleží hříchy proti bohopoctě.

Křesťanská naděje

Naděje je nadpřirozená, Bohem vlitá ctnost, kterou pro Boží všemohoucnost, dobrotu a věrnost s plnou důvěrou očekáváme všecko, co nám Bůh pro zásluhy Ježíše Krista slíbil.

Pohnutkou naší naděje

je sám Bůh. Víme, že Bůh je všemohoucí, a že nám může dát, co slíbil; že je nejvýš dobrotivý, a že nám chce dát, co je k našemu blahu; a že je věrný, a že svůj slib splní. Ovšem Boží slib je nám dán podmínečně, učiníme-li my z naší strany, co Bůh od nás žádá. Důvod pak, proč nám Bůh své dary slíbil, jsou zásluhy Ježíše Krista.

Předmětem naší naděje

je sám Bůh a Jeho zaslíbení. Bůh nám zaslíbil věčnou blaženost a všechny prostředky potřebné k jejímu dosažení. To jsou v první řadě dobra nadpřirozená, odpuštění hříchů, milost posvěcující a pomáhající; dále však také dobra přirozená, vezdejší, pokud nám v dosažení věčné blaženosti nepřekážejí. Případným výrazem naší naděje jest modlitba, zejména modlitba prosebná. Modlitbou prosíme Boha, aby nám dary své udělil, důvěrně doufajíce, že tak učiní; zejména je to modlitba Páně čili Otčenáš, jež nám v krátkých slovech udává, co od Boha máme doufat a zač Jej zvláště prosit.

Vlastnosti naděje

Naše naděje má být:

pevná, pokorná, účinlivá, křesťansky spořádaná.

1. Naděje naše je pevná,

doufáme-li s důvěrou a bez pochybnosti, vědouce, že Bůh nám chce a může dát to, co slíbil.

2. Naděje naše jest pokorná,

je-li provázena vědomím naší hříšnosti a jsme-li přesvědčení, že nikoliv pro naše zásluhy, nýbrž pro zásluhy Ježíše Krista můžeme dosíci svého cíle.

3. Naděje naše jest účinlivá,

víme-li, že dle vůle Boží nesmíme jen spoléhat na zaslíbení Boží a zásluhy Ježíše Krista, nýbrž že sami spolu se musíme přičinit a konat, co Bůh na nás žádá, co tedy náleží k povinnostem našeho stavu.

4. Naděje naše jest křesťansky uspořádaná,

směřuje-li naše touha především k věčné blaženosti, a pak teprve v druhé řadě k dobrům vezdejším, pokud nám v dosažení věčného blaha nepřekážejí. »Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho a toto všecko (potřebná dobra vezdejší) bude vám přidáno« (Mat. 6, 33).

Příkaz naděje

Křesťan je povinen naději vzbuzovat:

1. na počátku křesťanského života, když přišel dostatečným způsobem k užívání rozumu a byl poučen o věčné blaženosti čekající nás v nebi;

2. častěji v životě, zejména v pokušeních proti naději a ve strastech a protivenstvích;

3. na sklonku života a v nebezpečí smrti. Katechismy a modlitební knihy mívají krátký vzorec pro vzbuzení naděje; není však žádného vzorce nevyhnutelně třeba. Naději vzbuzujeme, kdykoliv Boha o něco prosíme důvěrnou modlitbou, nebo na nebeskou blaženost se těšíme a podobně. Zbožný křesťan často vzbuzuje naději, aniž by si toho byl vědom. To jsou mnohé modlitby a úkony zbožného každodenního života, které proto nelze zanedbávat.

Hříchy proti naději

Hříchy proti naději jsou: 1. zoufalství, 2. opovážlivé spoléhání.

1. Zoufalstvím hřeší,

kdo se vzdává veškeré důvěry v Boha a domnívá se, že Bůh mu nechce nebo nemůže pomoci nebo odpustit. Jest to hřích velmi těžký, jeden z nejtěžších; je zároveň velmi nebezpečný, protože jakožto hřích proti Duchu Svatému téměř uzavírá hříšníku cestu k pokání. Avšak i zoufalec může dojít záchrany, snaží-li se, aby na základě víry oživil svou důvěru v Boha, maje na mysli, že Bůh nikoho neopouští, kdo se k Němu s důvěrou obrací. Od hříchu zoufalství dobře budiž odlišena nedůvěra a malomyslnost.

Nedůvěrou či spíše nedostatečnou důvěrou

hřeší ten, kdo v některém jednotlivém případě pochybuje, zdali mu Bůh právě v této tísni chce nebo může pomoci. Tak na příklad nedůvěřoval Mojžíš, když měl slovem vyvést vodu ze skály, nebo Zachariáš, když uslyšel zvěst o budoucím narození Jana Křtitele, nebo učedníci Páně na jezeře Genesaretském, obávajíce se při bouři, že by je spící Spasitel nezachránil. Nedostatečná důvěra se nevzdává naděje, nýbrž klesá na mysli jen právě v přítomném okamžiku; proto také je hříchem pouze lehkým.

Malomyslnosti propadá,

kdo pochybuje o svých vlastních silách a o vlastním spolupůsobení s milostí Boží. Někdy, zvláště po smutných zkušenostech častého opakování nedokonalostí, je jakási nedůvěra ve vlastní síly zcela na místě a do jisté míry i prospěšná, protože nás vybízí, abychom tím horlivěji prosili Boha o přispění. Ale i když je malomyslnost bezdůvodná, je hříchem pouze lehkým.

2. Opovážlivé spoléhání

se může ubírat dvojím směrem: je to buď opovážlivé spoléhání na vlastní síly nebo opovážlivé spoléhání na milost Boží.

Na vlastní síly opovážlivě spoléhá,

kdo se domnívá, že nepotřebuje milost Boží a vlastními silami může dosáhnout věčné blaženosti. Je to zřejmý blud proti víře, a proto hřích těžký. Kromě toho je to také obrovský nerozum!

Na milost Boží opovážlivě spoléhá,

kdo se domnívá, že zásluhy Ježíše Krista k naší spáse úplně stačí, a že nepotřebujeme naše dobré skutky; nebo kdo spoléhá na shovívavost a milosrdenství Boží, úmyslně trvá v hříšném životě a odkládá pokání. Těžce hřeší, kdo na milosrdenství Boží spoléhá, ať to činí prvým či druhým způsobem. První způsob je blud proti víře, blud Lutherův, protestantský; druhý způsob jest hříchem proti Duchu Svatému a tudíž hříchem velmi nebezpečným.

Opovážlivému spoléhání se poněkud podobá pokoušení Boha.

Boha pokouší, kdo se bez potřeby vrhá do nebezpečí a doufá, že mu Bůh pomůže; nebo kdo bez zaslíbení Božího a bez dostatečného důvodu žádá nebo čeká od Boha nějaký zázrak nebo nějaké mimořádné přispění. K tomu hříchu chtěl ďábel svést Spasitele, když jej postavil na vrchol chrámu s výzvou, aby se vrhl do hlubiny; ale dostalo se mu jednoznačné odpovědi: »Psáno je: nebudeš pokoušet Pána Boha svého« (Mat. 4, 5).

Podobným pokoušením Boha byly středověké ordalie neboli tak zvané Boží soudy. Jejich základní myšlenkou bylo, že Bůh musí spravedlivou věc podporovat

a prokázat; jen pozvolna dovedla Církev tento zlozvyk zpočátku omezit a konečně také odstranit.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál, Rukověť katolické mravouky

Svátosti

Udělovatel svátostí

Každé udělení svátosti předpokládá konkrétní skutečnosti, které musí být naplněné, pokud má být svátost udělena platně. K těmto předpokladům náleží správná materie a forma a také úmysl svátost přijmout nebo udělit, o čemž bude pojednáno příště. K těmto pro platné udělení svátostí nezbytným předpokladům náleží také řádný udělovatel konkrétní svátosti. Běžná představa, že svátosti udělují pouze kněží, není vůbec přesná, a proto je na místě si tuto otázku trochu osvětlit.

V osobě Kristově

Ve svátostech bezprostředně působí sám Pán Ježíš, a proto je udělování svátostí svěřeno především platně vysvěceným biskupům a kněžím. Pouze nositelé svátosti svěcení v těchto dvou stupních přijali od Krista přes apoštoly moc konat v osobě Kristově (in persona Christi), což znamená, že skrze tyto vysvěcené služebníky koná svoje dílo posvěcení sám Pán Ježíš. Toto zcela bez výjimky platí u mše svaté, biřmování, svaté zpovědi, svátosti svěcení a u pomazání nemocných. Ovšem i zde jsou některé rozdíly. Nositelé biskupského svěcení mohou udělovat všechny tyto svátosti. U kněží to již tak automatické není, protože kněží jsou podřízeni biskupům, kteří jakožto nositelé plnosti svátosti kněžství jsou přímými nástupci apoštolů.

Svěcení náleží pouze biskupům.

Kněz nemůže udělovat svátost svěcení. Udílení této svátosti je vyhrazeno pouze biskupům díky plnosti svátostného kněžství, kterou přijali biskupským svěcením. Nikdo jiný kromě biskupa nemůže udělit svátost svěcení v jakémkoli stupni. Toto je běžnou praxí po celou dobu života Církve, to znamená již od dob apoštolských. Již v Písmu svatém čteme, že pouze apoštolové světili jáhny, kněze i biskupy.

Biskupům je také vyhrazeno udílení svátosti biřmování.

Ti, kteří přijali plnost darů Ducha Svatého, udělují tuto svátost věřícím. »Biřmování je svátostí duchovního dovršení a povoláním k duchovnímu boji, je proto vhodné, aby tuto svátost udělovali nositelé plnosti kněžské moci a vojevůdci zástupů křesťanských, totiž biskupové« (sv. Tomáš Akvinský). »Udělení biřmování biskupem posiluje spojení věřících s biskupem a slouží k zachování a upevnění církevní jednoty« (sv. Bonaventura).

Kněz udělovatel biřmování

Vzhledem k tomu, že biřmování udělované biskupy je pouze vhodné a nikoli nezbytné, mohou za určitých konkrétně stanovených okolností biřmovat také kněží:

v západní církvi (latinského obřadu)

- osoby stojící v čele místní církve i když nejsou biskupy (administrátor diecéze...),

- kněz, který přijal pověření od biskupa pro určité případy, na určitou dobu,

- kněz, který křtí dospělou osobu, je oprávněn zároveň ji také biřmovat,

- kněz, který přijímá do Katolické církve osobu platně pokřtěnou mimo pravou církev, je také oprávněn ji zároveň biřmovat,

- každý kněz může biřmovat věřícího, který se nachází v nebezpečí smrti,

- biskup nebo kněz, který biřmuje, a nemůže sám biřmovat všechny kandidáty, je oprávněn ad hoc pověřit kteréhokoli kněze, aby biřmoval spolu s ním.

Ve východních katolických církvích

je naopak běžné, že biřmování uděluje kněz malým dětem společně se křtem. Právě pro toto spojení se křtem je ve východních církvích řádným udělovatelem biřmování kněz, protože biskupové by nemohli biřmovat všechny narozené děti. Spojení

s biskupem je naznačeno tím, že kněz používá při biřmování olej, který posvětil biskup. To platí také v západní církvi, pokud biřmuje kněz. Jiným křižmem než od biskupa posvěceným proto nelze biřmovat.

Zatímco mše svatá, biřmování, svatá zpověď, svátost svěcení a pomazání nemocných náleží vždy a bezvýhradně biskupům a (kromě svěcení) kněžím, svátost křtu může být a manželství je vždy výjimkou.

Křest může v nouzi udělit doslova každý.

Řádným udělovatelem slavnostního křtu je tak jako u jiných svátostí biskup a kněz; řádným udělovatelem je také jáhen - avšak pouze na základě pověření biskupem nebo farářem. Jáhen nevystupuje v osobě Kristově a křtít může pouze proto, že křest je v nouzi oprávněn udělit každý člověk. Jiné svátosti proto jáhen udělit nemůže. Protože však je jáhen nositelem 1. stupně svátostného kněžství, je řazen mezi řádné udělovatele, ovšem pouze v závislosti na pověření církevní autoritou.

Křest je nutný ke spáse (to znamená přijetí milosti posvěcující ve křtu) a právě z tohoto důvodu je v případě nutnosti - to znamená při ohrožení života nepokřtěného člověka - oprávněn platně a dovoleně pokřtít každý člověk.

O křtu v nouzi více v 1. čísle str. 17.

Manželství není zcela nově ustanoveno Pánem Ježíšem jako ostatní svátosti. Manželství má svůj původ přímo ve stvoření člověka a toto přirozené spojení muže a ženy bylo Pánem Ježíšem povýšeno na svátost.

Pán Ježíš tak vlastně nezměnil nic na manželství, nýbrž je jako takové pozvedl ze stavu čistě přirozeného soužití na svátost. To znamená, že řádný život v manželství je zdrojem milostí posvěcujících i pomáhajících nezbytných k tomu, aby člověk mohl dojít spásy. Z přirozeného manželství nepramení prostředky k dosažení nadpřirozeného cíle života - spásy. Cíl a prostředky k jeho dosažení musí být vždy stejného řádu! Svátostné manželství je tedy prostředkem k dosažení nebe!

Podstatou uzavření manželství je vzájemný souhlas konkrétního muže a konkrétní ženy k vytvoření trvalého soužití. Tento souhlas dávají snoubenci vzájemně jeden druhému, a proto jsou sami snoubenci udělovateli svátosti manželství. Oba jsou zároveň udělovateli a příjemci svátosti manželství, protože oba ve svém manželském slibu říkají »Odevzdávám se ti a přijímám tě.« Právě tento úkon odevzdání se jeden druhému a vzájemné přijetí je uzavřením manželství. Proto není a nemůže být udělovatelem svátosti oddávající kněz. Ten zde pouze jménem Církve tento souhlas potvrzuje jako řádně vykonaný a žehná manželům. Žehná ale tomu svazku, který vznikl před ním, nikoli tomu, co on vykonal, jako je tomu u jiných svátostí. Proto také ve výjimečných případech může být manželství uzavřeno bez kněžské asistence.

O svátosti manželství více někdy později.

Zásady týkající se udělovatele svátostí:

Udělovatel svátosti musí být člověk (stejně také příjemce svátosti).

Svátosti jsou činností Pána Ježíše jakožto Bohočlověka, není proto možné, aby jménem Pána Ježíše jednal například opičák, jiné zvíře nebo třeba robot. Svátosti jsou určeny k posvěcení a díky tomu k získání věčného života v nebi, nekřtíme proto pejsky, kočičky, papoušky a jiné zvířectvo, protože těm věčná spása určená není.

Musí být živý (stejně také příjemce svátosti).

Ono se to zdá jasné, ale v dějinách byly případy, kdy kosti mrtvého biskupa položili na svěcence a mysleli si, že je udělováno svěcení! Pokud je pochybnost o tom, zda je živ příjemce svátosti, svátost se uděluje pod podmínkou. Je-li však jistota, že příjemce je již mrtev, svátost se neudílí.

Musí být odlišný od příjemce.

Nemůže se nikdo sám pokřtít nebo vyzpovídat. Jakousi výjimkou je mše svatá, kdy kněz sám konsekruje a také přijímá Tělo a Krev Pána Ježíše. To však plyne

z podstaty mše svaté, ve které kněz v osobě Kristově zpřítomňuje jeho oběť, která je určená všem, a to se týká také každého zpřítomnění této oběti ve mši svaté. Ostatní svátosti se udělují jednotlivě každému příjemci zvlášť. Nelze například pokřtít nebo biřmovat jedním úkonem všechny příjemce najednou. To samozřejmě platí také o svaté zpovědi, ale zde je za konkrétních podmínek a pouze v mimořádných případech možno udělit společné rozhřešení více kajícníkům najednou.

O této možnosti a podmínkách, které to umožňují, bude pojednáno později.

Musí mít úmysl udělit svátost.

Úmysl je nedílnou součástí udělení každé svátosti (stejně tak u příjemce svátosti). Absence nebo zásadní vada úmyslu činí udělení svátosti nulitním. Typickým případem je manželství, kdy jeden ze snoubenců (nebo oba) předstírá manželský souhlas, tedy úmysl uzavřít manželství, a pak se všichni diví, že se "manželství" rozpadlo.

O úmyslu nutném k přijetí či udělení svátosti v příštím čísle.

Musí vykonat celý úkon svátosti sám.

Udělovatel jedná v osobě Kristově a ten je pouze jeden. Proto musí celé svátostné znamení (vnější úkon i slova udělení) vykonat jeden udělovatel. Pokud by se tak nestalo, je úkon nulitní! Není proto možné, aby jeden lil vodu na křtěnce a druhý říkal slova: Já tě křtím... Nemůže jeden kněz vyslechnout hříchy a druhý udělit rozhřešení... Proto například není-li schopen zpovědník dokončit zpověď (omdlí, udělá se mu nevolno...), musí kajícník celé vyznání opakovat před jiným knězem, tedy při novém udělení svátosti.

Musí být řádně ustanoven.

Udílení svátostí musí být nejen platné, nýbrž také dovolené. Následkem nedovoleného jednání není neplatnost úkonu, nýbrž jeho nedovolenost, což znamená, že takové jednání je hříšné! Nelze ovšem spojit svátostné milosti s hříchem, a proto musí udělovatel svátosti jednat řádně, tedy dovoleně, což znamená v souladu s církevní disciplínou. Ta zná celou řadu výjimek, takže se nemůže stát, že by někdo v nouzi nemohl přijmout svátost jen proto, že by to udělovateli nebylo dovoleno. Avšak to jsou výjimky z řádu, který je třeba respektovat.

Například u křtu: platně může pokřtít každý člověk, ale dovoleně pouze tehdy, pokud je někdo nepokřtěný v nebezpečí smrti.

U svaté zpovědi: v nebezpečí smrti je dovoleno zpovídat každému knězi, tedy také tomu, kterému to zakazuje církevní trest, nebo který je propuštěn z duchovního stavu. Kdyby zpovídali mimo nebezpečí smrti, byla by zpověď sice platná (svěcení nelze zrušit), ale nedovolená. Platně by takový kněz někoho zbavil hříchů, ale sám by do hříchu upadl, což je nepřijatelné. Ze svátostí plyne posvěcení, není proto přípustné jejich udělování spojit s hříchem, který je překážkou posvěcení. Svátosti kněz uděluje v osobě Kristově, který je Svatost sama, nelze proto spojit Kristovo dílo posvěcení s jakýmkoli hříchem!

Zpracováno podle skript:

Václav Wolf, Dogmatika, De sacramentis, o svátostech I-II

Liturgika

Postoje při bohoslužbách

Stání

Postoj těla je při obřadech velmi rozmanitý. Nejpřirozenějším postojem je stání. Takovým způsobem se modlili židé i pohané a stejně tak také křesťané v prvních staletích. Ukazují to i tak zvané oranty v katakombách (obrazy modlících se osob). Svatý Justin a Origenes výslovně uvádí, že se křesťané po kázání staví k modlitbě. Jako před vznešenými tohoto světa dáváme svou úctu najevo povstáním, tak činíme také před svým nejvyšším Pánem.

To ovšem platilo v začátcích Církve, když se ještě při bohoslužbách neklekalo. Když se zavedlo v liturgii klekání, vyjadřovalo stání radost. Tohoto postoje je tedy užíváno ve dnech radosti, jimiž je doba od Velikonoc do Svatodušních svátků a všecky neděle v roce, neboť jsou památkou neděle Vzkříšení. Stání je také nejpřirozenějším postojem při konání liturgických úkonů. Kněz tedy (vyjímaje některé případy) při udílení svatých svátostí stojí, což také znamená, že koná tyto úkony v osobě samotného Pána Ježíše.

Stání u věřících znamená úctu k Božímu slovu, a proto stojíme při čtení Evangelia. Stání vyjadřuje také ochotu plnit to, co Evangelium učí. Tak zvané zástupné stání se týká věřících při průvodech, které nekonají všichni přítomní. Jedná se například o vstupní průvod, při kterém věřící stojí, zatímco celebrant s asistencí konají průvod.

Prostrace

Pravým opakem stání je ležení na tváři (prostrace). Ve Starém zákoně je to výraz nejhlubšího pokoření, sebe obvinění a smutku nebo vroucí modlitby. Křesťané se tak modlívali ve svých soukromých modlitbách. Do liturgie se tento obřad dostal asi teprve vlivy byzantskými. V nynější liturgii se užívá ležení na tváři na počátku bohoslužby na Velký pátek, po svěcení křestní vody na Bílou sobotu a svatodušní vigilii, kdy celebrant spolu s asistencí leží na tváři před hlavním oltářem. Na velký pátek je to projev hluboké úcty ke Kristovu utrpení. Na Bílou sobotu i při svatodušní vigilii takto leží celebrant s asistencí při zpěvu litanií ke všem svatým. Stejně tak se děje při udílení vyšších svěcení a při opatské benedikci. V mnišském rituálu je předepsáno častěji.

Klečení

Klečením při modlitbě naznačujeme:

a) Pokoru.

Klečíce, přibližujeme tělo k zemi, na pohled se zmenšujeme, a tak se stává klečení symbolem pokory. Proto klekáme při modlitbách, jimiž vyjadřujeme vědomí viny a hříchu: při oracích o všedních dnech postních, kajícných a při zádušní mši svaté. Proto také vyzýval jáhen ke klečení při oněch oracích slovy »Flectamus genua - klekněme«.

b) Vroucnost,

neboť podle všeobecného zvyku naznačujeme snažnost prosby pokleknutím. Tuto vlastnost modlitby vyjadřujeme klečením při Te ergo quaesumus v hymnu Te Deum, při začátku sekvence Veni sancte Spiritus ve mši svatodušního týdne, při první sloce hymnu Veni Creator, v hymnu o svatém Kříži O crux, ave, spes unica, na začátku mariánského hymnu Ave, maris stella.

c) Klanění a úctu.

Po příkladu mudrců od východu (Mat. 2, 11) je klečení výrazem adorace (klanění

a úcty) především při okuřování Sanktissima.

Pokleknutí

Pokleknutí na jedno koleno je ve východních obřadech neznámé a na západě je běžné až od konce středověku. Místo dnešních poklekání byly hluboké úklony, což ve východních církvích stále přetrvává. Pokleknutí má stejný význam jako klečení: vyjadřují pokoru, vroucnost (na příklad při Adjuva nos vpřed Evangeliem ve feriálních mších postních) a zvláště klanění (před svatostánkem, při Et incarnatus est v Krédu, Et Verbum caro factum est v posledním Evangeliu, a při dalších příležitostech).

Úklony

Jedná se o postoj mezi stáním a klečením. Úklony jsou přirozeným projevem úcty nebo vlastní nehodnosti. Rozeznávají se různé druhy úklon:

a) Hluboká úklona těla vyjadřuje vědomí nehodnosti (na příklad při Confiteor, Munda cor (kněz před Evangeliem), Te igitur (v mešním kánonu), před oltářem, na kterém není Sanktissimum.

b) Střední úklona těla vyjadřuje zároveň dětinnou důvěru při modlitbě: Deus, tu conversus až po Oremus (ve stupňových modlitbách), In spiritu humilitatis (při offertoriu), Suscipe sancta Trinitas (na konci offertoria), Sanctus až po Benedictus, tři přípravné orace před svatým příjímáním a Domine non sum dignus.

Úklony hlavou:

a) profunda - hluboká:

má-li se projevit cultus latriae - kult klanění (před křížem v sakristii přede mší svatou a po ní, při jménu Jesus, při Oremus, při některých částech v Gloria a Krédo atd).

b) media - prostřední,

má-li se projevit liturgicky cultus hyperduliae - úcta k Panně Marii (tedy při jménu Maria);

c) minima - nejmenší,

má-li se projevit cultus duliae - kult úcty (při jménu světcově, jehož svátek se slaví

a při jméně vládnoucího papeže).

Úklona se dělá, i když se jméno světcovo pouze komemoruje, a také vyskytuje-li se jméno světce v kánonu nebo o vigilii svátku. Nedělá se ovšem, pokud se jméno světce vyskytuje v nadpise epištoly nebo Evangelia, rovněž tak se nedělá v zádušních mších svatých, nebo při oracích ad libitum nebo A cunctis.

V praxi je mezi jednotlivými úklonami minimální rozdíl, a tak při fyzické opotřebovanosti kněží (popřípadě také ministrantů:-), kteří kolikrát sotva hnou hlavou, budou často všechny úklony hlavou vypadat prakticky stejně.

Sezení

Sezení má v liturgii jen zřídka symbolický význam. Například při svátosti pokání, kdy je zpovědník soudcem. Při slavné mši svaté sedí celebrant s asistencí při Kyrie (je-li dlouhé), dále při Gloria a Krédu. Při těchto částech mše svaté zastupuje sbor křesťanskou obec a kněz ustupuje jaksi do pozadí, což je naznačeno sezením. Má to také praktický význam především tehdy, jsou-li zpěvy delší - celebrant v tichém soustředění při sezení uleví svým znaveným údům.

Při epištole, při graduale a traktu je dovoleno sedět biskupu i kléru v chóru, protože ve staré Církvi se sedělo při každém čtení (s výjimkou Evangelia), dále proto, že při graduale a traktu se zpívaly delší žalmy. Tento ústupek lidské slabosti lze tím spíše ospravedlnit, když při těchto částech mše svaté vystupuje do popředí více vlastní povzbuzení (ze slova Božího) než úcta Boží. Žalmy v oficiu se zpívaly až do 11. století ve stoje. Pro úlevu bylo dovolováno opírat se o hůl nebo o tak zvanou misericordii (výstupek na vlastním chórovém sedadle). Teprve později byl učiněn také zde ústupek tělesné únavě.

Zpracováno podle knih:

Marian Schaller: Liturgie

Josef Foltynovský: Liturgika

O milosti Boží

Účinky milosti Boží posvěcující v duši člověka

Růst v Božích věcech se týká nejen Církve obecně, ale každého jednotlivého křesťana. Ono to ani jinak není možné - když neporoste Boží království

v jednotlivcích, nemůže růst vůbec. Tady vidíme tu odpovědnost křesťanů za stav Církve a naději, že stále je co pro Církev dělat.

Jako plnoprávný člen Božího království zde na zemi je každý, kdo je křtem ospravedlněn, tedy spojen s Kristem a včleněn do jeho Církve. Takže to, co vytváří Boží království zde na zemi, není nějaká cedule: Tady vládne Ježíš Kristus (skutečná cedule na dveřích u protestantů:), ale milost Boží posvěcující: nadpřirozený, nezasloužený dar, Bohem stvořená hodnota vtištěná lidské duši jako nová kvalita.

Jaké jsou účinky omilostnění?

Co se děje v duši, když člověk získává milost posvěcující? Posvěcená duše, která je nadpřirozeně spojena s Bohem, je krásná - nadpřirozeně krásná - tak krásná, že se líbí i Pánu Bohu. Vždyť v posvěcené duši se odráží nestvořená a nekonečná krása Boží. Milost Boží posvěcující je totiž účast na Božské přirozenosti a díky tomu milost vytváří v duši věrný obraz nestvořené krásy Boží.

A člověk s takto posvěcenou a krásnou duší je přítelem Božím. To je další důsledek omilostnění - přátelství s Bohem. Ti dva, Bůh a člověk, již mají něco společné, něco, co je spojuje ovšem nikoli na rovině naší, nýbrž na rovině Boží. Podkladem pro toto přátelství je účast posvěceného člověka na Boží přirozenosti. A protože s milostí posvěcující je nerozlučně spojena i ctnost lásky k Bohu, tak omilostněná duše může Boží lásku opětovat!

Milost posvěcující činí ospravedlněného člověka dítětem Božím a propůjčuje mu právo na nebeské dědictví. V tom je třeba chápat Boží dětství - spojení

s Bohem a z toho plynoucí nárok na nebeské dědictví. Posvěcený člověk je dědicem Božího království. Tady vidíme, že ten, kdo není dědicem Božího království, kdo není posvěcen, nemůže Boží království budovat, když do něj ani nepatří. Protože milost posvěcující činí člověka chrámem Ducha Svatého. Vlastně chrámem Božím, protože celá Nejsvětější Trojice nadpřirozeně přebývá v posvěcené duši. Zajisté, vždyť to je již místo, kde Bůh může sídlit. Milost posvěcující natolik zkrášlila duši, že posvěcený člověk je Božím přítelem, Božím dítětem a chrámem Božím!!!

Milost ovšem nepůsobí jen staticky, pasivně, nýbrž také aktivně, protože milost posvěcující vždy doprovází ctnosti pro náš praktický a každodenní život. S milostí posvěcující jsou udělovány duši také božské ctnosti, které posilují vztah k Bohu: víra, naděje a láska. Spolu s nimi také duše dostává tzv. morální ctnosti - tedy ctnosti pomáhající ve vztahu k ostatním lidem: moudrost, statečnost, spravedlnost, mírnost, to jsou základní ctnosti, ale také všechny ostatní. Dále jsou s milostí posvěcující spojeny dary Ducha Svatého. Dar moudrosti, poznání, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží.

Krátký rozbor těchto darů je v minulém čísle.

Takto je vybavena posvěcená duše, takto vypadá monumentální stavba chrámu, který si Bůh tvoří v lidské duši. A z těchto chrámů se zde na zemi skládá Boží království. Z jednotlivých duší, které jsou milostí natolik posvěcené, že Bůh v nich přebývá a Bůh v nich působí!!!

Zpracováno podle knihy: Václav Wolf, Syntéza víry

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Nanebevzetí Panny Marie

Vzpomeň, ó Královno milá

Katolická církev užívá dnes o Rodičce Boží slov: »Panna Maria byla vzata na nebesa; proto se radují andělé a chválí a velebí Boha.« Nedivme se těmto blaženým duchům; vítali přece svoji královnu, na kterou se tolik těšili a po které tak dlouho toužili. I pro nás, kteří dosud putujeme údolím slzavým, je dnešní slavnost pramenem hluboké radosti. Známe dobře mateřské srdce Mariino a jsme přesvědčeni, že své veliké moci užije opět k našemu prospěchu. Vím, že se k ní rádi utíkáte; učiníte to ještě ochotněji, budete-li se mnou dnes rozjímat o její moci a jejím milosrdenství.

I. Panna Maria je Královnou, velice mocnou.

Světské dějiny nazývají mnoho králů a císařů mocnými; když se však podíváme po důvodech této velikosti, až nás zamrazí. Někteří jsou zváni mocnými, protože měli veliká vojska, kterými zotročovali okolní národy, bořili jejich města, olupovali pokojné občany o jejich majetek a uvrhli do bídy tisíce rodin. Panna Maria je mocná, protože je Matkou Boží. Ve Starém zákoně čteme o dojemné události. Šalomounova matka přišla kdysi ke králi, aby se přimluvila za jeho nezdárného bratra Adoniáše. Sotva vešla, »povstal jí král vstříc, poklonil se jí a posadil se na svůj trůn. Postavili také trůn matce králově, i posadila se po pravici jeho. A řekla: Za jednu maličkost žádám tebe, nezamítej mě! I řekl král: Žádej, matko má, neboť nemohu tebe zamítnouti (3. Král. 2, 19n). Tak mluvil Šalomoun. Když však Betsabe prosbu přednesla, byla přece odmrštěna.

To se nikdy nestane Panně Marii; její přímluva je u Syna všemohoucí. Dobrý Spasitel dosud nezapomněl na polibky, kterými ho kdysi vítala na svět, nezapomněl na úzkosti, které pro něho přetrpěla. Na světě se jí nemohl odvděčit, proto jí odplácí v nebi. A činí to tím, že plní každé její přání. Francouzské národní pouti do Lurd zúčastnil se roku 1926 také mladý muž. Byl tak nemocen, že jeho smrt čekali každou hodinu. Proto mu udělili pro jistotu svátosti umírajících. Když přišel kněz ve slavnostním průvodu s Velebnou Svátostí až k jeho lůžku, modlil se nemocný: »Ježíši, Synu Marie Panny, uzdrav mne!« Ale jeho úpěnlivá prosba zůstala oslyšena. Kněz již odcházel a s ním mizela i poslední naděje na vyhojení. Tu sebral nemocný všecky své síly a hlasitě zvolal: »Ježíši, tys mne neuzdravil. Počkej, povím to tvé Matce.« Tato dětinná důvěra dojala kněze. Obrátil se a udělil ještě jednou nemocnému svaté požehnání. V tom okamžiku byl zázračně uzdraven. Hned povstal a radostně zvolal; »Ježíši, tys mne přece uzdravil. Nyní to povím tvé Matce, aby ti se mnou za to poděkovala.« Všimněte si dobře tohoto případu, je velice poučný. Spasitel nesplnil zpočátku přání ubožákovo; když se však odvolal na jeho svatou Matku, bylo mu pomoženo.

Kolikráte se již opakoval tento zjev v dějinách lidských. Tak tomu bylo v Káni Galilejské, tak tomu bylo snad i v našem životě. Rozhodla teprve přímluva Panny Marie. Někdy jsou však lidské hříchy tak veliké, že zrovna nutí Boha, aby trestal a zavrhl. A přece i v takovém okamžiku má přímluva Panny Marie dosti síly, by zadržela trestající ruku a vyprosila odpuštění. Kdysi žaloval Antipater mocnému Alexandrovi na jeho matku. Král vyslechl obžaloby, potom se však usmál a pravil: »Antipater jistě neví, že jediná slzička mé matky dostačí, aby smazala všecky žaloby.«

Podobně tomu bývá i u Pána Ježíše. Sv. Antonín vypravuje o velikém hříšníkovi. Kdysi měl sen. Zdálo se mu, že stojí před soudnou stolicí Boží a zlý duch vypisoval všecky jeho hříchy. Aby dodal svým slovům důrazu, položil napsané jeho zločiny na vážky Boží spravedlnosti a miska hluboce klesla a převážila velice jeho dobré skutky. Zdálo se, že bude zavržen. V tu chvíli přistoupila k trůnu Božímu Panna Maria, položila svou mateřskou ruku na druhou misku a stlačila ji dolů. V tom se hříšník probudil. Pochopil napomenutí, které mu dalo nebe tímto snem, a počal konati upřímné pokání.

Církevní spisovatelé nemají proto ani dosti slov, aby nám vylíčili moc, jaké se těší v nebi tato královna. Sv. patriarcha Germán praví: »Ty, Matko Boží, jsi všemohoucí, abys zachránila hříšníky. U Boha nepotřebuješ žádného doporučení, protože jsi jeho Matkou.« Sv. Brigitta zaslechla kdysi ve vidění slova Pána Ježíše: »Matko má, víš, jak tě miluji. Žádej, co chceš, žádnou tvoji prosbu neoslyším.« A je dojemné, jak odůvodnil Spasitel svoji výpověď: »Na zemi ses nikdy nevzpírala učinit cokoli z lásky ke mně. Proto se sluší, abych nyní v nebi neodepřel ti nic, začkoli žádáš.«

II. Maria Panna je tedy mocnou královnou, proto může vymodlit všecko; je však též královnou milosrdnou.

Veliká moc Panny Marie by nám neprospěla, kdyby ji neprovázel upřímný soucit s naší bídou a hluboké milosrdenství. Naštěstí dal jí Bůh srdce mateřské, plné lásky a slitování. Svoji dobrotu dokázala již na světě. Byla kdysi pozvána na svatbu v Káni. V době, kdy ostatní se oddávali veselí a na snoubence ani nevzpomněli, myslila Rodička Boží na druhé; proto první si povšimla, že počíná docházet víno. Myšlenka, že by se mohla zkalit radost mladých snoubenců, nedopřála jí klidu a pokoje. A když neviděla jiné pomoci, přistoupila k svému Synovi a prosila o zázrak.

Říkává se, že »pocty mění mravy«. Mnoho lidí zapomnělo opravdu na své chudé přátele a stydělo se za ně, když se dopracovali vynikajícího postavení. Neplatí to o Panně Marii. O ní můžeme užít slov Písma svatého: »Požehnaná jsi od Hospodina, dcero, tys první lásku poslednější láskou překonala!« (Rut 3, 1o). Byla-li Panna Maria milosrdná již na světě, je tím milosrdnější v nebi. Tam poznává mnohem dokonaleji naši velikou bídu, ale má i více prostředků, aby ji zmírnila.

Sv. Alfons přenáší proto na Rodičku Boží biblickou zprávu o královně Ester. Je tak dojemná, že ji nemohu přejít mlčením. Všemocnému ministru Amanovi se podařilo přemluviti perského krále Assuera, aby dal povraždit celý židovský národ. Jakmile se o tom doslechl Mardochej, prosil královnu Ester, aby se za ně přimluvila. Ester se z počátku zdráhala; bylo totiž pod trestem smrti zakázáno objevit se bez dovolení před králem. Na to jí domlouval Mardochej: »Nemysli si, že život svůj zachováš sama ze všech židů, protože jsi v domě královském. Kdo ví, zdali jsi proto nepřišla k důstojnosti královské, abys byla pohotově k takovému času« (Ester 4, 12).

Stejně bychom mohli my, ubozí hříšníci, mluvit k Matičce Boží, kdyby se zdráhala za nás orodovat. Vím, že se to nestane. Panna Maria dosud nezapomněla, že je Matkou Vykupitelovou; nezapomněla proto na strašné bolesti, v jakých za nás umíral, na jeho smrtelný pot a na jeho prosbu, aby nás neopouštěla a byla nám Matkou. Proto pomáhá ráda a pomáhá i tehdy, když se zdá všecko ztraceno.

Dojemný doklad vypravuje P. Jan Herolt o ženatém muži, který žil stále v nemilosti Boží. Jeho zbožná manželka se dlouho namáhala, aby ho napravila; vše bylo marné. Proto ho prosila, by počal aspoň nějakou pobožnost k Matce Boží. Dal si opravdu říci; uviděl-li někde obraz Panny Marie, pomodlil se před ním Zdrávas. Kdysi šel opět v noci za svými hříchy. V tom spatřil světélko, hořelo před obrazem Panny Marie s Ježíškem. Zastavil se, aby se pomodlil slíbený Zdrávas. Ale tu naň čekala již milosrdná láska Boží. Pojednou spatřil, že božské Dítě na obraze je poseto ranami, z nichž tekla čerstvá krev. Tento pohled jím otřásl a mimoděk si vzpomněl, kolikrát zranil již sám svými hříchy dobrého Spasitele. Ještě více ho poděsilo, když zpozoroval, že Ježíšek se k němu obrátil zády. V největší úzkosti počal se modlit: »Matko milosrdenství, tvůj Syn mne zavrhuje. Pomoz mi, přimluv se za mne!« Ale Panna Maria mu odpověděla: »Vy hříšníci nazýváte mne matkou milosrdenství, ale nepřestáváte dělat ze mne matku bolestnou.«

Ale Panna Maria neopouští ani největšího hříšníka, který se k ní s důvěrou utekl. Proto poprosila Ježíška za odpuštění. Ale Spasitel ukázal, že tentokráte již nehodlá odpustit jeho veliké hříchy. Víte, co učinila přesvatá Panna? Položila Děťátko do výklenku, poklekla před ním a pravila: »Synu, nepovstanu dříve, dokud tomuto hříšníkovi neodpustíš.« Ježíš odpověděl: »Matko, nic ti nemohu odepřít. Chceš, abych mu odpustil? Z lásky k tobě mu tedy odpouštím. Ať přistoupí a zlíbá rány, které mi zasadil.« S usedavým pláčem zlíbal hříšník rány Ježíškovy, které se, ku podivu, hned zacelily.

Tak mocná a tak milosrdná je naše nebeská královna. Proto k ní volejme s celou katolickou církví: Zdrávas Královno, matko milosrdenství! Propadli jsme věčné smrti, ale tys naším životem; bolestně trpíme, co jsme zasloužili, ale tys sladkostí naší; zoufáme nad svou slabostí, tvoje dobrota dodává nám nové odvahy. I proto, orodovnice naše, obrať k nám své milosrdné oči! Hrozí nám peklo, jestli nepomůžeš; neopouštěj nás! Po tomto putování ukaž nám Ježíše, požehnaný plod života tvého! Byli jsme hříšníky, ale tys milostivá; byli jsme dětmi nezdárnými, ale tys přívětivá; nezasluhujeme již tvojí lásky, ale tys přesladká. Proto oroduj za nás, svatá Boží Rodičko, abychom hodni učiněni byli zaslíbení Kristových! Amen.

Katecheta vypravuje

Krátké příběhy ze stejnojmenné knihy Josefa Fattingera k povzbuzení ve víře.

Text knihy z roku 1936 je mírně jazykově upraven.

Kde byl Kristus před Lutherem?

Vypravoval jeden kněz, jak kdysi k němu vstoupila do kanceláře neznámá dívka, a aniž by se představila, začala ihned k věci: »Byl byste tak laskav a odpověděl mi na jednu otázku?« Kněz se ptal, s kým má tu čest, ale dívka odpověděla: »To až později, napřed, prosím, odpovězte na mou otázku.« Takový úvod knězi připadal sice divný, ale řekl, že podle svých možností a sil odpoví. Dívka řekla: »Jsem protestantkou a četla jsem v Bibli slova Kristova: Já jsem s vámi až do skonání světa; kde tedy byl Kristus před Lutherem?«

»To je snadné, byl tam, kde je i dnes - v Katolické církvi, protože před Lutherem jiná církev nebyla. Děkuji Vám, také jsem si to myslela. Jmenuji se Markéta G.; ještě o mě uslyšíte.«

Za čtrnáct dní přišla dívka opět. Posadila se a vypravovala: »Řekla jsem své matce o návštěvě u Vás. Matka řekla, že o tom informuje protestantského faráře, aby přišel a dal mi svou odpověď na otázku, kterou jsem dala Vám. Farář přišel a po mé otázce se nejprve trochu zarazil. Pak se rozčílil, že mám v sobě ďábla, že jsem již vnitřně odpadla od víry, že vůbec nejsem hodna náležet k církvi muže Božího, Martina Luthera, ať si jdu hned ke katolíkům. Řekla jsem klidně, že jsem přece pouze dala otázku, na kterou neumím odpovědět; že mi ta otázka přišla na mysl při čtení Bible, ať mi tedy odpoví na tu otázku, když se přeci v Bibli vyzná. Pastor vyskočil a řekl: Nechci mít nic společného s lidmi, kteří jsou posedlí ďáblem. A odešel. Tak, a nyní jsem zase u Vás a chtěla bych se stát katoličkou. Chtěla bych být v té Církvi, ve které je Kristus.«

Za půl roku klečela poprvé u stolu Páně se slzami štěstí v očích a srdcem, které se odevzdávalo božskému Dítku v jesličkách, protože byly právě Vánoce. Nyní věděla a pociťovala, že je tam, kde je Kristus Pán.

Modlitba dětí

Císař Jindřich II. obléhal jednou italské město Troju, které se proti němu vzbouřilo. Když obléhání trvalo několik měsíců, nastal ve městě hlad. Děti plakaly hladem, ale nikdo je nemohl nasytit.

Tu jednoho dne svolal jistý kněz děti, seřadil je do průvodu, postavil se s křížem do čela průvodu a vyšel z brány obléhaného města přímo k císařovu stanu. Když přišel průvod řadami užaslých vojáků až k císařovu stanu, postavil kněz kříž a děti padly na kolena před křížem a volaly: »Kyrie, eleison, Pane, smiluj se!« Císař byl tak dojat, že odpustil městu, děti nasytil a pak jim řekl: »Děti, vaše modlitby zachránily vaše město.«

Něco podobného se děje, když jdou děti ke svatému přijímání. Když děti při zbožném svatém přijímání prosí o milost a smilování Boží pro hříšníky, když za ně odprošují Pána Boha, tehdy se také On smilovává. Kvůli dětem, jejichž srdce mu prokazuje lásku, netrestá toho, koho chtěl potrestat, čeká na obrácení a pomáhá, aby se duše mohly vrátit k němu, ke svému Bohu.

Dítě se to samo ale nenaučí - učte je proto lásce k Bohu, vyprávějte jim o jeho dobrotě, aby až nevinné dítě přistoupí ke svatému přijímání, mělo upřímný vztah k Pánu Bohu - pak dětská modlitba nebe proráží!

Nepochybovala ani na okamžik

V roce 1922 zemřel v Americe milionář Minford a zanechal 8 milionů. V závěti odkázal dva miliony své dceři, která byla již 23 let řeholnicí. V závěti ovšem byla stanovena podmínka, že dceři náleží tyto peníze pouze tehdy, pokud vystoupí z řádu, jestliže tedy navždy odloží řeholní šat sester dominikánek a vrátí se do světa. V opačném případě nedostane ani halíř.

Řeholnice nebyla ani okamžik na pochybách, co má udělat. S veselou tváří řekla: »Ráda se zříkám pozemského bohatství, neboť vím, že mé štěstí je na tom místě, na které mě dobrotivý Bůh postavil ve své dobrotě a lásce, a na kterém mě dosud činil tak dokonale šťastnou.«

Z farní historie

5. července 1925

Kněžské svěcení P. Eduarda Fischera z Nového Zvolání.

6. července 1993

Zemřel P. Miroslav Cón, dlouholetý vejprtský děkan.

7. července 1932

Primiční mše svatá P. Franze Salzera v Novém Zvolání.

8. července 1906

Primiční mše svatá P. Paula Dicka v Novém Zvolání.

10. července 1926

Primiční mše svatá P. Johanna Schmidla v Novém Zvolání.

12. července 1925

Primiční mše svatá P. Eduarda Fischera v Novém Zvolání.

23. července 1617

Města Vejprty a Přísečnice se vykupují ze závislosti na přísečnickém panství

a stávají se svobodnými městy.

23. července 1942

V koncetračním táboře Dachau zesnul P. Johann Schmidl z Nového Zvolání.

25. července 1904

Biřmování v Novém Zvolání uděluje Leo kardinál Skrbenský, arcibiskup pražský.

31. července 2005

Svěcení nových zvonů pro farní kostel ve Vejprtech biskupem Radkovským.

1. srpna 1872

Otevření železniční tratě Annaberg - Vejprty - Chomutov.

3. srpna 1902

Primiční mše svatá v Novém Zvolání pozdějšího kardinála Theodora Innitzera.

4. srpna 1601

Loučná povýšena na město.

20. srpna 1911

Položení základního kamene kostela sv. Marka v Kovářské.