1/2022

OBSAH

Věrouka - Je jeden Bůh 

Mravouka - Co je vlastně hřích 

Dějiny Církve - Historicita Pána Ježíše 

Desatero Božích přikázání - V jednoho Boha věřit budeš 

Hříchy proti víře 

Svátosti - První svátostí je vždy křest 

Liturgika - Liturgický jazyk 

Květen - měsíc úcty k Panně Marii 

Kázání na aktuální téma 

Dary Ducha Svatého 

Katecheta vypravuje 

Z farní historie 

Z farního kalendáře na nejbližší období 


Úvod

Vzdělání ve vlastní víře je základem pro správný život katolického křesťana. Proto předkládáme farníkům touto cestou podklady a podněty k prohlubování víry. Nejedná se jistě o dílo dokonalé, proto jsou čtenáři uctivě žádáni o shovívavost. Zároveň však touto cestou prosíme, aby každý, kdo shledá cokoli nedostatečným a hodným změny k lepšímu, toto oznámil jakoukoli rozumnou formou panu faráři. Jedná se o různé podněty, náměty, zkrátka o cokoli, co by zbožný farník v takovém vzdělávacím katechetickém časopise rád nacházel. Toto první číslo je vlastně jakýmsi vydáním zkušebním, aby bylo zřejmé, jakou cestou se ubírat dál, a proto zdvořile prosíme o spolupráci.
Původně byl časopis plánován jako čtvrtletník, avšak již ze začátku se ukazuje, že tato frekvence nebude dostačující. Proto se nyní plánuje vydávání                      v intervalu dvou měsíců. Kéž s Boží pomocí přinese tento časopis hojné užitky v našem životě z víry.
Redakce

Věrouka

Základní pravdy katolické víry:

1: Je jeden Bůh.
2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.
4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži
vykoupila a na věky spasila.
5: Lidská duše je nesmrtelná.
6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.

Je jeden Bůh. 

První základní pravda katolické víry jednoznačně odmítá jakékoli pohanské mnohobožství, to znamená stav, kdy by bylo více různých bohů - ať na sobě nezávislých nebo sobě podřízených. Stejně tak je nutno odmítnout tzv. dualismus, tedy nauku o dvou sobě rovných, věčných principech dobra a zla.

Mnohobožství je nereálné především proto, že zbožšťuje stvořené věci (bůh slunce, ohně, bouře atd.), nebo předpokládá jakousi hierarchii mezi jednotlivými bohy. Stvořená věc již tím samým je složená, nedokonalá, a proto je nanejvýš pošetilé považovat jakékoli stvoření za božstvo. Jedná se o absolutní protimluv: stvořená věc nemůže být bohem, pravý Bůh nemůže být stvořený. Kde vezme stvoření božské dokonalosti? Jestliže by Bůh byl stvořený, tak není Bohem, protože už je závislý na tom, kdo ho stvořil.
Hierarchie bohů, jak ji popisuje například řecká mytologie, je nereálná, protože předpokládá závislost a podřízenost, což odporuje dokonalosti Boží. Navíc tito tzv. bohové jsou popisováni jako bytosti značně neřestné, což odporuje Boží dokonalosti a svatosti.
Dualismus předpokládá dva sobě rovné, věčné principy dobra a zla, čímž údajně vysvětluje výskyt dobra a zla na zemi. Přirozené zlo (nedokonalost stvořených věcí) pochází od Boha, protože stvořené věci od něj pocházející nemohou být dokonalé. Například některé stvoření je větší, jiné menší. Jedno je silnější, druhé slabší a tak podobně. Mravní zlo (hřích) má základ právě v té nedokonalosti, když svoji svobodnou vůli může člověk (a anděl) zneužít. Dokonalý Bůh svoji vůli nikdy nemůže zneužít!
Tertulián píše proti učení Marciona: "Co má být nejvyšší velikostí, musí být pouze jediné a nesmí mít sobě rovného, aby nepřestalo být nejvyšší bytostí... Protože je tedy Bůh nejvyšší bytostí, prohlašuje naše křesťanská pravda právem - není-li jednoho Boha, není žádného." Právě v absolutní dokonalosti Boží spočívá jeho jedinost. Náleží-li Bohu absolutní dokonalost, tak je tím samým vyloučena stejná úroveň bytí u jiné bytosti. Pak by již Bohu nenáležela dokonalost absolutní, tedy jedinečná. Ovšem všechny tyto skutečnosti, stejně jako všechny Boží vlastnosti, mají základ v Božím bytí, které je absolutně dokonalé.
Jsem, který jsem!
 Takto zcela jednoznačně o sobě hovoří Bůh sám, když odpovídá na otázku Mojžíšovu: "Jaké je jméno Boží" (2. Kniha Mojžíšova 3,14). Boží absolutní dokonalost plyne z plnosti života, která je Bohu vlastní. Bůh, který by nebyl Plností života, tedy ŽIVOTEM, není Bohem!

Rozdíl mezi "být" a "existovat"
Zatímco stvořené bytosti (vše kromě Boha) přijaly svůj život od Boha, Bůh nepřijal život od nikoho. To ani není možné, protože dárce života je vždy větší než obdarovaný (stvořený). Stvořené věci tedy mají pouze podíl na životě v plnosti. Jsou; jsou třeba i živé, člověk a anděl jsou navíc bytosti rozumné, ale to vše
v závislosti na Plnosti života, na Bohu. Stvořené věci proto na Bohu participují, jsou to bytí účastná (esse participatum) na Bytí jako takovém, tedy na Životě, na Bohu. Proto je možno v plnosti toho slova hovořit o tom, že stvořené věci existují, protože existence ve vlastním slova smyslu je bytí pocházející z jiného (ex alio sistere). Z toho pak vzniklo slovo existere, existovat. Toto slovo se často používá v širokém významu a mnohdy je ekvivalentem pro slovo "být." U stvořených věcí to nevadí, protože ty pocházejí od Boha, ale u samotného Pána Boha bychom se tím dostali do bludů. Jestliže by Bůh existoval, tedy pocházel z jiného, nebyl by již dokonalým. V přesném vyjádření proto Bůh ne-existuje, protože jeho bytí je nezávislé na čemkoli. Bůh prostě je a nemůže nebýt!
Bůh má své bytí jako důsledek své dokonalosti sám ze sebe. Je přece Plnost života, absolutní Bytí, Bytí samo (ipsum esse subsistens). To vylučuje jakékoli nebytí a také jakékoli pouze možné bytí. Bůh je tedy nejčistší skutečností bytí. Odborně se tomu říká actus purus, to znamená čirý úkon. Tím se myslí aktuální plnost života, to znamená Život bez čehokoli, co by jakkoli chybělo.
Zpracováno podle knihy: Václav Wolf, Syntéza víry

Kdysi se jeden pan katecheta snažil tuto pravdu vysvětlit dětem při náboženství. To se ví, že to pro ně bylo těžké (nedivíte se, že ne?). Navíc ve starším katechismu bylo napsáno, že Bůh je čirý kon. No Pepíček si to tak nějak zapamatoval, a když se ho doma ptali, co pan katecheta dnes říkal, odpověděl: "Učili jsme se, že Bůh je čirikon." To samozřejmě vyvolalo nelibou odezvu, co že to katecheta ty nebohé děti učí. A tak muselo nastat veliké vysvětlování, ze kterého dospěláci nepochopili o mnoho více než Pepíček, ale aspoň pochopili, že to pan katecheta myslel dobře a že to bylo skutečně podle katechismu.

Mravouka

Co je vlastně hřích?

Vykoupení v sobě zahrnuje všechny skutečnosti, které Pán Ježíš vykonal pro odpuštění našich hříchů. Člověk sám nedokáže zadostiučinit ani za jediný lehký hřích, natož pak za hříchy těžké. Toto zadostiučinění za nás vykonal Pán Ježíš, když se za nás obětoval na kříži. Za hříchy je tedy zaplaceno, vykoupení je uskutečněno, ovšem nikoli jako událost z historie, ale také jako současnost - dodnes máme možnost čerpat z Božího milosrdenství, když přistupujeme ke svaté zpovědi, a dodnes stále přijímáme samotného Pána Ježíše ve svatém přijímání jako zdroj posvěcení.
A právě o posvěcení se jedná v první řadě. Bůh je svatý - je Svatost sama. Ta plyne z dokonalosti jeho bytí. K dokonalosti bytí pak náleží dokonalost dobra a každé opravdové dobro má tendenci se rozdávat. A tak Bůh stvořil, tedy dal účast na životě, na dobru také jiným bytostem. Účast na Božím životě předpokládá také účast na Boží svatosti. Proti té se ovšem člověk provinil již v ráji. Proto Bůh - nekonečné Dobro - vrací člověku možnost účasti na Boží svatosti, a to v míře ještě větší, než byla ta původní v ráji. Bůh sám zadostiučinil za hříchy, které jsou v rozporu se svatostí, a dal prostředky posvěcení.
Aby člověk dosáhl nějakého cíle, musí dodržovat k tomu daný řád. To se týká i věcí obyčejných a pozemských. Každá lidská společnost má předpisy pro svoje fungování. To jsou různé prováděcí předpisy, směrnice a podobně. To vše má zaručit správné fungování organizace a dosažení cílů, ke kterým je organizace zřízena. Také lidský život má svůj cíl a k němu má směřovat. Tím cílem je sám Bůh. Život v celé své plnosti, Dobro samo. Také k dosažení cíle našeho života, k dosažení Boha, je nutné dodržovat stanovená pravidla. Tím je mravní řád. Je to řád nebo soustava jednání, které odpovídá Božím zákonům. A každé vybočení z tohoto řádu je škodlivé, protože znemožňuje dosažení cíle. Vybočení nebo vypadnutí z Božího řádu nazýváme hříchem. Hřích je tedy vypadnutí nebo vybočení z řádu a systému posvěcování.  Jedná se o skutečnost, která je v rozporu s Boží svatostí. Jinými slovy - s hříšným skutkem nelze přijít do Boha, který je Svatost sama. Hříchem proto není něco jen proto, že to říkala babička - ta se mohla i mýlit. Hřích také není provinění proti společenským konvencím a podobně. Jedná se o zcela zásadní rozpor mezi konkrétním skutkem a svatostí Boží.

Rozum a vůle
Hlavní schopnosti člověka jsou poznávat a chtít - tedy rozum a vůle. A ty rozhodují o kvalitě skutků. Aby něco bylo vypadnutím z řádu posvěcení, musí se obě tyto naše schopnosti daného skutku účastnit. Hříšné jednání musí být tedy vědomé a dobrovolné. Rozum něco poznal jako špatné a vůle to chce vykonat - pak je to vybočení z daného řádu, člověk se postavil na stranu zla. Jak poznáním, tak vůlí se postavil proti Bohu, který je Dobro samo.
Vypadnutí z řádu může být úplné, tím že se odstraní princip fungování celého systému. V našem případě se jedná o těžký hřích - tedy o skutečnost, kdy se člověk ve věcidůležité plně vědomě a plně dobrovolně postavil na stranu zla. Člověk celou svou dispozici - poznání i vůli - zaměřil na zlo. Odmítl Boha, odmítl Dobro a tím ztratil milost posvěcující, ztratil spojení s Bohem. Pokud je princip sice zachován, ale porušen, systém funguje i nadále, ale je nebezpečí, že se nakonec celý rozpadne. To je lehký hřích. Neztratili jsme sice spojení s Bohem, ale spojení je narušeno tím, že jsme se ke zlu připojili, byť jen částečně.
Takto je třeba pohlížet na hřích - na vypadnutí z řádu posvěcení a tím pádem je moje spása buď ohrožena, pokud jsem se dopustil lehkého hříchu anebo je úplně ztracena spácháním těžkého hříchu. U hříchu proto neplatí a ani platit nemůže, že jednou znamená nikdy!
Každé stvoření má účast na Božím životě. Apoštol Pavel jasně říká: "V Bohu žijeme, pohybujeme se a jsme" (Skutky Apoštolů 12,28). Jestliže tedy máme účast, participujeme na Dobru, nemůžeme si bez následků dovolit konat zlo. Již ten výraz dovolit si zavání špatným jednáním, protože my nejsme ti, kdo určují, co je správné. My poznáváme, co je správné, a máme povinnost to konat. Jsme v Božím "nájmu", a proto se musíme chovat jako dobří nájemníci, kteří se řídí domácím řádem, který stanovil majitel. V životě se řídíme tím, co stanovil Život sám - Bůh.
Shrnutí:
Každá nedokonalost není zlem.
Mnohdy je zlo označováno za nedostatek dobra. To je ovšem příliš obecné, a proto také velmi nepřesné. To by například znamenalo, že člověk je zlý, protože není tak rychlý jako gepard, není silný jako slon, nebo není červený jako jahoda. Všechny tyto dispozice jsou přeci dobré - jen si představte tu krásnou červenou jahodu... Nedostatek červenosti u jiných tvorů není ovšem zlo, protože oni nemají být červení, ačkoli u jahody je to dobrem. Naopak u jiných tvorů je červenost zlem, protože jim nenáleží, například červený banán. Z toho plyne jasný závěr, že zlo je nedostatek náležitého dobra. Takového, které stvoření má mít, ale nemá.
Každé zlo není hříchem!
Zlo je nedostatek náležitého dobra, a to platí obecně. Schází-li náležité dobro nějaké bytosti, je to zlo. Sem náleží i skutečnosti, které znemožňují náležité dobro. Například nemoc. Je jistě zlem, když je člověk nemocný, to znamená, že některá část jeho těla nepracuje, jak má. Je to jistě zlem, které se snažíme odstranit nebo ho musíme přetrpět, pokud odstranit nelze. Nemoc je tedy zlem, ale je nemoc hříchem?
Sama určitě ne. Nemoc zůstane vždy pouze fyzickým zlem. Hříchem by již ale bylo takové jednání, které úmyslně k nemoci vede.
Hříchem je proto pouze takové jednání, které, ačkoli je zlé, je vykonáno vědomě
a dobrovolně. Člověk poznal něco jako zlé, a přesto nebo dokonce proto to chce udělat. Hříchem je již samo rozhodnutí pro zlo. Proto nezbavuje člověka hříchu to, že danou věc nakonec neudělal. Jistě, odpovědnost je menší, před lidmi třeba žádná, ale před Bohem nikoliv. Člověk svůj rozum i vůli spojil se zlem a tím již spáchal hřích, ačkoli se tělem nakonec zla nedopustil. Nelze proto hřích posuzovat pouze zvnějšku, podle důsledků a podobně. Hříšné je již samo rozhodnutí pro zlo. Pokud si někdo například chce na druhého počkat, aby mu fyzicky ublížil, už se jedná o hříšné rozhodnutí. To, že ona ohrožená osoba v daný den šla jinudy, takže k napadnutí nedošlo, na hříšném rozhodnutí nic nemění. Skutek sice realizován nebyl, ale spojení rozumu a vůle se zlem už nastalo. Z toho také plyne logický důsledek, že v případě, kdy byl hříšný skutek dokonán, se jedná vlastně o dva hříchy. První je úkon rozumu a vůle, když se člověk rozhodl pro zlo, a druhý je samotný vnější skutek.
Zpracováno podle knihy: Dominik Pecka, Mravouka


Dějiny Církve

Historicita Pána Ježíše

Církev založil Pán Ježíš na apoštolu Petrovi: "Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svoji Církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou" (Matouš 16,18). Existence Církve je evidentní, má svoji vnější, viditelnou podobu, a proto nelze o existenci Církve pochybovat. Ale jak je to s existencí samotného Pána Ježíše? Zde nemáme na mysli jeho reálnou a osobní přítomnost v Nejsvětější svátosti. Zajímá nás historická dokazatelnost existence života Pána Ježíše Krista.
Církevní prameny
Pro nás, kteří z milosti Boží vyznáváme pravou víru, není otázka historické existence Pána Ježíše žádným problémem. Evangelia mluví zcela jasně a o jejich pravdivosti nemůže být nejmenší pochybnost. Pravdivost Evangelií stojí kromě jiného na skutečnosti, že apoštolové hlásali učení Pána Ježíše a dosvědčovali jeho dílo svým současníkům. Každý se mohl přesvědčit o tom, co apoštolové říkají. A vzhledem k nenávisti ze strany židů nelze ani nepředpokládat, že ti by jakoukoli nepravdu v hlásání apoštolů a později v Evangeliích nechali bez povšimnutí. Proti mladé Církvi se postupovalo fyzickým násilím, ale nikdo nikdy nevyvrátil ani jedno jediné tvrzení Evangelií. Bezdůvodně něco popírat nebo něčemu nevěřit je možné, ale to nijak nevyvrací pravdivost Evangelií.
Ovšem Evangelia, stejně jako jiná církevní literatura, jsou křesťanským pramenem, a proto mnozí neuznávají jejich historickou objektivitu. Vzhledem k výše uvedeným faktům o pravdivosti Evangelií je také tento názor neudržitelný, ale nám se nabízí možnost naše vlastní prameny doplnit o prameny pohanské a židovské.
Pohanské prameny
Jeden z nejznámějších římských historiků, Kornelius Tacitus, uvádí ve svých Letopisech (15. kapitola), jak císař Nero pronásledoval křesťany. Při této příležitosti Tacitus hovoří o zakladateli křesťanství. Výslovně uvádí, že označení křesťané pochází od Krista, který byl na základě rozsudku Poncia Piláta popraven za času císaře Tiberia. Historik Tacitus tak uvádí existenci Pána Ježíše jako jasný historický fakt. Zmíněný text hovoří o křesťanech s despektem, když uvádí, že lid křesťany opovrhoval pro jejich (údajné) nectnosti. Tacitus tedy nebyl v žádném případě příznivcem ani obhájcem křesťanů. Kdyby si křesťané osobu Pána Ježíše vymysleli, tak by to jistě rád uvedl, zatímco on naopak uvádí zcela jasně existenci Kristovu jako historickou skutečnost plně v souladu s údaji Evangelií.
Svatý Justin sepsal ve druhém století svoji obranu křesťanství, ve které odkazuje na tzv. Acta Pilati (Činy Pilátovy), uchovávané v římském archivu. Na tento spis se odvolává také Tertulián. Je nutné si uvědomit, že tito autoři uvádí zmínku o tomto spisu ve svých apologiích, tedy ve svých dílech na obranu víry. Jestliže tedy odkazují své čtenáře k římským archivům, je jisté, že spis Acta Pilati, ve kterých se Pilát zmiňuje a smrti Pána Ježíše, musel skutečně existovat. Ještě ve 4. století píše první církevní historik Eusebius z Cesareje o tom, že Pilát podal o procesu s Pánem Ježíšem úřední zprávu císaři do Říma. Acta Pilati se bohužel nedochovala, byla pravděpodobně zničena spolu s množstvím jiných cenných dokumentů při barbarských nájezdech na Řím. Z historického hlediska však nelze pochybovat o existenci tohoto spisu, když se na něj odvolávají apologeti (obránci víry) v polemice s nositeli římské státní moci.
Židovské prameny
Dějepisec židovsko-římské války Josef Flavius, který zemřel někdy po roce 100, uvádí mnoho podrobností ze života Pána Ježíše. O jeho historicitě je tedy tento autor absolutně přesvědčen. Dílo Josefa Flavia Židovské starožitnosti je dochované, a tak si každý může toto jasné svědectví o historicitě Pána Ježíše snadno prostudovat sám.
Dalším židovským pramenem je Talmud. Jedná se o kodex židovského zákona zároveň s komentářem k jednotlivým nařízením. Talmud vznikal v letech 70-300 po Kristu a obsahuje o něm různé poznámky. Je to kniha křesťanství zcela nepřátelská, takže zmínky o Pánu Ježíši jsou často naprostým rouháním.
Z historického hlediska jsou ovšem tyto zprávy velice cenné, protože Talmud ani v nejmenším nepochybuje o historicitě Pána Ježíše, naopak potvrzuje všechna životopisná data, která známe z Evangelií. Touto shodou je potvrzena nejen historicita Pána Ježíše, nýbrž také pravdivost Evangelií. Kdyby Kristus nebyl historickou osobností, je absurdní představa, že by toho talmudista náležitě nevyužil a neobvinil křesťany z podvodu, případně je nezesměšnil.
O historické existenci Pána Ježíše není možné ani pochybovat. Údaje Evangelií a jiných křesťanských spisů jsou potvrzeny v pohanských i židovských pramenech. Když uvážíme, že židé i pohané byli nepřáteli křesťanů, je absolutně nemyslitelné, aby ve svých spisech dávali nenáviděným a pronásledovaným křesťanům za pravdu.
Historická existence Pána Ježíše je tedy nejen doložena, nýbrž je doložena lépe než existence jiných historických osobností. Popírání existence Pána Ježíše proto není výsledkem vědecké, odborné a nestranné práce, nýbrž pouhé náboženské zaujatosti.
Zpracováno podle knihy: Radomír Malý, Církevní dějiny


Desatero Božích přikázání

1. přikázání: V jednoho Boha věřit budeš

Krátká verze tohoto přikázání pochází z katechismu a je upravena pro snadné zapamatování. Písmo svaté uvádí první Boží přikázání v celé šíři (2. Mojžíšova 20, 2-6): "Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, který tě vyvedl z Egypta, z místa otroctví. Nebudeš mít jiné bohy, kromě mne. Neučiníš si sochy ani jakýkoli obraz něčeho, co jest shora na nebi nebo dole na zemi, nebo těch věcí, které jsou ve vodách pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš je uctívat; já jsem Hospodin, Bůh tvůj silný a řevnivý, jenž do třetího a čtvrtého kolena stíhá syny za nepravosti těch otců, kteří mne nenávidí, avšak milosrdenství prokazuje do tisíců pokolení těch, kteří mě milují a zachovávají přikázání má."
První přikázání Boží nám přikazuje, abychom v jednoho Boha věřili, v Něho doufali, Jej milovali a Jemu se klaněli. Zakazují se pak všechny hříchy proti víře, naději, lásce a proti bohopoctě.

Co je to víra?
Víra je nadpřirozená, Bohem vlitá ctnost, kterou přijímáme jako pravdivé to, co zjevil Bůh, který nemůže klamat ani být oklamán.

Pohnutkou víry
je sám Bůh a jeho nejvyšší pravdomluvnost a moudrost. Věříme Bohu pro jeho nejvyšší pravdomluvnost, když víme, že Bůh nemůže klamat; věříme pro jeho nejvyšší moudrost, když víme, že se nemůže mýlit. Víme, že zjevení Boží je uloženo v katolické Církvi, a proto přijímáme pravdy, které nám Církev katolická předkládá jako pravdy Bohem zjevené; a tím se naše víra stává vírou křesťansko-katolickou.
Předmětem víry
 je opět sám Bůh a Jeho zjevení, uložené v Církvi katolické. Povinným předmětem víry je pak jen to, co katolická Církev výslovně jakožto zjevení Boží označila čili definovala.
Článek víry neboli dogma je Bohem bezprostředně zjevená pravda, kterou Církev jako takovou prohlásila.

Vlastnosti víry:
Víra má být: 0becná, pevná, živá a stálá.
1. Víra naše je obecná,
 věříme-li všechny zjevené pravdy; nemá obecnou víru ten, kdo by třeba jen jedinou zjevenou pravdu (když ví, že je zjevená) popíral.
2. Víra naše je pevná,
 věříme-li bez pochybnosti; neměl by tedy pevnou víru ten, kdo by o některé zjevené pravdě pochyboval nebo pochybnosti o víře dobrovolně hledal a uchovával.
3. Víra naše je živá,
 jsme-li tak živi, jak víra žádá čili osvědčujeme-li skutky svou víru. "Jako tělo bez ducha mrtvo jest, tak je také víra beze skutků mrtvá" (Jak. 2, 26).
4. Víra naše je stálá,
 jsme-li ochotní raději všecko dát, třeba i život, než bychom od víry odpadli nebo ji zapřeli. Takovou stálou víru měli svatí mučedníci.
Příkaz víry (v jednoho Boha věřit budeš) nám ukládá, abychom víru znali, vzbuzovali, vyznávali.
I. Jsme povinni znát svoji víru.
Není ovšem každému dáno, aby veškeré zjevení a všechny jeho jednotlivé články znal dopodrobna; a také se to nikomu neukládá za povinnost. Obecnost víry však vyžaduje, abychom ty články víry, které známe, výslovně věřili; a mimo to, abychom byli ochotni také ostatní, nám dosud neznámé články a pravdy vírou přijmout, jakmile je jakožto zjevené poznáme. Tuto povinnost splníme, přijímáme-li obecně za pravdu všechno to, co Bůh zjevil, a co nám Církev katolická k věření předkládá. Takovou víru nazýváme vírou zahrnutou, jelikož předmět víry je v naší ochotě jaksi zahrnut. Pouhá zahrnutá víra však nestačí.
Je naší povinností, abychom se upřímně snažili poznávat svou víru alespoň v tom rozsahu, v jakém nám ji vykládají katechismy. Proto je v přímém rozporu s živou vírou běžná praxe mnohých dnešních "věřících", kteří nejen katechismus neznají, nýbrž jej často ani nemají doma, a mnozí katechismus ani neviděli! Někteří dokonce přiznali, že ani nevědí, co katechizmus je!!!
Zejména je však naší přísnou povinností znát ty pravdy, které jsou nezbytné k dosažení věčné blaženosti a k dobrému křesťanskému životu.
1. Na předním místě je šest základních pravd, které musíme zvlášť a výslovně znát a věřit, protože bez jejich znalosti a víry (po dosažení užívání rozumu) bychom nemohli platně přijímat svaté svátosti ani vejít do života věčného.
Šest základních pravd katolické víry:
 1: Je jeden Bůh.
2: Bůh je ve třech osobách, Otec, Syn a Duch Svatý.
3: Bůh je nekonečně spravedlivý, jenž dobré odměňuje a zlé trestá.
4: Druhá Božská osoba se pro naši spásu stala člověkem, aby nás svou smrtí na kříži
vykoupila a na věky spasila.
5: Lidská duše je nesmrtelná.
6: Milosti Boží je ke spáse nezbytně potřeba.
2. S těmito základními pravdami jsou spojeny některé jiné pravdy, jejichž známost je potřebná ke křesťanskému životu:
a) apoštolské vyznání víry ("Věřím v Boha"), protože jsou v něm obsaženy hlavní věroučné články;
b) modlitba Páně ("Otče náš"), protože je to modlitba, kterou nás sám Spasitel naučil, a ze které poznáváme, za co můžeme prosit a co od Pána Boha doufat;
c) pozdravení andělské (Zdrávas Maria") jakožto církevní výraz mariánské úcty;
d) desatero Božích a patero církevních přikázání, abychom mohli žít životem mravním a křesťanským;
e) svaté svátosti, zvláště křest, svátost pokání, svátost oltářní - mši svatou,
a z ostatních svátostí tu, kterou přijímáme; stačí pak taková znalost, která je
k hodnému přijetí dané svátosti nezbytně potřebná.
II. Jsme povinni víru vzbuzovat.
 Křesťan má víru vzbuzovat:
1. na počátku křesťanského života (u konvertitů), při poznávání zjevených pravd (vyučování náboženství, katecheze...)
2. častěji v životě, zejména v pokušení proti víře
3. na sklonku života a v nebezpečí smrti.
Víru vzbuzujeme, když buď některou zjevenou pravdu zvlášť nebo všechny zjevené pravdy společně přijímáme a toto přijetí si nějak uvědomujeme nebo projevujeme skutkem. Stačí tedy k vzbuzení víry upřímně míněné: "věřím", nebo nějaký z víry vyplývající skutek. Zbožný křesťan vzbuzuje často víru, snad si to ani neuvědomuje; například když se klaní Spasiteli ve svatostánku, při zbožné účasti na mši svaté, když se žehná křížem, když chrámu nebo kříži vzdává poctu, když slovo Boží zbožně poslouchá atd.
III. Jsme povinni svou víru vyznávat.
Tento příkaz nás ovšem váže jen za určitých okolností, zejména když nám Církev vyznání víry ukládá nebo zákonní představení se nás po našem náboženském vyznání táží, nebo čest a sláva Boží vyznání víry přímo vyžaduje. Bylo by hříchem za takových okolností víru nevyznat. Jinak však, nejedná-li se právě o tyto okolnosti, nejsme povinni stavět na odiv nepovolaným své náboženské přesvědčení; nezřídka velí opatrnost pomlčet o víře, zejména předvídáme-li, že vyznáním bychom ničeho nedosáhli a jen vyvolávali posměšné poznámky o víře a Církvi nebo rouhavé řeči proti Bohu.
Máme možnost svoji víru zatajit, nehovořit o ní, ale nesmíme nikdy svoji víru zapřít slovem ani skutkem.
Zpracováno podle knihy:
Antonín Vřešťál, Rukověť katolické mravouky

Hříchy proti víře 

Hříchy proti víře jsou: nevěra, bludařství čili kacířství, rozkol, odpad od víry, zapírání víry, pochybování o víře, lhostejnost ve víře, řeči a hovory nevěrecké, činná účast na úkonech jinověrců, nekřesťanské spalování mrtvol, četba nevěreckých a bludařských knih a časopisů.


Nevěrou hřeší
ten, kdo vlastní vinou nevěří v Boha nebo ve zjevení Boží. Odrůdou nevěry je bludařství čili hereze; tím se prohřešuje ten, kdo tvrdošíjně odpírá pravdám víry, které Církev k věření předkládá. Není rozhodující, odmítá-li bludař jedinou zjevenou pravdu nebo více pravd, neboť tím stejně popírá pravdomluvnost
a moudrost Boží, jako kdyby odmítal celé zjevení. Bludařství vzniká buď ze zlomyslnosti nebo z nevědomosti; nevědomost je buď zaviněná nebo nezaviněná.
Bludařství vzniklé ze zlomyslnosti nebo úmyslného vzdoru proti Církvi je hříchem velmi těžkým. Stoupenci různých sekt a náboženských skupin setrvávají v bludu obyčejně jen z nevědomosti. Je-li jejich nevědomost zaviněná, hřeší i oni, zejména mohou-li se o svém bludu přesvědčit a neučiní tak. Nehřeší však bludař, který jen pro nezaviněnou nevědomost trvá ve svém hříchu. Jsou mnozí jinověrci dobré vůle, kteří nebyli vyučeni v pravé víře, a ani netuší, že vězí v bludu. Je jasné, že jejich setrvání v bludu se jim za hřích přičítat nemůže.
Od bludu se odlišuje rozkol čili schizma. Rozkolníkem neboli schizmatikem se stává křesťan, který neuznává římského papeže za hlavu Církve; tím se odděluje od katolické Církve, i kdyby jinak s ní ve víře souhlasil. Obyčejně je ovšem blud spojen se schizmatem. Co do hříšnosti platí o rozkolu totéž, co bylo výše řečeno o bludu.
Odpadlíkem čili apostatou se stává katolík, který dobrovolně z katolické Církve vystoupil a zřekl se jí. Těžce hřeší, kdo od katolické víry odpadl ze zlomyslnosti, vzdoru, kvůli sňatku nebo pro hmotný zisk. Učinil-li tak z nevědomosti, platí totéž, co bylo výše uvedeno o bludu.
Hříchy bludu, rozkolu a odpadu od víry, jsou-li vykonány plně vědomě a dobrovolně, jsou zároveň také trestnými činy v církevním právu. Kdo se takto provinil, upadá automaticky do trestu exkomunikace.
Víru zapírá,
kdo z lidského ostychu slovem nebo činem chce vzbudit domněnku, že není katolickým křesťanem, nebo kdo se za své náboženství stydí, nebo kdo se účastní nevěreckých a protináboženských sjezdů, průvodů a projevů nebo s nimi souhlasí. Jsou to hříchy těžké, jimiž se nejen víra znevažuje, nýbrž také se dává špatný a pohoršlivý příklad bližnímu.
Pochybování ve víře
nastává, když někdo vědomě a úmyslně vyhledává a uchovává pochybnosti o víře a zjevených pravdách. Takový člověk nemá pevnou víru a vydává se v nebezpečí, že víru ztratí. Nehřeší však ten, koho bez vlastní viny a proti jeho vůli napadají různé pochybnosti o víře; ale nesmí se jim poddávat, nýbrž naopak je povinen pochybnosti potlačovat, k čemuž jsou nejúčinnějšími prostředky jednak poučení a také vzbuzení úkonu víry.
Lhostejností ve víře
čili indiferentismem hřeší ten, kdo nedbá o Bohem zjevené náboženství a všechna náboženství pokládá za stejně dobrá a pravdivá. Tento hřích odporuje nejen mravnosti, nýbrž také rozumu, neboť je jasné, že pravda může být jen jedna. Pochybování a lhostejnost vzniká často z vedení a poslouchání nevěreckých a víře nepřátelských řečí a hovorů. Hřeší, kdo takové hovory vede, a to nejen proti víře, ale také proti lásce k bližnímu, protože víru bližního podkopává; hřeší také ten, kdo tyto řeči dobrovolně a se zálibou poslouchá, protože uvádí vlastní víru do nebezpečí.
Aktivní účast při jinověreckých náboženských úkonech v sobě zahrnuje zapírání vlastní víry a vyznávání nebo alespoň uznávání víry nepravé. Jedná se o těžký hřích; navíc ještě člověk vlastní víru vydává v nebezpečí. Pouhá a prostá přítomnost při jinověreckých náboženských úkonech někdy je hříchem, někdy ovšem není hříchem. Je těžkým hříchem, jsme-li jinověrecké bohoslužbě přítomni z odporu či vzdoru proti katolické Církvi; s úmyslem oslavovat jinověrecké vyznání, nebo s vlastním nebezpečím víry, popřípadě s pohoršením a sváděním bližního. Je lehkým hříchem, pokud se účastníme jinověrecké bohoslužby ze zvědavosti a bez vlastního nebezpečí a bez pohoršení. Není pak vůbec žádným hříchem, účastníme-li se jinověrecké bohoslužby z přiměřeného důvodu, na příklad z úřední povinnosti nebo ze společenské zdvořilosti.
Několik příkladů:
Není dovoleno přijímat svaté svátosti od nekatolíků, protestantů, bludařů, rozkolníků a odpadlíků. V nebezpečí smrti, není-li dosažitelný katolický kněz, je dovoleno žádat jinověrce o křest, nebo (jsou-li právoplatně na kněze vysvěcení) o svatou zpověď (To se u nás týká pravoslavných nebo starokatolických kněží). Není dovoleno být kmotrem při jinověreckém křtu nebo ke katolickému křtu přibírat kmotry jinověrce. Není dovoleno s jinověrci uzavírat sňatek manželský; z vážných důvodů však lze pro smíšený sňatek získat dispenz od církevní autority.
Důležitá poznámka: Katolíci východních obřadů nejsou jinověrci. Jsou to katolíci jako my, pouze mají jiné obřady stejných svátostí, a proto je možné se účastnit jejich bohoslužeb, od nich přijímat svaté svátosti a s nimi uzavírat sňatky.
Není dovoleno pravidelně poslouchat jinověrecká kázání, jinověrecké a nevěrecké řeči a promluvy, protože tím vlastní víru uvádíme do nebezpečí. Není dovoleno posílat děti do jinověreckých náboženských škol.
Účast na jinověreckých pohřbech a přítomnost při jinověreckých svatbách, křtech, obřízkách a jiných rodinných slavnostech, ať v chrámu nebo mimo něj, se nepokládá za účast jinověreckých náboženských úkonů, nýbrž za společenskou zdvořilost. Z toho důvodu se tato účast dovoluje.
Víře velmi nebezpečná je četba nevěreckých, bludařských, bezbožnýcha protináboženských knih a časopisů. 

Nevymlouvej se nikdo, že máš pevnou víru, a že ti podobná četba neuškodí; taková nemístná sebedůvěra již mnohému byla příčinou zkázy. Čím zaručíš, že ty do zkázy neupadneš? Padli i silnější...!!! Hřeší tedy, kdo takové knihy a časopisy bez vážného důvodu čte; hřeší těžce nebo lehce podle toho, jaké nebezpečí mu hrozí. Za starších časů býval tak zvaný index zakázaných knih. Ten byl Bohu žel zrušen ke škodě mnohých katolíků, kteří tak padli do nástrah bludných učení. Na indexu by také byly evidentně bludné knihy některých moderních oblíbených autorů, kteří svými spisky podkopávají katolickou víru v duších mnohdy nic netušících lidí. Kvalitní literatura má církevní schválení. Pokud kniha toto schválení nemá, jistě v ní nebude nic nového z pravé víry, co by v knihách církevně schválených nebylo. Pro katolíka tedy nebude žádnou škodou, když tyto knihy nebude číst.

Není dovoleno užívat Písmo svaté vydané od nekatolíků, protože jejich text bývá zkomolen. My katolíci jsme povinni užívat vydání církevně schválená a opatřená dobrými poznámkami. Poznámky ze spisů svatých Otců a jiných katolických spisovatelů poslouží zvláště těm, kteří nejsou vybaveni biblickým vzděláním, a proto mnohým místům Písma svatého nemohou rozumět. V našich zemích je možno doporučit vydání Písma svatého od pánů profesorů Hejčla, Sýkory a Cola.
Zpracováno podle knihy: Antonín Vřešťál, Rukověť katolické mravouky

Svátosti

První svátostí je vždy křest.

Křtem je člověk spojen nadpřirozeně skrze milost posvěcující s Pánem Ježíšem, a proto může od něj přijímat další potřebné milosti v ostatních svátostech. Křest se proto nazývá branou ke svátostem. Bez křtu není možné udělit ostatní svátosti. Pokud to někdo zkusí (a že už to mnozí udělali - například svátost nemocných nepokřtěnému dítěti nebo zpověď nepokřtěného), tak ta svátost udělena není!
V krédu říkáme: Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů. To jsou vlastně dvě témata. Jedinečnost křtu a jeho účinky. Jeden křest. Svátost křtu vtiskuje duši nezrušitelné znamení, které je z duše neodstranitelné. Svátost křtu je proto neopakovatelná. Historické omyly nelze brát vážně. Například když z císaře Juliána Odpadlíka (361-363) smývali křest býčí krví. Křtem udělenou pečeť nelze zrušit. "Opakovat" křest je možné pouze pod podmínkou, ale pouze tehdy, je-li důvodná pochybnost o platnosti původního křtu. To samozřejmě není opakování křtu, ale nutnost k získání jistoty o skutečnosti křtu.
Materie a forma
Každá svátost má svoji materii a formu. Materie je nějaký "materiál" - voda, olej, a formou je vždy daný text. Materie musí být s formou vždy spojena, to znamená: během úkonu svátosti musí zaznít slova udělování. U křtu to v praxi znamená, že během lití vody na hlavu křtěnce musí zaznít slova: Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.  Nemusí to být celé zároveň, ale musí se to alespoň trochu prolínat. Takže během lití vody musí alespoň začít slova udělení, nebo naopak během slov udělení musím alespoň začít lít vodu.
Nelze použít jinou formu při udílení křtu, než jsou slova Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Jmenování křtěné osoby není podmínkou platnosti. Musí být ovšem zcela zřejmé: kdo, koho a co - tedy já tě křtím. Křtíme ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Křtít jakkoli jinak je neplatné. Křty například církve československé husitské, která v minulosti křtila "ve jménu republiky", nebo tak zvané křty "ve jménu Ježíše Krista", nebo "ve jménu Boha" nelze uznat za platné. V roce 2009 rozhodla Kongregace pro nauku víry o neplatnosti křtu provedeného formulí: "Já tě křtím ve jméno...".


Materií křtu je pravá přírodní voda. Ničím jiným pokřtít nelze. Například destilovaná voda je sice pravou vodou, ale nikoli přírodní. Nelze proto při křtu použít ani destilovanou vodu. O jiných tekutinách nelze ani hovořit a všechny bez výjimky je nutno odmítnout. Při slavnostním udílení křtu se navíc musí použít voda křestní. Co není pravá a přírodní voda, není platnou materií pro křest! Pokud by například bylo v ohrožení života křtěno dítě v matčině lůně, nelze použít tělní tekutiny (plodová voda...) a také v tomto případě musí být použita pravá a přírodní voda! Otázkou je znečištění popřípadě různé příměsi ve vodě. Lze použít špinavou vodu, pokud není k dispozici jiná. Ovšem i tato voda musí stékat, není proto možné nabrat z louže pouze bláto. Příměsi ve vodě je možno považovat za znečištění, a proto je možné pokřtít například perlivou minerálkou. V nouzi by byla přijatelná i ochucená minerálka. Diskutabilní už je například čaj. Jedná se o pochybnou, a proto nepřijatelnou materii. Přijatelný by v nouzi byl čaj velice slaboučký, prakticky jen mírně obarvená voda. Ostatní nápoje, jakkoli jsou z vody (džus, kola, pivo, kafe), použít samozřejmě nelze. Aby bylo možno kávu považovat pouze za znečištění vody, to by muselo být tak slaboučké kafe, že by to ani kafe nebylo a nikdo by to nepil.

Vodu lijeme na hlavu křtěnce. Není-li možné na hlavu, například pro zranění nebo kvůli obvazům a podobně, tak kdekoli po těle, kde je to možné. Křest se uděluje trojím politím, ale k platnosti je nutné alespoň jedno polití. Voda však musí stékat, není proto možné křtěnce jen pokropit pár kapkami vody! To je častý zlořád při křtech v nouzi. Lidé jen namočí prst do vody a stříknou pár kapek na křtěnce. To samozřejmě není křest!!!
Také je možný křest ponořením. Ten užívají především východní církve. Na západě se užívá většinou polití. Obojí je ovšem bez rozdílu platné.
Vypráví se vtip, ale mohlo se to klidně i stát, jak biskup při návštěvě semináře zkouší bohoslovce a ptá se ho, zda by mohl pokřtít polévkou. Bohoslovec odpověděl: Tou seminární určitě, ale tou, co vaří Vám, pane biskupe, tou by šlo udělovat i poslední pomazání.
Kdo může udílet křest?
V zásadě především biskup, kněz a jáhen. Ti udělují křest slavnostní, tedy oficiální formou. Pouze v případě nouze - to znamená v ohrožení života nepokřtěné osoby, může pokřtít doslova každý člověk, a to i nevěřící, pokud zachová výše uvedený postup a má úmysl činit to, co činí Církev, ačkoli tomu třeba ani nerozumí. Toto je nesmírně důležité znát právě pro případy nouze, kdy je ohrožen pozemský život člověka, a tím také jeho věčná spása.
Takto v nouzi udělený křest se pak následně oznamuje na farním úřadu místa křtu k zapsání do matriky.
Účinky křtu
Křest jako takový je možný trojí. První je klasické udělení svátosti křtu. Druhý je křest krve. Člověk, který je doposud nepokřtěný, touží po přijetí křtu, ale byl pro víru umučen dříve, než tuto svátost přijal, dostává v okamžiku své mučednické smrti milost křtu. Třetí je křest touhy. Někdo bez vlastního zanedbání nemůže přijmout do smrti křest, ale touží po něm. Tak v okamžiku smrti dostává stejnou milost křtu. Ovšem pouze křtem vodou se člověk právoplatně stává členem Církve zde na zemi. Křest touhy a křest krve neudělují nezrušitelné znamení.
Katechumeni jsou rovni v právech pokřtěným pouze v některých případech, například v nároku na katolický pohřeb, což katechumeny vždy nesmírně "potěší." Dalším nárokem katechumenů je požehnání, což už je přijímáno výrazně vlídněji.
Křtem vodou se stáváme členy Církve a můžeme využívat jejích dober. To je první účinek křtu. Druhým účinkem je odpuštění hříchů. Tyto účinky souvisí
s omilostněním člověka ve křtu. Je odstraněna překážka milosti - hřích - a člověk je milostí přivtělen ke Kristu a tím k jeho Církvi. Jedna ze základních pravd naší víry nás učí, že milosti Boží je ke spáse nevyhnutelně potřeba. A v Písmu svatém říká Pán Ježíš: Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen. Nejzákladnější milostí nutnou ke spáse je tedy milost křestní. (O účincích omilostnění bude pojednáno příště).
Křest u dospělých lidí ruší dědičný hřích, odpouští všechny osobní hříchy a také všechny tresty za hříchy - časné i věčné. Pokud by někdo zemřel v okamžiku křtu nebo těsně po něm, můžeme s klidným svědomím prohlásit, že šel rovnou do nebe. U dětí se smývá pouze dědičný hřích (udělením milosti posvěcující), protože malé děti nemají hříchy osobní, tedy ani tresty za hříchy. Někdo by mohl namítnout, že by bylo lepší nechat se pokřtít až v pozdějším věku, jak to praktikovali někteří v prvních křesťanských dobách. To je ovšem jednostranný a proto neúplný pohled. V praxi je to spíš neochota podřídit se zásadám života z víry. Jistě, jedna věc je odpuštění hříchů a trestů za ně, ale druhá skutečnost je nadpřirozený život s Bohem, tedy schopnost konat skutky záslužné pro věčnost. Člověk by přišel před Boha sice s čistýma ovšem prázdnýma rukama!
I po křtu má člověk přece možnost získat odpuštění hříchů a trestů ve svaté zpovědi. Odpuštění trestů lze dosáhnout také mimosvátostným způsobem (odpustky, úkony zbožného života...). Takže je zcela mylné a naprosto neopodstatněné odkládat křest na pozdější věk. Do "věčného důchodu" se započítávají pouze ty skutky, které byly vykonány v milosti posvěcující. A tu získá člověk teprve křtem. Všechny dobré skutky před křtem se člověku nezapočítávají jakožto záslužné pro nebe.
Stejně pošetilé je odkládat křest dětí až do doby, "kdy se mohou sami rozhodnout." Toto humanistické pojetí víry je zcela převrácené. Nereflektuje milost jakožto základ nadpřirozeného života a záruku věčnosti a zároveň opomíjí zásadní odpovědnost rodičů za výchovu dítěte ve víře. Lze snadno předpokládat, že se dítě v deseti nebo dvanácti letech pro život z víry a pro Pána Boha nenadchne, protože již okusilo tento svět spolu s jeho lákadly, zatímco před skutečnostmi víry stojí na samotném začátku a vidí tu náročnost, pro kterou se proto nebude chtít rozhodnout. Naproti tomu dítě pokřtěné jako maličké přijímá už po celé dětství další milosti Boží (z modlitby rodičů, křížek na čele atd.), a tak se v něm upevňuje Boží život, na který navazuje postupné poznávání víry úměrně duševnímu růstu. Takové dítě si pod vedením rodičů osvojuje v praxi život z víry a postupně jej přijímá za svůj. Odkládání křtu dětí je tedy pouze projevem slabé víry rodičů!
Jak chcete udržet děti u Krista bez Krista?!? To již souvisí se svatým přijímáním, které dobře vedené dítě v době rozhodování již několik let zbožně přijímá. Milost Boží si již podmaňuje duši dítěte, pomáhající milosti osvěcují rozum a vůli dítěte v životě, tedy také při rozhodování o věcech víry. K tomu také přistupuje síla svátosti biřmování. Tuto svátost by proto měly děti přijmout co nejdříve, jak je to jen možné. Takto vybavené dítě stojí silné ve věcech Božích, připravené na vstup do světa. Pokud by se až teprve nyní mělo pro křest rozhodnout, tak podle čeho se bude rozhodovat, jakou výbavu do života dostalo? Před světem stojí takové dítě slabé a bez pomoci z nebe. Lze se pak divit, že se takové dítě pro křest a život z víry nerozhodne?
                                                                                                                                                                                                                              Zpracováno podle knihy: Václav Wolf, Syntéza víry,
s použitím přednášek téhož váženého pana profesora

Liturgika

Bohoslužebný jazyk

Bohoslužebný, liturgický jazyk je nedílnou součástí liturgie - oficiální modlitby Církve. Zatímco osobní, soukromá modlitba se může konat i beze slov, u liturgické modlitby to je zcela vyloučené. Liturgie je výkon Kristova kněžství v prostoru a čase, kterým se aktualizuje oslava Boží a spása člověka skrze viditelná znamení v platném řádu Církve. Sám Božský Spasitel, když sloužil první mši svatou ve večeřadle, užíval slov. Svátosti se udělují spojením nějaké materie (voda, olej) a formy, což jsou vždy slova, která doprovází ten který úkon.
Ovšem když slova - tak v jakém jazyku?
Co se týká liturgického jazyka, neexistuje žádné božské ani apoštolské nařízení, které by určovalo, v jakém jazyku se má bohoslužba konat. Sám Pán Ježíš užíval při Poslední večeři aramejský jazyk, přesněji jeho syrsko - palestinské nářečí, kterým se tehdy v Izraeli běžně hovořilo. Také apoštolové užívali tohoto dialektu nejen v kázáních, nýbrž také při bohoslužbách. To však bylo jen na samém začátku. Jakmile začali do Církve vstupovat Helénisté (Řekové), jak v Palestině, tak mimo ni, rozšířila se v bohoslužbě řečtina. Řečtina byla v té době úřední a diplomatickou řečí, a proto se bohoslužba v řečtině snadno a rychle rozšířila po celém římském impériu. Takže zde máme druhý liturgický jazyk po aramejštině - řečtinu. Apoštolové pak hlásali Evangelium v různých místech světa a užívali jazyka, kterým hovořili místní lidé. Pouze některá slova vzatá z hebrejštiny nebo aramejštiny se nepřekládala a užívala se i při liturgii v různých jazycích: aleluja (chvalme Pána), hosana (sláva Bohu), amen (tak jest, věřím), sabaoth (zástupů) a podobně.
Tehdejší civilizovaný svět byl vlastně římské císařství, a tak se zde všude dalo domluvit úřední řečí řečtinou, ale běžně se hovořilo latinsky. To byl lidový jazyk širokých vrstev obyvatel vedle diplomatického úředního jazyka řečtiny. A máme tu třetí bohoslužebný jazyk - latinu. Zatímco na západě se aramejština ani neujala, tak latina a řečtina se vedle sebe jako dva liturgické jazyky udržely poměrně dlouho. Takové zbytky z této liturgické dvoujazyčnosti máme v papežské liturgii, při které se četlo z Písma také řecky, i když celá liturgie byla jinak v latině. Řecky se liturgie sloužila v Římě a ve velkých městech. Na italském venkově, ve Španělsku a v severní Africe se užívala latina. Z řečtiny dodnes zbylo v liturgii Kyrie, eleison (Pane, smiluj se). To byla situace na západě. Zde máme dva jazyky, protože jsou tu dvě vyspělé kultury - římská a řecká. Řečtina nakonec byla z liturgie vytlačena někdy během 3. století a v praxi zůstal na západě jeden liturgický jazyk - latina.
Na východě bylo vyspělých kultur s vlastním kulturním jazykem více, a tak zde máme také více bohoslužebných jazyků: samozřejmě řečtina a dále syrština, chaldejština, arménština, koptština, etiopština. Tyto jazyky se ve východních liturgiích užívají dodnes.
Mrtvý jazyk
Ovšem je třeba zdůraznit u každého liturgického jazyka bez výjimky: nejedná se o jazyky lidové!  Lidové byly na počátku. Postupně se ovšem tyto lidové jazyky vyvíjely dál, zatímco jazyk bohoslužeb zůstával stále stejný. Modlitby, které byly v tom kterém jazyku sestaveny, se neměnily, neobnovovaly se podle toho, jak se rozvíjel lidový jazyk. To bychom museli mít celou řadu variant jednotlivých modliteb v bohoslužbách od starověku dodnes, zatímco my dnes užíváme stejné modlitby, které při obřadech užívali kněží již od chvíle, kdy se obřady začaly sloužit v latině. Obřady zůstávaly stejné a s nimi zůstávaly stejné také jazyky, které se užívaly na začátku. Tak například koptština je stará egyptština. Řečtina užívaná při liturgických obřadech je řečtina Písma svatého, ale novější řečtina je již jiná a tento rozdíl nastal také poměrně brzy. Kdo se učil řečtinu Písma svatého, ten se v moderní řečtině moc nezorientuje, už je to jiný jazyk. A toto se týká všech jazyků užívaných v bohoslužbě.
Takže můžeme shrnout, že liturgické jazyky - ač původně lidové - vždy skončily na úrovni mrtvých jazyků. Takových, které se neměnily, zachovaly si svou vyspělou úroveň, zůstalo jim užívání pouze v liturgii, a tak to již není jazyk, kterým by se mluvilo běžně mezi lidem.
Výhody mrtvého jazyka v liturgii jsou veliké.
Mrtvá liturgická řeč je chráněna mnohého znesvěcení ulicí, nežádá změn posvátných textů a dodává liturgii posvátnost a vznešenou tajemnost tak jako posvátná roucha, nebetyčné katedrály, bohaté oltáře a úchvatné zpěvy. Mrtvý jazyk je také jedním z prostředků uchovávajících tajemství při liturgii. Jak to vypadá při bohoslužbě bez tajemství, to ukazují některé experimenty spojené s novým mešním řádem.
Citace z Liturgiky Dr. Foltynovského z roku 1936:
Proti latině při službách Božích vystupovali v 13. stol. kathaři a albigenští, později husité, protestanté, jansenisté, katoličtí stoupenci racionalistického osvícenství
a nejnověji církev československá. Ježto jejich odpor proti latině vycházel jednak z bludných názorů dogmatických, jednak z nesprávných zásad o službě Boží, vyjádřila se Církev výslovně proti užívání jazyka lidového při mši svaté. Tak Tridentinum: Kdo by prohlásil, že má být mše sloužena pouze v lidovém jazyce, budiž vyobcován.    V liturgických úkonech mimo mši svatou připouští Církev živý jazyk lidový ve značném rozsahu. Ritualia různých diecézí jsou toho zřejmým dokladem.
Jedná se tedy o možnost užití schváleného textu v češtině při udílení svátosti křtu a manželství, stejně tak při pomazání nemocných. Také bylo dovoleno v roce 1917 užívat schválené modlitby při církevním pohřbu. Ve mši svaté bylo dovoleno opakovat epištolu i Evangelium v češtině. To v praxi ovšem mši svatou prodlužuje a narušuje její plynulý postup podobně jako kázání ve mši svaté. Proto v naší farnosti konáme kázání přede mší svatou a texty v češtině jsou k dispozici každému vytištěné, aby plynulost vznešeného obřadu mše svaté nebyla ničím přerušována.
Zpracováno podle knihy: Josef Foltynovský, Liturgika

Květen - měsíc úcty k Panně Marii

Církev stojí na dvou mohutných sloupech. Prvním je eucharistická úcta a druhým je úcta mariánská. Stejně tak jako uctíváme celý rok Pána Ježíše v Nejsvětější svátosti, uctíváme jeho přesvatou Matku Pannu Marii také během celého roku, nejen pouze v květnu. Advent je celý mariánský a o Vánocích je Panna Maria také uctívána jakožto Matka narozeného Jezulátka. V Době postní přichází slavnost Zvěstování a svátek sedmi bolestí Panny Marie. Během léta je velké množství mariánských svátků. Také v září je jich několik. Říjen je celý zasvěcen modlitbě růžence, v listopadu je také několik svátků a už jsme zase před Adventem.

Ovšem májová úcta k Panně Marii je přece jen trochu odlišná. To proto, že v květnu se už jaro všude krásně rozvíjí, v přírodě začíná nový život v celé kráse, a tak si lidé již po staletí připomínají, že nový život v pravém slova smyslu začíná pro nás lidi právě skrze Pannu Marii, když skrze ni přichází na svět sám Bůh, náš Pán Ježíš Kristus. Proto je květen - měsíc jara - zasvěcen Panně Marii, skrze kterou nám plynou všechny milosti - tak jako jarní slunce a déšť do probouzející se přírody. Také si uprostřed krásné jarní přírody uvědomujeme, že Matka Boží Panna Maria je prvotinou všeho tvorstva, ze všeho stvořeného je nejblíže Bohu, je ozdobou všeho stvoření právě pro svoje Božské mateřství a pro plnost milosti, která jí byla dána.

O významu mariánské úcty

Když svatý Dominik kázal o růženci blízko Carcassone, představili mu jednoho albigenského bludaře, který byl posedlý démony. Světec před zástupem více jak dvanácti tisíc lidí přikázal démonům říci, koho se mezi všemi svatými nebe bojí nejvíc a kdo si tedy nejvíc zaslouží lásku a úctu od lidí. Při této otázce začali pekelní duchové křičet. A když viděli naléhání svatého Dominika a nechtěli odpovědět, začali naříkat a plakat a doufali, že se tak nad nimi slituje, ale on neochvějně pokračoval. Tu mu slíbili, že odpoví, ale v tajnosti, do ucha, ne přede všemi. Svatý Dominik odolal a přikázal jim mluvit nahlas. Každé jeho naléhání však bylo zbytečné, démoni zarytě mlčeli.

Tehdy si světec klekl na kolena a začal prosit Pannu Marii: "Přemocná Paní, Maria, pro svůj růženec přikaž těmto nepřátelům lidského pokolení, aby odpověděli na moji otázku." Ihned po tomto zvolání začal posedlý člověk kvílet a přítomní se třásli strachy. Démoni znovu prosili světce, aby je nemučil. On se tehdy na kolenou opět obrátil k Panně Marii: "Nejdůstojnější Matko Moudrosti, prosím tě kvůli přítomnému lidu, který se začal modlit, jak je zapotřebí, andělský pozdrav (Zdrávas, Maria), přinuť tyto své nepřátele, aby veřejně vyhlásili plnou a jasnou pravdu o růženci." Po skončení modlitby uviděl u sebe Pannu Marii obklopenou množstvím andělů, která jakoby zlatou holí udeřila démona a řekla: "Odpověz mému služebníku Dominikovi, co požaduje." Pannu Marii neviděl ani neslyšel nikdo kromě svatého Dominika. Při tomto rozkaze začali démoni křičet: "Naše nepřítelkyně, naše zkáza a naše obava! Proč jsi sestoupila z nebe, pouze abys nás trápila? Obhájkyně hříšníků, která vytrhuješ z pekla, bezpečná cesto do ráje, právě my jsme přinuceni, ačkoli nechceme, říci celou pravdu? Musíme přede všemi uznat to, co nás zahanbí a způsobí naši zkázu? Běda nám! A věčné zlořečení našim vládcům temnot!
Tedy poslyšte, vy křesťané: tato Matka Kristova je všemohoucí a může zabránit, aby její služebníci padli do pekla. Je to Ona, která jako slunce rozptyluje temnoty našich nástrah a vychytralostí. Ona kazí naše intriky, ničí naše léčky a činí zbytečnými a neúčinnými naše pokoušení. Musíme se vám přiznat, že nikdo, kdo vytrvá v její službě, není s námi zatracený navěky. Jeden její povzdech, který nabídne Nejsvětější Trojici, váží víc než všechny modlitby, sliby a touhy svatých. My se jí bojíme víc než všech svatých dohromady a nezmůžeme nic proti jejím věrným služebníkům. Dokonce se stává, že mnozí křesťané, kteří by podle řádných zákonů byli odsouzeni, když ji vzývají ve chvíli smrti, dokážou se na její přímluvu zachránit. Kdyby se tato Marietta (tak ji v hněvu nazývali) nepostavila našim plánům a našemu úsilí, už dávno bychom převrátili a zničili Církev a uvrhli do omylu a nevěrnosti celou její hierarchii, její členy každého postavení a stupně. Vyhlašujeme - přinuceni násilím použitým proti nám, že nikdo z těch, kteří vytrvají v modlitbě růžence, nebude zatracený, protože Ona získá svým věrným služebníkům upřímnou lítost nad hříchy, a tak dostanou odpuštění a milost.
Převzato z knihy: Francesco Bamonte,
Boj Panny Marie a ďábla během exorcizmů
(autor je exorcistou římské diecéze)

Kázání na aktuální téma

Převzato z knihy: Josef Miklík, Slovo Boží (1946)

Nanebevstoupení Páně - Dvě cesty do nebe
Hleděli upřeně do nebe, když se tam ubíral... (Skutky 1, 10.)
Když se Spasitel loučil při poslední večeři s apoštoly, pravil k nim: »Jdu, abych vám připravil místo. A jestli odejdu a připravím vám místo, přijdu zase a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já« (Jan 14, 2). Tehdy mu učedníci nerozuměli; teprve dnes mělo jim vzejít světlo. Pán Ježíš je vedl na horu Olivetskou; tam, kde počalo jeho utrpení, začala i jeho sláva. Požehnal jim a před jejich zrakem počal se vznášet k nebesům. S úžasem hleděli apoštolé na zázračný zjev. Kdo ví, jak dlouho by tam byli stáli, kdyby je neupozornili sami andělé.
Drazí křesťané! Ve své velekněžské modlitbě pravil Pán Ježíš: »Otče, chci, aby kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, by viděli slávu mou« (Jan 17, 24). I naším konečným cílem má být nebe. Proto je důležité, abychom znali dobře cesty, které tam vedou. Jsou jenom dvě: cesta nevinnosti a cesta pokání.
I. Kdo přijde do nebe cestou nevinnosti?
Tohoto štěstí se dostane jen těm, kteří se nedopustili žádného hříchu, aspoň ne těžkého. Je to cesta nejkratší a nejbezpečnější, a blaze každému, kdo ji našel. Tak přicházejí do nebe malé pokřtěné dítky. Proto misionáři přinášejí v pohanských krajinách tolik obětí, aby pokřtili umírající děti. Sebe delší cesta nezdá se jim příliš obtížnou a dlouhou, mohou-li svatým křtem otevřít někomu krásné nebe. Proto bylo založeno Dílo sv. Dětství Ježíšova, které sbírá almužny, aby umožnilo vykoupení a křest pohanských dítek. Proto je na pováženou odkládati příliš dlouho se sv. křtem; již často se stalo, že kněz přišel již pozdě. Proto je to konečně, moji drazí, takový zločin, jestli katolická matka zbaví se dítka ještě před jeho narozením. Svým skutkem zavřela vlastnímu dítěti nebeskou bránu. Dovedete si představiti shledání těchto dvou duší před soudnou stolicí Kristovou? Dítě, připravené o nebe, bude se dovolávat Boží pomsty proti vlastní matce! A nedejte se mýlit výkladem některých nesvědomitých lékařů, že plod byl ještě malý; hned při početí tvoří Bůh nesmrtelnou duši. Proto před Bohem je to stejný zločin, pomůže-li si v prvním měsíci nebo až později. Je pravda, dokud je matka mladá, snad si takových hříchů ani příliš nevšímá; výčitky svědomí umlčí myšlenkou, že druzí to dělají také. Ale když přibývá roků a blíží se smrt, počíná se hlasitěji ozývat zločin, kterého se dopustila. Blaze, uzná-li aspoň potom svoji vinu a hledí ji napravit upřímným pokáním.
Znal jsem rodinu. Chodili spolu do kostela a po každé jsem se vzdělal, jak zbožně se modlívali. Jednou jsme se dali do hovoru a otec rodiny mi prozradil bolest, která je tolik trápila. "Velebný pane, my máme strašný hřích na svědomí. Po převratu (1918) chodili u nás v úřadě stůl od stolu, abychom se dali vypsati z víry. Byl to neslýchaný teror, já jsem podlehl také. Odpadli jsme oba k bezvyznání. Narodil se nám hošík, pokřtít jsme ho nedali. Když mu bylo pět roků, umřel. Vám nemusím vykládat, co to znamenalo pro jeho duši. Do nebe nepřišel. Představte si naši strašnou odpovědnost, vlastní vinou jsme připravili své dítě o nebe. Proto se nyní modlíme, aby se Pán Bůh smiloval a nám odpustil." A jestli se již někdo z vás tohoto hříchu dopustil, hleďte jej Pánu Bohu nahradit. Za ztracenou duši dítěte dejte mu jinou duši a postarejte se jí o sv. křest. Není to tak těžké; každý kněz vám rád vyjedná křest některého pohanského dítka v zemích misijních.
Do nebe nepřijdou jen pokřtěné malé děti, přijdou tam i dospělí, kteří skonali po křtu svatém. Na jednom starokřesťanském náhrobku čteme slova: »Skonal
v bílém.« Snad ještě nechápete, co tím chtěli povědět. Byl-li v první církvi pokřtěn dospělý člověk, nosil po celý týden bílý šat - na znamení nevinnosti, kterou dostal. A v těchto dnech zemřel nebožtík, o kterém mluví nápis.
Do nebe přišly přímo i duše mnohých světců, zvláště mučedníků. Snad se dopustili také nějaké menší chyby, ale smazali ji krví, kterou pro Krista prolili. Dojemně krásný příklad vypravuje se v životě sv. Doroty († 251). Byla pro křesťanskou víru odsouzena na smrt. Když kráčela na popraviště, byl studený zimní den. Ledový vichr burácel a sněhová vánice zahalovala nebe i zemi. S úsměvem pravila světice: »Hleďte, jak pustá a nevlídná je tato země! Blaze mi, že jdu do krásnějšího kraje, kde nebeský blankyt nikdy se nehalí mrakem, kde ustavičně vane jarní vzduch, nivy se zelenají a v zahradě mého Snoubence skvějí se lilie, kvetou vonné růže a zrají sladké plody. Jak se těším, že smím již vstoupiti do tohoto ráje.« Její slova zaslechl mladý úředník Theofil, který si rád tropil posměch z křesťanské víry. Přistoupil až k samé světici a pravil k ní posměšně: »Nevěsto Kristova, tak mi pošli ze zahrady svého Snoubence kytici těch krásných růží a košíček sladkého ovoce, které tam budeš trhat.« Svatá panna pohlédla vážně na posměváčka a pravila: »Stane se, čeho si žádáš. Dostaneš růže i ovoce, jen buď hoden toho daru.« Když došla sv. Dorota až na popraviště, poklekla a vroucně se modlila. Kde se vzalo tu se vzalo, pojednou stálo před ní sličné dítě, drželo v ruce košíček, v něm byly tři bílé růže a tři jablka. Pravilo: »Milá sestro, to ti posílá tvůj Snoubenec.« Dorota odpověděla: »Dones to tajemníkovi Theofilovi.« Hned potom byla sťata. Mezitím seděl Theofil ve společnosti veselých druhů a žertovně vypravoval, že každou chvíli čeká z ráje květiny a ovoce, které mu odtud slíbila poslati krásná křesťanská dívka. V tom okamžiku přistoupil k němu hošík s košíčkem růží a jablek, podal mu dar a pravil: »To ti posílá Dorota ze zahrady svého Snoubence.« Kdyby před Theofilem bylo udeřilo, nebyl by snad tak zmaten, jako těmito slovy. Zvážněl, uvěřil v Krista a vyznal svou víru veřejně. Byl za to mučen, drásali ho železnými háky, pálili pochodněmi, vše bylo marné. Trpěl klidně, jen se stále modlil: »Kriste, uveď mne do sboru svých svatých vyvolených!«
Takové šťastné duše nenacházíme jen v dobách dávno minulých, žijí dodnes, škoda jen, že je jich tak málo. Při železničním neštěstí byla též usmrcena matka. Její děti stěžovaly si na to velikému divotvůrci, knězi Pavlu Mollovi. Odpověděl jim: »Spíše se z toho máte radovat. Vaše maminka vešla přímo do nebe, očistec ani neuviděla. Zasloužila si to svým posledním zbožným úkonem. Když pozorovala, co se děje, řekla odevzdaně: »Pane, staň se tvá vůle!«
II. Celkem musíme říci: Cesta nevinnosti je výsadou nečetných duší. Obyčejně tu platí slova Spasitelova: »Mnoho je povolaných, ale málo vyvolených« (Mat. 22, 14). Většina lidí přichází do nebe cestou pokání. Je to sice oklika, ale buďme vděčni, že nám ji milosrdný Pán Bůh dovolil. Nikdo neřekne, že bouřlivá plavba je krásná; a přece chvátáme do kostela, abychom poděkovali Bohu, když jsme se dostali šťastně do přístavu. Nikdo netouží po operaci, a přece se jí rádi podrobíme, abychom si zachránili život. K takové bouřlivé plavbě, k takové operaci bych přirovnal cestu pokání. Buď Spasiteli vděčný za to, že nám ji svou smrtí na kříži zasloužil. Kolik nádherných hvězd by bylo pohaslo na nebi katolické církve, kdyby do nebe nevedla též cesta kajícnosti. Neměli bychom sv. Maří Magdaleny, neměli bychom sv. Pavla, neměli bychom sv. Augustina a tolik jiných světců a světic. Ani Bůh nepohrdá hříšníkem, který se k němu kajícně vrací, nesmíš jím pohrdat ani ty.
Jenom jediná smrt jest opravdu hrozná - smrt ve hříchu, té se bojme! Onemocnělo sedmileté dítě; jeho otec byl pijanem, a kdykoli se vracel z hostince, proklínal až běda. Kdysi přišel opět pod obraz Boží. Když poněkud vystřízlivěl, sklonil se nad lůžkem těžce nemocného dítka a volal: »Vezmi mne s sebou, bez tebe nechci žít.« Ale umírající dítě usedlo na lůžko a pravilo: »Tatínku, s tebou bych nechtěl umírat.« Dopovědělo a skonalo. Tato slova zdrtila otce. Ať šel kamkoli, stále mu znělo v uších: »Tatínku, s tebou bych nechtěl umírat.«
Ano, jedině hrozná je smrt hříšníkova. A protože nikdo nevíme, kdy Pán Bůh zavolá, neodkládejme s pokáním, a buďme stále připraveni. Nikdo nemáme černé na bílém, že se ještě vyzpovídáme, budeme-li hřešit na Boží milosrdenství.
Vyložil jsem vám dvě cesty, které vedou jistě do nebe: cesta nevinnosti a cesta pokání. První je přímá, proto nejkratší, a blaze každému, kdo po ní šel; druhá je
s oklikami, a přece děkujme Bohu, že nám ji dal. Slavný kazatel Abraham od svaté Kláry popisoval kdysi svým posluchačům takto nebe: »Věčné nasycení bez jakéhokoli hladu, věčné bohatství bez jakéhokoli nedostatku, věčná radost bez zármutku, věčná láska bez mrzutosti, věčná krása bez ošklivosti, věčný pokoj bez únavy, věčné přátelství bez závisti, věčné vítězství bez bojů, věčná jednota bez nesvornosti, věčné zdraví bez nemoci, věčný život beze strachu před jeho koncem, věčné štěstí bez jakékoli nehody, věčné trvání blaženosti bez konce, věčné Alleluja.« Stojí to opravdu za to, abychom se přemáhali, abychom bojovali, abychom se snažili. Končím slovy apoštola Pavla: »Nevíte-li, že ti, kteří běží o závod, všichni sice běží, ale jen jeden dostává cenu vítězství? Tak běžte i vy, abyste jí dosáhli!« (1. Kor. 9, 24.) Amen.

Dary Ducha Svatého

Na neděli 5. června připadá slavnost Seslání Ducha Svatého. Předkládáme přehled a krátký rozbor darů, které Duch Svatý dává posvěcené duši. Posvěcení je nezbytný základ pro přijetí těchto darů. Jaká je míra posvěcení duše, tak silné jsou Dary Ducha Svatého. Když si uvědomíme, jak velice nám tyto dary v životě Církve chybí, tak nám z toho zcela jasně vyplývá, jak mnoho nám chybí posvěcení!

Dary působící na rozum člověka
Dar moudrosti:
Nejde o vzdělání ani o chytrost, nýbrž o schopnost vždy správně posoudit, co je prospěšné mně i okolí ke spáse, a co je k Boží chvále. Hodnotit také pozemské věci ve světle hodnot Božích a podle toho k nim přistupovat.
Dar rozumu:
Jedná se o vhled do pravd víry. Nejen tak, jak je člověk schopen naučit se to z knih, ale mnohem hlouběji a tím i přesvědčivěji - pro sebe i pro jiné!
Dar rady:
Mimořádná pomoc v situacích, kdy se člověk musí rozhodnout, ale nemůže přesně zjistit jak.
Dary působící na vůli člověka
Dar síly:
Mimořádná statečnost vytrvat ve víře a dotáhnout důležité věci do konce i přes všechny obtíže.
Dar poznání (umění):
Slouží k tomu, abychom se ve světě uměli (proto dar umění) správně orientovat
a Boží obraz ve světě nacházet (poznávat).
Dar zbožnosti:
 Jde o pravý, hluboký, osobní a živý vztah k Pánu Bohu.
Dar bázně Boží:
To není strach z Boha, nýbrž zbožná obava o to, abych Boha neztratil. Kdo má ale obavu, aby Boha neztratil, ten nemá co ztratit!
Bez těchto darů není možný opravdový život z víry a podle víry !


Katecheta vypravuje

Krátké příběhy ze stejnojmenné knihy Josefa Fattingera k povzbuzení ve víře.

Text knihy z roku 1936 je mírně jazykově upraven.
Druhý Tarcisius
V malém italském městě jménem Torcegno v horách se konala primice. Tato primice vyvolávala v paměti dospělých úchvatné vzpomínky.
Za války bylo městečko obsazeno nepřítelem a do zajetí byl odveden i pan farář. S vyděšenými obyvateli zůstal pouze kaplan, ale ten byl také zajat. Ani nestačil zachránit Nejsvětější svátost a odnést ji z kostela někam, kde by byla v bezpečném úkrytu a v uctivosti. Protože bylo jisté, že na městečko bude stříleno z děl, vzkázal ještě na cestě do zajetí asi sedmiletému hochovi Almire Faccendovi, kterého měli všichni uctivě rádi pro jeho nevinnost, aby rozdal svaté hostie ze svatostánku lidem, kteří druhý den přijdou ke svatému přijímání; a aby rozdal všechny hostie.
Druhý den časně ráno se v kostele shromáždila celá obec k dojemnému obřadu. Malý Almire byl oblečen do bílých šatů a přiveden k oltáři. Šel váhavě ale se zářícím zrakem. Na nejvyšší stupeň mu dali stoličku, aby dosáhl klíčkem do svatostánku. Jakmile vsunul klíč do zámku, začali se lidé nahlas modlit Pochválená a pozdravená budiž...
Almire vyndal ciborium ze svatostánku, otevřel a pak vážně rozdával svaté přijímání, jak to viděl u kněží. To rozhodlo o jeho životním povolání. Po sedmnácti letech od této události stál opět u tohoto oltáře a opět rozdával svaté přijímání. Nyní již jako kněz a v kněžském rouchu.

Neopustil Pannu Marii
Po bezbožném životě plném nenávisti k náboženství a ke kněžím umíral člověk, který byl jinak bohatý a vzdělaný ve světských uměních. Lidé nechtěli ani věřit svému sluchu, když prosil o kněze. Zavolali kněze, umírající se vyzpovídal a přijal svaté svátosti.
Tu milost mu vyprosila Panna Maria. Když totiž umírala jeho matka, řekla mu: "Zanechávám tě pod ochranou přesvaté Panny. Slib mi, že se každý den pomodlíš jen jediné zdrávas Maria." Jemu se to zdálo jako nic, a proto slíbil a svůj slib také plnil, ačkoli se léta nic jiného nemodlil a ani nechodil do kostela. Neopustil Pannu Marii, a proto Panna Maria ani jeho neopustila.

Ampèrův růženec
Slavný učenec a vynálezce v oboru elektřiny je znám každému dítěti. Méně je známo, že je také původcem požehnaně působících spolků svatého Vincence. Když přišel do Paříže Bedřich Ozanam, který tyto spolky se šesti stejně smýšlejícími mladými muži zakládal, nebyl nijak zbožným katolíkem. Jednoho dne vešel do kostela. Nebyl tam nikdo kromě starého pána, který klečel před hlavním oltářem a pozorně se modlil růženec. Puzen zvědavostí šel Ozanam tiše blíž a ke svému úžasu poznal slavného učence Ampèra. Toto poznání Ozanama tak dojalo, že si také klekl a za chvíli se modlil se slzami v očích. V té chvíli se v jeho duši stalo to, co nazýváme vítězstvím víry nad dosavadní lhostejností. Později říkával: Ampèrův růženec ve mě vykonal více než všechny knihy.

Odříká se trůnu
Švédská královna Kristina se stala katoličkou, ale chtěla to udržet v tajnosti. Proto se tázala Svatého stolce, zda může jednou za rok jít do protestantského kostela (Švédsko je protestantskou zemí) a přijmout tam protestantským způsobem tak zvanou večeři Páně. Dostala zápornou odpověď, a to proto, že 'to ani papež nemůže dovolit.' Proč? Protože by to znamenalo dovolení jednou za rok zapřít víru neboli papežské dovolení jednou za rok udělat těžký hřích. To ovšem ani papež nemůže dovolit, protože je to přímo proti Boží vůli. Královna se tedy veřejně zřekla trůnu. Víra jí byla nad království pozemské a jeho nádheru i slávu.

Z farní historie

1. května 1996                                                                                                                                                                                                                                                                                       nastoupil do Vejprt jako správce farnosti P. Pavel Vodička.

1. května 2001
 nastoupil do Vejprt jako správce farnosti P. Šimon Polívka
24. května 1893
 byl na návrh Františka Theumera založen spolek pro výstavbu kostela svatého Marka v Kovářské.
25. května 1546
 byla Přísečnice prohlášena královským horním městem.
29. května 1964
 byl zbourán kostel svatého Mikuláše v Přísečnici. Kostel byl úmyslně špatně podříznut, aby mohl být zbourán z důvodu "špatné statiky."
7. června 1871
 se odehrálo zázračné uzdravení paní Josefy Päckert z Kovářské u kříže v lese za Kovářskou.
8. června 1997
 Biskup Radkovský požehnal kostel v Novém Zvolání po celkové rekonstrukci.
23. června 1935
 se konala primiční mše svatá v Novém Zvolání novokněze Rudolfa Waltera.

Z farního kalendáře na nejbližší období
Prosebné průvody před slavností Nanebevstoupení Páně.
 V pondělí, v úterý a ve středu před slavností Nanebevstoupení Páně (23.-25.5.) bude v 17.30 mše svatá a po ní prosebné procesí. Místa budou včas oznámena.
26. května - slavnost Nanebevstoupení Páně
 Mše svatá bude v 18.00 ve Vejprtech. V Kovářské bohoslužby nebudou.
29. května - poslední májová neděle
 Tuto neděli při májové pobožnosti v 17.00 v kostele ve Vejprtech obnovíme zasvěcení naší farnosti Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.
12. června - výroční slavnost u svatého Marka v Kovářské
 V 10 hodin bude mše svatá v kostele svatého Marka a po ní následuje procesí ke kříži zázraku. Slavnost bude zakončena zpět v kostele svátostným požehnáním.
16. června - slavnost Těla a Krve Páně - Boží Tělo
 Ve Vejprtech bude od 12.00 do 18.00 adorace, v 18.00 mše svatá a po ní průvod ke čtyřem oltářům.
18. června - poutní slavnost svatého Antonína v Černém Potoce
 V 17.00 bude pobožnost s uctíváním ostatků svatého Antonína a mše svatá.
19. června - děkovná mše svatá za 50 let života pana faráře
 Ve Vejprtech bude slavná asistovaná mše svatá (missa solemnis) v 10.30. Jiné mše svaté tuto neděli nebudou. V 16.00 budou slavnostní nešpory a svátostné požehnání.
24. června - slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova

Protože přijedou rodáci z Nového Zvolání a Vejprt, bude nutno program přizpůsobit. Změny budou včas oznámeny.
Římskokatolická farnost Vejprty
Vytvořeno službou Webnode Cookies
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky