1 / 2023

OBSAH

Úvod 2

Věrouka  Božská vůle 3

Mravouka  Hříchy vnitřní 8

Dějiny Církve  Překážky rozšíření křesťanství a příčiny pronásledování 12

Desatero Božích přikázání  V jednoho Boha věřit budeš, pokračování  Láska k nepřátelům 15

Svátosti  Materie a forma 18

Liturgika  Svěcená voda 22

Kázání na aktuální téma 26

Katecheta vypravuje 30

Z farní historie 32

Úvod

Redakce

Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.

2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.

3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.

4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži

vykoupila a na věky spasila.

5: Lidská duše je nesmrtelná.

6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Božská vůle

Bůh je zcela jednoduchý, to znamená nesložený. Všechny jeho vlastnosti jsou v něm

věcně identické. Stejně tak je ovšem s božskou bytností zcela identická jeho vůle. Pokud je Bůh dobro samo, také jeho vůle je vždy zaměřena k dobru a jinak tomu ani být nemůže. Bůh, který by chtěl zlo, ve skutečnosti není a nemůže být pravý Bůh.

Základním projevem každé vůle je láska. Jestliže každé, pak také vůle Boží. Když tedy shrneme vše, co bylo výše napsáno, plyne z toho nekonečnost Boží lásky: Nekonečný Bůh má nekonečnou vůli; základním úkonem vůle je láska; vůle Boží je věcně identická s Boží bytností - proto mohl svatý apoštol Jan napsat: »Bůh je láska.« (1 Jan 4,8) Bůh tedy nejen že miluje, On je Láska sama!!!

Předmět Boží vůle

Primárním objektem Boží lásky, a tedy také vůle, je sám Bůh. On zná svoji absolutní dokonalost, a proto také svoji absolutní láskyhodnost. Bůh je tedy jediný, kdo může mít v sobě zalíbení, a není v tom ani špetka sobectví.

Sekundárním objektem Boží lásky jsou mimobožské - stvořené bytosti.

Láska Boha k tvorům je láska záliby: Bůh miluje tvory, pokud jsou účastni jeho dokonalostí a mají v něm svůj cíl.

Láska Boha k tvorům je také láskou blahosklonnosti: Bůh miluje tvory láskou, která nepřijímá, nýbrž dává, a je proto naprosto nesobecká.

Boží láska není vyvolána dobrotou tvorů, nýbrž sama je její příčinou. Opět píše krásně svatý Jan: »V tom záleží Boží láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že On si zamiloval nás.« (1 Jan 4,10)

Poměr Boží vůle ke zlu

Premisa:

Vše, co je, musí Bůh nějakým způsobem chtít. Jinak by to nebylo.

Fyzické zlo má v řádu stvoření své místo. Například tráva - když uschne, je to zlo, když ji posekáme, je to zlo (pro ni), ale je to nutné, abychom tu nežili v džungli. Fyzické zlo tedy Bůh chce pro dobro celku (per accidens), nikoli pro to zlo samo. Fyzické zlo plyne z nedokonalosti stvoření.

Mravní zlo (hřích) Bůh nechce ani per accidens, protože hřích sám nemůže přinést žádné dobro. Mravní zlo Bůh pouze dopouští!

Bůh spolupracuje s entitou hříchu - s fyzickou stránkou věci - ale ne s mravností toho skutku. Záleží na úmyslu. Se zlobou úmyslu Bůh nespolupracuje. Naopak člověka nabádá k dobrému a před zlem jej varuje. Zlý úmysl je zneužitá svobodná vůle člověka. Vůli má člověk od Boha, její převrácení (zaměření ke zlu) už od Boha neplyne, to by Bůh stál proti sobě, což je vyloučené.

Vlastnosti Boží vůle

Nutnost

Vůle - schopnost chtít, a tedy také milovat, je dobrá věc, a jestliže vůli mají tvorové (anděl a člověk), musí ji nutně mít také Bůh jakožto příčina všech věcí.

Nutným předmětem Boží vůle (lásky) je Bůh sám - v plnosti svého poznání vidí Bůh svoji absolutní dokonalost, a proto také absolutní láskyhodnost. Z toho důvodu je Boží zalíbení v sobě absolutně nutné, to znamená, že to nikdy nemůže být jinak.

Svoboda

Zde je na první pohled jakýsi paradox - Bůh nemá volbu mezi dobrem a zlem. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to omezení Boží svobody a Boží vůle, ale tak to samozřejmě není. Dokonalost Boží - Plnost bytí - předpokládá pouze dobro a žádné zlo. Každé zlo je v rozporu s Plností bytí; když Plnost, tak beze všech nedokonalostí. Bůh tedy nemá možnost volby mezi dobrem a zlem, protože by tím již nebyl dokonalý. Zlo je nedostatek dobra, a proto Bůh jakožto Plnost bytí a Plnost dobra nemůže chtít zlo. Absence svobody volby mezi dobrem a zlem proto není u Boha nedostatek, naopak je důsledkem jeho absolutní dokonalosti.

Bohu také náleží svoboda specifikační - to znamená učinit něco a moci se rozhodnout jakého druhu, například stvořit svět takový nebo jiný.

Krásně to ukazuje v Evangeliu rozhovor Pána Ježíše s Nikodémem: »Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl život věčný.« (Jan 3,15) Tady vidíme, co znamená ono musí. Bůh se rozhodl stvořit člověka a určil mu věčný cíl - sebe samého. Když je člověk takto stvořen, musí se o něj Bůh starat, nejen udržovat v existenci, nýbrž i umožnit dosažení cíle. Proto přináší vykupitelskou oběť, aby byl odstraněn hřích jakožto překážka k dosažení Boha. Vidíme, že ono zdánlivé omezení Boží vůle, je ve skutečnosti projevem nekonečné lásky, tedy nekonečné vůle!

Spravedlnost

Bůh je nekonečně spravedlivý - je Spravedlnost sama.

Bůh dobré odměňuje a zlé trestá. Často se proti Boží spravedlnosti namítá, že se zlým lidem vede na zemi dobře, a dobrým naopak zle. Kdyby neexistovala věčnost, byla by tato námitka oprávněná. Ovšem skutečnost je zcela opačná.

Když se někomu na světě vede dobře, a přitom je to velký darebák, je to s ním na pováženou. I ten největší lump udělal v životě něco dobrého, jistě ne mnoho, ale alespoň trochu. Pán Bůh to ví, a tak ve své spravedlnosti mu to dobro odplácí již zde na zemi, protože ve své vševědoucnosti Bůh ví, že ten darebák bude zavržen, a tak mu na věčnosti nebude moci odplatit nic. Proto Pán Bůh musí tomu lumpovi odplatit to málo dobra, co udělal, tady na zemi. Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby to málo dobra neodplatil.

A tak vede-li se darebákům na světě dobře, není to projev nespravedlnosti, je to naopak důkaz Boží spravedlnosti.

A naopak...

Pán Bůh ví, že dobrý člověk dostane odměnu na věčnosti, a proto jej trestá již zde, aby jej očistil (každý hřeší), aby ta odměna mohla být co největší. Navíc svým věrným může Pán Bůh přidat obtíží víc, než by odpovídalo jejich proviněním, protože tak oni sami budou více posvěceni a mohou tím prospět mnohým, kteří milosti potřebují, ale moc o ně neusilují; mohou tak odčinit hříchy druhých a přispět k Božímu smilování například v čas bídy, války a podobně.

Takže pokud je dobrá duše navštěvována různými obtížemi, je to opět projev Boží spravedlnosti, ale zároveň také dobroty, kdy takový člověk dostává možnost ve své dobrotě ještě růst, získat mnohé zásluhy a výrazně přispět těm, kteří to potřebují.

Milosrdenství

Bůh je nekonečně milosrdný, je milosrdenství samo.

Nám lidem se může zdát, že se spravedlnost a milosrdenství vylučují. My lidé opravdu tyto vlastnosti spojit neumíme. Kdo je milosrdný, nebývá spravedlivý; kdo zdůrazňuje spravedlnost, nebývá milosrdný. V Bohu jsou ovšem všechny vlastnosti v dokonalé harmonii. Krásně se to ukazuje při vykupitelské oběti na kříži, která je projevem dokonalého milosrdenství a zároveň dokonalé spravedlnosti.

Trest náleží nám, my jsme se provinili, nikoli Pán Ježíš. Tím, že se Bůh sám za nás obětoval, nám prokázal milosrdenství, ale zároveň byla touto obětí naplněna Boží spravedlnost. Bůh ve své spravedlnosti nepřehlédl hřích ani trest za něj, avšak ve svém milosrdenství vzal tento trest na sebe!

Kdyby nás Bůh pouze očistil od hříchu bez své oběti, byl by pouze milosrdný, ale nebyl by spravedlivý. Avšak v Bohu jsou všechny vlastnosti v dokonalé harmonii a my máme tento obraz před sebou, když hledíme na Kristův kříž. Proto mnozí světci říkali, že se z kříže naučili více než z knih.

Zpracováno podle skript:

Václav Wolf, De Deo uno (O Bohu jednom),

s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Mravouka

Hříchy vnitřní

Hříchy vnitřní bývají často posuzovány nesprávně. Někteří lidé si myslí, že myšlenkou vůbec ani hřešit nelze, jiní sice připouštějí zodpovědnost za vlastní myšlenky, ovšem jsou přesvědčeni, že v nitru se mohou provinit pouze lehkými hříchy. Proto se také mnozí z vnitřních hříchů ani nezpovídají (jakoby IX. a X. přikázání ani nebylo), a teprve zpovědník je nucen otázkami pomoci kajícníkovi doplnit vyznání. A ani někteří z těch, kteří vědí, že vnitřními hříchy lze hřešit těžce, si nebezpečí těchto hříchů neuvědomují.

Vnitřní hříchy jsou velmi nebezpečné, časem dokonce i nebezpečnější než hříchy vnější, protože k nim máme příležitost vždy a všude, méně na ně dbáme, lehce jim přivykáme, těžce odvykáme. Lákavost vnitřních hříchů neutuchá ani v hodince smrti, kdy jiné hříchy jsou již téměř nebo zcela nemožné, zato je stále ještě možnost provinit se hříšnou myšlenkou, a právě ta může naši duši uvrhnout do záhuby.

Hříšná žádost

Hříšná žádost postupuje po třech stupních a projevuje se jako hříšné přání, hříšné chtění, hříšný úmysl.

Hříšné přání neboli hříšná žádost neúčinná spočívá v pouhé touze po hříchu, aniž by se člověk snažil tuto touhu uskutečnit.

Hříšné chtění neboli hříšná žádost účinná zahrnuje v sobě snahu uskutečnit to, po čem mysl touží.

Vrcholem účinné žádosti je pak hříšný úmysl, kdy už je člověk odhodlán uskutečnit zamýšlené zlo.

Příklad: Nešťastná manželka dojde časem k myšlence, že by se jí ulehčilo, kdyby její manžel zemřel. Taková myšlenka není sice hříšná, je však nebezpečná, protože snadno zplodí hříšné přání, aby manžel nějak zahynul. Z toho snadno vyrůstá hříšné chtění a manželka uvažuje o prostředcích, kterými by se manžela mohla zbavit; odtud je již jen krok k úmyslu manžela usmrtit (naopak to samozřejmě platí také:-).

Pravidlo: Hříšná žádost je hříchem stejného druhu a stejné viny jako vnější hřích, k němuž žádost směřuje.

Proto platí: Hříšná žádost je hříchem a nerozlišuje se, zda se žádost jeví jen jako pouhé přání, či již jako chtění a úmysl, protože zlá žádost směřuje ke zlému a tím se příčí mravnímu řádu. Proto také poslední dvě přikázání v desateru zakazují zlé žádosti.

Dále platí: téhož druhu, což dokazují Spasitelova slova (Mat. 5. 28): »Kdo hledí na ženu žádostivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci.« A nelze to ani chápat jinak, protože právě předmět žádosti je její pohnutkou.

Dále platí: téže viny, to znamená, že je-li předmět žádosti těžkým hříchem, je již také sama žádost těžkým hříchem; těžkým hříchem je tedy již hříšné přání, těžším hříšné chtění, a ještě těžším hříšný úmysl, který je již úzce spojen s hříšným skutkem.

Moralisté řeší otázku, zda je dovoleno podmíněné přání zakázané věci. Například: "přál bych si, abych směl" atd., nebo "kéž by bylo dovoleno" atd., nebo "jak rád bych, kdyby to nebylo hříchem". Jedná se o žádost po zakázané věci s podmínkou, kdyby byla dovolena.

Platí: a) Hřeší ten, kdo si přeje, aby byly dovoleny a mohly se konat bez hříchu předměty naprosto zlé. Takovým přáním se člověk vzpírá proti přirozenému zákonu, a tedy také proti jeho původci, Bohu. Hřeší tedy, kdo si například přeje, aby nebylo šesté přikázání, popřípadě aby bylo dovoleno oddávat se necudným skutkům.

b) Nehřeší sice, kdo si přeje, aby předmět podmíněně zlý byl zbaven své zloby a stal se dovoleným, ovšem tehdy se člověk vydává snadno do nebezpečí jiných hříšných myšlenek a přinejmenším jsou jeho přání alespoň zbytečná. Například: "Kéž bych směl tohoto zločince zabít." Nebo: "Kéž bych směl nadbytečný majetek sebrat bohatým a rozdělit mezi chudé."

c) Nehřeší, kdo si přeje, aby byl dovolen čin vnitřně nelišný, který je zakázaný pouze z vůle zákonodárce; popřípadě kdo si přeje, aby ten nebo onen zákon nebyl vůbec vydán.

Hříšná radost

Hříšná radost se týká minulého hříchu nebo uskutečněného zla a těší se z něho. Na věci nic nemění to, kdo hřích spáchal nebo jak zlo povstalo.

Pravidlo: Hříšná radost jest hříchem téhož druhu a téže viny jako její předmět.

Proto platí: Hříšná radost jest hříchem, protože schvaluje zlo a těší se z něho.

Dále platí: téhož druhu jako její předmět, čímž se míní předmět s jeho okolnostmi, protože hříšná radost se týká zla, jak bylo vykonáno i se všemi okolnostmi. Například raduje-li se někdo z toho, že se mu podařilo svést vdanou ženu nebo okrást chudáka.

Kdo se svými hříchy vychloubá, pravidelně hřeší nejen chloubou, ale také hříšnou radostí z vykonaných hříchů.

Hříšné radosti se rovná a je stejným způsobem hříšná nelibost (lítost) z toho, že nějaký hřích nebyl vykonán nebo nějaké zlo bylo odvráceno.

Tážeme se, zda hřeší ten, kdo lituje, že vykonal dobrý skutek. Odpovědi se různí podle toho, čeho se lítost týká; jistě by hřešil ten, kdo by litoval dobrého skutku proto, že je to dobrý skutek. Nehřeší však, kdo lituje pouze toho, že z dobrého skutku (například slibu) vznikly obtíže, nepříjemnosti, pokušení atd.

Kazuistické otázky

1. Zda je dovoleno radovat se ze zlého skutku pro jeho dobrý následek?

Odpověď: Není to dovoleno, neboť ani zamýšlený, tím méně nahodilý dobrý výsledek neodnímá zlému skutku jeho hříšnost.

2. Zda je dovoleno radovat se z dobrých následků hříšného skutku?

3. Zda je dovoleno libovat si ve způsobu, jímž se nějaký hřích koná nebo byl vykonán?

Odpověď: Samo o sobě nelze proti takovéto zálibě a zábavě nic namítat, protože jejím předmětem není sám čin, nýbrž jeho způsob. Tak také v Evangeliu (Lk. 16, 8) čteme: »I pochválil pán nepoctivého správce, že jednal prozíravě.« Není tedy hříšné s potěšením číst o dovednosti, s jakou zloděj vykonal loupež nebo unikl spravedlnosti... Opět však nesmí dojít ke schválení hříšného skutku.

Hříšná záliba

Hříšná záliba je rozkoš plynoucí z hříšných představ, které vykreslila naše obrazotvornost. Nazývá se záliba prodlévavá, protože mysl prodlévá u hříšné představy (k čemuž však stačí jen kratičká doba). Člověk pak, když se věnuje vysněné představě, má tutéž (aneb alespoň skoro tutéž) rozkoš, jako kdyby se bavil skutečným předmětem. Vhodnější název by byl hříšná představa. Obecná mluva, pokud užívá širšího názvu hříšná myšlenka, myslí tím zpravidla hříšnou zálibu.

Je zcela jasné, že hříchem je pouze dobrovolné kochání se v přeludech hříšné obrazivosti; nejedná se tedy o mimovolná a první hnutí obrazivosti. Pokud mi tedy něco vykreslí moje fantazie bez úkonu vůle, není to hříchem. Pokud moje obrazotvornost reaguje na impulz zvenčí, sama tato reakce není hříchem (první hnutí obrazivosti), hříšným se stává až úmyslné přebývání u této myšlenky nebo její rozvíjení.

Pravidlo: Hříšná záliba je hříchem téhož druhu a téže viny jako její předmět, obrazivostí vykouzlený.

Proto platí: Hříšná záliba je hříchem, protože má zalíbení v tom, co se Bohu nelíbí;

Dále platí: téhož druhu a téže viny, protože o druhu a vině rozhoduje předmět, který je stejný jak ve skutečnosti, tak také v představě. Proto nestačí zpovídat se pouze z hříšných myšlenek, nýbrž musí být uveden také jejich předmět (pomsta, chlípnost, krádež). Jedná se o předměty vnitřně zlé, nikoli však předměty jen zevně zlé; například není hříchem kochat se v pátek vysněnou chutí masitého jídla.

Kazuistická otázka:

Je hříchem prodlévat v myšlenkách se zalíbením u činu nyní sice hříšného, ale kdysi (buď v minulosti nebo v budoucnosti) dovoleného?

Odpovídáme: Je to hřích, protože obrazivost pracuje v přítomnosti, a ta rozhoduje. Nyní je čin hříchem, a proto také je hříchem, kochat se jeho představou. Hřeší tedy snoubenci, pokud se kochají představou budoucího intimního spojení; podobně hřeší ten, kdo se zálibou vzpomíná na necudné doteky, jež kdysi konal nebo snášel, i když tehdy nevěděl, že jsou hříšné (např. jako dítě); a neomlouvá ho, že tehdy se nedopouštěl formálního hříchu. Zcela jistě se ho dopouští nyní.

Zpracováno podle knihy:

Antonín Vřešťál: Katolická mravouka, díl povšechný

Dějiny církve

Překážky rozšíření křesťanství a příčiny pronásledování

Rychlé a všeobecné rozšíření křesťanství, o kterém bylo pojednáno v minulém čísle, nemůže být vysvětleno pouze na základě přirozených příčin; toto rozšíření je spíše zázrakem a důkazem božského původu tohoto náboženství. Je to zřejmé také z mnohých a velikých překážek, které museli hlasatelé kříže překonávat.

Další překážkou bylo těsné spojení pohanského náboženství se státním zřízením. Polytheismus měl skrz na skrz ráz politický, tvořil základ římské říše a římský stát přísně dbal na to, aby byli uctíváni domácí bohové. Stát se sice projevoval velmi snášenlivě k náboženstvím podmaněných národů, zvláště v dobách pozdějších, avšak s podmínkou, že podmaněné národy uznají vedle jejich vlastních božstev také náboženství římské. S tím měli potíž již židé, kteří nechtěli uznávat římské náboženství. Tím spíše křesťané nemohli vedle svého Boha uctívat také římské státní bohy. Pohanským národům to nedělalo potíž, ale křesťané museli pohanskému polytheismu odporovat. To však bylo považováno za útok na základy celého státního zřízení. Proto také byli křesťané nazýváni veřejní nepřátelé.

K těmto politicko-náboženským skutečnostem se brzy připojily ještě různé převrácené názory a zlomyslné pomluvy, které provokovaly pohanský lid k nenávisti a pronásledování křesťanů. Nadšení věřících a jejich nezlomné přesvědčení o pravosti křesťanského náboženství považovali pohané za fanatismus. Jejich čistá víra byla prohlašována za ateismus, oběť mše svaté byla považována za orgie plné různých nepravostí, jejich pohrdání pohanskými bohy považovali pohané za příčinu všech veřejných neštěstí a nehod. Navíc ti z pohanů, kteří žili z modloslužby, jako kněží, umělci, kupci atd., se považovali za poškozené novým náboženstvím a ohrožováni ve svém zisku, a proto šířili proti křesťanům nenávist. Za takových okolností je pochopitelné, že brzy docházelo k pronásledování křesťanů buď od rozzuřeného lidu nebo také od císařských náměstků.

Toto vše způsobilo, že římský stát krvavě pronásledoval křesťany s přestávkami 300 let. Avšak ani dlouhá a krvavá pronásledování nebyla s to, aby vyhladila křesťanské náboženství. Ačkoli jednotlivci odpadli od víry z bázně před mučením a smrtí, jiní šli statečně a radostně na smrt a obětovali hrdinsky život za svou víru. Právě proto také tato pronásledování, která byla bojem mezi římským státem a mezi zástupem křesťanů, Církev nezničila, přestože stát byl vyzbrojen celou mocí tohoto světa, a naproti tomu Církev neměla žádnou jinou sílu než sílu umřít za víru. Tím byl naopak nezvratně dokázán její božský původ.

Pronásledování církve v 1. století

Některá pronásledování se vztahovala na celou říši, jiná jen na jednotlivé provincie. Také jejich trvání a prudkost nebyly vždy stejné. Církev byla zpočátku považována státní mocí za pouhou židovskou sektu, a proto mohla pod ochranou zákonem chráněného židovství zapustit pevné kořeny dříve, než pronásledování začalo. Dokonce o císaři Tiberiovi byla rozšířena pověst, že chtěl Krista pod vlivem úřední Pilátovy zprávy o jeho smrti a zmrtvýchvstání přijmout mezi římské bohy, avšak senát to odmítl.

Nové pronásledování křesťanů nastalo za Domitiana (81-96), Titova bratra, avšak teprve v posledních dvou letech jeho vlády. Domitian upadal stále více do podezřívavého despotismu, který se projevoval tím, že se dal nazývat pánem a bohem. Protože křesťanství nalézalo přívržence právě mezi vysokou aristokracií, u níž se jevila silná opozice proti císaři, a dokonce mezi jeho příbuznými, začal křesťany pronásledovat. Mnozí byli odsouzeni za ateismus a židovské zvyky a z části usmrceni, z části posláni do vyhnanství, stejně tak jim byl zabaven majetek. V té době byl svatý Jan poslán do vyhnanství na ostrov Pathmos, když byl před tím v Římě uvržen do vařícího oleje a zůstal neporušen. Násilná smrt císaře učinila konec jeho pronásledování, které bylo celkem asi mírnější než Neronovo. Za vlády mírného Nervy (96-98) byli vypovězení povoláni zpět, odsouzení pro ateismus propuštěni na svobodu a křesťanům vůbec poskytnut pokojný čas. Dokonce byly zapovězeny žaloby kvůli židovskému, tj. křesťanskému způsobu života.

Zpracováno podle knihy:

Josef Samsour, Církevní dějiny obecné

Desatero Božích přikázání

1. přikázání: V jednoho Boha věřit budeš

pokračování

Láska k nepřátelům

I. Co nepatří k přikázání lásky k nepřátelům,co se tedy od nás nežádá nebo co je dovoleno; jsou to čtyři věci:

1: Nejsme povinni odpustit bližnímu hmotnou škodu, kterou nám způsobil, a je-li třeba, můžeme se domáhat náhrady také soudně. Proto nejsme povinni mlčet k přehmatům bližního, kterými zasahuje do našich práv; ani Pán Bůh nenařizuje, abych odpustil druhému dluhy, které vůči mně udělal. Smím žádat, aby mi zaplatil léčení, nebo hradil bolestné, pokud mi ublížil na těle. Důvod je jasný. Svou povolností bych druhému neprospěl, jen bych ho ještě utvrzoval v jeho zlobě; netrvalo by dlouho a pokusil by se znovu těžit z mé dobré vůle.

2: Právě tak nejsme povinni bližnímu prominout škodu, kterou způsobil našemu dobrému jménu. Proto se ozval Spasitel, když ho sluha obvinil, že porušil povinnou úctu: »Mluvil-li jsem zle, vydej svědectví o zlém; jestliže dobře, proč mne biješ?« Proto smíme žádat, aby bližní odvolal vše, čím nás očernil, aby napravil, čím nás pomluvil, a rozmetal podezření, které na nás vrhl - to je ovšem velice těžké. Je snadné pomluvit, očernit, ale odstranit všechny následky takového jednání je velice náročné a vyžaduje to velkou vnitřní statečnost. Tu však pomlouvači nemají, a proto velice často zůstávají ve svém hříchu a není jim odpuštěno!

3: Je dovoleno přát bližnímu pokoření, ztrátu majetku, bolest i nemoc, pokud jsou tyto rány jediným prostředkem, jak ho obrátit nebo aspoň zamezit tomu, aby již druhým neubližoval. Někteří jsou tak tvrdé povahy, že po dobrém s nimi nic nepořídíte. V takovém případě zlo, které mu přeji nebo za které se i modlím, není projevem hněvu nebo jiného hříchu, nýbrž důkazem upřímné lásky. Chci, aby se obrátil, aby přestal s tím jednáním. Proto se modlíme v litaniích: »Abys nepřátele Církve svaté ponížit ráčil, prosíme tě, vyslyš nás!«

II. Co nám přikázání lásky k nepřátelům zakazuje, co již tedy konat nesmíme, pokud nechceme sami hřešit. Jsou to opět čtyři body.

1: Nikdy nesmíme bližního nenávidět. Jak se pozná, že náš odpor k druhému je již nenávistí? Je mnoho známek, které to prozrazují. Pokud vzplaneme hněvem, kdykoli ho zahlédneme; živíme-li v duši stále myšlenky na pomstu; závidíme-li mu štěstí a blahobyt; neuznáme-li nic, co vykonal, i když nám svědomí říká, že jednal dobře; podezříváme-li každý jeho skutek a hledíme vážnost je skutků snížit - to vše jsou neklamné známky, že bližního již nenávidíme.

Svatý Jan k tomu dodává: »Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah; a víte, že žádný vrah nemá věčný život.« (1. Jan 3, 15) Je pravda, nezabili jsme svého nepřítele, a přece bychom zajásali nebo si aspoň oddechli, kdyby odešel. Nevraždíme rukou, ale vraždíme srdcem, touhou a vůlí.

2: Nesmíme bližnímu přát nic zlého z pomstychtivosti nebo z uražené pýchy. To bychom už nehledali jeho dobro nebo obecné dobro, nýbrž svůj vlastní prospěch. Náš úmysl již tedy není překazit jeho zlé jednání, ale prosadit něco čistě svého a nedobrého (především msta...).

Pán Ježíš uvádí o odpuštění: »Odpustíte-li lidem jejich hříchy, odpustí i vám nebeský Otec vaše hříchy; pokud neodpustíte lidem, ani nebeský Otec vám neodpustí vaše hříchy.« (Mt 6, 14n) Tuto povinnost vložil Pán Ježíš do samého Otčenáše: »Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům!« Za co se tedy modlí člověk, který nechce druhému odpustit, ani když byl o to požádán? Prosí, aby mu Bůh také neodpouštěl!

4: Nesmíme ani nepříteli odmítnout takové projevy úcty a lásky, které prokazujeme všem lidem.

Proto nesmíme odepřít pozdrav ani nepříteli, když nás první pozdravil; nesmíme mu odmítnout pomoc, je-li v nebezpečí života; nesmíme ho výslovně vyloučit ze svých modliteb, které konáme za všecky. Nemusíme se tedy modlit výslovně a přímo za něj, ale je to více než vhodné.

Obchodník nesmí nepříteli odmítnout zboží, které má pro všecky; podpultovky odmítnout může. Řemeslník nesmí odmítnout služby, které prokazuje každému, nemusí ale pro nepřítele dělat nic speciálního.

Zpracováno podle knihy:

Josef Miklík, Slovo Boží,

kázání na 5. neděli po Zjevení Páně

Svátosti

Materie a forma svátostí

Svátostné znamení (vnější úkony při udílení svátostí) se skládá ze dvou podstatných částí: věci a slova. Již svatý Augustin zdůrazňoval nutnost těchto obou částí svátostného znamení a učil konkrétně o křtu: »Odstraníš-li slovo, co jiného je pak voda než jenom samotná voda. Přistoupí-li k věci slovo, vzniká svátost.« (Accedit verbum ad elementum et fit Sacramentum).

Materie a forma jsou nedílnou součástí udílení svátostí stejně jako úmysl svátost udělit a přijmout.

O úmyslu při udílení svátostí viz č. 3/22, s. 16.

Stejně tak nemohu při udělování svátostí užívat jiných slov než těch, která jsou předepsaná, jelikož tvoří formu svátosti. Není například platný křest udělený slovy ,Já křtím ve jméno Otce ...' ve jménu Boha; ve jménu Krista' a podobně.

Materie

Věcí neboli materií je nějaká hmotná podstata nebo nějaký úkon.

Hmotnou věcí je voda při křtu, olej křižmo při biřmování, olej nemocných při pomazání nemocných, chléb a víno při mši svaté.

Úkonem je kajícnost nad hříchy (lítost a předsevzetí) při svaté zpovědi, vkládání rukou při svátosti svěcení a manželský souhlas (slib).

U oleje a vody se rozlišuje materie vzdálená a blízká.

Vzdálená materie je hmotná podstata jako taková (voda, olej) se všemi jejími náležitostmi. Voda musí být pravá a přírodní, při křtu za běžných okolností také svěcená. Olej musí být rostlinný, posvěcený; do oleje křižma musí být přidán balzám.

Křižmo světí vždy biskup spolu s olejem nemocných a olejem katechumenů na Zelený čtvrtek. Olej nemocných ovšem může ad hoc pro jednotlivé udílení svátosti posvětit kněz, pokud je nutné udělit svátost nemocných, a olej nemocných posvěcený biskupem není k dispozici.

Blízká materie je užití hmotné věci, to znamená konkrétní způsob, kterým se hmotná věc užívá. Jedná se o polití při křtu a mazání při biřmování a svátosti nemocných.

Také blízká materie (užití oleje a vody) musí mít své náležitosti. Vodu lijeme na hlavu křtěnce, nebo je také možné ponoření do vody. Není možné pouhé pokropení vodou. Voda musí stékat, alespoň trochu, ale musí. (více o udílení svátosti křtu viz č. 1. str. 17).

Více o materii jednotlivých svátostí později při rozboru jednotlivých svátostí.

Forma

Formou svátosti jsou konkrétní slova, která udílení svátosti provázejí.

Samotná materie není zcela jednoznačná, a proto musí být jasně řečeno, co se tou konkrétní věcí dělá. Nejlépe je to vidět u svátosti svěcení kněžstva, kdy při každém stupni svěcení se vkládají ruce na hlavu kandidátů, ovšem teprve ze slov užitých při modlitbě, kterou se biskup nad svěcenci modlí, je jasné, který stupeň svátosti kněžství se uděluje.

Nejednoznačnost materie a z toho plynoucí nutnost formy se týká také způsobu užití materie. Konkrétně u mazání olejem. Teprve z formy je jasné, že se jedná o svátost biřmování nebo svátost nemocných. Ze samotného mazání to zřejmé není, to na první i druhý pohled může vypadat za určitých okolností úplně stejně. Při biřmování je biřmovanec mazán na čele, při pomazání nemocných v nouzi se koná jediné mazání také na čele...

Forma svátosti, tedy konkrétní slova, musí nutně zaznít.

Slova musí být vyslovena.

Není proto možné, aby například zpovědník slova rozhřešení napsal. Naopak kajícník se může vyznávat písemně, pokud nemůže ústně, ale slova rozhřešení musí zaznít. Němý kajícník se může vyznávat; němý kněz nemůže zpovídat ani udílet jiné svátosti. Forma svátosti, čili slova doprovázející materii, jsou nezbytná! Beze slov není svátost!

Existuje jedna výjimka, kdy slova udělení svátosti nemusí udělovatel vyslovit. Ta se ale netýká kněží. Jedná se o svátost manželství.

Udělovatelé svátosti manželství jsou oba dva snoubenci sobě navzájem, kteří tak společně vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, a proto není možné, aby svátost v tom konkrétním případě udělil někdo jiný. Z toho důvodu je dovoleno, aby němý snoubenec užíval při vyjádření manželského souhlasu znaky (znakovou řeč nebo jiné smluvené znaky). U znakové řeči slova ani nezazní (musí tomu ale ještě někdo rozumět, aby bylo jasné, co ti dva na sebe ukazují). U jiných znaků sice kněz předčítá slova slibu, ale kněz není udělovatelem svátosti. Slova tedy zazní, ale udělovatel (snoubenec) je nevyslovil. Stejně tak nevyslovují snoubenci slova formy svátosti, pokud kněz přečte slib a oni jen dodají své ano.

Manželství je za určitých okolností a při splnění náležitých podmínek možno uzavřít pomocí zástupce. V takovém případě snoubenec, který je zastupován, také nevysloví slova formy svátosti, ačkoli je stále jejím udělovatelem.

Spojení materie a formy

Příkladem může být kněžské svěcení, kdy biskup klade ruce na hlavu svěcenců, kteří klečí někde pod oltářními stupni, tedy i relativně daleko. Biskup k nim sestoupí, vloží na ně ruce a pak se vrací k sedes a modlí se konsekrační modlitbu (formu svátosti), ale mezi vkládáním rukou a samotnou modlitbou vznikne určitá mezera, zvláště když asistence přinese text později, vypadne záložka, biskup se rozkašle, hledá brejle atd. Nicméně z vykonaných úkonů, i když jsou od sebe krátce odděleny, je zřejmé, že náleží k sobě, že tedy ta konkrétní modlitba se vztahuje na ty kandidáty, na které předtím byly vztaženy ruce.

Spojení materie a formy je důležité znát kvůli možnosti udělit v nouzi svátost křtu.

Spojení materie a formy u křtu konkrétně znamená, že slova »Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého« jsou vyslovena zároveň s politím vodou. Nemusí se to však úplně celé překrývat. Stačí, když začnu lít vodu, dokud ještě vyslovuji slova formy (Já tě křtím...), nebo naopak začnu říkat slova formy, dokud ještě polévám křtěnce vodou.

Znovu zdůrazňujeme nutnost umět v nouzi správně pokřtít, protože vše je rychlé a není čas na nějaké přípravy a přemýšlení.

Stalo se například, že rodiče pokřtili své vážně nemocné malé dítko před tím, než bylo odvezeno do nemocnice. V tom zmatku však nejprve polili dítě vodou a teprve pak začali říkat slova: Já tě křtím ...

Pro útěchu i povzbuzení je nutné zdůraznit, že také tento křest byl platný. Materie a forma se sice fakticky nepřekrývaly, ale vzhledem k tomu, že rodiče začali říkat slova formy krátce po polití vodou a nic jiného se mezi tím nedělo, je zcela zřejmé, že materie a forma patřily k sobě, a proto rodiče pokřtili své dítě platně.

Při udílení svátostí je nutno mít jistotu, že byly uděleny. Proto je třeba vědět, jak se mají udělovat, aby byly vyloučeny všechny rozumné pochybnosti.

Zpracováno podle skript:

Václav Wolf: De Sacramentis (O svátostech) I

Liturgika

Voda v liturgii

Voda jako přírodní symbol

Není těžké vidět v omývání vodou symbol duchovního očištění, když je voda svou přirozeností prostředkem fyzicky očistným. Již v židovství znamenalo náboženské umývání rukou touhu předstoupit před Boží velebnost mravně čistý. V nádvořích chrámů proto bývaly studně nebo nádrže na vodu. Nejstarší církevní Otcové dosvědčují, že také křesťané si umývali ruce před modlitbou a před službami Božími, aby naznačili, že předstupují před Boha s čistým srdcem, nebo aby alespoň vyjádřili touhu po dokonalém očištění duše, než předstoupí před Boha.

Umývání rukou má tedy především ráz symbolický; pouze zřídka se děje z důvodů přirozených, například po mazání svatými oleji, popřípadě po udílení popelce nebo ve starší době při mši sv. po odebírání obětních darů.

Svěcená voda jako svátostina

Hlavní účinky svěcené vody jsou dva:

pozitivní: očišťuje od všedních hříchů toho, kdo ji zbožně užívá,

negativní: zapuzuje zlého ducha a jeho nástrahy.

Kropí-li se tělesné ostatky zesnulých svěcenou vodou, je toto kropení symbolem, prosbou o přijetí na milost, ale také úkonem zbožnosti, poukazuje na působnost milosti Boží, oslavuje tedy Boha, je skutkem záslužným a jeho ovoce může být přivlastněno zemřelým.

Zpracováno podle knihy:

Josef Foltynovský, Liturgika

Porovnání klasického obřadu svěcení vody s obřadem novým

Klasický obřad

Koná se, kdykoli je to potřeba, vždy mimo mši svatou. Tento obřad proto nic ze mše svaté nenahrazuje. Stejně tak není možné slova obřadu jakkoli zaměňovat.

Naše pomoc ve jménu Páně. R: Jenž stvořil nebe i zemi.

Exorcisuji (zaříkávám) tě, stvoření soli, skrze Boha + živého, skrze Boha + pravého, skrze Boha + svatého, který přikázal proroku Elizeovi, aby tě hodil do vody, aby byla uzdravena závadná voda, aby ses stala solí exorcisovanou ke spáse věřících. Buď všem, kteří tě požívají, uzdravením duše i těla. Z místa, kde budeš ponechána, ať odejde každá záludnost, každý přelud, každá lstivost a každý ďábelský klam a každý nečistý duch, vyhnaný skrze Toho, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen.

Modleme se: Tvou nesmírnou laskavost, všemohoucí věčný Bože, pokorně prosíme, abys toto stvoření soli, které jsi dal k užívání lidskému rodu, milostivě požehnal + a posvětil +: aby byla všem ke zdraví duše i těla, a cokoli s ní přijde do styku (bude pokropeno), ať je uzdraveno ode vší nečistoty a ode všech útoků duchovní zloby. Skrze...

Exorcisuji tě, stvoření vody, ve jménu + Boha Otce všemohoucího a ve jménu + Ježíše Krista Syna jeho, Pána našeho, a v síle Ducha + Svatého, aby ses stala vodou exorcisovanou k vyhánění veškeré nepřítelovy moci, abys dokázala nepřítele vykořenit a vytrhnout s jeho odpadlými anděly skrze sílu téhož našeho Pána Ježíše Krista, který přichází soudit živé i mrtvé i celý svět ohněm. Amen.

Modleme se: Bože, který jsi ke spáse lidského rodu nejdůležitější svátosti ustanovil na základě vody, skloň se k našim prosbám a tuto látku připravenou k mnohému očišťování naplň silou svého požehnání, aby sloužila k vyhnání démonů a k zapuzení všech nemocí, a proto každé místo, které bude touto vodou pokropeno, ať odolává každé nečistotě, každé škodlivé věci, ať se v něm neusadí zhoubný duch nebo přízrak, který znečišťuje. Ať jsou zahnány všechny úklady nepřítele, který se skrývá. A cokoli, co ohrožuje zdraví obyvatel nebo klid, ať pokropením této vody je vypuzeno, aby zdraví těla i duše, jenž bylo dáno skrze vzývání Tvého svatého jména, bylo chráněno skrze...

Potom třikrát vsype sůl do vody na způsob kříže a zároveň říká:

Smíšení soli a vody ať se stane ve jménu Otce + i Syna + i Ducha + Svatého. Amen

Pán s vámi. R: I s duchem tvým.

Modleme se: Bože, Původce nepřekonatelné síly a Králi nepřemožitelného království, vždycky nejvyšší vítězi, který potlačuješ všechny nepřátelské síly, který přemáháš vztek řvoucího nepřítele, který nepřátelské úklady mocně zaháníš, Tebe Pane, s bázní a pokorně prosíme, abys na toto stvoření vody a soli laskavě shlédl, dobrotivě je osvítil, rosou své dobroty posvětil, aby kamkoli bude rozptýlena, odtud bylo skrze vzývání Tvého svatého jména vyhnáno veškeré pokušení nečistého ducha a daleko zahnán teror jedovatého hada: ať přítomnost Ducha Svatého nám, kteří potřebujeme tvé milosrdenství, je vždy nablízku. Skrze...

Nový obřad

Tento obřad nahrazuje ve mši svaté úkon kajícnosti.

Po zahajovacím pozdravu stojí kněz u sedadla, má před sebou nádobu s vodou a obrácen k lidu vyzve přítomné k modlitbě těmito nebo podobnými slovy:

(Oslovení), připomeňme si svůj křest. Prosme Boha, aby požehnal této vodě, kterou budeme na památku křtu pokropeni, a aby v nás zachoval svého svatého Ducha.

Po krátké chvíli ticha pokračuje se sepjatýma rukama:

Všemohoucí věčný Bože, tys nám přikázal, abychom užívali očišťující a životodárnou vodu jako znamení duchovní očisty a jako koupel, z níž vycházíme znovuzrozeni pro život věčný. Požehnej + tuto vodu, ať nám připomíná náš křest. Otevři nám živý pramen své milosti a chraň nás všeho zlého. Očisť naše srdce, ať můžeme stát před tebou a přijmout tvé požehnání a spásu.

Skrze Krista, našeho Pána. O: Amen.

Nebo:

Bože, z tebe vyvěrá všechen život: Otevři nám živý pramen své milosti a požehnej + tuto vodu, ať jí užíváme na znamení touhy po odpuštění hříchů. Smiluj se nad námi a očisť naše srdce, chraň nás a buď naším útočištěm v každém soužení, abychom vždycky věřili, že jsi s námi. Skrze Krista, našeho Pána. O: Amen.

Uzná-li kněz za vhodné přidávat do vody sůl, požehná ji touto modlitbou:

Prosíme tě, všemohoucí Bože, požehnej + sůl, kterou sypeme do vody jako tvůj prorok Elizeus, aby voda byla zdravá. A dej, ať se touto vodou kropíme na znamení víry, že na nás sesíláš rosu svého Ducha, že jsi vždycky s námi a od zlého nás chráníš. Skrze Krista, našeho Pána. O: Amen.

A nasype sůl do vody; nic přitom neříká.

Potom pokropí sebe a přisluhující, pak duchovenstvo a lid; uzná-li za vhodné, může přitom procházet kostelem.

Po návratu k sedadlu stojí kněz obrácen k lidu, a když skončil zpěv, říká se sepjatýma rukama:

Rozdíl je tak markantní, že by nebylo co dodat, nebýt fatálních důsledků. Svěcená voda se užívá například při exorcismech. Exorcisté však užívají vodu svěcenou klasickým způsobem, protože - jak někteří z nich dosvědčují - zlý duch se vodě svěcené podle nového obřadu vysmívá a tato voda je bez účinku!!!

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Slavnost Zjevení Páně

Svěcená voda

Jdete-li do kostela, nosíte s sebou obyčejně modlitby. Jenom včera, v předvečer sv. Tří králů jste učinili výjimku; nesli jste džbánky a hrnečky. Kdyby se vás byl někdo otázal po příčině, slyšel by zajímavou odpověď: »V kostele se bude světit voda.«

Svěcená voda vychází pomalu z módy a kropenku najdete již jen v málo chaloupkách. A kde ji ještě mají, v obyčejném životě jí neužívají. Přestala býti náboženským předmětem, je spíše jen pro ozdobu. Rozmarnou historku vypravuje švýcarský farář z Wallisu. R. 1921 navštívil katolickou rodinu. Když odcházel, všiml si u dveří krásné stříbrné kropenky. Když se chtěl požehnati, zpozoroval, že je prázdná. Vložil do ní potají peníz a odešel. Za několik neděl přišel opět, peníz ležel dosud v prázdné kropence. Není to dobře a neprozrazuje to hlubokou víru. Proto užívám vhodné příležitosti, abych vás opět upozornil na tento vydatný prostředek spásy. Vyložím vám: 1. Jak vodu světíme a 2. k čemu ji máme.

I. Obřad svěcení vody viděli jste včera; viděli, ale snad mu dobře nerozuměli. Všimněme si ho proto podrobněji. Svěcení vody je v církvi odedávna; pokud víme, zavedl je již svatý papež Alexander na počátku druhého století. Tehdy stačilo pouhé znamení svatého kříže; teprve časem se staly obřady slavnější a složitější. Kněz přichází v rouchu fialovém, které znamená v církvi pokaždé pokání. Napřed světí sůl, která má býti později vsypána do vody. Při tom říká delší modlitbu. Povím vám z ní aspoň hlavní myšlenky: »Všemohoucí, věčný Bože, prosíme pokorně tvoji nekonečnou dobrotu, abys ve své lásce požehnal a posvětil tuto sůl, kterou jsi stvořil k užitku lidského pokolení. Kdokoli jí budou užívati, ať jim slouží ke zdraví duše i těla! Cokoli jí bude posoleno, ať je čisté před tvým božským zrakem a uchráněno před každým útokem pekla. Skrze Krista, Pána našeho.«

Hned potom světí kněz vodu. Při tom říká jinou modlitbu; povím vám z ní zase jen nejdůležitější odstavce: »Bože, který jsi ke spáse lidského pokolení použil vody pro tak důležitou svátost křtu, přispěj milostivě našim modlitbám a tomuto očišťujícímu živlu uděl hojnost svého božského požehnání! Každý tvůj věrný služebník kéž v ní najde pomoc proti útokům zlého ducha a ochranu proti každé nemoci! Cokoli v domech nebo v příbytcích věřících pokropí tato voda, ať je očištěno od každé poskvrny! Do takového domu ať nemá přístup záhubný mor nebo jiná nakažlivá nemoc! Ať odtud zmizejí všecky úklady neviditelného nepřítele a prchne vše, co ohrožuje pokoj a bezpečnost jeho obyvatel. Skrze Krista, Pána našeho.« Nato vsype kněz sůl do vody v podobě tří křížů a přitom se modlí: »Bože, který drtíš každou nepřátelskou moc a vítězíš nad zlobou a nástrahami pokušitele, Bože, v bázni a pokoře tě prosíme a žádáme, abys pohlédl milostivým okem na tuto sůl a vodu, abys ji svou dobrotou posvětil a svojí láskou požehnal. Kdekoli jí bude kropeno, ať na přímluvu tvého svatého jména ustane jakýkoli nápor zlého nepřítele a zmizí hrůza pekelného hada. Místo něho ať je při nás Duch svatý, protože se dovoláváme tvého milosrdenství. Skrze Krista, Pána našeho.«

Jaký je význam těchto posvátných obřadů? Je pravda, sůl má především zabrániti, aby se svěcená voda zkazila, ale tím není ještě pověděno všecko. K tomu by stačila sůl obyčejná, nesvěcená. Pravý důvod, proč smísil kněz sůl a vodu, je mnohem hlubší. Voda očišťuje. Proto se modlil kající žalmista (5o, 9): »Pokrop mne yzopem, abych očištěn byl, omyj mne, abych byl nad sníh bělejší!« Sůl chrání před hnilobou; proto pravil Spasitel světa svým apoštolům: »Vy jste sůl země.« (Mat. 5, 13) Co nám tedy přeje církev, když nám dává do rukou svěcenou vodu? Abychom se od svých denních poklesků očišťovali a do nových neupadali. Ale tím již přecházím k druhému dílu kázání.

II. K čemu je svěcená voda? O prvním účinku jsem se již zmínil; je jím očista duše. U všech národů - i pohanských - nacházíme přesvědčení, že hřích je skvrnou na duši, které se třeba zbaviti, mají-li býti naše modlitby a prosby bohumilé. Voda se zdála takřka stvořena k tomu, aby tuto očistu vykonala; proto i pohané se před obětí umývali nebo koupali. Proto vidíte, že i Pilát si umýval ruce, když volal k rozvášněnému davu: »Nevinen jsem krví tohoto spravedlivého.« (Mat. 27, 24)

Podobně tomu bylo i ve Starém zákoně. Než byli posvěceni Aron a jeho synové na kněze, měli se napřed vykoupati v pramenité vodě; mělo se tak naznačiti, že Bohu sluší obětovati jen čisté a neposkvrněné. Než dal Bůh Desatero na hoře Sinai, rozkázal celému národu, aby se vykoupal a vypral svá roucha. Takových dokladů mohl bych uvésti ještě dlouhou řadu. Na jeden případ chci vás upozorniti, protože se tak velice podobá naší svěcené vodě. Kdokoli se dotekl ve Starém zákoně lidské mrtvoly, byl před zákonem poskvrněn a nesměl ani do chrámu, dokud se neočistil. Za tím účelem měli Izraelité očistnou vodu. Nesměla býti stojatá; proto ji brali z pramenů a přimíchali do ní trochu popela z obětovaného zvířete. Byl to jen slabý předobraz toho, co máme v Novém zákoně. Dnes víme, že křesťana může před Bohem poskvrniti jen hřích. Je pravda, svěcená voda nám nemůže nikdy odpustiti těžký poklesek; na to je sv. zpověď - ale může z nás smýti všední chyby, do kterých upadáme. Stačí, když se jí kajícně pokropíme. K tomu by se pěkně hodil zkroušený povzdech starozákonního žalmisty (50, 4): »Úplně mne omyj od mé nepravosti a od hříchu mého očisti mne!«

Z toho důvodu nacházíme svěcenou vodu u vchodu do každého katolického chrámu; máme smýti s duše prach všedního života, abychom předstoupili úplně čisti před Boha ve svatostánku. Aby nám církev učinila tento zvyk ještě milejším, obohatila jej odpustky. Kdykoli uděláme svěcenou vodou kříž a řekneme při tom slova: »Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého«, můžeme získati 100 dní odpustků. Nepohrdejme jimi, protože nám zkracují muky očistcové!

Očista duše není však jediným účinkem svěcené vody; ještě důležitější jest ochrana před zlým duchem. Ať se tomu moderní svět posmívá sebe více, věčně pravdivými zůstanou slova apoštola Petra: »Střízliví buďte a bděte, neboť protivník váš, ďábel, obchází jako lev řvoucí, hledaje, koho by pohltil.« (1. Petr 5, 8) A stejně vážně mluvil o této věci sám božský Spasitel, když pravil k apoštolu Petrovi: »Šimone, Šimone, hle, satan vyžádal si vás, aby vás tříbil jako pšenici.« (Luk. 22, 31) Byl to proto veliký úskok, který se podařil peklu. Namluvilo světu, že ďábel je pouhým výmyslem kněží a strašákem pro malé děti. Tak je ukolébal zlý duch v omamný spánek a vyrval jim z rukou nejmocnější obranný prostředek: svěcenou vodu. Opět dokázal, jak pravdivě o něm řekl Pán Ježíš: »On (ďábel) byl vrahem od počátku a nestál v pravdě, neboť pravdy v něm není. Když mluví lež, z vlastního mluví, neboť je lhář a otec lži.« (Jan 8, 44)

Tak zostudil tento lhář lidem svaté pomazání a naplnil je zrovna pověrečným strachem, že musí zemříti, dají-li se zaopatřiti. Tak zesměšnil odpustky, kterými si mohli umenšiti svůj veliký dluh u Pána Boha. O totéž se pokouší se svěcenou vodou. Peklo ví nejlépe, co je to svěcená voda, proto vás chce o ni připraviti. Jak jste viděli, prosil kněz při svěcení ustavičně Pána Boha, aby svěcená voda byla ochranou proti nástrahám tohoto škůdce. A církevní dějiny jsou plny událostí, které tuto pravdu potvrzují. Misionář z východního Mongolska vypravuje: »Jedna z našich věřících byla před svým křtem ve spojení se zlým duchem. Jeho pomocí konala obdivuhodné kousky, které jí vynesly hodně peněz. Později zatoužila po svaté víře, ale ďábel nechtěl tak snadno pustiti kořist, kterou měl v rukou. Jakmile se chtěla požehnati znamením svatého kříže, srazily ji neviditelné ruce k zemi, smýkaly jí po podlaze a zasazovaly jí bolestné rány. Když jsem jí dal svěcenou vodu, vše ustalo.«

Proto užívejte rádi svěcené vody a užívejte jí především v pokušení! Sami poznáte, jak mocné jsou její účinky. Zlý duch nemá přístupu tam, kde se brání svěcenou vodou. Ale zvláště jí kropte umírající! V tu chvíli, kdy se rozhoduje o celou věčnost, napíná peklo všecky své síly, aby strhlo do propasti lidskou duši. Braňte se prostředkem, který vám vtiskla do rukou pečlivá matka, katolická církev, braňte se svěcenou vodou! Svěcená voda očišťuje, chrání, ale také posvěcuje. Z toho důvodu kropí církev všecko, co žehná. Proto jí vaši zbožní předkové kropili dům, chlévy i pole; proto jí užívali za bouře tak, jako dnes užíváme svěcené hromničky. Neměli hromosvodů, ještě o nich ani nevěděli; zato spoléhali více na Boha a jeho svěcenou vodu a Pán je chránil.

V Německu a jinde vídával jsem u katolických hrobů kropenku se svěcenou vodou; kdokoli se na hrobě pomodlil, pokropil jej také svěcenou vodou. A jistě jste si již všimli, že také při pohřbu kropí kněz několikrát rakev svěcenou vodou. Tím rakev nesvětí, význam tohoto obřadu je mnohem dojemnější. Vzpomeňte si na podobenství o chudém Lazarovi. Víte ještě, zač prosil zavržený bohatec? »Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí konec prstu svého ve vodě a ochladí mi jazyk, neboť se trápím v tomto plameni.« (Luk. 16, 24) Tato dojemná myšlenka tanula církvi na mysli, když zaváděla tento posvátný obřad. Chce takřka uhasiti očistcový oheň, ve kterém trpí duše nebožtíkova. Nesmíme si to ovšem představovati příliš hmotně, jako kdyby svěcená voda mohla skutečně uhasiti tento plamen; ale bylo by chybou, kdybychom takový obřad prohlásili za bezcenný. Pravda jest uprostřed. Každé zbožné užití svěcené vody je dobrý skutek, proto před Pánem Bohem záslužný. A právě tuto zásluhu obětujeme Bohu za duši v Pánu zesnulého. Proto jsem již tolikrát litoval, že v našich krajinách vymizel zbožný zvyk kropiti hroby zemřelých svěcenou vodou. Poslechněte mé rady a říkejte při tom slova: »Odpočinutí věčné dej všem věrným zemřelým, ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí!« Naučte tomu i svoje děti, budou to dělat vám, až budete odpočívat v posvěcené zemi.

Viděli jste obřady, kterými žehná církev svěcenou vodu a slyšeli jste i důvody, proč to činí. Svěcená voda, užíváme-li jí zbožně a s důvěrou v Boha, smývá s naší duše poskvrny všedních hříchů, oslabuje v nás vliv zlého ducha a svolává na nás Boží požehnání. Vraťme kropenkám opět čestné místo, jaké měly ve zbožných českých rodinách! Kropenka u dveří je v dnešní době hrdinným vyznáním katolické víry a blaze každému, kdo se za ni nestydí. Jednou bude kněz kropit svěcenou vodou hrob, do kterého vás budou ukládati. Važte si jí, dokud jste živi, aby vám po smrti zajistila odpočinutí věčné. Amen.

Katecheta vypravuje

Krátké příběhy ze stejnojmenné knihy Josefa Fattingera

k povzbuzení ve víře.

Text knihy z roku 1936 je mírně jazykově upraven.

Škola to sama nezmůže

V polovině 19. století řekl francouzský státník Quizot: »Každá nová škola zavírá jednu věznici.« Uskutečnilo se to?

Italský badatel zkoumající duše zločinců poznamenal k tomuto Quizotovu výroku: »Od té doby bylo otevřeno tisíce škol, ale nebyly zavřeny žádné věznice; naopak, byly zakládány nové a zdá se, že jsou stále více zalidňovány.«

Vzdělání je dobré, mnoho zmůže, zušlechťuje člověka, bojuje proti mnohým nepravostem, ale nemůže být plnou náhradou za náboženství, i když se náboženství bude brát pouze jako návod k mravnímu životu.

Snad by tento výrok platil v dřívějších dobách, kdy spojení rodiny, školy a katolické víry bylo pevné. Ovšem v 19. století, a zvláště ve Francii již bylo toto spojení stále více potlačováno, a proto onen výrok, jakkoli šlechetný, nemohl být pravdivý.

Královský list

Koncem 16. století poslal vladař Číny list správci Japonska. Tento dopis byl vypraven s velkou okázalostí, byl nesen pod nebesy potaženými rudým hedvábím, položen na trůně, za doprovodu nejvyšších říšských úředníků. Se stejnou okázalostí byl list přijat v Japonsku. Chtěli svou bezmeznou úctu k veliké říši dokázat touto přehnanou úctou k vladařově listině. Také nám poslal veliký Vládce svůj list: Písmo svaté. Svatý Řehoř praví: »Co je Písmo svaté jiného než list poslaný Bohem jeho tvorům?« A svatý Augustin říká: »Z onoho nebeského města, kam zatím nemáme přístup, přišel nám list, který nám předepisuje způsoby naší řeči a našeho jednání.«

Je mnoho věřících, kteří Písmo svaté neznají, a mnozí je pořádně ani nečetli. Jak si váží toho, co nám Bůh napsal, jak se podle toho řídí, když ani obsah Božího dopisu neznají? Neznalost Písma je ovšem neznalost Boha. (Sv. Jeroným: »Neznalost Písma je neznalost Krista.«)

Odpověď mučedníkova

Za pronásledování křesťanů v Tonkinu byl přiveden před soudce sedmnáctiletý mladík. Jeho milý zevnějšek zaujal soudce, takže jej chtěl zachránit. Vyzval mladíka: »Šlápni na kříž a dostaneš 18 dolarů.« Mladík odpověděl: »To je málo.« Soudce slíbil: »Dobrá, dám ti tisíc dolarů.« »To je zase málo«, odpověděl mladík. Soudce se divil: »Jak málo? Kolik peněz tedy chceš?« Mladík vážně odpověděl: »Když mám šlápnout na kříž, musíš mi dát tolik peněz, abych si za ně mohl koupit novou duši.« A radostně šel na popraviště.

Jak si váží toho, co pro nás Kristus Pán vytrpěl na kříži ten, který šidí, zapírá nebo dokonce zrazuje víru kvůli věcem majícím mnohem menší hodnotu, než je tisíc dolarů?!?

Z farní historie

(leden-únor)

1. ledna 1949

Zrušení okresu Vejprty a přičlenění do okresu Karlovy Vary (až do roku 1960, kdy Vejprty připadly do okresu Chomutov).

1. ledna 2005

Spojení farností Vejprtska do jedné farnosti.

1. ledna 2013

Přesunutí farnosti Vejprty z Plzeňské do Litoměřické diecéze.

3. ledna 1607

Vejprty povýšeny na horní město a obdařeny svobodami a mnohým privilegiem, což bylo příčinou velkého rozvoje města.

2. února 1942

Konfiskace zvonů kostela v Novém Zvolání (zvony pořízeny v roce 1922).