1 / 24
OBSAH
Úvod
Věrouka - Vztahy mezi božskými osobami - Vyznání víry svatého Athanasia
Mravouka - Hříchy proti cti a dobrému jménu - Vnitřní hříchy proti dobrému jménu
Dějiny Církve - Diecéze a provinční zřízení
Desatero Božích přikázání - Druhé Boží přikázání – braní Božího jména nadarmo I
Liturgika - Kněžská bohoslužebná roucha I
Svátosti - Požehnání stejnopohlavním párům
Kázání na aktuální téma - Návštěva kostela
Z duchovního života - Modlitba vnitřní
Katecheta vypravuje
Úvod
Naše redakce v novém složení pracuje velice dobře, a tak čtenářům předkládá další číslo našeho farního časopisu spolu s přáním Božího požehnání a ochrany Panny Marie v novém roce!
V tomto čísle opět postoupíme o malý kousek v nauce o Nejsvětější Trojici, a to úvodem k nauce o vztazích mezi božskými osobami. Mravouka přináší první část rozboru "oblíbených" hříchů proti dobrému jménu bližních. Tentokrát se zaměříme na hříchy vnitřní a v příštím čísle pak na hříchy vnější. Církevní dějiny popisují vznik diecézí a provincií. V liturgice začneme procházet jednotlivá kněžská roucha při bohoslužbách. Protože roucha jsou mnohá, budeme v jejich popisu pokračovat také v dalším čísle.
V
pojednání o svátostech se podrobněji zastavíme u nového
římského dokumentu o možnosti žehnat párům stejného pohlaví.
Sice to poněkud nenavazuje na dosavadní systém pojednávání o
svátostech, když tentokrát přeskočíme na svátost manželství,
avšak jedná se o skutečnost zcela aktuální
a nesmírně
závažnou.
V procházení Desatera se v rámci druhého přikázání zaměříme na zlozvyk braní Božího jména nadarmo. Použijeme k tomu knihu dominikána Silvestra Braita: Nevezmeš Jméno Boží nadarmo, která vyšla v roce 1947. Tuto knihu postupně představíme čtenářům celou. S údivem zjistíme, že tento zlozvyk byl již v době vydání knihy velmi rozšířen. O úctě k Božímu Jménu pojednávají také krátké příběhy v sekci katecheta vypravuje. V sekci z duchovního života jsme se minule krátce zastavili u modlitby vnější a tentokrát bude pojednáno o modlitbě vnitřní.
Redakce
V ě r o u k a
Základní pravdy katolické víry:
1: Je jeden Bůh.
2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.
4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na
kříži vykoupila a na věky spasila.
5: Lidská duše je nesmrtelná.
6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.
Vztahy mezi božskými osobami
V předchozích pojednáních jsme zdůrazňovali rozdíl mezi osobou a přirozeností. Uváděli jsme, že božské osoby jsou identické co do vlastností, ale odlišné co do osobitosti. Jedna božská přirozenost (být Bohem) má své nositele ve třech božských osobách. Každá z těchto osob má celou plnost božské přirozenosti, a proto je každá Bohem se vším všudy.
Nyní pokročíme o trochu dále a začneme se věnovat vztahům mezi jednotlivými osobami Nejsvětější Trojice. Vztahem se v tomto případě myslí "vznik" jednotlivých božských osob. Slovo vznik však musíme uvádět pouze v uvozovkách, a to ještě hodně velkých, protože vzniknout může jen to, co předtím nebylo, což samozřejmě u božských osob nepřipadá v úvahu vzhledem k jejich bezčasové věčnosti. Snad by byl o něco lepší výraz původ. Avšak i tento termín je nepřesný, a proto si pro další úvahy musíme nutně uvědomit, že o nekonečnosti Boží užíváme omezených lidských výrazů.
Písmo svaté proto moudře nehovoří o vzniku božských osob, nýbrž o jejich vycházení. Latinsky se vycházení označuje jako processio, a proto se často v česky psaných textech hovoří o božských procesech. Z toho pak také plynuly různé komplikace. Jeden bohoslovec například dostal za starých časů při zkoušce z trinitární teologie otázku, jaké jsou procesy. V rámci té zkoušky se samozřejmě předpokládaly božské procesy, ale zbožný bohoslovec, který se hojně účastnil různých lidových procesí, odpověděl: Procesí do polí na svatého Marka, procesí na Boží Tělo… a letěl…
Je třeba zdůraznit, že výraz vycházení nebo proces nelze chápat v běžném pojetí, tedy jako nějakou časovou návaznost, nebo proces vznikání, vycházení a podobně. Nemůžeme proto pojmy, které o Nejsvětější Trojici používáme, používat v našem běžném chápání. To by byl v důsledku blud, protože bychom popírali Boží bezčasovost, věčnost. Vše, co bude nyní předkládáno, se odehrává ve věčnosti, mimo čas! Tedy v jediném věčném božském okamžiku.
Vše, co je, musí vycházet z nějakého praprincipu.
To jsme již uváděli s ohledem na stvořené věci, když jsme hovořili o Bohu jakožto první příčině všeho (viz č. 2/2022, s.3).
Avšak toto platí také v božském řádu!
Jedinou výjimkou je Bůh Otec, první božská osoba, která je v rámci božství praprincipem. První božská osoba z nikoho nevychází! Jak uvádí vyznání víry sv. Athanasia (na další stránce), "Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen."
Naopak z První božské osoby vychází Druhá osoba, Bůh Syn a z nich obou vychází Třetí božská osoba, Duch svatý. Vše se to ovšem děje mimo čas, tedy bez jakékoli časové návaznosti. Nebyla proto nikdy doba, ve které by byl pouze Bůh Otec, zatímco další dvě božské osoby by ještě nebyly.
U člověka lidství předchází jeho otcovství. Napřed je člověk člověkem a teprve někdy později v dospělosti se stává otcem, když zplodí potomka. Avšak Božství v Bohu Otci nepředchází jeho otcovství. V Bohu není žádná následnost stavů.
U
lidí ovšem je vznik otcovství a synovství také spojen v jednom
okamžiku. Pokud muž zplodí syna, teprve tím se stává otcem,
tedy ve stejném okamžiku, ve kterém vzniká také syn. Takže i u
nás lidí je otcovství a synovství spojeno
v jednom okamžiku.
To nám může alespoň trochu pomoci pochopit skutečnost, že se
všechny procesy v Bohu "odehrávají" v jednom jediném věčném
okamžiku.
Mezi osobami Nejsvětější Trojice se předává Božství (božská přirozenost), nikoli osobitost. Ta je odlišná, ale Božství je předáváno v celé jeho absolutní dokonalosti. V neomezené nekonečnosti Božího života, prožívaného ve věčně přítomném okamžiku, se "odehrávají" procesy vycházení božských osob (druhé a třetí).
Tyto procesy jsou projevy božského poznání a vůle, tedy čistě duchovní božské projevy. To musíme mít na paměti, když budeme užívat pojmy zplození, zrození a podobně, ale o tom až zase příště.
Zpracováno podle knihy: Václav Wolf, Syntéza víry
s použitím přednášek téhož váženého pana profesora
Vyznání víry svatého Athanasia, biskupa a Učitele Církve
Kdokoli chce být spasen, je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová neporušenou a ucelenou, bezpochyby zahyne navěky. Katolická víra je pak tato: Abychom uctívali jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě, abychom ani nezaměňovali osoby, ani neoddělovali podstatu. Jiná je totiž osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha Svatého. Avšak Božství Otce, Syna a Ducha Svatého je jedno, stejná je jejich sláva a souvěčná je jejich vznešenost.
Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch Svatý. Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch Svatý. Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch Svatý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný. Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný. Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý. A přece nejsou tři všemohoucí, nýbrž jeden všemohoucí. Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý, a přece nejsou tři bohové, ale je jen jediný Bůh. Stejně tak je Pánem Otec, Pánem je Syn a Pánem je Duch Svatý, ale nejsou tři Páni, ale je jen jeden Pán. Protože jako jsme nuceni v křesťanské víře vyznávat jednotlivě každou osobu jako Boha a Pána, stejně tak je nám zakázáno v katolickém náboženství říkat, že existují tři bohové nebo páni.
Otec nebyl učiněn z ničeho: nebyl ani stvořen, ani zrozen. Syn je jen z Otce, neučiněný, nestvořený, ale zrozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezrozený, nýbrž vycházející. Jeden je tedy Otec, nikoli tři otcové; jeden je Syn, nikoli tři synové; jeden je Duch Svatý, nikoli tři duchové svatí.
A v této Trojici není nic dříve nebo později, nic není větší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné, takže je třeba vždy uctívat, jak již bylo výše řečeno, jednotu v Trojici a Trojici v jednotě. Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici.
Preface o Nejsvětější Trojici
Věru
hodno a spravedlivo jest, slušno a spasitelno, abychom ti vždy a
všude díky vzdávali, Hospodine svatý, Otče všemohoucí, věčný
Bože, jenž s Jednorozeným Synem svým a Duchem Svatým jsi jeden
Bůh, jsi jeden Pán; ne v jedinosti jedné osoby, nýbrž v Trojici
jedné podstaty. Neboť, co o tvé slávě podle tvého zjevení
věříme, to bez rozdílu v rozeznávání smýšlíme o tvém Synu,
to o Duchu Svatém, takže pravé a věčné Božství vyznávajíce
klaníme se i zvláštnosti v osobách,
i jednotě v bytosti, i
rovnosti ve velebnosti, kterou chválí Andělé a Archandělé,
Cherubové a Serafové, kteří bez ustání den ze dne volají,
jednohlasně pravíce: Svatý, Svatý, Svatý…
M r a v o u k a
Hříchy proti cti a dobrému jménu
K osobním dobrům počítáme také čest; tím rozumíme dobrou pověst čili dobré jméno. Dobré jméno a dobrou pověst druhého nemá nikdo právo nezákonně poškodit. Dobrá pověst je obecná úcta a vážnost, která náleží každému člověku na základě jeho přirozené důstojnosti. Dobré jméno má svoje hluboké zakotvení v lidské přirozenosti, jejímž původcem je Stvořitel. Vnější úcta a vážnost jsou pro člověka nezbytné, aby se mohl rozvíjet a realizovat svoje povolání ve společnosti. Proto má každý člověk právo na dobrou pověst, a právem také může na každém žádat alespoň tolik, aby se jeho dobré pověsti bezdůvodně nedotýkal. Toto právo vyplývá z přirozeného zákona; uznávají je také lidské zákony, které poškození cizí dobré pověstí zakazují, a žádá-li si toho poškozený nebo spravedlnost, je porušení dobré pověsti také trestáno.
Zcela samozřejmě zakazují poškodit dobré jméno také zákony církevní. Kánon 220 Kodexu kanonického práva stanoví: "Nikomu není dovoleno nezákonně poškodit dobrou pověst, kterou někdo má, ani porušit právo kteréhokoliv člověka na ochranu jeho soukromí." Porušení tohoto nařízení je trestným činem také podle církevního práva. Kánon 1390 §2 stanoví: "Kdo učiní u církevního představeného pomlouvačné nařčení z trestného činu nebo jinak neoprávněně poškodí dobrou pověst jiného, bude potrestán spravedlivým trestem, k němuž lze připojit nápravný trest." Následující paragraf pak stanoví, že původce pomluvy má být také přinucen k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.
Hříchy spáchané proti cizí cti jsou buď vnitřní nebo vnější.
Hříchy vnitřní jsou: bezdůvodně pochybování, křivé podezřívání, opovážlivé posuzování.
Vnějšími, slovem spáchanými hříchy jsou: na cti utrhání, pomluva, osočení, spílání, neoprávněná denunciace, očernění. O těchto jednotlivých hříších bude nyní pojednáno, a při každém bude zároveň uvedeno, jakým způsobem jej má pachatel napravit.
Vnitřní hříchy proti dobrému jménu
Prvním stupněm těchto hříchů bývá bezdůvodné pochybování. Toho se dopustíme, pokud bychom svůj úsudek o bezúhonnosti bližního odkládali a stále o jeho bezúhonnosti uvažovali, aniž bychom měli konkrétní důvod k pochybování, nebo bychom tak činili alespoň z důvodů a příčin nedostatečných.
Druhým stupněm je křivé podezřívání, když bez důvodů (nebo bez dostatečných důvodů) se přikláníme více k náhledu odsuzujícímu než k příznivému.
Třetím stupněm a zároveň vrcholem je opovážlivé posuzování, kdy si bez důvodů (nebo bez dostatečných důvodů) vytváříme nepříznivé mínění o bližním a v něm trváme; předmětem nepříznivého mínění mohou být mravní poklesky, duševní nebo tělesné vady a nedostatky.
Těžce hřeší ten, kdo bez jakýchkoli důvodů, vědomě a dobrovolně svému známému bližnímu přisuzuje poklesek nebo vadu, které se jeho dobrého jména zvlášť těžce dotýkají.
Proto je také psáno (Mat. 7, 1): »Nesuďte a nebudete souzeni.« Hřích křivého posuzování je však těžký pouze při splnění všech výše uvedených podmínek a mírní se většinou na hřích pouze lehký.
Je uvedeno "přisuzuje". Tím je míněn vrchol nespravedlivých myšlenek o bližním a toto přisuzování vad a poklesků se liší od (nižšího) podezřívání.
Je uvedeno: "vědomě a dobrovolně". To znamená, že posuzující si úplným, ničím neomezeným a neovlivněným úkonem utvoří nepříznivé mínění o bližním a v něm zůstává. Nehřeší tedy těžce, kdo unesen náhlým hnutím nepříznivě o bližním soudí, avšak vidí nedostatečnost svých důvodů a na svém soudu netrvá.
Je uvedeno: "bez jakýchkoli důvodů", protože má-li posuzovatel dostatečné důvody, nehřeší, a jeho posuzování není ani křivé ani opovážlivé; a má-li sice důvody nedostatečné, ale přece nějaké, hřeší jen lehce.
Je uvedeno: "známému", protože v tom právě záleží zloba opovážlivého posuzování, že posuzující nespravedlivě soudí o známém bližním, o kterém by si správný soud učinit mohl a měl. Nehřeší tedy, alespoň nehřeší těžce, soudí-li o někom naprosto neznámém, o němž na příklad četl v novinách nebo od jiných něco slyšel, nebo o někom z mnohých, aniž by však měl na mysli určitou osobu.
Je uvedeno: "poklesek nebo vadu", protože obojí může poškodit dobré jméno bližního.
Je uvedeno: "dobrého jména zvlášť těžce se dotýkající", není tedy hned těžkým hříchem, přisuzujeme-li bližnímu těžký hřích, který by jinak jeho dobré pověsti neuškodil. Ve zpovědi není třeba udávat, jaký hřích nebo jakou vadu jsme bližnímu přisuzovali; stačí, udáme-li jen, že jsme o něm velmi zle smýšleli (aby zpovědník poznal, že běží o těžký hřích).
Křivé podezření a bezdůvodné pochybování bývají pravidelně hříchy pouze lehkými. Vyplývá to již z jejich výměru; ani jedno ani druhé se nedotýká dobrého jména bližního do té míry, že by v nich ležící zloba mohla dospět až ke zlobě těžkého hříchu.
Uvádíme: "pravidelně", protože i pouhé podezřívání a pochybování se může při zvláštních okolnostech zvrhnout do těžkého hříchu. Jedná se o konkrétní případy, v nichž podezřívání a pochybování se stává těžkým hříchem, protože pochází z těžce hříšné nenávisti. Hřeší tedy, kdo bližního bezdůvodně pokládá za člověka zlého.
Tim však nikterak není řečeno, že bychom, dokud jsme se nepřesvědčili, každého člověka hned předem měli pokládat za člověka dobrého. Nebylo by ani opatrné ani rozumné slepě komukoliv důvěřovat, obzvláště neznáme-li ho nebo nemáme-li dostatečné záruky. Přiměřená opatrnost je na místě také u lidí známých.
Kdo poznal, že svému bližnímu ukřivdil pochybováním nebo podezříváním nebo posuzováním, nemá žádný jiný závazek, než aby tak nadále nečinil. Jiná náprava se na něm nežádá, protože křivda se stala jen v myšlenkách, které se dosud navenek neprojevily. Zejména tedy není potřeba, abychom se snad osobě podezřívané nebo křivě posuzované přiznali nebo ji snad za odpuštění prosili. To by nebylo moudré, a mohlo by to i zle působit.
Vnější hříchy proti dobrému jménu budou pojednány v příštím čísle.
Zpracováno podle knihy: Antonín Vřešťál
Katolická mravouka, Díl 2, podrobný
D ě j i n y C í r k v e
Diecéze a zřízení metropolitní
První křesťanské obce vznikaly ve městech, protože apoštolové a jejich spolupracovníci volili především hlavní města římských provincií jako první místa své působnosti, poněvadž odtud se rychle a snadno mohla víra šířit do okolí. Obce tyto nazývány byly parochia (sousedství, okolí města), jejich představení byli biskupové. Dnes se výraz porochia používá pro farnost. Biskupský chrám byl v prvních dobách jediným chrámem v obci; v něm se shromažďovali věřící k bohoslužbě, kterou konal biskup.
Když však počet věřících vzrostl natolik, že se již nemohli scházet pravidelně k bohoslužbě v jediném biskupském chrámě, byly zřizovány nové chrámy, a to jak ve městech, tak také na venkově, když se i zde křesťanství od 2. století výraznějším způsobem rozšířilo.
Bohoslužba ve vedlejších městských chrámech byla konána kněžími a jáhny katedrálního chrámu. Na venkov pak byli čas od času posíláni kněží z města, aby tu jménem a z rozkazu biskupa pro okolní věřící slavili svatá tajemství, nemocné navštěvovali, svátostmi přisluhovali, načež se opět vraceli do biskupského města. Ponenáhlu však, aby nemuseli každým týdnem konat obtížnou cestu do města, zůstával kněz u venkovského chrámu po delší dobu.
Z tehdejších spisů se dovídáme o kněžích a učitelích na vesnicích, o jáhnu spravujícím lid, o venkovských biskupech. Tímto rozvojem však zůstalo postavení městského biskupa netknuté; zůstával představeným jak rozličných chrámů v městě, tak také venkovských chrámů zřízených v městském okrsku. Jako věřící města tvořili paroichii, tak opět několik paroichií bylo spojeno do církevní provincie neboli eparchie.
Směrodatný vliv na vývoj církevních provincií mělo občanské provinciální rozdělení. Hranice církevních provincií se zpravidla shodovaly s hranicemi provincií politických, zvláště na východě. Představeným církevní provincie, metropolitou, byl tudíž také zpravidla biskup metropole provinciální. Svého čelnějšího postavení v Církvi však světské metropole nenabyly jen pro svůj občanský význam, nýbrž především pro svůj centrální vliv a svou činnost v rozšíření křesťanské víry.
První stopy této provinciální organizace sahají až do dob apoštolských. Tak zanechal sv. Pavel Tita na Krétě, aby v jednotlivých městech ustanovil biskupy, kteří měli stát v čele svých obcí pod vrchním řízením Titovým (Tit. 1, 5). Apoštol Filip byl vrchním biskupem provincie Frygie. Pavel píše církvi Boží, která je v Korintu se všemi svatými, kteří jsou v Achaji (2. Kor. 1, 1) a církvím galatským (Gal. 1, 2). Petr posílá první svůj list k obcím v Pontu, Galacii, Kapadocii, Asii a Bithynii (1. Petr 1, 1) a považuje tím věřící každé této provincie za celek v sobě uzavřený a k sobě přináležející. Později se nám jeví u Eusebia Irenaeus jako hlava biskupů gallských; Polykrates Efeský svolává na přání Viktora synodu biskupů provincie Asie.
Zvláště když ve 3. století byly konány synody pravidelně v určité době, vytvořil se metropolitní svazek, především na východě, poněkud pak později na západě. Také provincie byly spojeny mezi sebou ve větší svazky a okrsky. Synoda nicejská r. 325 mluví o nich jako o řádu dávno existujícím a uvádí výslovně biskupa římského, alexandrijského a antiochenského jako ty, kteří mají vrchní moc nad několika církevními provinciemi (eparchiemi). Jurisdikce biskupa římského se vztahovala na celý západ, alexandrijského na Egypt, Libyii a Pentapoli, antiochenského na diecéze východní.
Kromě toho přiznává synoda však také ještě jiným biskupům vrchní jurisdikci nad několika provinciemi, aniž je výslovně jmenovala. Měla tu na mysli především zajisté biskupa efezského, jenž stál v čele církevních provincií ve státní asijské provincii, dále biskupa caesarejského v Kappadocii, jenž měl jurisdikci nad provinciemi v Pontu (Malá Asie), a konečně heraklejského, jehož vrchní moc vztahovala se na provincii Thrakii (východ Balkánského poloostrova).
Zpracováno podle knihy:
Josef Samsour: Církevní dějiny obecné
D e s a t e r o B o ž í c h p ř i k á z á n í
Druhé přikázání
Braní Božího jména nadarmo I. část
V této záležitosti mě nepovažujte za škarohlída, když tvrdím, že ohavnost zneužívání nejsvětějších jmen se stala naší národní nectností, takřka naším národním hříchem. Až srdce zabolí, když slyšíte ustavičně kolem sebe v nejplanějším, nejprázdnějším hovoru pohazovat jména, která by měla být každému křesťanu svatá a také nekřesťanu posvátná, když má jako slušný člověk mít v úctě náboženské přesvědčení svých bližních. Lidé, kteří se chlubí tolik svou úctou k cizímu přesvědčení, jsou tak bezohlední, až suroví vzhledem ke svatým jménům Božím. Slyšíte ustavičně kolem sebe, na ulicích, ve vlacích, tramvajích, v kancelářích, dílnách i školách, stále slyšíte kolem sebe strašné znevažování jmen svatých, znevažování, které hraničí až s rouháním. Jsou to jména Bůh, Bože, Ježíš, Maria a Josef.
Kromě toho ještě posvátná latinská slova, zkomolená do nemožností, kterých se užívá surovými lidmi k vyjadřování jejich hněvu, vzteku a hrubosti. Tedy, tak jsme klesli! Nejsvětější slova stávají se pouhými citoslovci. Místo přihlouplého podivu vyjadřovaného naivními a prostoduchými lidmi oním ještě prostodušším "Jeje", vyslovují dnes lidé svaté slovo Ježíš! Hlavně mezi mládeží se rozšířilo toto strašné zneuctívání svatých slov a jmen. Mládež to považuje za jakýsi znak mužnosti, chlapství, jak se dnes s oblibou říká. Zvláště tehdy to mládež chytá, jakmile spatří kněze nebo řeholnici ve vlaku. Ukazují, jak dovedou být "bez předsudků", jak jsou pokrokoví a vzdělaní, že jim na nějakém Ježíši naprosto nezáleží. Pohazují svatými jmény, až je člověku úzko u srdce.
A přece jsou to jména nejvzácnější, jména nejsvětější! Neučiníme, neučiníš hlavně ty nic proti tomu? Prosím tě, abys měl chvilku trpělivost a přečetl si mé upřímně míněné řádky. Nejedná se jenom o svatá jména, nýbrž také o jazyk a řeč, kterých tak bolestně zneužíváš. Víš, že Bůh nebývá posmíván. Chceš přivodit Boží kletbu, kterou jednou pohrozil tomu, který této řeči užívá a takhle hříšně zneužívá?
Uvaž tedy nejprve, že braní jména Božího nadarmo je především hřích!
Hospodin zakázal brát nadarmo své jméno v desateru! Tak čteme v knize Exodus 22,7: »Nevezmeš jména Hospodina, Boha svého, nadarmo, neboť nenechá bez trestu Hospodin toho, kdo bude bráti jméno Hospodina, Boha svého, nadarmo.« Na nejrůznějších místech oslavuje Písmo svaté jméno Boží, že je svaté, mocné, všemohoucí a slavné.
Svatý Tomáš Akvinský rozvádí přesně a mistrně, jak je dovoleno užívat svatého jména Božího. Ve druhém dílu své druhé části "Summy theologické" v otázce 89 až 91. praví, že je dovoleno dovolávat se jména Božího na dosvědčení pravdy ve věci důležité, když lidská společnost se chce dopátrat pravdy nebo zajistit si pravdu a věrnost stvrzenou a proto posvátnou, posvátným jménem Božím. Pak praví, že je dovoleno jménem Božím zavazovat sebe nebo druhé k vážnosti při řešení nějaké otázky, posléze pak je dovoleno vzývat jméno Boží k Boží oslavě, chvále a cti.
Svatý Tomáš učí, že Bůh sice nepotřebuje naši chválu, ale že my potřebujeme se v této chvále Boží navzájem povzbuzovat. Povzbuzujeme chválou jména Božího sebe i druhé k větší cti Boží. Tedy jen takto je dovoleno užívat svatých jmen. Volat k Bohu, abychom ho uctili, abychom se potěšili sladkostí jeho svatého jména, jak činíval sv. Bernard, abychom načerpali sílu a jistotu vzpomínkou na svaté jméno Toho, jenž je Věrnost, Síla a Láska sama.
Je dovoleno křičet, volat k Bohu, volat ho jeho jménem, ale to musí být výkřik plný lásky, víry a důvěry. Je dovoleno dovolávat se jména Božího jako záruky jistoty pro lidskou společnost, je dovoleno vzývat svaté jméno na povzbuzení a utvrzení osobní jistoty, dovolávající se určité vlastnosti Boží, je dovoleno chválit, oslavovat jeho jméno. Ale co nad to je, je od zlého. Ani tak nesmíš vzývati jméno Boží jako výkřiku zoufalství, beznaděje. Nesmíš tak volati jméno Boží, že srdce při tom nevolá láskyplně, důvěryplně a oddaně k Bohu! I takový výkřik z úzkosti, který nevychází ze srdce zkroušeného, věřícího a důvěřujícího je hříchem.
Jak se zneužívá svatých jmen?
Nejrůznějším způsobem. Někteří užívají svatých jmen ve hněvu jako tvrdých, silných slov, kterými ulevují své hrubé, surové duši. Někdy se tomu říká klení, ale klení ve vlastním slova smyslu znamená proklínání Boha, znamená přát mu zlo, nebo hanobit Boha zlovolnými, nespravedlivými výroky. Tak je klení a proklínání vlastně rouháním. Náš lid je poměrně uchráněn od klení a rouhání ve vlastním slova smyslu. Ale přece jen se čas od času lavinovitě šíří vlna rouhání i u nás, když říkají lidé, jakmile se jich něco bolestného dotkne: "Kdyby nějaký Pán Bůh byl, tak by se na to nemohl dívat." Je to upírání Boží moudrosti, prozřetelnosti a třeba i existence.
Ovšemže často, přečasto jsou taková rouhání, proklínání nebo braní jména Božího nadarmo výrazem nejenom hněvu, nýbrž také vzdoru, který jako by neurčitě, ale přece jen se chtěl Bohu pomstít, něco urážlivého na Boha vrhnout, jako by chtěl člověk tím nějak vyvolat zásah Boží. Ovšemže je to dětinské, ale je to také zároveň a především velmi hříšné. Hříšné je zneužívání svatých jmen Božích. Hříšné je i zneužívání, které je u nás nejčastější, totiž, že se zneužívá svatých jmen lehkomyslně jako "vycpávky" při prázdné, běžné, nejvšednější řeči, že se užívá svatých jmen jako citoslovce při leknutí, překvapení.
Nejstrašnější je ovšem zneužívání svatých jmen jako vycpávky prázdné řeči. Také toho jsme často svědky, že stále a stále mají lidé toto svaté jméno v ústech, jako by je vyslovovali jen tak, a jen proto, aby řeč nestála. Toto zneužívání svatých jmen Božích je hříchem. Braní jména Božího nadarmo a klení je nedůstojné křesťana, který se modlí denně, nebo má se modliti denně »Posvěť se jméno tvé.« Jak chceš, aby se posvěcovalo svaté jméno Boží? Ty první je musíš posvětit. I to patří k tvé práci na tom, aby přišlo království Boží, království Boží je království úcty a lásky k Bohu. Úcty ke všemu, co je Božího.
Kde není úcta k božskému, vtírá se duch pekla. To satan nenávidí Boha a znesvěcuje jeho svaté jméno, protože nenávidí Boha. Ale nenávidí ho proto, že je dobrý. Kdo bere nadarmo svaté jméno Ježíšovo, ukazuje, že nemiluje Krista, že nechce jít za ním, že nechce žít v jeho svatém a čistém duchu, v duchu, který dovede obšťastnit lidi. Zneuctívání svatého jména a svatých věcí Božích je mluvou tedy pekelnou.
Když sv. Alfons šel jednou kolem nějakého vozky, který vytrvale znesvěcoval svaté jméno Páně, otázal se ho, odkud je. Vozka odpověděl, že přece je z Neapole. Nato mu sv. Alfons vtipně odpověděl: To asi není pravda. Tys z pekla. Vozka se urazil, načež mu sv. Alfons odpověděl: Ano, z pekla, protože v pekle se rouhají svatému jménu Božímu. To je řeč pekla. Když tedy ty nedovedeš jinak snad ani mluvit, než abys zneuctíval přesvatá jména Boží, jsi odtamtud!
Proto pracovat proti zneužívání jmen Božích je účinná práce proti peklu a proti jeho jedovatému, nezdravému dechu a duchu. Je to práce k ozdravění ovzduší, ve kterém žijí kolikrát lidé kolem nás. Ozdravění od nezdravé neúcty k nejsvětějším věcem, totiž k božským věcem. Jestli dosáhneme ozdravení v tomto ohledu, dosáhneme také snáze ozdravění v jiných ohledech, aby se také jiné skutečnosti braly vážně, aby se nepřecházelo s takovým papouškujícím hromaděním vyprázdněných slov kolem posvátného, tajemného, Božího, jež se netýká jenom čistě bohoslužby, nýbrž také jiných věcí, které nám Bůh dal, jako jsou láska k bližnímu, rodina, společnost. Tak se zvedne zároveň také úcta ke každému slovu, protože slovo má být vyjádřením pravdy, skutečnosti, ne prázdnou slupkou, protože to je velmi smutné poslání slova, jestliže se užívá vznešených slov k vyjádření ničeho, nebo k vyjádření pusté vnitřní prázdnoty.
Převzato z knihy: Silvestr Maria Braito:
Nevezmeš Jména Božího nadarmo
L i t u r g i k a
Kněžská bohoslužebná roucha
První část
Humerál
(nebo též amictus ze slovesa amicíre — přehodit) byl původně šátek na krk, který Římané nosili v létě proto, aby oděv netrpěl u krku potem, v zimě pak proto, zvláště vojáci v severnějších krajích, aby se nenachladili.
Jako zvláštní bohoslužebné roucho se objevuje ve Francii v 9. století u vyššího duchovenstva, od 11. století také u nižších kleriků. Zpočátku se humerál oblékal na krk až po albě. Ale již v 10. století kladl si ho kněz na hlavu a poté, co oblékl ostatní paramenta, spustil jej na krk, takže tvořil jakýsi límec nad ornátem nebo dalmatikou. Horní okraj humerálu byl ve středověku zdoben výšivkami, mnohdy velice krásnými.
U některých řádů (dominikáni, františkáni a benediktini) si kněz až dosud klade humerál na hlavu a spouští jej během mše svaté na kapuci. Ostatní kněží si jej dnes však kladou podle předpisu římského misálu na okamžik na hlavu a hned jej spouštějí na krk, zakrývají jím pak kolárek.
Humerál má být zhotoven z plátna a má mít křížek vyšitý buď ve středu nebo na horním okraji uprostřed.
Symbolicky znamená humerál "galeam salutis" – přilbici spásy – podle Ef. 6, 17, jež chrání proti útokům ďáblovým. S tím souvisí také modlitba, kterou se kněz při obléhání humerálu modlí: »Vlož, Pane, na mou hlavu přilbici spásy (galeam salustis) k přemožení ďábelských úkladů.«
Humerál také připomíná podle slov biskupových při svěcení podjáhnů "castigatio vocis" – ochranu hlasu. Jako totiž humerál chrání zevně hlasové orgány proti nachlazení, tak má sebezápor v řeči chránit uvnitř od poklesků hněvu, vychloubavosti, posuzování a podobně.
Reprezentativní symbolika středověku vykládá humerál jako památku roušky, kterou vojíni na Kaifášově dvoře zahalili oči Pánu Ježíši, když se mu rouhali.
Alba
vznikla z bílé tuniky, kterou nosívali v době císařské všichni Římané dlouhou až po kotníky a s rukávy. Tato dlouhá tunika zůstala liturgickým i mimoliturgickým rouchem kléru i tehdy, když laici dali přednost tunice kratší. Ve středověku bývala alba zdobena na konci rukávů, kolem krku a na spodním okraji obdélníkovým lemem bohatě vyšívaným a prokládaným perlami nebo pozlacenými plíšky. Od 16. století užívá se jako lemu široké krajky.
Alba má být zhotovena z bílého plátna asi 1.50—1.60 m dlouhá, s dolním obvodem asi 3—3.50 m. Pro lemové krajky nejlépe hodí se ornament: kalichy, monstrance a podobně; nevhodné jsou figury. Krajky nemají být příliš široké, stačí nanejvýš 40 cm.
Alba znamená čistotu duše v posvěcující milosti, kterou získala Krví Beránkovou. (Zjev. 7, 14) To se odráží také v modlitbě, kterou se klerik modlí při oblékání: »Vyběl mě, Pane, a očisti mé srdce, abych vybělený v Krvi Beránkově požíval věčných radostí.«
Alegoricky připomíná bílé roucho, kterým nechal na posměch obléci Herodes Pána Ježíše. (Luk. 23, 11)
Cingulum
je tak stará součást kněžského oděvu jako alba sama, která se vždy cingulem přepásávala. Cingulum může mít podobu provazu, nebo je to prostá tkanice se dvěma střapci. Může být hotoveno ze lnu, konopí, hedvábí i vlny.
Cingulum znamená ctnost svaté čistoty, o niž prosí kněz pří přepásání, pamětliv slov Páně: »Ať jsou vaše bedra přepásaná.« (Luk. 13, 35) Modlitba při oblékání: »Přepásej mě, Pane, opaskem čistoty, a zbav má bedra svodů žádostivosti, aby ve mně zůstala ctnost zdrženlivosti a čistoty.«
Z umučení Páně připomíná cingulum provazy, jimiž byl Ježíš Kristus bičován.
Papež nosíval na cingulu na levém boku subcinctorium; má podobu manipulu a na jedné straně je beránek, na druhé pak křížek. Obléhá se na cingulum podobně jako manipul na ruku. Papež jej nosil pouze při slavnostní pontifikální mši. Subcinctorium je zmiňováno pod jménem balteus již na konci desátého století. Ve středověku je nosil nejen papež, nýbrž také někteří biskupové (Milán, Lisabon) a na několika místech dokonce kněží.
Postupně však přestal být obvyklým oděvem biskupů i kněží a od šestnáctého století je nosili pouze papežové a biskupové církevní provincie Milán. Původním účelem subcinktoria bylo, jak výslovně říká svatý Tomáš, zajistit štólu do cingula. Ale už na konci třináctého století to byl pouze okrasný oděv.
Zpracováno podle knihy:
Josef Foltynovský: Liturgika
S v á t o s t i
Nový dokument Fiducia supplicans
18. prosince 2023 byla v Římě vydána deklarace Fiducia supplicans (prosící důvěra), která "umožňuje" žehnat párům stejného pohlaví. Deklaraci vydalo Dikasterium (dříve kongregace) pro nauku víry a schválil ji papež.
Deklarace se ovšem snaží o nemožné – spojit požehnání a hřích. To však skutečně není možné, protože pokud by tak nějaký kněz učinil, dopouští se svatokrádeže. Takže místo Božích milostí další hřích! Nedošlo tedy k udělení milostí, a naopak k hříchu sodomie přibyl hřích svatokrádeže. To je v naprostém rozporu s posláním Církve posvěcovat, a proto již mnohé biskupské konference světa tento dokument odmítly. A stále se k nim přidávají další.
Nebudeme se pouštět do podrobného rozboru dokumentu, nýbrž zdůrazníme základní skutečnosti, které jsou v dokumentu obsaženy, abychom viděli, nejen jak je nový dokument právně pochybný, nýbrž z hlediska věrouky a mravouky zcela nepřijatelný.
Požehnání:
Kněžské požehnání je svátostina. Jedná se tedy o úkon stanovený Církví, který uděluje příjemci pomáhající milost a jakožto úkon zbožnosti také rozmnožuje milost posvěcující. Když toto uvážíme, vidíme zcela jasně, že není možné žehnat tomu, kdo setrvává v těžce hříšném stavu (vztahu), který nehodlá opustit.
Svátostinou je každé kněžské požehnání. Není tedy rozhodující, zda k němu kněz užívá nějakého rituálu, nebo uděluje požehnání zpaměti. Není důležité, zda se jedná o veřejné, oficiální žehnání, nebo žehnání soukromé. Proto nelze přijmout vyjádření Dikasteria pro nauku víry, které v reakci na kritiku dokumentu tvrdí: "Ústředním tématem, jež obohatí naši pastorační praxi, je širší chápání požehnání a návrh na rozšíření pastoračního požehnání, které nevyžaduje stejné podmínky jako požehnání v liturgickém nebo rituálním kontextu."
Za obohacení pastorační praxe nelze nikdy považovat žehnání těm, kteří úmyslně setrvávají v těžkém hříchu. Pastorace je zprostředkovávání Božích hodnot lidem, tak, jak to Církvi svěřil Pán Ježíš Kristus, který se obětoval za odpuštění hříchů a nikoli za jejich schvalování, tolerování a podporování!!!
Považovat požehnání stejnopohlavním párům za rozšíření pastorace (Kristovy činnosti ve světě), je proto rouháním. Takže dalším těžkým hříchem!!!
Termín pastorační požehnání je navíc holý nesmysl. Každé požehnání je pastoračním úkonem, protože zprostředkovává věřícím Boží hodnoty! Každé požehnání je ovšem také zároveň liturgickým úkonem, protože žehnání jakožto svátostina je vždy úkonem liturgickým, to znamená úkonem oficiální bohoslužby. Rozlišování požehnání na rituální a nerituální je proto pouhá hra se slovíčky, která nemá žádné zakotvení v realitě a pouze zakrývá schvalování hříchu!!!
Stejné podmínky se skutečně pro veřejné a soukromé požehnání nevyžadují, ale pouze u věcí vnějších – jako je například oděv kněze (pouze klerika nebo dokonce civil) a forma požehnání (kdekoli, zpaměti, vlastními slovy).
U přijímajícího se ovšem podmínky nemění!!!
Jeho dispozice musí být pozitivní, tedy prosta těžkého hříchu, ať přijímá požehnání veřejně nebo soukromě.
Na doplnění uvádíme, jak definuje liturgii dokonce II. Vatikánský koncil, na který se mnozí tak horlivě při devastaci liturgie odvolávají:
Liturgie je výkon Kristova kněžství v prostoru a čase, kterým se aktualizuje oslava Boží a spása člověka skrze viditelná znamení v platném řádu Církve.
(konstituce Sacrosanctum Concilium, čl. 7-12)
Nový dokument odporuje této koncilní definici ve všech bodech!!!
Vyjádření dikasteria dále uvádí: "Všichni jsou žádáni, aby rostli v přesvědčení, že neritualizované požehnání není posvěcením osoby nebo páru, který je přijímá, není ospravedlněním všech jejich činů, nestvrzuje život, který vedou."
Výraz "všichni jsou žádáni" je důkazem mizivé právní úrovně celého dokumentu. Jsme žádáni, proto nemáme povinnost! Ovšem jsme žádáni o něco, co je v přímém rozporu s neměnným pokladem víry. Proto spolu s Apoštolem Petrem – prvním papežem, odpovídáme: "Více je třeba poslouchat Boha než lidi" (Sk, 5,29), a v onom přesvědčení růst nebudeme!
O nesmyslu výrazu "neritualizované požehnání" jsme se již zmínili. Ve vyjádření Dikasteria pro nauku víry, které mělo celý dokument vysvětlit, vzniká naopak ještě více rozporů a nesmyslů. Toto "požehnání" údajně není posvěcením osoby ani páru, který je přijímá. Čím tedy je?!? Jestli je to požehnání, pak je zdrojem posvěcení, pokud to není posvěcení, není to požehnání.
Podle vyjádření dikasteria se jedná o prosté "projevy pastorační blízkosti, které nekladou stejné nároky jako svátost nebo formální obřad." Opět se zde nejasnými a nedefinovanými pojmy zakrývá schvalování hříchů. Kněz udělí požehnání, ale vlastně prý nepožehnal, osoby přišly jako pár, ale není to požehnání páru atd. Dokument těmito nesmyslnými tvrzeními sám sebe vyvrací.
Manželství
Dokument vzhledem k manželství zdůrazňuje, že se církevní nauka o manželství nemění. Tím se dokument sám odsuzuje, protože Církev jednoznačně učí, že veškerá pohlavní aktivita je možná pouze v řádném manželství.
A manželství je svátost, kterou se dvě svobodné osoby –muž a žena – nerozlučně spojují a od Boha nabývají milosti, by povinnosti stavu manželského až do smrti věrně plnili. (Velký katechismus 732)
O homosexuálních vztazích učí Katechismus Katolické Církve (2357):
Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako těžkou mravní spoušť (Řím 1, 24-27; 1 Kor 6,10; 1 Tim 1,10), vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.
Tak učí i nově vydaný katechismus (z roku 1992), zatímco dokument je s touto naukou v rozporu.
Z uvedeného zcela jasně plyne, že není možné být katolíkem a uznávat tento nový dokument!!!
Na doplnění uvádíme jiná prohlášení Kongregace pro nauku víry na toto téma:
Persona humana z roku 1975 o některých otázkách sexuální etiky:
čl. 8: V pastorační péči o duše je třeba takové homosexuály přijímat s pozornou vlídností ducha a povzbuzovat v naději, že jejich vlastní nesnáze a společenské odcizení budou jednou překonány. Také jejich míra provinění musí být posuzována opatrně. Přece však není dovoleno použít žádného pastoračního způsobu nebo metody, které by podobné úkony těchto lidí mravně omlouvaly jen proto, že jsou považovány za odpovídající jejich stavu. Vždyť podle objektivního mravního řádu jsou homosexuální spojení úkony, které postrádají své nezbytné a podstatné pravidlo. V Písmu svatém jsou odsouzeny jako vážná zvrácenost, ba jsou prezentovány jako neblahý následek Božího zavržení.
Prohlášení z 15. března roku 2021:
Kongregace zamítla žehnání homosexuálních svazků z těchto důvodů:
První se týká pravdy a hodnoty požehnání, které je "svátostinou". Jedná se o liturgický úkon Církve, jehož předpokladem je, aby to, co je předmětem požehnání, bylo objektivně a pozitivně nastaveno přijímat a projevovat milost podle Božích plánů zapsaných ve Stvoření. Vztahy, které zahrnují sexuální aktivitu mimo manželství, tedy mimo nerozlučné spojení mezi mužem a ženou a nejsou otevřené k předávání života, nekorespondují s Božím plánem. To se netýká pouze párů osob stejného pohlaví, ale také svazků, které zahrnují sexuální aktivitu mimo manželství.
Dalším důvodem zamítavé reakce je riziko, že požehnání svazků osob stejného pohlaví může být omylem spojeno s požehnáním svátosti manželství. Na závěr kongregace konstatuje, že tato odpověď nevylučuje požehnání udělená jednotlivcům s homosexuálními sklony, kteří projevují vůli žít ve věrnosti s Božími plány a prohlašují za nepřípustnou jakoukoliv formu požehnání, která by uznávala takovéto svazky."
Dikasterium pro nauku víry by tedy mělo (spíše než obhajovat a vysvětlovat nový dokument) objasnit, proč to, co doposavad zamítalo jako odporující katolické víře, dnes vyhlašuje a obhajuje!!!!!
Zpracovala redakce
K á z á n í n a a k t u á l n í t é m a
Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)
NÁVŠTĚVA KOSTELA
1. neděle po Zjevení Páně
Po třech dnech nalezli ho ve chrámě (Luk. 2, 46)
Dostal jsem kdysi dopis. Ospravedlňoval se v něm otec, proč neposílá své dítě do kostela. Psal doslova: »Přítomnost bohoslužbám v kostele působí na mne hlubokým dojmem a častým chozením do kostela by mi obřady náboženské zevšedněly. Nedovedl bych bez náležité duševní přípravy být jim pozorně přítomen. Člověku opravdu nábožensky založenému není třeba formy a vnějších popudů jako: kostela, zpěvu, hlasu varhan, kadidla, nádherných rouch, obřadů a zvonění atd., aby se duševně soustředil a nábožně pozdvihl mysl k Bohu, jak to žádá katolická Církev. Mně na příklad stačí k vycítění přítomnosti Boží pobyt v liduprázdné přírodě, na místech památných, kde k člověku promlouvá zašlá sláva našeho národa, hřbitov, který nám svou přítomností ukazuje nicotnost našeho snažení, a podobně.«
Až potud zmíněný dopis. A dost možná, že i vy jste již někdy zaslechli podobná slova. Protože dnešní evangelium mluví o první cestě božského Spasitele do chrámu jeruzalémského, používám vhodné příležitosti, abych se zmínil o věci podrobněji. Všimněme si napřed námitek, kterými omlouvají takoví katolíci svůj odpor k nedělním bohoslužbám; potom se ohlédneme po důvodech, které nás volají každou neděli a každý zasvěcený svátek do chrámu Páně.
I. Je mnoho námitek, kterými ospravedlňují vlažní katolíci svou nechuť k nedělním bohoslužbám; možno je shrnout ve tři základní myšlenky. »Bůh je všude, proto se k němu mohu modlit kdekoli.« Svatá pravda, Bůh je všude; nikdo to nepověděl tak jasně a tak rozhodně jako žalmista Páně (138, 7n.): »Kam mohu zajít před tvým duchem, nebo kam utéci před tvou tváří? Kdybych na nebe vstoupil, jsi tam ty, jestli si do pekel lehnu, hle, tys tu. Vezmu-li si křídla zory, a spustím se v dálných končinách moře; i tam bude tvá ruka mne v patách, a tvá pravice uchopí mne.« Je tedy jisté, Bůh jest opravdu všude; proto se také k němu mohu kdekoli modlit. Apoštol Pavel vyslovuje dokonce přání: »Chci tedy, aby muži se modlili na všelikém místě.« (1. Tim. 2, 8.) Z toho však ještě neplyne, že nemusíme v neděli a ve svátek do kostela. Tu možno užít slov Pána Ježíše, která pověděl k farizeům: »Toto jste měli činit, ale ono neopomíjet.« (Mat. 23, 23) Modlitba v přírodě je velmi krásná a vřele ji každému doporučuji, ale je pouze dobrovolným projevem bohopocty, nedělní návštěva kostela je ti příkazem a váže tě pod těžkým hříchem.
Jiní se vymlouvají: »Společná modlitba mne ruší; mnohem lépe se modlím, jsem-li o samotě. Šumící háje a bublající potůček vypravují mi jasněji o Boží velikosti nežli nádherná bohoslužba, při které není ducha.« Co na to odpovíme? Je pravda, že lidé udělají někdy mnoho, aby nám zkazili zbožnou náladu v kostele. Zajímavý doklad vypravuje baron Liittwitz: »Byl jsem pozván na mši svatou, které se zúčastnil Ludvík Napoleon. Pařížský arcibiskup Darboy stál u dveří, v ruce držel kropáč. Vešel Napoleon; jeho přimhouřené oko minulo arcibiskupa i kropenku, jako by jich tu ani nebylo. Neučinil kříže, nepoklonil se před Nejsvětějším na oltáři, posadil se do své lenošky a každý pohyb, každý tah tváře pravil: »Zde jsem bohem já, proto se mně klaňte!«
Přiznávám se, že ani já bych se při takové bohoslužbě mnoho nepomodlil, ale co z toho plyne proti nedělní mši svaté? A nezdá se vám, že v celé námitce je mnoho neupřímnosti? Taková světská bohoslužba je přece jen výjimkou a nikdo není povinen na ni jít; Pánu Bohu i církvi stačí úplně, jsi-li na tiché mši svaté, kde tě nikdo neruší. A jdeš-li již na takovou slavnost, kdo ti poroučí, aby sis prohlížel císaře Napoleona? Věnuj se Bohu a hleď mu svou zbožností nahradit ledovou chladnost druhých!
Obyčejně to bývá docela jinak. Nevěrec potkal na ulici známou paní a tázal se, kam jde. Když uslyšel, že do kostela, pravil s úsměvem: »Co vám tam dají? Vždyť se můžete právě tak dobře pomodlit doma nebo v přírodě.« Paní dělala, jako by neslyšela, a přívětivě se ho tázala: »A kam jdete vy?« »Já jdu trochu do hostince.« Paní dala se do řeči a pravila: »Co vám v tom hostinci dají tak zvláštního? Vždyť si svoje pivo můžete právě tak dobře vypít doma?« »Ovšem, ale v hostinci mi lépe chutná; mám tam společníky a s nimi se v družném hovoru potěším a pobavím.« »Vidíte, u mne je to právě tak s mým kostelem; mně se to v kostele mnohem lépe modlí. Také tam najdu společnost, která mne povzbudí a potěší.«
Druzí dovolávají se slov samého Spasitele, aby omluvili nedbalou docházku do kostela. Kdysi setkal se Pán Ježíš se Samaritánkou a dal se s ní do řeči. V hovoru předložila mu také otázku, která tolik zajímala tehdejší Židy i Samaritány. Pravila: »Pane, vidím, že ty jsi prorok. Otcové naši klaněli se (Bohu) na této hoře (Garizim), a vy pravíte, že v Jerusalemě jest místo, kde náleží se klanět.« Ježíš odpověděl: »Ženo, věř mi, přichází hodina, kdy nebudete se klanět Otci ani na této hoře ani v Jerusalemě . . . Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, v duchu a v pravdě mají se mu klanět.« (Jan 4, 19n) Z těchto slov prý plyne, že Pán Ježíš byl proti návštěvě chrámu. A přece vidíme, že i po této řeči docházel pravidelně na každou slavnost do Jerusalema a svědomitě platil chrámovou daň, ze které se vydržovala bohoslužba. Mluvil často v domě Božím a nikdy neřekl ani slova proti jeho návštěvě. Jeho výpověď slyšeli také apoštolové a nepřestali chodit do chrámu, ani když jim tam hrozilo nebezpečí. Nezdá se vám, že slova Ježíšova musí mít nějaký jiný smysl? A také jej mají, jak poznáte z následující úvahy.
Mezi Židy a Samaritány vedl se odedávna spor, jakým způsobem má být uctíván Bůh. Židé hájili bohoslužbu jeruzalémskou; jejím základním prvkem byl zákon Mojžíšův a jejím ztělesněním nádherný chrám v Jerusalemě. Samaritáni neuznávali ani jeruzalémskou bohoslužbu ani jejich chrám; svoji bohopoctu vykonávali zvířecími obětmi na posvátné hoře Garizim. Na přání Samaritánčino měl Spasitel rozhodnout, kdo z obou má pravdu. Všimněte si v tomto světle jeho odpovědi! Bylo by zbytečné, praví Spasitel, zabývat se dnes takovou otázkou. Nastává doba novozákonní a v ní přestane jak bohoslužba jeruzalémská, tak bohopocta samaritánská. Bůh je duch, proto nepotřebuje ani krve ani obětí zvířecích. Nejvíc ho uctí ten, kdo uzná pravdy hlásané Ježíšem a v jejich duchu zařídí svůj život. Tedy ani slovo, které by odsuzovalo nedělní návštěvu kostela, nebo dávalo přednost modlitbě v přírodě.
II. Nechejme již námitek, kterými nábožná lhostejnost se snaží omluviti svoji nedbalost. Zkušenost totiž dokazuje, že kdo se nemodlí v kostele, nemodlívá se ani v přírodě. Důkazem lásky k Bohu nejsou krásná slova, nýbrž zachovávání Božích přikázání. Proto řekl Spasitel: »Milujete-li mne, přikázání má zachovávejte!« (Jan 14, 15) Všimněme si raději důvodů, proč máme chodit v neděli a ve svátek do kostela. Společná bohoslužba, společná modlitba je přáním Pána Ježíše. Dobře si toho všimněte! Spasitel, který tak chválil modlitbu, při které nás nikdo nevidí, slíbil mimořádný účinek společné modlitbě: »Pravím vám: Sjednotí-li se dva z vás na zemi o kterékoli věci, a prosí za ni, dostane se jim toho od Otce mého, jenž je v nebesích. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jméno mé, tam jsem já mezi nimi.« (Mat. 18, 19) Proto vidíme, že i modlitba, které nás naučil, není sestavena pro jednoho, nýbrž pro společné odříkávání; ne »Otče můj, jenž jsi na nebesích«, nýbrž »Otče náš«!
V tomtéž duchu jsou složeny též úřední modlitby církevní. Proto jsme svědky zajímavého zjevu. Církev konala a nařizovala společné modlitby, kdykoli si chtěla vyprosit na Bohu nějakou velikou milost. První doklad máme již z doby apoštolské. Byl uvězněn sv. Petr a vše se již zdálo ztraceno. Ráno měl být veden na popravu. Aby nemohl uniknout, byl přivázán řetězem ke dvěma vojákům, jiná stráž stála u dveří žaláře. V této tísni »modlitba konala se za něj od Církve k Bohu bez ustání« (Skutky 12, 5) a Bůh pomohl zázrakem. Totéž dokazují pozdější dějiny. Kdykoli hrozilo Církvi veliké nebezpečí, nařídila společné modlitby. Co je asi důvodem tohoto přání Spasitelova? A proč dává přednost společné bohoslužbě před modlitbou soukromou? Drazí křesťané, tento důvod bych vám vepsal rád hluboko do srdce: ukazuje nám nejlépe, jak velice záleželo Spasiteli na vzájemné lásce a jednotě! Návštěva chrámu je důležitá i proto, že v kostele chce nám Bůh dávat nejvíce milostí. Snad mi někdo namítne: »Je Pán tak slabý, že by jinde pomoci nemohl?« Jistě ne, jeho moc je přece nekonečná, ale v chrámu pomáhá nejraději. Proto slíbil při posvěcení svého prvého chrámu v Jerusalemě: »Vyvolil jsem si toto místo za dům oběti. Oči mé budou tedy otevřeny a uši mé pozorovat modlitbu toho, kdo se bude modlit na tomto místě.« (2. Par, 7, 15)
Je to velmi na pováženou, začne-li člověk předpisovat Pánu Bohu, kde ho má vyslyšet. Poučný příklad vypravuje nám biblická dějeprava. Onemocněl generál syrského krále, Naaman. Propadl malomocenství, které končívalo bolestnou smrtí. Náhodou se dověděl, že v Palestině žije prorok Eliseus. Přijel k jeho domu a žádal o rozmluvu. Prorok ani nevyšel; vzkázal jen generálovi: »Jdi a umyj se sedmkrát v Jordáně, i bude uzdraveno tělo tvé a budeš čist.« Syrský vojevůdce byl stejného smýšlení jako otec, o kterém jsem mluvil na počátku kázání. Jakmile vyslechl vzkaz prorokův, rozhněval se a pravil: »Domníval jsem se, že vyjde ke mně, že stoje vzývati bude jméno Hospodina, Boha svého, že se dotkne rukou svou místa malomocenství a uzdraví mne. Zda nejsou lepší řeky damašské nad všecky toky izraelské?« Tak pověděl a vydal se na zpáteční cestu. Také chtěl předpisovat Pánu Bohu, kde ho má vyslyšet, a byl by zůstal do smrti malomocným. Ale jeho služebníci měli více rozumu než jejich pyšný pán, proto mu pravili: »Otče, kdyby věc velikou přikázal ti prorok, jistě měl bys ji učinit; čím více, když řekl: Umyj se, a budeš čist!« Naaman uposlechl, vykoupal se sedmkrát v Jordáně a podle slov Bible, »bylo tělo jeho zase čisté jako tělo malého dítěte«. (4. Král. 5, 9n)
Vidíte, kam zavede pýcha člověka, který chce předpisovat i Bohu, jak ho má vyslyšet. A stejně se vede i moderním katolíkům, když se místo v chrámě modlí v přírodě; Bůh jich neslyší a jejich přání zůstávají nesplněna. Kristus Pán si přeje, abychom konali bohoslužbu společně; Bůh nám uděluje nejraději své milosti ve svých chrámech.
O nejdůležitějším důvodu jsem se dosud nezmínil; je jím rozkaz Církve: »V neděli a ve svátek celou mši svatou nábožně slyšeti.« Vím, že moderní člověk neuznává tuto velikou výsadu Církve; jemu nemá Církev co poroučet, proto se také o její rozkazy a zákazy nestará. Zcela jinak hledí na to Kristus. Církvi a jejímu papeži dal rozhodující moc: »Tobě dám klíče království nebeského, a cokoliv svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi« (Mat. 16, 19); to znamená: rozkazy papežovy váží ve svědomí a hřeší každý, kdo se jim protiví. Nikdo nesmí touto mocí pohrdat, protože by tak pohrdal samým Kristem: »Kdo vás slyší, mne slyší, ale kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.« (Luk. 10, 16) A chceš vědět, jak se dívá Kristus na každého, kdo vypověděl poslušnost Církvi? Poslyš jeho vážná slova: »Jestli kdo neuposlechne ani Církev, ten ti buď jako pohan a veřejný hříšník.« (Mat. 18, 17)
Viděli jste, jak malicherné jsou všecky výmluvy, kterými se hledí ospravedlnit ti, kdo zanedbávají nedělní mši svatou. Nikdo jim nebrání, aby se modlili v přírodě a posvěcovali svoje výlety vzpomínkou na Boha — ale proto ještě nesmějí přestupovat církevní zákon. Jak docela jinak jednala dcera anglického vyslance, Jiřina Fullertonová! Šla právě v neděli do kostela, když uviděla pouliční zametačku. Přistoupila k ní a tázala se, byla-li již na mši svaté. »Jak bych mohla, když musím dnes zametat?« Tu vzala šlechetná paní koště a pravila: »Jděte do kostela, já budu zatím pracovat místo vás, potom půjdu sama. Kdo uctil Boha více? Výletník, který se prý modlí v přírodě nebo tato anglická dáma? Vaši odpověď bych jistě uhodl. Proto jděte a jednejte podobně! Amen.
Z d u ch o v n í h o ž i v o t a
Dvojí cesta k vnitřní modlitbě
První cestou k vnitřní modlitbě je předně každá modlitba ústní, která nás těší, dojímá a povzbuzuje. Snadno se může změnit v modlitbu vnitřní, když v ní setrváme, její jednotlivá slova nebo věty si opakujeme, poddáváme se tomu, co na nás působí, a vztahujeme to na Boha. Jakmile se ústní modlitbou probudilo srdce, nechejme jí a dovolme mluvit srdci.
Již proto není radno, abychom se zasypávali spoustou ústních modliteb, protože tak se nedostaneme k modlitbě vnitřní. Tím není řečeno, že si máme takto počínat při každé ústní modlitbě. Některé ústní modlitby máme nebo chceme konat jako ústní a říkáme je uctivě, aniž se zdržujeme u jednotlivých slov, aniž opakujeme některou část.
Ale chceme-li konat modlitbu vnitřní a nezáleží nám na tom, kolik modliteb ústních odříkáme, můžeme tímto způsobem přejít velmi snadno od ústní modlitby k vnitřní a v ní pak setrvat delší dobu. Tak se v nás vzmáhá duch modlitby a modlitební kniha se stává jen pomůckou, abychom se dostali do duševního stavu, ve kterém již knihy není třeba.
Druhá cesta k vnitřní modlitbě je duchovní četba. Čteme něco zbožného, na příklad Následování Krista nebo Životy svatých. Dojímá-li nebo povzbuzuje-li nás tam něco, ustaňme ve čtení, poddejme se tomu dojmu, opakujme si místo, které na nás působilo, těšme se jím, uvažujme o něm — a tím vlastně již rozjímáme. To již není pouhá duchovní četba, to je četba rozjímavá.
Vztahují-li se naše myšlenky, touhy a city při ní na Boha, je to vnitřní modlitba; duchovní četba byla jen pomůckou, aby se duše z ní povznesla k volnému spojení s Bohem. Proto si má každý, kdo chce prospívat v duchovním životě, ustanovit určitou dobu — aspoň čtvrt hodiny denně — ke vhodné duchovní četbě, která ho znenáhla uvádí do vnitřní modlitby. Snaživé duše, jimž to povinnosti dovolují, věnují duchovní četbě ještě více času. Pravidelnou duchovní četbou se nejen poučujeme a vzděláváme, nýbrž i povzbuzujeme a pozvedáme k Bohu.
Duch Svatý má vhodnou příležitost, aby naši mysl osvěcoval duchovními pravdami a naše srdce rozněcoval, aby víc a více milovalo věci nadpřirozené a oddávalo se zcela Bohu. Přemnoho svatých začínalo takto pěstovat duchovní život, a poněvadž v tom neochabovali, nýbrž věrně plnili vnuknutí milosti, dospěli znenáhla k veliké dokonalosti.
Zpracováno podle knihy:
Josef Stork: Z duchovního života
Katecheta vypravuje
Krátké příběhy k povzbuzení ve víře,
tentokrát z knihy: Sbírka příkladů od Franze Spiraga (1911)
Máme zabraňovat lehkovážnému vyslovování jména Božího
Jistý pán přijal do svého domu svou tchyni. Ta měla nepěkný zvyk, že volala při každé maličkosti: "Ach Pane Ježíši!" I napomínal ji její zeť několikráte, aby odložila tento zlozvyk; ale marně. Stará paní vždy odvětila: "Já při tom nic zlého nemyslím." Jednou ji ale poučil o této věci důtklivým způsobem.
Stařenka seděla v zahradě a pracovala. Zeť přišel a sbíral nedaleko ní housenky na kapustě. Jakmile našel nějakou housenku, zvolal: "Paní tchyně, zase jedna housenka!" Zprvu se stařena tomu těšila. Když ji ale stále volal, rozzlobila se a prohlásila, že si ze sebe nedá strojit posměch. Zeť ale pravil: "I já při tom nemyslím nic zlého." Hned na to ale zase zvolal: "Paní tchyně, již zase jedna housenka!"
Stařenka vstala a rozhněvaná odcházela. Zeť šel za ní a pravil: "Jste smrtelným tvorem a hněváte se, když Vás bez příčiny někdo stále volá. A domníváte se, že to je Pánu Bohu lhostejno, že rok od roku, každého dne nesčíslněkrát vyslovujete jméno Jeho bez potřeby?"
Slova ta stařenku úplně změnila. Jen velmi zřídka vzala ještě někdy jméno Boží nadarmo; pak ale stačilo, když na ni zeť zvolal: "Paní tchyně, ještě jedna . . .!", aby se zarazila a stala se opatrnější pro budoucnost.
Má velikou zásluhu před Bohem, kdo hledí bránit lehkovážnému vyslovování jména Božího.
Zlozvyk proklínání nutno potlačovat
Jistý důstojník, jinak muž výborných vlastností, měl zlozvyk, že často klel. Jednou se těžce roznemohl a dal si povolat ke své obsluze milosrdnou sestru. Ta, když ho uslyšela strašně zaklít, ulekla se velice a prosila ho, aby klení zanechal. Důstojník se vyslovil, že si na klení tak zvykl, že si je více nemůže odvyknout.
Sestra pravila: "Kdybyste upřímně chtěl, šlo by to lehce. Znám jistý prostředek, jímž si proklínání odvyknete." Důstojník chtěl zjistit, jaký by to byl prostředek, ale řeholnice pravila: "Prostředek ten vám prozradím pouze tehdy, dáte-li mi na to své čestné slovo, že ho opravdu upotřebíte." Po krátkém rozmýšlení podal jí důstojník ruku a řekl: "Slibuji na svou důstojnickou čest!"
I řekla řeholnice: "Pokaždé když zaklejete, zaplatíte zlatku pro chudé nemocné v nemocnici." Důstojník naříkal: "Ale takto mne přivedete na mizinu." Sestra odvětila: "Vždyť nemusíte nic platit, když nebudete proklínat." Jakmile důstojník zaklel, přišla sestra, nastavila ruku se slovy: "Slovo dělá muže." Důstojník musel zaplatit první zlatý. Zaplatil toho dne 5 zlatých, druhého dne pouze 3 a třetího jen jeden; pak ale již nic více. Ani slovíčko zlolajné nevyšlo více z jeho úst!
Ba, přísné tresty jsou zdravé, zvláště peněžní pokuty! Kdyby hříchy byly vždy trestány uložením peněžní pokuty, bylo by na světě záhy mnoho dokonalých lidí.