1/25

OBSAH

Věrouka - Poměr nauky o Nejsvětější Trojici k rozumu 

Vyznání víry svatého Athanasia 

Mravouka - Vnější hříchy proti dobrému jménu: potupa čili pohana 

Dějiny Církve - Církev mimo říši římskou 

Desatero Božích přikázání - Třetí přikázání II. část

Liturgika - Části chrámu 

Svátosti - Nejsvětější Eucharistie - Přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii 

Kázání na aktuální téma - Boží prozřetelnost 

Z duchovního života - O nelaskavých slovech a projevech netrpělivosti a zlosti 

Katecheta vypravuje 

Úvod

V rámci věrouky jsme prošli nauku o Nejsvětější Trojici. Na závěr předkládáme pojednání o poměru nauky o trojjediném Bohu k lidskému rozumu. V rámci mravouky pokračujeme v probírání hříchů proti dobrému jménu a pověsti druhých lidí. V tomto čísle pojednáme o potupě. V dějinách Církve se podíváme, jak se Církev rozvíjela mimo hranice říše římské. V procházení Desatera jsme již začali probírat třetí Boží přikázání. V tomto pojednání budeme dále pokračovat.

V liturgice se věnujeme katolickým chrámům a tentokrát přinášíme pojednání o jednotlivých částech chrámu. V pojednání o svátostech pokračujeme rozborem skutečné přítomnosti Pána Ježíše v Nejsvětější Svátosti a tentokrát se zaměříme na způsob přebývání Pána Ježíše v Eucharistii.

Pro povzbuzení ve víře předkládáme kázání P. ThDr. Josefa Miklíka na velice důležité téma, kterým je Boží Prozřetelnost. V sekci z duchovního života tentokrát přinášíme pojednání o přemáhání zlých sklonů.

Farníkům a přátelům naší farnosti přejeme a vyprošujeme

Boží pomoc a požehnání spolu s ochranou Matky Boží

Panny Marie v novém roce.

Redakce

V ě r o u k a

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na

kříži vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Poměr nauky o Nejsvětější Trojici k rozumu

Boží trojosobnost, tedy skutečnost, že je jeden Bůh ve třech osobách, může být poznána pouze na základě Božího zjevení. Náš rozum na poznání Trojjediného Boha nestačí. A nebude na toto poznání stačit ani na věčnosti, až uvidíme Boha tváří v tvář. A Bohu díky, co bychom pak na té věčnosti dělali…?!? Prožívat Boží blaženost, mít na ní podíl, neznamená, že jsme Pána Boha plně pochopili.

Absolutní tajemný charakter dogmatu Nejsvětější Trojice není sice definován jako článek víry, je však obsažen v nauce I. vatikánského koncilu, který učí:

Mezi pravdami víry jsou v Bohu skrytá tajemství, která mohou být poznána pouze na základě božského zjevení.

Křesťanství odedávna považovalo dogma Nejsvětější Trojice za nejzákladnější a nejhlubší tajemství víry. Nadřazenost dogmatu Nejsvětější Trojice nad přirozeným rozumovým poznáním je naznačena v Evangeliu svatého Matouše (Mt 11,27): »A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.« Srov. též Jan 1,18; 1 Kor 2,11. Církevní Otcové často vyzdvihují tajemný charakter dogmatu Nejsvětější Trojice a zdůrazňují nutnost víry. Jan Damascenský praví: "Ve víře se Nejsvětější Trojice poznává a uctívá, ve víře, nikoliv zkoumáním, bádáním a důkazy... Věřím, že je Bůh ve třech osobách! Jak je to však možné, je povzneseno nade vše. Neboť Bůh je nepochopitelný." Přirozený rozum může poznat Boha ze stvořených věcí jakožto jejich příčinu. Následkem toho může přirozený rozum poznat Boha pouze v jednotě podstaty, to znamená poznat, že je jeden Bůh, nikoliv však v trojici osob. (sv. Tomáš Akvinský, Summa theologica I 32,1)

Přirozený rozum není ani po zjevení schopen dosáhnout vnitřního vhledu do dogmatu Nejsvětější Trojice. I. vatikánský koncil praví o tajemstvích víry, že i "po jejich předání zjevením a jejich přijetí vírou zůstávají zahalena." To platí v první řadě o tajemství Nejsvětější Trojice, jakožto základním dogmatu křesťanské víry. Vírou osvícený rozum má jistě schopnost z vyhlášení učitelského úřadu Církve a ze svědectví zjevení správně pochopit pravý smysl dogmatu. Dále může analogiemi ze stvořených věcí toto tajemství osvětlit a přiblížit porozumění. Je také schopen vyvrátit námitky vznesené proti dogmatu. Rozum tedy může mít na základě Božího zjevení správné poznání o Nejsvětější Trojici, nikoli však plné pochopení či dokonce prozkoumání.

Dogma Nejsvětější Trojice je sice nad rozumem, nikoliv však proti rozumu, a proto námitky odpůrců jsou směšné a vycházejí z hluboké neznalosti nauky nebo z předsudků. Racionalisté často uvádějí argument, že podle dogmatu
o Nejsvětější Trojici 3 = 1 a 1 = 3. Popřípadě tvrdí, že podle tohoto dogmatu 1+1+1=1. Protože takto napsaná rovnice je nesmyslná, dokazují z toho někteří neznalí, že nauka o Nejsvětější Trojici je nesmysl. Ovšem takto napsaná rovnice je nesmyslem nejen matematickým, nýbrž také teologickým. Toto Církev v žádném případě neučí. 1+1+1 jsou 3 i v teologii a znamená to tři od sebe odlišné osoby. Zatímco 1x1x1=1 také v teologii, v tomto případě se jedná o jednu jedinou božskou přirozenost.

Nauka o Nejsvětější Trojici také jasně ukazuje, jak mylná jsou tvrzení o tom, že vyznáváme stejného Boha s islámem. Ten sice vyznává "jediného boha", avšak nikoli ve třech osobách. To není Bůh křesťanů, tedy pravý Bůh. Islám trojjedinost Boží nezná, a dokonce jí pohrdá. I vážení profesoři z islámských univerzit se této nauce vysmívají. Například pohrdavě tvrdí: "Jak může mít Bůh Syna, když nemá pohlavní orgány." Toto tvrzení je kromě jiného výrazem absolutního nepochopení a jasným dokladem, že islám a křesťanství stejného Boha skutečně nevyznávají.

Zpracováno podle knihy:

Richard Špaček, Katolická věrouka I. díl

s použitím přednášek prof. ThDr. Václava Wolfa

Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve

Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici
v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.

Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři Bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři Bohové nebo Páni.

Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.

A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.

Preface o Nejsvětější Trojici

Věru hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu, to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce klaníme se i zvláštnosti v osobách, i jednotě v bytosti, i rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé, Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají, jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…

Mravouka

Potupa neboli pohana

Pohana čili potupa je bezprávné znectění přítomného člověka.

Znectění znamená, že se pohana čili potupa týká cti druhého člověka, zatímco nactiutrhání a pomluva se týkají dobré pověsti (to znamená mínění u druhých osob). To, že se pohana a potupa týkají přítomného člověka, je druhý rozdíl oproti nactiutrhání a pomluvě, které směřují vždy proti lidem nepřítomným. Pohana však je vždy namířena proti přítomným, kteří ji vidí a slyší, a jsou tím bolestně dotčeni. To, že pohana je bezprávní neboli neoprávněné jednání, znamená, že se jedná o provinění proti směnné spravedlnosti; níže budou uvedeny některé případy pohanění či spíše pokárání, které spravedlnosti neodporují.

K potupě může dojít různým způsobem. Děje se tak buď úkonem nebo nekonáním; úkonem se tak děje slovem nebo skutkem. Slovem uráží ten, kdo bližnímu nadává, spílá, vyčítá nějakou chybu (tělesnou nebo duševní), nebo poklesek bezdůvodně předhazuje a podobně. Činem uráží, kdo se bližnímu vysmívá nebo pošklebuje, nebo jej jakýmkoliv způsobem uvádí v posměch, nebo jej tupí hanlivými posuňky; nebo na něj v hanlivých spisech, obrazech, karikaturách doráží, před ním nebo naň plivá, jej políčkuje nebo tluče a podobně. Nekonáním uráží bližního, kdo mu úmyslně a okázale odpírá náležitou a obecně čekanou poctu, takže svědkové si toho všímají a jakožto úmyslnou urážku to vykládají (například němečtí biskupové, když veřejně odmítli podat ruku papeži Benediktu XVI.).

Na způsobu potupy nezáleží; ať se stala potupa jakýmkoliv způsobem, vždy zůstává ve stejném druhu hříchu, a proto není třeba ve zpovědi udávat, jakým způsobem pohana nastala.

Úmyslná a bezprávná potupa je těžkým hříchem. Není však potupa hříchem veskrze těžkým, nýbrž jen hříchem v případě těžkým, a proto připouští nepatrnost předmětu. Jsou pak různé důvody, které mírní potupu na hřích "pouze" lehký; tak na příklad lehce hřeší tupitel, který nemá v úmyslu vážně urazit, ačkoliv užil slova silně urážlivého; nebo kdo tupí jen ze žertu, pro zábavu; a v případě, když ví, že se přítel potupnými slovy neurazí, nýbrž jen pobaví, tupitel vůbec nehřeší.

Také je nezbytné mít na zřeteli, k jakému stavu tupitel i potupený náleží; mnohé slovo, které se mezi vzdělanými pokládá za těžkou urážku, mezi nevzdělanými se snadno přijímá, zvláště při vzájemném tupení. Ale i mezi vzdělanými, žijí-li v poměru důvěrném, se podobná slova nepovažují za závažná.

Tupení není bezprávným a jeho jednání není hříchem, pokud se tak děje pro pokárání, k němuž karatel má právo. Nehřeší na příklad otec nebo matka či pěstoun a podobně, tupí-li dítě při kárání; neboť smí-li otec dítě své tělesně trestat, smí je i hanlivými slovy pokárat. Obojí musí být samozřejmě s mírou, aby vedlo k dobrému a nikoli k zatvrzelosti (uražený puberťák se nepočítá:-).

Stejné právo mají do jisté míry také představení. V tomto smyslu i sám Spasitel vytýká učedníkům jdoucím do Emauz (Lk 24,25): "Jak jste nechápaví a tvrdí srdcem!"; a apoštol Pavel píše (Gal. 3, 1): "Pošetilí Galaťané." U představených však platí toto oprávnění přece jen s velkou mírou obezřetnosti, zvláště jsou-li poddaní lidé vzdělaní, neboť právo trestat a kárat nezahrnuje ještě v sobě právo urážet.

Kdo bližního potupil, nebo pohaněl, nebo vůbec na cti urazil, je povinen napravit, co učinil, a zadostučinit uražené cti bližního.

Pohana veřejně učiněná musí být také veřejně napravena; k nápravě pohany soukromé stačí zadostučinění soukromé. Za veřejnou pohanu se může uražený spokojit se soukromým zadostučiněním, ale za soukromou urážku nemůže žádat veřejné zadostučinění. Způsob, jakým by mělo být zadostučinění vykonáno, se nedá obecně určit. Urazil-li podřízený svého představeného, tu ovšem nezbývá, než pokorně se k chybě přiznat a odprosit. Urazil-li obráceně představený podřízeného, stačí zpravidla, ukáže-li mu zase "dobré oko" a osvědčí-li mu nějak svou přízeň; odprosit ho není třeba, ba často (pro zachování autority) to ani není radno.

Mezi rovnými nebo skoro rovnými je nápravným prostředkem omluva, odprošení a podobně. Rady zde uvedené o zadostučinění nejsou ovšem závazné. Hlavní věcí při nápravě je, nějakým vhodným způsobem ukázat, že toho litujeme a želíme, že jsme se dali strhnout k urážce; podle poměrů stačí někdy, bez zvláštního zadostučinění, k uraženému nadále zdvořile se chovat, snad v pozdravu jej předcházet, ponechávat mu přednost a podobně.

Povinnost zadostučinění pomíjí:

1. Můžeme-li právem předpokládat, že si uražený nepřeje žádné zadostučinění, nebo že si už na urážku nevzpomíná. A velmi často bývá nejlépe, přes urážku přejít k dennímu pořádku, zvláště víme-li předem, že by zadostučinění nejen tupiteli, ale snad i uraženému bylo obtížné nebo trapné. Mezi lidmi dobré vůle, zvláště jsou-li to lidé vzdělaní a stala-li se urážka v soukromí nebo před jen několika málo mlčenlivými lidmi, je tato cesta nejlepší.

2. Zjednal-li si uražený sám zadostučinění, buď soudně nebo mimosoudně.

3. Dálo-li se spílání z obou stran; ovšem i pak, ačkoli není žádného zadostučinění třeba, je přesto povinností obou stran smířit se, odpustit a zapomenout, co se stalo.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, Díl II.

Dějiny Církve

Křesťanství mimo říši římskou

Církev v Asii a v Africe

Zatímco se křesťanství stávalo v říši římské vládnoucím, zapouštělo ponenáhlu také v okolních zemích vždy stále hlubší kořeny. První zemí, kde se náboženství křesťanské stalo náboženstvím státním, byla Arménie. Hned od dob apoštolských zde bylo hlásáno evangelium, avšak počet vyznavačů byl poměrně malý. Později ve 3. století přicházeli z Edessy a Nisiby misionáři do jižních částí země; kolem roku 250 se setkáváme s biskupem Meruzhanem, jemuž poslal Dionysius Alexandrijský list o pokání. Ovšem vlastní obrácení arménského národa nastalo teprve na konci 3. století prací a úsilím Řehoře Osvětitele. Ten pocházel z královského rodu Arsakovců a vychován byl v Caesareji Kappadocké. Vrátil se do své vlasti kolem roku 295, získal pro víru křesťanskou krále Tiridata III. a značnou část národa, a to jak šlechty, tak i lidu. Když byl Řehoř od arcibiskupa caesarejského Leontia vysvěcen na metropolitu arménského, pečoval horlivě o vzdělání kléru, zakládal kláštery a školy a stavěl chrámy, aby víra byla takto co nejvíce upevněna.

Tyto snahy však vzbudily hněv římského císaře Maximina do té míry, že roku 311 počal proti Arménům válku, aby je opět násilně přivedl k pohanství; avšak opakovaně poražen, byl nucen od svého záměru upustit. Za bezprostředních nástupců Řehořových, kteří byli zpravidla voleni z jeho rodiny, nedovolovaly politické zmatky, aby křesťanské ideje převládly v životě národa. Teprve patriarchovi Nersesovi Velikému se kolem poloviny 4. století podařilo šlechetnou nezištností a stálou, obětavou péčí o chudé a utiskované upevnit křesťanství v srdci arménského lidu. Od té doby církev v Arménii utěšeně vzkvétala, a když sv. Mesrop (†441) vynalezl arménské písmo a přeložil Bibli do řeči lidu, nabyla velikého rozkvětu i arménská literatura. Četné spisy sv. Otců řeckých a syrských byly zásluhou patriarchy Isáka Velikého (†440) přeloženy do arménského jazyka, z nichž mnohé se nám zachovaly jen v těchto překladech.

Tímto rozkvětem literatury bylo také umožněno arménské církvi, že s úspěchem odpírala vnikání parsismu, když se Arménie dostala roku 428 z větší části pod vládu Peršanů. Ačkoli Peršané křesťany krutě pronásledovali, zůstávali tito své víře věrni a dosáhli r. 483 po dlouhých těžkých bojích náboženské svobody.

Na konci století 5. se však Arméni, kteří herezi nestoriánskou rozhodně odmítli, přiklonili k monofysitismu. Jednalo se o bludné učení týkající se jedné osoby a dvou přirozeností v Kristu. Nestorius učil, že v Kristu jsou nejen dvě přirozenosti, nýbrž také dvě osoby. Tento blud proto také upíral Panně Marii titul Bohorodička, protože prý porodila pouze člověka Krista a nikoli Boha. Koncil v Efezu roku 430 blud nestorianismu odsoudil především díky úsilí svatého Cyrila – biskupa v Alexandrii. Ovšem toto učení vyvolalo velký odpor a mnozí, podobně jako Arméni, upadli do opačného bludu, když tvrdili, že v Kristu je pouze jedna božská přirozenost, která pohltila přirozenost lidskou. Tento problém tedy nebyl pouze záležitostí arménské církve, nýbrž církve po celém světě. Blud byl odsouzen na základě zásahu papeže svatého Lva Velikého v roce 460. Na synodách v Tvině v letech 524 a 552 pak byla roztržka Arménů s církví katolickou dovršena. Po vyvrácení říše Sasanidů roku 651 dostala se Arménie pod moc půlměsíce
a vytrpěla od té doby nevýslovné strasti stále obnovovanými válkami mezi kalify a východořímskými císaři. Sjednocení části arménské církve s katolickou Církví nastalo až ve 14. století.

V Persii kvetlo křesťanství, které zde natolik zapustilo kořeny již v první periodě, že kromě metropole Seleucie se na březích Tigridu vyskytovalo několik jiných biskupství. Zvláště četní byli křesťané v provinciích v přední Persii mezi syrským obyvatelstvem. Dokud byli křesťané v říši římské – nenáviděné od Peršanů – pronásledováni, těšili se v Persii pokoji. Když však křesťanské náboženství nabylo v říši římské uznání, pojali Peršané, kteří stále bojovali s Římany, ke křesťanům nedůvěru a počali je hlavně na popud mágů a židů krutě pronásledovat.

Tato pronásledování zahájil král Šapúra II. (309–379). Aby křesťany k parsismu obrátil, ukládal jim od roku 339 nejdříve nesnesitelné daně. Když však svého účelu nedosáhl, vydal r. 342 edikt, aby byly křesťanské chrámy zbořeny, posvátné nádoby křesťanům odňaty a klerikové popraveni. Stařičký arcibiskup Simeon a s ním asi 100 kleriků, jakož i někteří dvořané zemřeli mučednickou smrtí. Další edikt vydaný roku následujícího rozšiřoval trest smrti na všecky křesťany; po několika dnech byl sice opět omezen jen na kleriky a řeholníky, avšak pozdější edikty byly rozšířeny opět i na laiky. Toto pronásledování náleží k nejkrutějším, o nichž se zmiňují církevní dějiny, a dá se vysvětlit jen fanatismem a ukrutností orientálního despoty. Počet křesťanů, kteří mu padli za oběť, byl veliký; Sozomenus mluví o 16.000 mučedníků známých dle jména.

Smrt Šapúra r. 379 poskytla křesťanům 40 let klidu a pokoje. Když však biskup suský Abdas r. 418 zapálil chrám zasvěcený Ormuzdovi (pyreion) a odmítl jej znovu postavit, vyvolal tím nové pronásledování za krále Jezdidžerda I. (400–421), kterým byla církev v Persii téměř úplně zničena. Abdas byl popraven a s ním velmi četní křesťané. Pronásledování trvalo i za jeho nástupců s malými přestávkami až do roku 450 s rafinovanou krutostí. V téže době se stala Persie hlavním sídlem Nestoriánů. Utiskováni v říši východořímské, utekli přes hranice a nalezli v Persii přátelské přijetí. Ve spolku s vládou pronásledovali katolíky a zatlačili je tak, že církev perská, hned od počátku slabě spojená s velikými středisky křesťanskými, se stala úplně nestoriánskou.

Nová krutá pronásledování nastala v 7. století za Chosroa II. (591–628), jenž ve válce proti císaři Herakliovi mu odňal Sýrii a Egypt a r. 615 dobyl také Jerusalem, při čemž padl do rukou nevěřících i kříž Páně. Když však r. 627 bitva u Ninive rozhodla ve prospěch Byzantinců, nabyl Heraklius opět ztracené provincie. Také kříž byl vydán zpět a 14. září 629 byl konán svátek Povýšení sv. kříže se vší slávou od císaře a lidu v Jerusalemě. Když Persie roku 651 byla od arabských kalifů dobyta, Nestoriáni se těšili pokoji a udrželi se zde po celá staletí.

Pokračování příště

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour, Církevní dějiny obecné

D e s a t e r o  B o ž í ch  p ř i k á z á n í

Třetí přikázání

Svěcení svátečních dnů II. část

V minulém čísle jsme začali s procházením pojednání o třetím Božím přikázání, které nám klade za povinnost světit sváteční neboli zasvěcený den. Jedná se o neděle a zasvěcené svátky, tedy o dny, které jsou zasvěcené bohopoctě
a odpočinku pro duši i tělo. Připomněli jsme, co se všechno skrývá pod pojmem sváteční klid a uvedli podrobnosti o tom, jaká má být naše účast na mši svaté, abychom toto Boží přikázání naplnili. Dnes si uvedeme další podrobnosti, které s účastí na mši svaté o nedělích a zasvěcených svátcích souvisí.

Kdy lze naplnit povinnost svěcení svátečního dne?

Vzhledem ke svátečnímu klidu je neděle chápána v čistě právním smyslu, to znamená, že klid od namáhavých prací je třeba zachovat od půlnoci do půlnoci (viz kánon 202 §1).

Avšak vzhledem k účasti na mši svaté je neděle chápána v liturgickém významu. Liturgická slavnost začíná vždy předchozí den v podvečer prvními nešporami, a proto lze povinnost účasti na mši svaté splnit již při podvečerních a večerních bohoslužbách v sobotu, popřípadě v předvečer jednotlivých slavností.

Podle platného ustanovení se jedná o bohoslužby po 16. hodině.

Nesplnil by tedy nedělní povinnost ten, kdo by se účastnil mše svaté v sobotu dopoledne, ale pak by se již žádné bohoslužby v sobotu večer nebo v neděli neúčastnil. Nutno však dodat, že účast na mši svaté v sobotu večer je pouze provizorní záležitostí, která se nesmí stát pravidlem! Papež Benedikt XVI. k tomu uvádí: "Ačkoli je tedy možné splnit nedělní povinnost již v sobotu večer, je nutné připomenout, že je to v první řadě neděle, kterou je třeba slavit, aby nakonec neskončila jako den prázdný, v němž zcela schází Bůh."

Z uvedených skutečností plyne, že lze splnit povinnost účasti na mši svaté 25. prosince o Slavnosti Božího narození již 24. večer. To znamená, že kdo byl na půlnoční (sloužené kdykoli večer) již nutně nemusí být na mši svaté na Boží hod. Podobně kdo byl na mši svaté na Silvestra večer, již nutně nemusí být na mši svaté na Nový rok. Jistě, ale znamená to pouze, že se tím člověk tentokrát nedopustí smrtelného hříchu. O zbožnosti a hloubce víry u takového člověka si vyhrazujeme právo pomlčet. Co však nelze přejít mlčením, je skutečnost, že takto šizená víra dříve nebo později nakonec přivede člověka k těžkému hříchu...

Mše svatá

Povinnost svěcení svátečního dne účastí na bohoslužbě splníme pouze tehdy, pokud se účastníme mše svaté. Žádný jiný úkon zbožnosti mši svatou nenahrazuje, protože nedosahuje její hodnoty. Mše svatá je dílem Kristovým, je zpřítomněním jeho oběti na kříži, a proto neexistuje žádný jiný úkon, který by měl stejnou hodnotu jako mše svatá. V ní se Bohu Otci obětuje sám Pán Ježíš a tato oběť je jediný Boha skutečně důstojný dar. Nic stvořeného není Boha důstojné v jeho absolutní dokonalosti. Pán Bůh však chce, abychom jej mohli opravdově uctívat, a tak nám dává do rukou sám sebe, abychom měli něco, co je Boha důstojné. Přesněji někoho. Jedině Bůh sám může být v našich rukou sebe sama důstojným darem, a proto se nám Pán Bůh dává!

Tak jako nelze ničím nahradit mši svatou, nelze ani nahradit naši účast na mši svaté jiným úkonem!

To potvrzuje také církevní ustanovení, které tehdy, pokud ze závažného důvodu není možná účast na mši svaté, doporučuje jiné úkony zbožnosti: bohoslužba slova, modlitba (viz kánon 1248 §2). Jedná se však pouze o doporučení, protože modlitba ani bohoslužba slova nejsou náhradou za mši svatou. Proto se tedy ten, kdo skutečně nemohl splnit nedělní účast na mši svaté, nijak neproviňuje, pokud jiné úkony zbožnosti nevykoná. Může je vykonat, ale nemusí. Důležité je vědět, že se sice jedná o chvályhodný skutek zbožnosti, avšak nejedná se o náhradu mše svaté. Pokud člověk nemohl z vážných důvodů splnit svoji povinnost účasti na mši svaté, je samozřejmě z této povinnosti omluven. Může vykonat nějaký úkon zbožnosti, ale to není jiný způsob splnění nedělní povinnosti. Je to pouze projev osobní zbožnosti; povinnost účasti na nedělní mši svaté nebyla splněna, ale člověk je kvůli nemožnosti splnit tuto povinnost omluven, to znamená bez viny.

Mši svatou a neděli nelze nijak nahradit!!!

Toto se týká také bohoslužeb slova, které se, Bohu žalováno, tak často konají v některých farnostech a mnohdy jsou předkládány jako "plnohodnotná náhrada za mši svatou," což absolutně odporuje katolické nauce o mši svaté. Proto se ani v tomto případě nejedná o splnění nedělní povinnosti! A tak se ten, kdo nemá možnost jet v neděli někam na mši svatou, když v jeho farnosti je pouze bohoslužba slova, nijak neproviňuje, když se bohoslužby slova neúčastní. Tím spíše, když si uvědomíme, jak ubohou podobu mají tyto bohoslužby vedené různými laiky, a s tím spojené časté hrubé porušování liturgických předpisů.

Úterý:-)

Zatímco předvečer je legitimní součástí neděle (či slavnosti), tak jiná část soboty nebo jiné dny v týdnu nejsou náhradou za neděli. Přesto vznikají různé (snad dobře míněné) pochybné iniciativy spojené se snahou zachránit účast na nedělní mši svaté. Tak například na západě Čech, kde se nachází malebné městečko s roztomilým názvem Úterý. Mše svatá tam byla sloužena v pondělí, protože v možnostech kněze již nebylo sloužit zde v neděli ani v sobotu večer. Protože však výše uvedené skutečnosti nebyly důstojnému pánu známé, tak v Úterý sloužil v pondělí nedělní mši svatou!

Nedělní mše svaté se můžeme účastnit na kterémkoli místě, kde je sloužena. Dřívější omezující předpisy (například v soukromých kaplích a podobně) již nejsou v platnosti. Mše svatá však musí být sloužena katolickým obřadem (kánon 1248 §1). Pouze tehdy, pokud není možné se účastnit mše svaté v katolickém obřadu, lze se účastnit také v nekatolickém obřadu, avšak pouze za předpokladu, že se skutečně jedná o mši svatou, tedy jenom tam, kde je mše svatá sloužena platně (viz kánon 844 §2). Tato situace může nastat ve vztahu k východním nekatolickým církvím, které mají apoštolskou posloupnost a platnost svátostí je zaručena.2 Zde je ovšem nezbytná jistá míra opatrnosti, protože ne všechny nekatolické východní církve pohlížejí na katolické křesťany stejným způsobem. Zatímco na některém místě je možno přistoupit i ke svatému přijímání, tak jinde to nebude umožněno, a na dalším místě nemusí být katolík ani připuštěn
k bohoslužbě.

Nekatolickým obřadem se ovšem v žádném případě nemyslí jakékoli obřady protestantské, protože se nejedná o mši svatou, když v těchto komunitách svátosti (kromě křtu) neexistují.

Pokračování příště

Za redakci zpracoval sakristián z Mědníku

L i t u r g i k a

Křesťanský chrám

Části chrámu

Protože jsou křesťanské chrámy místem služeb Božích pro věřící, bývají stavěny zpravidla uprostřed měst a vesnic; a jako svým účelem a svým vznešeným obyvatelem daleko převyšují lidské příbytky, tak je převyšují také svou stavbou.

Hlavní chrámovou část tvoří místo pro oltář a pro kněze. Je to místo vyvýšené, obyčejně na užší straně chrámu, a nazývá se chór nebo presbyterium, po česku presbytář.

Tato část chrámu má být položena tak, aby ihned upoutala pozornost na velebnou Svátost a na oběť nejsvětější!!!

Ve starých chrámech byl horní chór určený pro kněžstvo oddělen mříží od dolního chóru určeného pro zpěváky. U mříže kázal biskup věřícím slovo Boží; na konci dolního chóru byl obyčejně umístěn pult (pulpitum, suggestum, ambon) se stupni po obou stranách. Někdy byly pulty dva; na jednom se četla epištola, na druhém Evangelium. Od ostatního chrámu byl chór oddělen zábradlím s brankou. Nad zábradlím se zvedal na chrámové klenbě triumfální oblouk, na němž býval zpravidla zobrazován vítězný Kristus. Často též visel z tohoto oblouku velký kříž, jenž uprostřed chrámu krásně naznačoval centrum katolické služby Boží, mši svatou, jakožto zpřítomnění krvavé oběti na kříži. Proto se také biskup modlí při konsekraci uprostřed chrámu: "Tento chrám je zasvěcován ke cti svatého
a vítězného kříže, památce svatého N (konkrétní světec, jemuž je kostel zasvěcen) a k vykonávání svatých tajemství."

Druhá část chrámová se nazývá loď. Tam se shromažďuje věřící Církev, která se již v Apoštolských konstitucích nazývá lodí; z Církve samotné bylo přeneseno jméno loď i na budovu, ve které se Církev shromažďuje. Ve chrámech konsekrovaných biskupem je na stěnách lodi umístěno 12 kamenných křížů, kovových, dřevěných nebo pouze namalovaných, na místech, kde biskup při konsekraci pomazal stěny sv. křižmem. Připomínají 12 apoštolů, sloupů Církve Kristovy.

Staré křesťanské chrámy mívaly před chrámem otevřené, sloupovím vroubené nádvoří. Uprostřed nebo před chrámovými dveřmi stála nádrž s vodou, kde si věřící umývali ruce, aby si připomněli čistotu srdce, s níž měli vstoupit do chrámu. Zde se konaly agapy (společné jídlo po bohoslužbách), zde se zdržovali veřejní hříšníci; ke kajícnosti je měl nabádat obraz nebo sousoší Adama a Evy, a proto bylo atrium nazýváno paradisus (ráj). Také zde mnohdy stávala socha sv. Christofora s Ježíškem k povzbuzení věřícím, aby vcházeli do chrámu s Pánem Ježíšem v srdci.

Ke chrámu náleží také sakristie. Zde se uchovávají paramenta (liturgické oděvy) a nádoby potřebné k bohoslužbám. Ve staré Církvi zde byly také ukládány zbytky svátosti oltářní, jež zbyly po sv. přijímání, zde přijímal biskup pozdrav svého kléru, zde se klérus shromažďoval a chystal ke službám Božím.

Pod chórem starých románských chrámů bývá klenutá krypta, jež vznikla z konfese dřívější basiliky a mívá apsidu i oltář. V době románské a gotické byly stavěny u chrámů klášterních křížové chodby. Byly to klenuté ochozy stavěné do čtverce tak, že uzavíraly jakousi zahradu nebo dvůr. Křížová chodba opírala se jednou stranou o chrám a tvořila zpravidla střed kláštera; nad ní nebo vedle ní byly příbytky kanovníků nebo mnichů, refektář, kapitulní síň a podobně. Nazývala se též krátce claustrum (uzavřený prostor).

Po křížové chodbě se každou neděli ubíral při Asperges průvod, v jehož čele byl nesen kříž; odtud jméno "křížová chodba". Taktéž o křížových dnech zde byly konány obvyklé prosebné průvody. Protože neděle je památným dnem zmrtvýchvstání Páně, upomínaly průvody při Asperges na splněnou předpověď Spasitelovu, že po svém zmrtvýchvstání předejde učedníky do Galileje (Mat. 26, 32). Proto byla křížová chodba nazývána často Galileí.

Nejen zevně, nýbrž i architektonicky souvisejí nyní s chrámem věže. První věže organicky spojené s chrámem se začaly stavět v období románském. Nejstarší chrámové věže byly na Východě v Sýrii, na Západě v Ravenně. Vyjadřují názorně myšlenku, že služba Boží má povznášet duši vzhůru, k Bohu, myšlenku, která se zvláště projevuje v gotickém slohu. Kříž nad věžní bání je krásným symbolem vítězství Ježíše Krista nad celým světem. Nemalý vliv na stavbu věží měl ovšem stále rostoucí význam zvonů v liturgii.

Zpracováno podle knihy

Josef Foltynovský: Liturgika

S v á t o s t i

Nejsvětější Eucharistie

Přítomnost Pána Ježíše v Eucharistii

Církev Kristova vždy vyznávala, že celý Kristus je v Eucharistii přítomen pod každou z obou způsob, tedy pod způsobou chleba i pod způsobou vína. Celý Kristus znamená, že Pán Ježíš je přítomen v Nejsvětější Svátosti se vším, co k jeho pravé a skutečné osobě náleží, tedy s tělem a krví, s duší i Božstvím.

Mocí konsekračních slov: "Toto je tělo mé", stane se přítomno tělo Páně pod způsobou chleba; mocí slov: "Toto je krev má", stane se přítomna krev Páně pod způsobou vína. Na základě přirozených souvislostí z této skutečnosti vyplývá, že tam, kde je živé tělo, tam je také krev a duše. Proto také, když je pod způsobou vína přítomna krev Pána Ježíše, je zároveň přítomno tělo i duše. A k těmto přirozeným souvislostem pak přistupuje také nadpřirozené spojení lidského těla a krve Pána Ježíše s jeho Božstvím. Proto je Pán Ježíš přítomen v Nejsvětější Svátosti s tělem, krví, duší i s celým Božstvím.

Vzkříšený a oslavený Kristus, který je přítomný v Eucharistii, je nedělitelný. Jak píše apoštol Pavel: "Kristus vzkříšený z mrtvých již neumírá, smrt nad ním nemá vládu." (Řím 6,9) Smrt je oddělení duše od těla, ale Kristus po svém zmrtvýchvstání už je oslavený, a proto nedělitelný. Kde je přítomen oslavený Kristus, tam je celý se vším všudy. Oslavené tělo je živé, takže v něm proudí krev. Poněvadž Kristus již neumírá, je s tělem nerozlučné spojena také duše. Skrze spojení lidství a Božství je a bude vždy a všude s Kristovou lidskou přirozeností také nerozlučně spojeno jeho Božství.

K tomu s naprostou precizností sobě vlastní uvádí svatý Tomáš Akvinský: "Kdyby se mše svatá slavila některý ze tří dnů, kdy Kristus byl v hrobě, nebyla by pod způsobou chleba přítomna duše Kristova, protože nebyla s tělem spojena. Podobně by nebyla pod způsobou chleba přítomna krev ani pod způsobou vína tělo jeho, poněvadž byly smrtí od sebe odděleny."

Toto rozdělení však bylo překonáno vzkříšením Pána Ježíše. A proto jeho tělo přítomné v Eucharistii je již tělo oslavené; sice obětované, ale živé, oslavené, a proto se vším všudy, tedy spojené s krví, duší a také Božstvím.

V Eucharistii je celý Kristus přítomen v jednotlivých částech každé způsoby.

Přepodstatnění znamená, že se promění celá podstata chleba a celá podstata vína v podstatu těla a krve Páně. Všude tam, kde dříve byla pod způsobami chleba a vína také podstata chleba a vína, nastala podstata těla a krve. Protože podstata je přítomna ve všech jednotlivých částech každé věci, je také po přepodstatnění podstata těla a krve přítomna v každé jednotlivé části proměněné hostie i v každé kapce proměněného vína.

Při Poslední večeři přijímali apoštolové zajisté celého Krista. Pán Ježíš jasně říká, že je to jeho tělo, tedy celé, ne jenom část. A přece jedli všichni z jednoho konsekrovaného chleba a pili v doušcích z jednoho konsekrovaného kalicha. Jinak by musel Kristus pro každého apoštola konsekrovat zvlášť, což se nestalo.

Podobně také Církev vždy podávala věřícím z jednoho proměněného chleba, který byl rozlámán, a z jednoho kalicha. Malé hostie, které jsou dnes zcela běžné, Církev původně neznala. Jejich užívání je až výrazně pozdějšího data.

Nauku o přítomnosti Pána Ježíše v každé části proměněné hostie nacházíme v Církvi již od počátku. Proto také církevní Otcové důrazně připomínají, že se nesmí stát, aby hostie nebo jakákoli i malá částka upadla na zem, a připomínají, že i tato malá částečka je celý Kristus.

Jakkoli je tato nauka jasná a v Církvi vždy vyznávaná, přesto se v současnosti vyskytuje mnoho bludů v teorii i praxi. Jeden kněz prohlašoval ke zděšení svých spolubratří, že ano, proměněný chléb je tělem Kristovým, ale drobečky již nikoli. Prof. Wolf říkal budoucím kněžím: "Když sami budete správně věřit, tak toho moc nezkazíte." K tomu je jen nutno dodat: "A naopak!" Podobně tvrdil jakýsi asi (ne)věřící absolvent kdo ví jakého teologického kurzu, že částečky svaté hostie spadlé na zem už nejsou Pán Ježíš... Jen pár otázek: svatí Otcové učili pravý opak, od kdy je to údajně jinak? Kdy tedy přestane přítomnost Pána Ježíše pod způsobou chleba: když padá, a v které výšce, nebo až na zemi, kdy? Poloha přeci nikdy nemění podstatu věci!!! Ó jak blažené je vyznávat pravou katolickou víru!

Zpracováno dle knihy:

Richard Špaček: Katolická věrouka, díl III,

s použitím poznámek z přednášek prof. ThDr. Václava Wolfa

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Neděle po Obřezání Páně

Boží Prozřetelnost

Kdysi jsem zaslechl slova: »Kdybych já byl Pánem Bohem, udělal bych to jinak.« A myslím, že každému z nás se již často zdálo, že to Pán Bůh nevede dobře. Nechoďme daleko, zůstaňme při dnešním evangeliu! Nebylo by lépe, kdyby sv. Rodina byla prchla do vlasti svatých mudrců? Byla by jistě přijata s otevřenou náručí a byla by mezi svými. Ale v Egyptě? Nikdo je neznal, nikdo se o ně nestaral, kol dokola modlářský lid. A přece moderní objevy daly za pravdu Pánu Bohu.
V Arábii, ve vlasti sv. mudrců, vládl tehdy král Aretas. Byl přítelem Herodovým, proto je velice pravděpodobné, že by mu byl vydal i tak dlouho hledané uprchlíky. Zato do Egypta Herodova moc nesahala. Mimo to byly v Egyptě veliké osady židovské a svatá Rodina mohla se snáze uživiti. A jako v tomto případě, bylo by tomu též jindy. Nakonec bychom se přece přesvědčili, jak pravdivá jsou slova: »Co Bůhčiní, dobře činí.« Tato okolnost mi připomíná důležitou pravdu našeho náboženství: Boží Prozřetelnost. Proto o ní dnes promluvím. Abych vyčerpal látku, rozdělíme si kázání na dvě části: I. Je Boží Prozřetelnost a II. Co z toho pro nás následuje?

I. Je Boží Prozřetelnost

Koho nazýváme prozřetelným? Kdo si zvolil určitý cíl a dovedl vybrat i vhodné prostředky, aby ho jistě dosáhl. Mluvíme-li tedy o Boží Prozřetelnosti, chceme jen říci, že Pán Bůh řídí všecko tak, aby došel stanoveného cíle. Je k tomu třeba dvou vlastností: moudrosti a moci. Bůh ví opravdu všecko, proto ho nemůže nic překvapit. Pěkně o něm praví kniha Sirachovcova (42, 19 n.): »Neboť Pán má všecky vědomosti, a proniká příznaky budoucnosti; zvěstuje věci minulé i příští a odkrývá stopy věcí skrytých. Neujde mu žádná myšlenka a nemůže se ukrýt před ním jediné slovo.« Také má dost moci, aby odstranil všecky překážky, které se mu stavějí do cesty. Proto praví o něm tak krásně Písmo svaté: »Sahá mocně od konce vesmíru do konce a řídí všecko líbezně.« (Moudr. 8, 1.)

Kdysi navštívil vladař venkovskou školu. Byla právě hodina zeměpisu. Proto se tázalžáků, kde leží jejich vesnice. Řekli mu, že v té a v té říši. »A kde je ta říše?« — »V Evropě.« — »A kde jest Evropa?« — »Na zeměkouli.« — »A kde je zeměkoule?« — Hoch se na chvíli zarazil, ale potom řekl: »V ruce Boží.« Pravdu jsi pověděl, hochu! Všichni jsme opravdu v ruce Boží, protože je Boží Prozřetelnost. Tuto pravdu nám dokazuje na četných místech Písmo svaté. Otevřeme-li Starý zákon, jsme až překvapeni, kolikrát se v něm mluví o této věci. Poslyšte aspoň několik myšlenek. Bůh dává všem pokrm, kterého potřebují (Žalm 103, 27-29): »Toto všecko (stvořené) očekává tebe, že jim dáš pokrm v přiměřenou dobu; ty jim dáváš, oni si to jen sbírají; otvíráš ruku svou, a všecko je plno slasti. Odvrátíš-li však tvář svou, lekají se, odnímáš-li dech jim, umírají a v prach svůj se navracejí.« A tato Boží péče vztahuje se na velké i malé; proto čteme v knize Jobově (38, 41): »Kdo pokrm krkavci připravuje, když jeho mláďata k Bohu křičí, když sem tam létá, že není potravy?«

Jeho Prozřetelnost se nestará jen o celek, objímá i každého jednotlivce. Proto pravil Bůh k proroku Eliášovi: »Odejdi odtud, jdi na východ a skryj seu potoka Karit. Tu z potoka pij, a krkavcům jsem přikázal, aby tě tam živili.« (3. Král. 17, 3 n.) Jak víte z dějepravy, splnilo se Boží slovo do posledního písmenka. Den co den donášeli mu krkavci ráno i večer chléb a maso. Když konečně vyschl i potok, poslal ho Bůh do sidonské Sarepty; tam mu zabezpečil úkryt u chudičké vdovy.

Ještě jasněji mluví o Boží Prozřetelnosti Nový zákon. Co je bezcennějšího než vrabec a co je malichernějšího nad jediný vlas? A přece pravil Pán Ježíš: »Zda-li neprodávají dva vrabce za pětihaléř? A nespadne z nich ani jeden na zem bez Otce vašeho. U vás však jsou sečteny i všecky vlasy na hlavě. Nebojte se tedy!« (Mat. 10, 29 n.) Pravdivost takových výpovědí dokazují nám skutečné události. Nemám dosti času, abych je vypočetl všecky; o jedné zmíním se přece, protože nás v biblické dějepravě tolik dojímala. Myslím Josefa Egyptského. Z nenávisti a ze závisti byl prodán od vlastních bratří za otroka do ciziny. Ani tam se mu nevedlo dobře. Sotva se poněkud propracoval, byl osočen od manželky Putifarovy a vsazen do žaláře. Zdálo se, že jeho hvězda zapadla — ve skutečnosti teprve vycházela. Netrvalo todlouho a jeho bratří skláněli se před ním až k zemi. Když se jim dal konečně poznat, pravil k nim dojemně krásně: »Nebojte se, že jste mne prodali do těchto krajů!« (Gen. 45, 5) »Vy jste sice měli se mnou zlé záměry, Bůh však to obrátil v dobré.« (srov. Gen. 45, 8)

Je tedy Boží Prozřetelnost a vede k cíli, který si předem stanovila. A přece slyšíme tolikrát slova: »Kdyby byl Pán Bůh, nemohl by se na to dívat! Dost možná, že i nám samým zdálo se někdy Boží řízení nepochopitelným, řekněme lépe, bezplánovitým. A zkušenost nám dávala – zdánlivě – zapravdu. Dobrým se dařilo špatně, zlí dobývali vítězství za vítězstvím. Co na to odpovíme? Moji drazí, viděli jste již někdy výšivku naruby? Před vaším zrakem byla jen jakási směs různobarevných nitek; ani nejbystřejší hlava by v nich nevytušila nějaký obraz. Ale obraťte výšivku a užasnete. Vaše oči spatří překrásný vzorek. Podobně je tomu i s Boží Prozřetelností. Obyčejně vidíme jen rub, proto se nám zdá všecko na světě bez ladu a skladu. Až nám dá Bůh zahlédnout i líc obrazu, pokleknemev obdivu na kolena a zvoláme se žalmistou: »Veliká jsou Hospodinova díla, dokonalá podle všech jeho plánů!«

II. Je Boží Prozřetelnost, o tom nemožno pochybovat.
Co z toho pro nás následuje?

Mnoho, chci vás upozornit aspoň na dva důsledky. Odevzdejme se úplně do rukou Božích! Naše lidské síly jsou příliš slabé a žilo by se nám velice těžko, kdybychom nevěděli, že za námi stojí nekonečně veliký Bůh. Pěkně o tom pěje naše kostelní píseň: »Nebudu se nouze báti, neb Bůh o mne pečuje, byť mne nechtěl přítel znáti, v Bohu jest má naděje.« Právě proto nás učil Spasitel modlit se Otčenáš. Bůh je naším Otcem, proto nás miluje a chce nám pomoci; je však i Bohem, proto pomoci může. K takové důvěře v Boží Prozřetelnost napomíná nás sv. apoštol Petr: »Složte veškerou svoji starost na něj, neboť on má péči o vás!« (1. Petr. 5, 7) Apoštol nemluvil do větru; naučil se tomu od samého Pána Ježíše. Poslyšte jen, jak dojemně k nám promlouval: »Proto pravím vám: nepečujte úzkostlivě o svůj život, co byste jedli, ani o své tělo, čím byste je odívali! Pohleďte na ptactvo nebeské, že neseje, ani nežne, ani neshromažďujedo stodol, a váš Otec nebeský je živí... Nepečujte tedy úzkostlivě, říkajíce: Co budeme jíst, aneb co budeme pít, aneb čím se budeme odívat; ví zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete.« (srov. Mat. 6, 25 n.)

Kapitán lodi, která plula z Anglie do Ameriky, vzal s sebou také rodinu. Jedné noci strhla se prudká bouře a vlny dorážely stále zběsileji. Cestující pobíhali zmateně sem a tam a s hrůzou čekali, brzo-li se budou potápět. V tom se probudila osmiletá dceruška kapitánova a divila se, proč se tak všecko kymácí. Když jí pověděli o bouři a o nebezpečí, jaké jim hrozí, tázala se: »Je tatínek nahoře?« Myslila, je-li na velitelském můstku. Když přisvědčili, řekla: »Tak je dobře.« Položila se opět do lůžka a v malé chvíli klidně usnula. Myšlenka na otce ji upokojila. Drazí křesťané, učme se od tohoto dítěte hluboké životní moudrosti! Zdá-li se nám, že lodička našeho života jest ohrožena bouřemi, když vlny neštěstí a nebezpečí jí zmítají, těšme se myšlenkou, že tam nad hvězdami bdí náš dobrý Otec, a uvidíte, jak se do naší duše bude vracet opět pokoj a mír.

Nikdy proti Boží Prozřetelnosti nereptejme, ani tehdy ne, kdyžjsme se za něco dlouho modlili a nedostali. Jsme velice krátkozrací; ani netušíme, jak by nás mnohdy Pán Bůh potrestal, kdyby vyslyšel naše pošetilé přání. Bůh vidí dále než my, proto nám tolikrát odmítne naši prosbu. Pěkně to pověděl Pán Ježíš: »Je mezi vámi člověk, jenž podá synu svému kámen, když ho bude prosit za chléb? Aneb bude-li prosit za rybu, zda-li podá mu hada? Jestliže tedy vy, jsouce zlí, umíte dobré dary dávat svým dětem, čím spíše Otec váš, jenž jest v nebesích, dá dobré věci těm, kteří ho prosí!« (Mat. 7, 9 n.) Rozumíte těmto slovům božského Spasitele? Vyložím vám je. My, lidé, jsme vždycky více nakloněni ke zlému, a přece nedáme svému dítěti, co by mu škodilo. A co bychom neudělali ani my, chceme, aby Bůh udělal nám, svým dětem? Někdy se modlíme za věc, kterou pokládáme za tak potřebnou, jako je denní chléb — ale Bůh vidí jinak. Kdyby splnil naše přání, zabil by nás, ne-li tělesně, tedy jistě duševně. Jindy se modlíme za něco, co by náš život zpříjemnilo — a Bůh to vidí opět jinak. Nebyla by to chutná ryba, byl by to had, který by nás smrtelně zranil. Proto skloňme pokorně hlavu a nereptejme!

Povím vám o tom zajímavý případ, který mně vypravoval vysoký státní úředník: »Bylo to roku 1926. Smluvili jsme se s několika přáteli, že si zajedeme do Mnichova. V malém městečku jsme čekali na vlak, který měl brzy přijet. V tom prosil jeden z účastníků: »Počkejte tu na mne chvilenku! Tam na lesním hřbitůvku odpočívá moje matička. Musím ji navštíviti.« Svolili jsme, ale napomínali ho, aby se brzy vrátil. Zbývalo již jen málo času. Slíbil, ale nepřicházel, a moji druhové stávali se každou minutu netrpělivější; vždyť na mnichovském nádraží je čekaly jejich snoubenky. Přítel konečně přichvátal a byl zahrnut spoustou výčitek. Pospíchali jsme k nádraží, ale přišli již pozdě, vlak právě odjížděl. Dvě hodiny to trvalo, než jsme se dočkali nového vlaku. Když jsme přijeli do Mnichova, strnuli jsme hrůzou. Z vlaku, kterým jsme chtěli jet, zbyly jen trosky. Srazil se s jiným vlakem, bylo na 30 mrtvých, skoro všichni byli raněni. A úředník skončil: Od té doby říkám často: »Co Bůh činí, dobře činí.«

Proto zůstaňme klidní, i kdyžpřijde bolest a utrpení. Bůh ví, co dělá a jednou mu za to budeme vděčni. Ukáži vám dva obrázky; rozhodněte sami, který byl krásnější. V nemocnici umíral sedmnáctiletý selský synek. Když otec slyšel, že všecka pomoc je marná, vychrlil ze sebe spoustu rouhání. Skončil slovy: »Dosud jsem ještě trochu věřil, od této chvíle nevěřím nic. Není žádného Boha. Kdyby jaký byl, pak by nebyl schopen takové nespravedlnosti. Kdejaká žebrácká pakáž má fakanů ažaž a nikdo z nich nechcípá, a našinec má jediné dítě a o to přijde.«

Druhý obrázek: Byl pohřeb dítěte. Jediného dítěte, roztomilého děvčátka. Lidí přišlo, že hřbitov ani nestačil. Jedni ze soustrasti, druzí ze zvědavosti. Ale ku podivu, otec i matka, jak se zdálo, málo plakali. Lidé se těšili, že budou svědky kdo ví jakých scén — a zatím nic. Matka nechtěla skákat do hrobu a nervala si vlasy. To bylo zklamání a pomlouvání, že to s tou láskou nebylo takové, jak se to zdálo. Nějaký týden po pohřbu vyrostl nad rovem náhrobeček. Na podstavci byl prostý nápis, ale pod ním zlatými písmenami slova: »Bůh věděl, proč.« Který z obou obrázků se vám zamlouvá více? Jistě že druhý, protože je rozumnější a křesťanštější. Bůh věděl, proč. Tato slova měli bychom si opakovat, kdykoli nás potká něco nečekaného, a naše důvěra v Boží Prozřetelnost by nikdy nezakolísala.

Co si odneseme z dnešní úvahy? Dvě důležité poučky. Je Boží Prozřetelnost a nejedná moudře ten, kdo se jí vzpírá. Mnohem rozumněji učinil Job. Když ztrácel jednu část štěstí po druhé, když pozbyl všech svých dětí, poklekl před Bohem a zvolal: »Hospodin dal a Hospodin vzal, jak se Hospodinu líbilo, tak se stalo; buď jméno Hospodinovo požehnáno!« (Job. 1, 20) Jednej podobně a budeš šťastný jako nakonec byl i Job! Amen.

Z duchovního života

O nelaskavých slovech a projevech netrpělivosti a zlosti

Ráno učiníme předsevzetí, že si dáme pozor, aby nám z úst nic nevyklouzlo, ani když to uvnitř vře. Zatím ať to ještě vře, neboť nejde všechno najednou; tomu se odpomůže později, až se naučíme mlčet. Poprosíme Boha o pomoc, můžeme přistoupit na ten úmysl i ke stolu Páně, chodíme-li k svatému přijímání častěji. Vůbec se doporučuje spojovat svaté přijímání se zvláštním zpytováním svědomí, slibovat polepšení a prosit při něm o pomoc.

Kdykoli se dopustíme chyby tím, že odpovíme nelaskavě, netrpělivě, zlostně, osopíme se na někoho, potrestejme se hned za tuto určitou chybu, kterou máme právě v práci; za jiné chyby nikoli. Pokání může být jakékoli, na př. Zdrávas Maria, vykonané potichu a co nejdříve. Tím je to odbyto a můžeme pracovat klidně dále se snahou příště lépe mlčet. Dopustíme-li se chyby opět, jednáme podobně. Večer při zpytování svědomí si zapíšeme, kolikrát bylo nutno se potrestat. Nechybíme-li toho dne, napíšeme nulu. Tak se kontrolujeme zítra, pozítří, týden... a snad již za tři týdny nebo za měsíc budeme zapisovat samé nuly.

Pak přejdeme k tomu, že uklidňujeme vnitřní rozrušení, aby to uvnitř nevřelo, nebo snad ještě k některé jiné zevnější chybě, která jiným dává pohoršení. Je radno spočítat každou sobotu chyby celého týdne a přirovnat přítomný týden k předcházejícímu, abychom viděli, jak jsme pokročili. Zapisování velmi napomáhá, abychom vytrvali.

Jak ovládneme v nitru netrpělivost a citlivost...

Dovedeme-li ovládat aspoň nějak projevy netrpělivosti, můžeme se pokusit, jak bychom uspořádali své nitro, abychom také uvnitř měli pořádek. Můžeme to učinit několikerým způsobem. Vyberme si z naznačených způsobů ten, který se nám nejvíce zamlouvá, neboť není všechno pro každého.

1. Ozve-li se v našem nitru netrpělivost nebo citlivost, vzpomeňme si na Krista Pána, kolik pro nás přetrpěl a co všechno dovedl pro nás snášet. Nemůžeme i my něco snést pro Něho? — Tak se znenáhla uklidníme a cvičíme se ve ctnosti. Večer pak si zapíšeme, kolikrát jsme vzpomínkou na trpícího Spasitele uklidňovali v sobě netrpělivost a citlivost, a sice zapisujeme ctnosti, nikoli chyby. Nestalo-li se tak ani jednou za den, buď že nebylo příležitosti nebo že jsme na to zapomněli, napíšeme nulu. Ale zapisujme vždy, abychom se cvičili ve vytrvalosti, neboť chceme-li si osvojit pravou a pevnou trpělivost, musíme se takto cvičit nejen několik týdnů, nýbrž několik měsíců, ano snad i rok i déle. Nevytrváme však při tom, nebudeme-li každého dne zapisovat výsledky svého cvičení.

2. Ozve-li se v našem nitru netrpělivost, vzpomeňme si na božské Srdce Páně. Kolik nevděku zakouší, kolik urážek se páchá proti Jeho božské lásce i v naší vlasti! Neposkytneme Mu smír a náhradu za to všechno? Nuže, obětujme vše, co je nám protivné, co v nás budí netrpělivost, na smír za takové urážky, a snášejme to trpělivě. To je vzácný projev úcty k božskému Srdci Páně, a snad ještě lepší, než když na první pátek obětujeme na smír svaté přijímání. Myšlenka smíru nás posilní a uklidní, a tak se naučíme snášet těžkosti trpělivě a ochotně. — Večer si zapíšeme, kolikrát za den jsme obětovali něco protivného na smír božskému Srdci Páně. Nemáme-li ničeho, zapíšeme nulu. Neznám praktičtější způsob úcty k nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, než je tento. Kdyby někdo nic jiného nedělal pro božské Srdce Páně, nežli že Mu všechny trampoty a kříže nabízí na smír, byl by velikým ctitelem Srdce Ježíšova a našel by zároveň velmi snadnou cestu k pravé ctnosti a ke křesťanské dokonalosti.

3. Rádi bychom konali nějaký apoštolát; zbožné duše touží po tom, aby mohly získávat duše a obracet hříšníky a nevěrce. Známe snad někoho, kdo se nechce obrátit, nedbá přimlouvání, je zatvrzelý a snad již je nad hrobem. Jak zde možno pomoci? Apoštolátem utrpení. Vzmáhá-li se v našem nitru nespokojenost, nevole a citlivost, vzpomeňme si na hříšnou duši, kterou chceme získat Bohu, a obětujme za ni, co se nám protiví. Jsme-li v milosti Boží, má takové naše utrpení za duše velikou výprosnou moc, snad větší než několik růženců. Svým utrpením zahrnujeme takovou duši milostí Boží a sami ochotně snášíme protivenství, vědouce, že to není nadarmo. Večer zapíšeme, kolikrát za den jsme něco protivného obětovali Bohu za onu hříšnou duši. Tak budeme míti ze svého utrpení dvojí užitek: konáme velmi účinný apoštolát a sami se při tom posvěcujeme.

4. Vzmáhá-li se v našem nitru netrpělivost a citlivost, vzpomeňme si na své hříchy a na to, co jsme za ně zasloužili. Za jediný těžký hřích věčné zavržení, a za všední hřích dlouhý očistec! Jen slitování Božímu jsme povinni díky, nepřijdeme-li do pekla neb nebudeme-li mít dlouhý očistec, avšak podle spravedlnosti bychom toho zasloužili. Trpíme-li na zemi protivenství, trpíme, co jsme zasloužili, ba zasloužili jsme mnohem více, nesme je tedy v duchu kajícnosti. Večer zapíšeme, kolikrát jsme se takto v kajícnosti cvičili.

Vyberme si tedy z těchto čtyř způsobů, který se nám hodí, a cvičme se v něm vytrvale; nikoli ve všech, nýbrž pouze v jednom. Tak se bezpečně dostaneme k důkladné ctnosti, neboť ctnost se osvědčuje a zdokonaluje v protivenství.
V duchovním životě je nejdůležitější, abychom se snáze naučili snášet těžkosti a pokoření. Jakmile se duše do toho vpraví, jest vyhráno.

Katecheta vypravuje

Krátké příběhy k povzbuzení ve víře z knihy:

Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)

To byla také náhoda...

Francouzský malíř krajin Achard se nacházel v Paříži ve společnosti neznaboha. Když tento ve své řeči potíral víru v Boha a připisoval povstání světa náhodě, odvětil mu Archard, který byl obdivovatelem krásné Boží přírody: "Pane, vy mluvíte jako blázen!"

Neznaboh odpověděl: "Víte-li pak, koho máte před sebou? Jsem doktor filozofie; sepsal jsem dílo, jež bylo cenou vyznamenáno." Klidně odpověděl malíř: "Tak! Vy jste doktor a dosáhl jste vyznamenání? To byla asi také jenom náhoda…" Právě tak jako tištěná kniha nemůže povstat náhodou, nýbrž musí být zhotovena v tiskárně, právě tak nemohl tento velmi umělecky a precizně zařízený svět povstat náhodou.

Slepice nebo vejce

Jeden student přišel domů z vysoké školy a vychloubal se svým věděním. Jeho matka, prostá žena, poslouchala klidně a položila mu potom následující otázku: "Když nyní všecko tak jistě víš, řekni mi též, zda bylo dříve vejce nebo slepice?" Syn odpověděl: "Vejce bylo dříve; neboť všechna kuřata vylézají z vajec." Potom řekla matka: "Ale to přece není možné; neboť vejce přece pochází od slepice; tedy musela být dříve slepice než vejce." Student pravil: "Matko, ty máš asi pravdu." Tu pravila matka dále: "Uvaž ale také, že není žádná slepice, která by nepocházela
z vejce." Nyní umlkl student a byl zahanben.

Matka ale pravila: "Zůstaneš vždy nevědomým, nebudeš-li věřit ve Stvořitele. Celý svět ti bude nejasným a záhadou. Záhada se pak rozluští, když uvěříš v Boha. Potom teprve budeš vskutku moudrým." Moudrá zbožná žena!

Slepice byla patrně dříve než vejce; neboť slepice musí přece sedět na vejci, aby
z něho mládě povstalo. První slepici stvořil Bůh!